[ Home ] [ Up ]

Valtice (6 km západně od Břeclavy)

    Valtice jsou městem se starobylou historií. Nejstarší zmínka o Valticích neboli Veldesperchu se nachází v listině z 10. ledna 1193, v níž císař Jindřich IV. dosvědčuje, že za jeho přítomnosti předal pasovský biskup Wolfgerus Vichardovi ze Seefeldu hrad Valtice. V té době patřilo Valticko i se zmiňovaným hradem pasovskému biskupství, když o původně slovanské území patřící k jádru Ríše velkomoravské po válce mezi císařem Jindřichem III. a českým knížetem Břetislavem v roce 1041 přišli Přemyslovci. Valtice s dnes sousedními vesnicemi Úvaly, Hlohovcem, Poštovnou a Chorvátskou Novou Vsí se staly hraničním územím na straně dolnorakouské, zatímco nedaleký Mikulov a Břeclav byly opevnenými místy na jižní hranici Moravy.
    Kdy se z podhradí seefeidského hradu stalo město, nevíme. Již v roce 1286 se ale nazývají oppidem. Také v roce 1414 při sestavení urbáře lichtenštejnských panství je o Valticích hovořeno jako o městu. Urbář vypočítává celkem 151 domů nebo domovních částí, které patřily 144 osobám, mezi nimiž bylo 56 řemeslníků. Od poloviny 14. století postupně získali Lichtenštejnové i sousední Lednici, z níž si posléze vybudovali honosné letní sídlo spojené s Valticemi alejí založenou v roce 1715 a dnes nazvanou po moravském básníkovi Petru Bezručovi.
    Do zániku patrimoniální správy v roce 1848 spadalo město pod jurisdikci panství. Od reformy politické správy rakouské monarchie z roku 1850 patřilo k politickému okresu Poysdorf a od roku 1868 Mistelbach v Dolním Rakousku, zatímco sousední panství lednické leželo na území moravském a spadalo pod politicky okres Hustopeče a Hodonín. Po první světové válce došlo v živote Valtic k zásadní změně, protože se staly od saintgermainské mírové smlouvy součástí Československé republiky. K tomuto aktu došlo 31. července 1920. O obě panství přišli Lichtenštejnové po roce 1945 v důsledku poválečných konfiskací a oba
zámky přešly pod majetkovou správu státu.
    Zámecky park kolem valtického zámku vznikal postupně v první polovině 18. století. Na jedné z rytin z roku 1720 jsou patrné parkové úpravy v duchu francouzských zahrad doby krále Ludvíka XIV. s přísnou geometrií záhonů, která však byla v 19. století změněna na park anglického stylu, z něhož zůstala do dnešní doby zachována jen část o rozloze 18 ha v bezprostřední blízkosti zámku. Ze zahradních plastik se dochovalo rovněž jen torzo původní výzdoby. Na terase křídla nad zámeckou zahradou jsou umístěny tři dekorativní vázy a dvě plastiky s antickými motivy (v tomto případě motiv s bohem Bacchem) datované rokem 1708, patrně dílo sochaře Beduzziho.
    Park v dnešní podobě je výsledkem výsadeb z druhé poloviny 18. až 19. století. Z dendrologických pozoruhodností je možno uvést např. jalovec virginsky, jinde na Moravě nerostoucí smrk Schrenkův, liliovník tulipánokvěty nebo unikátní exemplář jerlínu japonského. V parku je evidováno na devadesát druhů stromů a keřů.
    Původně pomezní goticky hrad byl ve třetí čtvrtině 16. století přestavěn v renesanční sídlo, které mělo ještě pevnostní charakter. V roce 1643 tehdejší vládce rodu Karel Eusebius z Lichtenštejna zahájil barokní přestavbu valtického zámku, která byla dokončena až v roce 1730. Uzavřená čtverhranná dispozice s nárožními rizality byla před průčelím doplněna dvěma hospodářskými křídly, oddělenými od zámeckého objektu hlubokým příkopem. Vzniklo tak čestné nádvoří, které bylo neodmyslitelnou součástí barokního šlechtického sídla. Původní renesanční hrad byl rozebrán a novostavba vznikla zčásti na jeho starých základech. Portál v průčelí zámeckého objektu je zdoben představenými polosloupy s pásovou rustikou. Polosloupy nesou kládí, na kterém spočívá neúplný frontou. Na jeho křídlech stojí sochy Moudrosti a Spravedlnosti. Nad dvojitým oknem v ose portálu spočívá lichtenštejnský erb, který se vyvinul postupným připojováním znaků rodových panství a zemí získaných díky přízni panovníků, sňatkům a obratné hospodářské politice. Jedná se o alianční erb složený ze šesti znaků v klenotu zdobeném knížecí korunou. Někteří z členů knížecího rodu měli právo okolo štítu zavěsit rád Zlatého rouna. V srdečním štítku leží znak domu Lichtenštejnů. Jeho pravé horní pole je znakem slezským, levé pole nahoře je erbem rodu Kuenringů, pravé dolní pole znakem vévodství opavského a střední dolní pole symbolizuje slezské vévodství krnovské. Levé dolní pole připojil ke znaku Gundakar z Lichtenštejna, který se v roce 1604 oženil s Agnes, hraběnkou z Ostfrieslandu a z Rietbergu. Tento znak užívají Lichtenštejnové dodnes. Věž ukončená pozlacenou makovicí a dekorativním páskovým kováním je členěna dvojicemi pilastrů, mezi nimiž jsou umístěny věžní hodiny držené dvěma puttí - nahými okřídlenými dětmi. Po stranách věže jsou úzká volutová křídla.
Střešní římsu zámeckého průčelí zdobí válečné trofeje - plastiky zbraní a válečných praporců doby římského císařství střídaných zbraněmi soudobými. Nová úprava vstupu do čestného nádvoří pochází z konce osmdesátých a počátku devadesátých let tohoto století. Dvě výrazné plastiky na hraně terasy zpodobňují antického hrdinu Herkula, doprovázeného jednou trojhlavým psem Kerberem, podruhé oděného do kožešiny nemejského lva. Zámecká kaple byla vysvěcena v roce 1726 v době vlády Josefa Jana Adama z Lichtenštejna. Autorem návrhu interiéru je významný rakousky architekt, působící ve službách Lichtenštejnů i na dalších místech Moravy, Jan Bernard Fischer z Eriachu. Kaple, zabírající výšku dvou pater jižního zámeckého křídla, je zaklenuta neckovou klenbou, velmi bohatě zdobenou tzv. iluzionistickou kresbou, která má za cíl vyvolat dojem bohatého architektonického členění stěn a stropu. Freska ve stropě zachycuje pohled do nebe s ústřední postavou Boha Otce. Autory výzdoby jsou Antonio Beduzzi a Domenico Mainardi. Oltární obraz zobrazuje motiv klanění pastýřů při narození Krista a je kopií obrazu Quida Reniho (1575-1642). Za povšimnutí stojí i bohatá plastická výzdoba, jejímž autorem je František Bienert. Ten harmonicky spojil výzdobu hlavního oltáře s výpravou oltářů bočních. Výborná akustika zámecké kaple vedla správu zámku k pořádání komorních koncertů, které mají navazovat na bohaté zámecké hudební tradice.
    Původní valticky kostel byl nahrazen monumentální novostavbou z let 1631-1671, vyprojektovanou italským architektem v lichtenštejnských službách Gíovanim Giacomem Tencallou. Po havárii klenby v roce 1641 však stavbu dokončil Ondřej Ema z Brna. Orientovaná jednolodní stavba s transeptem zaklenutým kopulí má pravoúhle ukončené kněžiště. Na evangelijní straně kněžiště je sakristie, na protější epištolní straně kaple Božího hrobu. Nad nimi jsou oratoře. Loď je zaklenuta dvěma poli valené klenby. Oltární obraz. Nanebevzetí Panny Marie je kopií Rubensova originálu, kterou zhotovil Gaetano Fanti. Z dílny Rubensovy pochází obraz v nástavci oltáře, představující Nejsvětější Trojici, i obrazy bočních oltářů Klanění svatých tri králů a Obřezání Páně. Kazatelna se znakem Lichtenštejnů je patrně dílem Itala F. Parného. Pozoruhodná je nástropní štuka v interiéru kostela, jejímž autorem byl další z bratří Tencallů. V zrcadlech měla byt původně provedena malířská výzdoba, ale z nedostatku prostředků k tomu již nedošlo. Až do počátku 20. století byly obě nárožní věže opatřeny stanovou střechou, barokizovány byly v roce 1908. V roce 1992 byly na věž umístěny dva nové zvony, mající symbolizovat usmíření mezi českým obyvatelstvem Valtic a původními německými občany odsunutými po druhé světové válce do sousedního Rakouska. Kostel je zasvěcen Nanebevzetí Panny Marie.
    Kolonáda, zvaná též jménem kopce Reistna, byla postavena valtickým stavitelem Josefem Popellackem podle vzoru schönbrunnské kolonády v letech 1817-1823. Je z ní nádherný panoramaticky pohled od Mikulova přes siluetu nedaleké Pálavy na lužní lesy u Lednice až k Moravskému poli v Rakousku. Postavil ji Jan I. na památku svého otce Františka Josefa I. a svých bratrů Aloise Josefa I. a Filipa, o černí svědci nápisy na atice („Syn otci, bratr bratrům" a „Nezapomenutelným předkům jediný zůstávající syn"). Pravděpodobně z dílny Kornhäuselovy pocházejí čtyři portrétní figury jmenovaných lichtenštejnských knížat, oděné do římské tógy, a sochy vojevůdců, ustrojené do šatu římských válečníků. Čtyřiadvacet sloupů s korintskými hlavicemi podél celé fronty z obou stran stavby bylo zhotoveno původně z pískovce. Protože již na počátku 20. století bylo sloupoví silně narušeno, bylo nahrazeno betonovými sloupy, které zhotovili bratři Stürmerové s použitím drceného vápence. Kolonáda byla opravována v roce 1907 architektem působícím v lichtenštejnských službách - Karlem Weinbrennerem. V době, kdy se kolonáda ocitla v hraničním pásmu, byla na její horní části postavena hláska pohraniční stráže a celá stavba byla veřejnosti nepřístupná. Teprve změna společenských poměrů v roce 1989 umožnila její zpřístupnění a snad i opravu silně zdevastované památky.

    Podle plánů stavebního ředitele Josefa Hardmutha postavil v letech 1810-1812 architekt Josef Kornhäusel empírovou stavbu zvanou Dianin chrám (nezřídka je označována také jako „Rendezvous"). Monument uprostřed starých lesních velikánů, napodobující římsky vítězný oblouk, sloužil Janu I. a jeho hostům při četných lovech jako místo loveckých snídaní, konaných v rozsáhlém sále zabírajícím celé patro stavby. Reliéfní a figurální výzdobu provedl sochař Josef Klieber. Bohyně lovu Diana, jíž je stavba zasvěcena, je spodobněna v centru prostředního reliéfu průčelí na trůne posazeném na sloupu. Má na hlavě svůj atribut - měsíční srpek, neboť bývala také ztotožňována s bohyní měsíce. Lovecké výjevy (lov na jelena a na divokého kance) jsou na jižní vstupní straně, na severní straně jsou v reliéfech motivy antických bájí (koupající se nymfy, které pozoruje Kupidos). Průčelí stavby doplňují čtyři mohutné představené sloupy s korintskými hlavicemi. Kazetový strop průchodní brány je zdoben štukovými růžicemi, typickými pro empír. Latinské nápisy umístěné na atice z obou stran stavby naznačují lovecké určení: „Lovkyni Dianě
a jejím ctitelům Jan kníže z Lichtenštejna v roce 1812. Druhý nápis v překladu zní: „Tobě jsem, milá Fébova sestro, zasvětil chrám, kéž bez poskvrny roste ti vždy k poctě háj".

LEDNICE — Sv. Hubert — zámek

    V Bořím lese, 2 km jižně od Lednice, stojí zámek v podobě lovecké kaple sv. Huberta. Je to časově nejmladší romantická stavba lednického okruhu, postavená podle plánů architekta Jiřího Wingelmúllera v r. 1855, již po jeho smrti, i když prvé kroky ke stavbě byly učiněny už ve 30. letech. Stavební práce prováděl stavitel Poppelack, sochařská výzdoba pochází od sochaře Františka Hoglera. Kámen z Vídně a z Eggenberku byl dopravován po železnici, později byl dodáván z Valtic.
Zámek je článkem celkové romantické úpravy Lednice a jejího okolí. Je to trojboká, hrotitými oblouky otevřená stavba z pískovcových kvádrů, zaklenutá síťovou žebrovou klenbou, která nese trojbokou přílbu ukončenou křížovou kytkou s křížem. Na nárožích je ztužena dvakrát ustupujícími opěráky nesoucími fialy. Nad hlavní římsu je mezi fialy vložena prolamovaná atika. Uprostřed kaple na vyvýšené podlaze je trojboký oltář s kamennou sochou sv. Huberta na vysokém podstavci. Byl to právě architekt Jiří Wingelmuller, který se nemalým způsobem zasloužil o výzdobu tohoto areálu tím, že dovedl skloubit vlastní gotiku s novogotikou, jak se můžeme přesvědčit na skleníku, na maurské vodárně a někdejším čínském pavilónu. Zámek dnes spravuje Krajské středisko státní památkové péče v Brně.

    Na palouku uprostřed lesa mezi Valticemi a Chorvátskou Novou Vsí stojí na trojhranném půdorysu do tri stran otevřená stavba, v jejímž středu na pilíři postaveném na trojboké menze je vztyčena postava svatého Huberta se psem u nohou. Hubertova kaple je nejmladším dílem romantismu v lednicko-valtickém areálu. Byla postavena v roce 1855 Janem Heindrichem podle plánů Jiřího Wingelmüllera. Na soklu oltářní menzy jsou umístěny sochy klečících andělů. Vnitřní   pozdně gotické žebroví nese mírně zakročenou kopuli. Na příporách a vnějších pilířích jsou fialy, které jsou stejně jako hrany střešního jehlance a oblouky otevírající vnitřek stavby zdobeny tzv. kraby - bohatě tvarovanými poupaty. Trojúhelníkové vimperky nad římsou jsou vyplněny slepými novogotickými kružbami. Ve vrcholu jehlance je kříž zdobený křížovou kytkou. Pozornému návštěvníkovi neuniknou na vnitrních stěnách kamenické značky a jména stavitelů a architektů v lichtenštejnských službách J. Wingelmüllera, K. Kerna, J. Heindricha, J. Popellacka a K. Stürmera. Kaple zasvěcená patronovi lovců napovídá, jaký význam hrál lov v zábavě tehdejší šlechty. Spolu s dalšími stavbami (Janohrad, Dianin chrám a jiné) byly postaveny především proto, aby vedle zkrášlení krajiny zpříjemnily kratochvíle majitele panství a jeho hostů.

LEDNICE — lovecký zámek

Lovecký zámek, stojící v katzeisdorfském lesíku těsně u nynějších hranic ČS-SR, s bytem pro myslivce byl postaven v letech 1817—1818. Autorem jeho koncepce byl architekt Hardtmuth. Práce na stavbě se účastnili mistři Gratzi, Kern, Eck, Hausner, stolař Martin Edel z Valtic, Speitel a zámečník Lang. Kámen pro stavbu byl dovážen z Rašovic a z úvalského lomu, železo dodával Adamov a bylo použito i lisovaných cihel. Budova vynikající jednoduchostí je dnes součástí  lednicko-valtického areálu, náleží Krajskému středisku státní památkové péče v Brně a slouží jako ornitologická pozorovatelna.

LEDNICE — Hraniční zámek

V l. 1816 —1827 byl půl kilometru severozápadně od Hlohoveckého rybníka na tehdejších hranicích mezi Moravou a Dolními Rakousy postaven tzv. Hraniční zámek s krásným výhledem na rybníky směrem na východ. Plány vypracoval zednický mistr Karel Schlepa. Kámen pro budovu byl lámán i v archlebovském lomu. Na stavbě pracovali mikulovský kamenický mistr Schebesta, lednický zámečník Petr Schmidl, valtický zámečník mistr Jan Speitel, pozlacovač Antonín Polt, vídeňský malíř Lichner a sklenářské práce obstarávala Terezie Hubertova. Celkem stálo vybudování Hraničního zámku 70 573 zl. I z dálky je dobře vidět skupinu tří altánů stojících na konci dlouhé přízemní, terasou kryté budovy, vzadu chráněné slepou zdí s toskánskými pilastry. Větší, prostřední altán, je zdůrazněn výstupkem s tříosou toskánskou lodžií, boční altány mají jen velká francouzská okna s dvojicemi vložených toskánských sloupů. Tato stavba je komponována jen jako architektonická kulisa uprostřed monumentálního přírodního prostředí. Byla pěkně vybavena i exteriérově. Keře pro její okolí dodala Lednice.
Středem zámku procházela hranice mezi Markrabstvím moravským a arcivévodstvím dolnorakouským, jak o tom svědčí nápis na průčelí. Odtud také pochází jeho jméno. Zámek dnes spravuje Krajské středisko státní památkové péče v Brně a je v něm umístěna ornitologická stanice.

[ Home ] [ Up ]