Lednice - zámek a okolí (12 km
východně od Mikulova)
Zámek v Lednici, rozložený
uprostřed romantické scenérie jihomoravských lužních lesů a rybníků na pravém
břehu řeky Dyje, je jedním z nejznámějších zámků v Čechách a na Moravě. Ves
Lednice se poprvé připomíná v r. 1222, kdy ji spravovali místní vladykové Adamar a
Lipert z Lednice. Ti si tu brzy poté vybudovali tvrz, která měla střežit významný
přechod při řece Dyji na cestě spojující sever s jihem. V držení rodu z Lednice
nezůstala tvrz dlouho; jako další vlastník se připomíná rod Sirotků, z nichž
Ortlín Sirotek postoupil v r. 1322 tvrz s dvorem Janu z Lichtenštejna. V držení
Lichtenštejnů zůstala Lednice - s krátkou přestávkou v l. 1571-1576 - až do r.
1945, zpočátku jako léno (1322-1582), později jako vlastnictví. Stala se střediskem
lednického panství, které spolu s Valticemi a Břeclaví tvořilo komplex
lichtenštejnských držav na jižní Moravě.
Po česko-uherských válkách v druhé polovině 15. století byla jižní Morava
částečně vylidněna. Nastupující režijní hospodářství přispělo ke generální
přeměně kraje kolem Lednice vybudováním soustavy lednicko-hlohoveckých rybníků.
Kolem Zámeckého, Prostředního, Mlýnského a Hlohoveckého rybníka byl vytvořen
přírodně krajinářský komplex, stavebně koncipovaný v dalších staletích, který
nemá v tomto směru v našich zemích obdoby a řadí se k nejvýznamnějším 
umělecko-krajinářským územím v Evropě vůbec.
Před r. 1585 přebudoval Hartman z Lichtenštejna starou tvrz v renesanční zámek,
protože v r. 1587 - po jeho smrti - se zdůrazňuje, že zámek je v dobrém stavu.
Lednický zámek, který Lichtenštejnové od počátku 17. století budovali jako svou
rezidenci, měl reprezentovat i tehdejšího představitele rodu Karla z Lichtenštejna,
jehož politické kariéře se mělo vše podřídit. Proto také přestoupil ke
katolictví a stal se i předním stoupencem pozdějšího císaře Matyáše. Za jeho
oddanost, oblibu i finanční výpomoc mu byl udělen titul knížete, jehož směl od té
doby užívat nejstarší člen rodu. V r. 1614 získal i opavské knížectví. Po
bělohorské tragédii mu byla svěřena správa Čech s úkolem potrestat účastníky
odboje, vojensky zemi okupovat a rekatolizovat. Jako místodržitel se stal faktickým
pánem Čech a při výkonu své mód se značně obohatil nejen finančními transakcemi,
ale i levným nákupem zkonfiskovaných panství, která připojil k lichtenštejnskému
dominiu. To se již dříve rozšířilo jeho sňatkem s Annou Marií z Boskovic i
sňatkem jeho bratra Maxmiliána s její sestrou Kateřinou o Boskovice, Černou Horu,
Bučovice, Plumlov a Prostějov.
Vlastním budovatelem Lednice a lednického areálu se však stal jeho
syn Karel Eusebius, který se usídlil v blízkých Valticích a celý svůj život (f
1684) věnoval rozsáhlým úpravám lednicko-valtického panství. V Lednici vyrostl
rozsáhlý komplex zámku i hospodářských budov. Dochované účty ukazují, že Karel
Eusebius se snažil povolat do Lednice významné umělce. Tak například v r. 1632
vyplatil značné částky štukatéru Bernardu Bianchimu. Z účtů téhož roku je
patrné, že současně budoval i lednický park, v němž dvorní kameník Petr Materna
zhotovil větší počet kašen a stavitel Petr Tencalla měl vypracovat návrhy na
zřízení šesti dalších. V r. 1635 byla k výzdobě parku vystavěna osmiboká kašna
s vodotryskem od Wolfa Grubera. Současně se Karel Eusebius postaral i o vybudování
oranžérie, předchůdkyně dnešního proslulého lednického skleníku. Lednický
zámek měl být honosným sídlem, které by zpříjemňovalo život šlechtické
společnosti. Proslulý architekt Jan Bernard Fischer z Eriachu se podílel na projektu
zámecké jízdárny a stájí a snad také on a po něm od r. 1690 Domenico Martinelli
podstatně zasáhli do charakteristických úprav stavby. Tak vznikl barokní zámek s
jízdárnou i rozsáhlou zahradou.
Rovněž 18. století vtisklo lednickému areálu
charakteristické rysy. Již v r. 1715 vybudovali Lichtenštejnové uprostřed
lednicko-hlohoveckých rybníků lednicko-valtickou alej, která spojila obě panská
sídla. Lednici a Valtice. V r. 1717 byl u zámecké rezidence zřízen nový, 180 m
dlouhý rybník. V druhé polovině 18. století byl zbourán dosavadní, gotický kostel,
čímž byly dány předpoklady k nové, klasicistní přestavbě části zámku v l.
1766-1772. Zámek se rozšířil o druhé nádvoří tím, že přibyla dvě jižní
křídla a na místě zbořeného kostela byl vystavěn farní kostel sv. Jakuba a proti
němu obytné křídlo. Mezi zámkem a jízdárnou vznikl čestný dvůr, který se
zachoval dodnes.
Koncem 18. a počátkem 19. století byl přebudován a rozšířen i zámecký park.
Dominoval svou úpravou ve tvaru hvězdy a udivoval řadou romantických objektů v osách
průhledů, jako například Hardtmuthovým minaretem z l. 1797-1802 nebo řadou
neobvyklých zámečků (umělá zřícenina Janova hradu z r. 1807, Apollónův chrám z
r. 1817, Tři Gráde z r. 1825, Hraniční zámek z r. 1816, Rybniční zámek z r. 1816 a
četné jiné). V l. 1805-1811 přeměnil architekt Fanti klasicistní park v romantický
tím, že vybudoval zámecký rybník s 15 ostrovy.
K posledním velkým stavebním úpravám lednického zámku došlo v minulém století. V
r. 1815 architekt Josef Kornhäusel nejprve přestavěl v empirovém slohu zahradní
křídlo zámku a v l. 1843-1845 byl postaven na východní straně zámecké budovy
skleník, který podle vzoru londýnské zimní zahrady projektoval Angličan
Devien.
Vstupní prostor a spojení mezi skleníkem a zámkem tvořil květinový sál. Za ním se
rozprostírala kruhová jídelna, z níž se napravo vcházelo do velkého
kulečníkového sálu a nalevo do hudebního sálu. Květinový sál se při různých
příležitostech upravoval a měnil v zámecké divadlo, které se těšilo značné
popularitě, protože zde hráli významní umělci z blízké Vídně.
V l. 1846-1858 byla uskutečněna přestavba interiérů i exteriérů lednického zámku
v tehdy módním slohu anglické novogotiky. Plány vypracoval mladý vídeňský
architekt Jiří Wingelmüller, kterého po jeho předčasné smrti vystřídal od r. 1848
jeho asistent Jan Heidrich. Úpravou vznikl komplex budov o osmi křídlech se čtyřmi
dvory, dvěma věžemi, barokní jízdárnou po levé straně a skleníkem zasazeným do
rámce parku. Mezi zámkem a tzv. kuchyňským křídlem vzniklo spojovací křídlo s
vedlejším schodištěm. Přebudován byl i kostel sv. Jakuba, bylo prodlouženo
kněžiště, přistavěny dvě věže a otevřena předsíň. Hlavní oltář je dílem
Františka Ittenbacha a kazatelna Františka Reidengera. Také interiéry dostaly
novogotickou úpravu. V knihovně se dochovaly původní skříně ze 17. století;
charakteristické jsou samonosné točité schody, vzácný reliéf stromu života ze
slonové kosti, udivují i kazetové stropy v jídelním a tanečním sále a část
mobiliáře. V tanečním sále je velký obraz J. Schlössera Perseus a
Andromeda. V
traktu dnešního zemědělského muzea byly umístěny ložnice s budoáry, pracovny,
šatny, koupelny a salóny pro snídaně.Novým úpravám zámku bylo nutno přizpůsobit
i okolí. Park byl rozšířen na jih přes zámecké i obecní pozemky, byl zbourán
hospodářský dvůr, za své vzala i dosavadní lednická radnice, v r. 1880 byly
vykoupeny usedlosti v Dlouhé ulici. Proto byla dosavadní silnice přeložena dále na
jih, přemístěno náměstí a vybudována dnešní radnice. Na takto získaném prostoru
byl zřízen anglický park a francouzská zahrada. Současně architekt Karel Weinbrenner
předložil návrhy na vybudování fary, kaplanky, dnešního hostince, hospodářských
stavení i bytů pro zaměstnance; v r. 1900 k nim přibyla ještě kašna na náměstí.
Lednický zámek se řadí k nejvýznamnějším projevům vrcholného romantismu na
území našeho státu. Jiří Wingelmüller zde uplatnil výsledky svého studia ve
Francii i ve Skotsku a veškeré praktické zkušenosti. Podařilo se mu vytvořit
mimořádně cenný projekt a soustředit kolem sebe řadu umělců a řemeslníků,
kteří dovedli jeho plány a myšlenky přeměnit ve skutek.
V r. 1945 se stal zámek a celý lednický areál národním majetkem a
je spravován Krajským střediskem státní památkové péče v Brně. Ošetřování
skleníku, péče o park a část vedlejších traktů byla svěřena zahradnické
katedře Vysoké školy zemědělské v Brně. V patrech hlavní zámecké budovy je
umístěno muzeum myslivosti. Rozsáhlý lednický park, který přechází ve volnou
upravenou krajinu, je nazýván „zahradou Evropy". Přitažlivost celého areálu
zvyšují lednické rybníky, jež se staly ideálním hnízdištěm vodního ptactva a
byly zařazeny do systému mezinárodních ornitologických rezervací.
Lednice - orangérie (skleník)
Na místě staré oranžérie,
do níž bylo pres zimní období ukládáno na 3000 citroníků a pomerančovníků
zdobících zámecky park, vystavěl v letech 1843-1845 anglický architekt Peter Hubert
Desvignes podle vzoru londýnského zimního skleníku novy skleník, dlouhý 92 m,
široký 13 m a vysoký 10 m, jako první svého druhu v Rakousku. Železná konstrukce,
kterou vyrobila firma bratří Kleinů ze Sobotína na severní Moravě, je kryta
skleněnými šupinovými taškami. Ve skleníku je dnes pěstováno na 250 druhů
tropických a subtropických rostlin. Počátky lednického zámeckého parku jsou spojeny
s renesanční vývojovou fází zámku. Od třicátých let 17. století byla
renesanční zahrada postupně barokizována v duchu francouzských parků s geometrickým
členěním záhonů. Od konce 18. století v souvislosti s nástupem nového
myšlenkového a uměleckého chápání světa došlo k postupné přeměně
francouzského parku v rozsáhlý park anglicky, jehož novou podobu umožnily i
rozsáhlé terénní a meliorační úpravy krajiny v blízkosti zámku. Park byl protkán
alejemi směrujícími ke klasicistním, empírovým a romantickým saletům rozesetým v
krajině. V bezprostřední blízkosti zámeckých objektů je dochována geometrická
stylizace záhonů, doplněná 
kašnou a radou kamenných váz a plastik pocházejících většinou z
18.-19. století, majících nezřídka alegorický význam, jako např. plastika ženy s
rozvinutými plány, kružidlem a úhelníkem, která symbolizuje stavitelské umění.
Lednicko-zámecký park patří dnes k nejvýznamnějším dochovaným parkům ve
střední Evropě. Jeho dendrologické a botanické bohatství je mimořádné, neboť zde
byly záměrně prováděny výsadby domácích i exotických dřevin několika stovek
rostlinných druhů s převážně okrasným charakterem. Ve druhé půli 19. století byl
knížecím zahradníkem a od roku 1889 pro své zásluhy o parkové úpravy ředitelem
zahrad Wilheim Lauche, který v roce 1895 založil v Lednici zahradnickou školu,
předchůdkyni vysokého zemědělského školství v tomto jihomoravském městečku.
Lednice - Janohrad
Podle návrhu Josefa Hardmutha
byla v roce 1807 postavena jednopatrová zřícenina hradu se čtyřmi nárožními
pobořenými věžemi, pojmenovaná po knížeti Janu I. Janohrad. V průčelním traktu v
prvním patře je velký rytířsky sál. Nádvoří čtvercového půdorysu, které je v
nárožích zpevněno pobořenými věžicemi, je obehnáno vysokými hradbami se
střílnami a se zbytky cimbuří a ochozem
neseným krákorci. Romantická napodobenina středověkého hradu měla v přízemí
psince a stáje pro koně používané při knížecích lovech. Dnes slouží také jako
obřadní síň k uzavírání sňatků Městskému úřadu Podivín. Z původní výzdoby
se zachovalo pouhé torzo. Reprezentuje jí zde řezbářská práce zpodobňující sv.
Huberta.
Lednice - Minaret
Výrazem romantismu, který do
krajiny přinášel orientální architektury, je stavba minaretu v zámeckém parku. Byl
vystavěn za vlády Aloise Josefa I. z Lichtenštejna vletech 1797-1802 podle návrhu
architekta Josefa Hardmutha. Jeho výstavba byla provázena velkými problémy zejména
při založení stavby v bažinatém terénu. Proto muselo byt
podloží zpevněno 500 dubovými piloty, na kterých byla teprve stavba založena.
Dvanáct mohutných sloupů, tvořících v přízemí ochoz, nese v prvním podlaží osm
salonků zdobených orientálními arabeskami v maurském stylu. Nad nimi se tyčí
štíhlá jehla věze minaretu se třemi ochozy, ukončená typickým arabským
půlměsícem. Výška stavby činí 59,39 m a na svrchní ochoz, z něhož je vidět do
širokého okolí zámku na rozsáhlé lužní lesy podél řeky Dyje, vedou 302 schody.
Kolísající hladina spodní vody je v současnosti příčinou vážných statických
poruch, projevujících se trhlinami ve zdivu.
Lednice - Apollónův chrám
Jižně od Mlýnského rybníka
na pahorku, 2,5 km východně od Lednice, na pravém břehu Lednického rybníka se v
zeleni stromů tyčí zámek v podobě empírového Apollónova chrámku. Byl postaven v
1817-1819 vídeňským architektem Josefem Kornhäuselem (1782 -1860), nástupcem
Hardtmuthovým v úřadě lednického stavebního ředitele. Přímým vedoucím stavby,
jejíž náklad činil 39 192 zl., byl lichtenštejnský stavitel Poppelack. Osm
dórských sloupů před průčelní zdí chrámu, tvořící uprostřed, široký
půlkruhový výklenek, nese mládí a atiku, na nich uprostřed v šíři čtyř sloupů
spočívá čelní zeď nástavby, zaklenuté půlkupolí a navazující na půlkruhový
výklenek v přízemí. Nástavba je ukončena terasou s klasicistickým zábradlím, na
niž se vystupuje po točitém schodišti přistavěném k zadní straně výklenku, k
němuž přiléhá ještě přízemní přístavek s bytem stráže. V horní části
průčelní zdi jsou v obou dvojicích krajních mezisloupí lunetové reliéfy, výklenek
zdobí široký plastický vlys s výjevy z řecké báje o Apollónovi. Reliéfy jsou
dílem sochaře Josefa Kliebera z Tyrol (1775-1850). Autorem skupiny amoretů s
Apollónovou lyrou uprostřed čelního oblouku výklenku a čtyř soch Múz na atice je
pravděpodobně týž umělec. V jejím podstavci je možno rozeznat dlouhý krk labutě,
o níž antičtí autoři tvrdili, že miluje hudbu, a proto bývala spojována s bohem
Apollonem. Výzdobu doplňují čtyři lunetové reliéfy znázorňující koupající se
nymfy. Na centrálním reliéfu pod kopulí je zobrazen průvod antických Múz
doprovázejících Apollona na slunečním voze taženém čtyřmi koňmi. Po stranách
nástavby stojí dvě dvojíce anticky oděných postav, dnes jíž bohužel silně
poškozených. Štukatérské práce uvnitř prováděli bratři Martinettiové. Střecha
zámku slouží jako rozhledna. Lze odtud shlédnout hladinu tří rybníků a všechny
okolní stavby, obklopené korunami stromů. Na břehu rybníka pod zámečkem je
písčitá pláž, ponenáhlu se svažující do vody, která umožňuje letní rekreaci.
Zámek dnes náleží Krajskému středisku státní památkové péče v Brně a je v
něm ornitologická stanice.