Cestopisy
Cestopisy, Fotogalerie
LITERATURA - POEZIE, PRÓZA, CESTOPISY
Začal jsem trochu netradičně ukázkou ze hry “Vražda v salonním kupé”, protože v těchto několika větách se podařilo vtěsnat autorské dvojici Svěrák / Smoljak mnohé z toho co je pro Turecko typické a o co bych se chtěl s vámi podělit. ( pomalost vlaků, krása krajiny... ) Nechtěl jsem tyto informace pojmout formou deníku, protože je velmi strohý a nevystihuje zcela přesně atmosféru a náladu cesty po zajímavých zemích. Pro mne je v tuto chvíli jenom pomůckou pro rozvzpomínání se na tuto zajímavou krajinu a lidi. Dialog jsem zvolil především z důvodů, také pro nás velmi typických ( bohužel ), a to jsou předsudky a jakási fixace názoru na danou zemi - lidi. Názor vycházející z jiné doby, nebo podmínek, nebo prostě proto, že "autor drbů" neví o čem je řeč a někde něco slyšel..
Co jsem očekával, když jsem se rozhodl jet do Turecka? Nebo jinak... Proč zrovna Turecko?
Chtěl jsem poznat jinou kulturu, jiné tradice, jiné názory, lidi, podmínky k životu a k práci.
Chtěl jsem celou dobu k tomu určenou strávit v jedné zemi, a tuto poznat a projet co nejvíce, abych měl opravdu objektivní pohled a také dostatek informací pro to, tento názor si vůbec vytvořit.
Nechtěl jsem chodit pouze po památkách a obdivovat se krásám Antiky, religióznosti Byzance, chytrosti Chetitů, výstavnosti Osmanských mešit, nebo zdobnosti Seldžuckých koránových škol.
Nechtěl jsem pouze chodit po “turistických” plážích a spát v hotelích. ..
Takhle se totiž nedá poznat vůbec nic!
Země to je kultura, příroda, památky, útulné kavárničky i drsné hory, ale především, především lidé!
Toužil jsem se dozvědět něco více o sobě, naší mentalitě a pohledu na svět - hlavně však naše měřítka hodnot a priorit zkonfrontovat s jinou kulturou a lidmi, tedy s jinými hodnotami a prioritami…
Tak jaké vlastně to Turecko?
Co jsem očekával, když jsem se rozhodl jet do Turecka? Nebo jinak... Proč zrovna Turecko?
Chtěl jsem poznat jinou kulturu, jiné tradice, jiné názory, lidi, podmínky k životu a k práci.
Chtěl jsem celou dobu k tomu určenou strávit v jedné zemi, a tuto poznat a projet co nejvíce, abych měl opravdu objektivní pohled a také dostatek informací pro to, tento názor si vůbec vytvořit.
Nechtěl jsem chodit pouze po památkách a obdivovat se krásám Antiky, religióznosti Byzance, chytrosti Chetitů, výstavnosti Osmanských mešit, nebo zdobnosti Seldžuckých koránových škol.
Nechtěl jsem pouze chodit po “turistických” plážích a spát v hotelích. ..
Takhle se totiž nedá poznat vůbec nic!
Země to je kultura, příroda, památky, útulné kavárničky i drsné hory, ale především, především lidé!
Toužil jsem se dozvědět něco více o sobě, naší mentalitě a pohledu na svět - hlavně však naše měřítka hodnot a priorit zkonfrontovat s jinou kulturou a lidmi, tedy s jinými hodnotami a prioritami…
Tak jaké vlastně to Turecko?
Napříč Tureckem..
Průvodčí: "Vlak brzdí ve stanici pouze čtvrt hodiny..." :-)
Maier: "Pozorujete krajinu pane inspektore?"
Inspektor: "Právě si říkám, jak je to krásné..." ..."Úroda sklizena, políčka řádně obdělána…,"
"Je to hospodářství... - Inu Turecko. :-))"
Průvodčí: "Istanbuúúúúúl!..."
Maier: "Pozorujete krajinu pane inspektore?"
Inspektor: "Právě si říkám, jak je to krásné..." ..."Úroda sklizena, políčka řádně obdělána…,"
"Je to hospodářství... - Inu Turecko. :-))"
Průvodčí: "Istanbuúúúúúl!..."
ZÁKLADNÍ CHARAKTERISTIKA ZEMĚ
Turecko se rozkládá na jv. výběžku Balkánského poloostrova a na Maloasijském poloostrově, přičemž část asijská je mnohem větší než evropská (asijská část má rozlohu 755 688 km2, evropská 23 764 km2). Obě části jsou od sebe odděleny mořsskými úžinami Bospor a Dardanely, mezi nimiž je Marmarské moře (Marmara Denizli). Velká část Turecka je omývána mořem. Na S je to Černé moře, na J Středozemní moře, na Z pak Egejské a Marmarské moře. Na evropské pevnině sousedí Turecko s Bulharskem (240 km) a Řeckem (206 km). Ve vých. části sousedí na SV s Gruzií (252 km), Arménií (268 km) a Ázerbájdžánem (9 km), na V s Íránem (499 km), Irákem (331 km) a Sýrií (822 km). Počet obyvatel je asi 63 mil., přičemž osídlení je velmi nerovnoměrné. Statistiky uvádějí průměrně 82 obyvatel na l km2, ale v provincii Istanbul je to 600, Izmir 250, Trabzon 240 atd. Ve vých. částech je naopak hustota osídlení mnohem menší. Od r. 1923 je Turecko republikou (Tiirkiye Cumhuriyeti). Hlavním městem je Ankara, ale největším městem je Istanbul (7,8 mil. obyv.), za nímž následuje Ankara (3 mil.), Izmir (2 mil.), Adana (1,9 mil.). Bursa (l mil.), Gaziantepe (650 000), Konya (510 000). Země se dělí na 79 provincií (vilayet).
Turecko se rozkládá na jv. výběžku Balkánského poloostrova a na Maloasijském poloostrově, přičemž část asijská je mnohem větší než evropská (asijská část má rozlohu 755 688 km2, evropská 23 764 km2). Obě části jsou od sebe odděleny mořsskými úžinami Bospor a Dardanely, mezi nimiž je Marmarské moře (Marmara Denizli). Velká část Turecka je omývána mořem. Na S je to Černé moře, na J Středozemní moře, na Z pak Egejské a Marmarské moře. Na evropské pevnině sousedí Turecko s Bulharskem (240 km) a Řeckem (206 km). Ve vých. části sousedí na SV s Gruzií (252 km), Arménií (268 km) a Ázerbájdžánem (9 km), na V s Íránem (499 km), Irákem (331 km) a Sýrií (822 km). Počet obyvatel je asi 63 mil., přičemž osídlení je velmi nerovnoměrné. Statistiky uvádějí průměrně 82 obyvatel na l km2, ale v provincii Istanbul je to 600, Izmir 250, Trabzon 240 atd. Ve vých. částech je naopak hustota osídlení mnohem menší. Od r. 1923 je Turecko republikou (Tiirkiye Cumhuriyeti). Hlavním městem je Ankara, ale největším městem je Istanbul (7,8 mil. obyv.), za nímž následuje Ankara (3 mil.), Izmir (2 mil.), Adana (1,9 mil.). Bursa (l mil.), Gaziantepe (650 000), Konya (510 000). Země se dělí na 79 provincií (vilayet).
EVROPSKÁ ČÁST
Oblast je na S ohraničena pohořím "Yildiz Daglari", po němž probíhá hranice s Bulharskem, a Černým mořem, na J pak tvoří hranici Marmarské moře s úžinami Bospor a Dardanely, na Z je hraniční řekou řeka Marica (turecky-Merič Nehri). Je to převážně nízká pahorkatina s uměle zavlažovanými poli. Průmysl je soustředěn do měst Kesan a Istanbul, největším městem a zároveň průmyslovým střediskem je Istanbul. Ve starověku byla krajina osídlena Tráky, a proto byla jmenována Trácie. V době, kdy byla řeka Marica (Měřic Nehri) splavná, byla důležitou dopravní křižovatkou. V době osmanské expanze se stala výchozím místem pro útoky proti západní Evropě a Balkánskému poloostrovu. Jedná se o turisticky nejnavštěvovanější oblast, neboť ji protínají cesty spojující Turecko s Bulharskem a Řeckem. Milovníci historických památek najdou nejproslulejší stavby jak z doby byzantské říše, tak i z osmanského období, ve městech Edirne a Istanbul. Mnoho mešit, které byly v některých případech budovány věhlasnými architekty (Sinán), se však najde i v malých obcích (Luleburgaz, Kirklareli). Pozornost si zaslouží i stavby kolem Bosporu (pevnosti, paláce) i v úžině Dardanely (pevnosti, vojenské hřbitovy a památníky z I. světové války, připomínající dardanelskou bitvu). Rekreace je možná na plážích především jižně od Istanbulu, na pobřeží Marmarského moře (písečné pláže).
Oblast je na S ohraničena pohořím "Yildiz Daglari", po němž probíhá hranice s Bulharskem, a Černým mořem, na J pak tvoří hranici Marmarské moře s úžinami Bospor a Dardanely, na Z je hraniční řekou řeka Marica (turecky-Merič Nehri). Je to převážně nízká pahorkatina s uměle zavlažovanými poli. Průmysl je soustředěn do měst Kesan a Istanbul, největším městem a zároveň průmyslovým střediskem je Istanbul. Ve starověku byla krajina osídlena Tráky, a proto byla jmenována Trácie. V době, kdy byla řeka Marica (Měřic Nehri) splavná, byla důležitou dopravní křižovatkou. V době osmanské expanze se stala výchozím místem pro útoky proti západní Evropě a Balkánskému poloostrovu. Jedná se o turisticky nejnavštěvovanější oblast, neboť ji protínají cesty spojující Turecko s Bulharskem a Řeckem. Milovníci historických památek najdou nejproslulejší stavby jak z doby byzantské říše, tak i z osmanského období, ve městech Edirne a Istanbul. Mnoho mešit, které byly v některých případech budovány věhlasnými architekty (Sinán), se však najde i v malých obcích (Luleburgaz, Kirklareli). Pozornost si zaslouží i stavby kolem Bosporu (pevnosti, paláce) i v úžině Dardanely (pevnosti, vojenské hřbitovy a památníky z I. světové války, připomínající dardanelskou bitvu). Rekreace je možná na plážích především jižně od Istanbulu, na pobřeží Marmarského moře (písečné pláže).
Do Istanbulu - centra všeho dění - jsem přijížděl pozdě v noci… Bylo teplo, pode mnou svítilo mnohamilionové město - blázinec. Cítil jsem, že toto město má své kouzlo. Možná to znáte, takový ten pocit, když vás trochu zamrazí a vnímáte tu majestátnost, výstavnost, sílu toho místa. Historii zde pozorujete na každém kroku - v úzkých uličkách bazaru, kde je živo dlouho do noci, v pompézních bulvárech kolem Topkapi, nádherně nasvícených chrámech a mešitách... Zdá se, že vše se odehrává zde - v části, které se říká “Zlatý roh”. Poté co přejedete lodí přes Bospor na druhou stranu - do Asijské části Istanbulu - a vidíte z dálky, z druhého břehu to, kolem čeho jste dosud procházeli, zdá se vám to ještě větší a výstavnější… neuvěřitelné! Později pochopíte, že tomu tak není... Vidíte Atatürkům most, největší v evropě, tyčící se 64 m nad hladinou, zavěšený na mohutných skoro 200 m pilonech, trčících vysoko k nebi. Pod ním pluje několik desítek lodí, a zdají se tak malé z té dálky, vůči tomu mostu….. Na břehu naproti můžete spatřit zbytky mohutných hradeb a hrad - pevnost která chránila Bospor před nájezdy nepřátel, mozaikové chrámy koránových škol i skromné rybářské vesničky. Podíváte-li se na druhou stranu Bosporské úžiny, do míst, kde se otevírá do Marmanského moře, směrem na slavný římský Hipodrom, spatříte obrovské tankery, čekající na odbavení. Snad stokrát jsem to viděl v televizi, ale vždy mě překvapí jejich mohutnost. Jste v Asii a věřte je to znát už i zde, 3 míle plavby přes kanál. Něco je zde jiné ve srovnání s tím co je na druhém břehu. Ale co? Domky chaoticky rozházené po stráni v kopci, mešity méně výstavné co do velikosti i interiéru, ceny… ano i ceny jsou nižší. Ale ještě to není všechno... Snad více skromnosti a pokory, méně okázalosti. Také v oblečení je zde rozdíl - je tady vidět mnohem více zahalených žen, než v Istanbulu na druhé straně. Islám tady vládne pevnější rukou... A pak slyšíte svolávání věřících muslimů k bohoslužbě ozývající se z každého místa... Ten táhlý a halekavý zpěv muezzinů táhnoucí se daleko do prostoru. Jeden volá přes druhého a všichni vzdávají hold svému velkému pánu, Alláhovi textem:
“Alláh je veliký”…., zrána obohacený dovětkem: “… a modlitba je lepší než spánek”. Toto se děje 5 krát denně ráno kolem 5:00, kolem 9:00, 12:00, v 17:00, a opět kolem 22:00 hodiny. I to je atmosféra celého Turecka.
“Alláh je veliký”…., zrána obohacený dovětkem: “… a modlitba je lepší než spánek”. Toto se děje 5 krát denně ráno kolem 5:00, kolem 9:00, 12:00, v 17:00, a opět kolem 22:00 hodiny. I to je atmosféra celého Turecka.
POBŘEŽÍ EGEJSKÉHO A MARMANSKÉHO MOŘE (jižní část)
Druhá z nejnavštěvovanějších oblastí se rozprostírá podél obou moří, v oblasti Marmarského moře je lemována nízkou pahorkatinou, v egejské části pak horami dosahujícími výšky l 500 m. Její součástí jsou i některé ostrovy. Území bylo již před začátkem 1. tis. př. n. l. osídleno achájskými Řeky, ve vnitrozemí většinou žily různé maloasijské kmeny, zvláště Karové. Mezi starověkými městy vynikala především Trója, která je veřejnosti známá tzv. trojskou válkou, kdy byla zničena Achají kolem r. 1200 př. n. l. Na začátku 2. tis. se sem stěhovali aiolští a iónští Řekové. Největšího rozkvětu dosáhla oblast v 7.-6. stol. př. n. l., kdy se zdejší města sdružila do spolku dvanácti iónských měst (Mílétos, Priene, Efesos a další). V pol. 5. stol. sem přicházejí dobyvační Peršané, které o něco později vystřídali Makedonci. Později se dostala do správy Římanů, Byzantincú, Seidžuků a nakonec Osmanů. Turistické zajímavosti zasahují do všech oblastí. Předně jsou to Dardanely ovládané ve starověku Achají, místo, kudy pronikl do Asie Alexandr Veliký i kudy se do Evropy valili Osmané. Poslední boje zde probíhaly v I. světové válce. To vše připomínají památníky a pevnosti. Na asijské straně průlivu se pak turista dostává do oblasti sadů, na něž jižněji navazují olivové háje. V chovu zvířat převládají ovce a kozy, spásající trávu horských stráních. Ve většině měst se rozvinul textilní průmysl, za nímž v pořadí navazuje strojírenství (Izmir). Velkým přístavem je především Izmir. Na mnoha místech jsou cementárny a cihelny. Obyvatelé přímořských oblastí jsou většinou zaměstnáni v turistickém ruchu. Milovníci historických památek mají možnost navštívit lokality, jako jsou Trója, Efesos, Asklepieion, Pergamon, Milet, Klaros, Teos či Didyma. Islámské stavby jsou naopak v Izmiru, Selčuku, Manise a dalších lokalitách ve vnitrozemí. Zde také leží Iznik, jenž se vepsal do byzantských a církevních dějin. Pokladnicí osmanského umění je město Bursa. V uvedené oblasti se nacházejí i hojně navštěvované Princovy ostrovy.
Neméně zajímavým místem “Marmaara region” - Marmanského regionu jsou města Čanakkale, Ayvacik, Čanakkale - pevnost (nyní muzeem námořnictví) Ayvalik, která patří mezi letoviska této oblasti. Oblast posetá převážně antickými, seldžuckými a osmanskými památkami, místa prošpikovaná historií. Trója, Assos, Pergamon (nyní Bergama) zmiňovaná v starých řeckých bájích a pověstech, v Homérově eposu o Illiadě, navštěvovaná třeba filosofem Aristotelem (Assos - město), nebo císařem Hadriánem (Asklepieion - lázně). Měl jsem to štěstí, že v době mé návštěvy v Čanakkale, byl pořádán festival hudby, kde vystupovaly kapely ze západní Evropy společně s Tureckými. Prošel jsem se po nábřeží. Nade mnou svítily hvězdy, vlny narážely na mola, kde byly zakotveny desítky lodí a lodiček. Zdálky bylo slyšet ječivé zvuky elektrických kytar a dunění šlapáku (bubnu) nějaké Evropské kapely... Korzoval jsem po nábřeží a vychutnával si tu atmosféru, díval se po krásných Turkyních a vůbec sledoval lidi. Cítil jsem jejich klid a pohodu, někteří pojídali “Kebab”, někteří diskutovali, ale snad všichni (hlavně muži a emancipované ženy:-) kouřili. Možná je to tím, že Islám nedovoluje holdovat alkoholu a tak se všichni dali na jiný hřích - kouření. Člověk totiž asi musí hřešit, jinak by mu k životu něco chybělo…:-) Bylo kolem 22:00 a ze všech míst ve městě začali muezzini svolávat svoje ovečky na večerní modlidbu. Ten kontrast se nedá popsat... Směs Evropy a Orientu. Na ulicích nastal zmatek, muži spěchají do mešit na večerní modlidbu, protože “Alláh je přívětivý a Muhhamad je jeho prorokem….” Kapela ustala… Nedokázala čelit přívalu textu - “Azánu”, vyzpívaným halekavým hlasem vyvolávače. Zatím ještě ne, ale za pár let? Turecko se hodně amerikanizuje.
Je to kult Coca-coly, hamburgrů, igelitových tašek, cigaret “Mallboro”, a takhle bych mohl pokračovat… Děti co tleskají Americké kapele jenom proto, že je “Americká” … Hrozně jsem se v tom viděl (myslím Českou republiku), a bylo mi špatně! Nevědí co si s tím počít - s těmi plechovkami na ulicích, s tím vším igelitem létajícím okolo…
A tak státy s bohatou historií a kulturními kořeny přicházejí o svoje tradice a nahrazují je instantní “potravou” poblázněné Ameriky.
Pak jsem se přesunul do “Aegean region” - Egejský region. Antické památky zde najdete především u pobřeží, jinak už je zde více vidět i vliv jiných kultur - Seldžucké a Osmanské. Je zde také pár národních parků, což většinou obnáší místo, kde jsou vůbec nějaké stromy. V letních měsících je zde opravdu vedro (v noci jsem zažil 40 °C) a tak zde má krajina spíše charakter spálené země. Město Selčuk, je centrem Seldžucké kultury a jeho hrad vystavěný na kopci, v noci majestátně svítí nad spícím městem. Pohledy, kdy sjíždíte z hor a dole, někde hluboko pod sebou vidíte moře, pláže a výstavné hotely není vzácností. Je to zde turistická riviéra pro lidi co touží po památkách, po moři s písčito-kamenitými plážemi, a hlavně pro ty co na to mají…
A tak státy s bohatou historií a kulturními kořeny přicházejí o svoje tradice a nahrazují je instantní “potravou” poblázněné Ameriky.
Pak jsem se přesunul do “Aegean region” - Egejský region. Antické památky zde najdete především u pobřeží, jinak už je zde více vidět i vliv jiných kultur - Seldžucké a Osmanské. Je zde také pár národních parků, což většinou obnáší místo, kde jsou vůbec nějaké stromy. V letních měsících je zde opravdu vedro (v noci jsem zažil 40 °C) a tak zde má krajina spíše charakter spálené země. Město Selčuk, je centrem Seldžucké kultury a jeho hrad vystavěný na kopci, v noci majestátně svítí nad spícím městem. Pohledy, kdy sjíždíte z hor a dole, někde hluboko pod sebou vidíte moře, pláže a výstavné hotely není vzácností. Je to zde turistická riviéra pro lidi co touží po památkách, po moři s písčito-kamenitými plážemi, a hlavně pro ty co na to mají…
VNITROZEMÍ
Záp. část vnitrozemí vyplňují horské masivy dosahující výšky 2 000 m. Kromě toho jsou zde rozlehlé stepi. Je to oblast s dávnými dějinami. Zde založili svou říši Chetité, zde se rozkládalo panství Peršanů. Do dějin se však zapsali i Frygové, Lýdové a Řekové. Po přechodném období, kdy se oblast dostala pod správu Římanů a Byzantinců, zde založili svou říši Seldžukové a po nich Osmané. A ti všichni zde zanechali stopy. Hospodářsky je to oblast, kde se rozvinulo především zemědělství. V horských údolích a v Anatólii jsou rozlehlé meruňkové sady a pole tabáku. V některých oblastech se pěstuje i mák (pro výrobu opia), obilí a kukuřice. Je to však i nerostná zásobárna země, neboť především v Anatólii jsou velká naleziště rud barevných kovů. Bylo započato s těžbou ropy, v Anatólii se těží uhlí. Průmysl je soustředěn do velkých měst a je orientován na výrobu textilií a potravinářství. Z turistického hlediska je významná především tradiční rukodělná práce (v Anatólii výroba onyxových předmětů, kovotepectví, výroba modlitebních koberečků stejně jako velkých a drahých ručně vázaných koberců. Z turistického hlediska se jedná o území, které má mnoho přírodních i historických zajímavostí. Z přírodních lokalit, které je při návštěvě Turecka třeba spatřit, aby byl obraz o krásách země ucelený, je údolí Göreme se zemními pyramidami a bizarními tufovými útvary. V létě je zajímavé jezero Gölü, které v létě vyschne a jeho dno pokryjí krystalky bílé soli. Pěkné jsou však i hory nabízející mnoho pěších turistických cest. Většina zájezdů i soukromých cest směřuje k největší přírodní atrakci země - k Pamukkale, sintrové kupě, po níž stéká a minerální voda vytvářející krápníky. Zájemci o historické památky naleznou v oblasti lokality ze všech slohových období. O vyspělosti obyvatel říše Chetitů svědčí vykopávky z jejich hlavního města a menších pevností. Pozornosti by neměla ujít ani místa vyprávějící o kmenu Frygů. Nachází se zde i pověstná mohyla v Gordionu stejně jako vykopávky Midasova města (Midas Sehri). Z památek na římské období je třeba připomenout alespoň jednu z největších svatyní Afrodíty - Afrodísias a římské město Hierapolis, které využívalo minerální prameny v Pamukkale a kde je jedna z největších nekropolí antického světa. Při dostatku času je poučná i návštěva menších lokalit, jako jsou Alabanda nebo Laodikeia. Své kouzlo má i obnovená část a zřícenina chrámu se v Sardech. Mnoho pozůstatků zde po sobě zanechali křesťané. Ti utíkali před pronásledováním do nepřístupného vnitrozemí, kde zakládali, především v oblasti Göreme, kostely a kláštery vysekané hluboko do skal. Jejich umění bylo poplatné i Byzanci, což se projevilo jak na architektonickém uspořádání, tak i na malířské výzdobě. Kromě toho vznikla v této oblasti celá podzemní města, jež byla obydlena až do nedávné doby (za prezidenta Atatürka byli jejich obyvatelé vystěhováni. Dnes jsou některá z nich zpřístupněna veřejnosti. Velké množství staveb pochází z doby nástupu a rozvoje islámského učení. První státní útvar - říše Seldžuků - se vyznačoval výstavbou mešit, koránových škol, lázní, karavanserájí (ubytoven pro kupce) a hrobek. Mnohé z nich zůstaly zachovány a dnes jsou hlavními magnety měst, jako je Konya, Kayseri, Kiitahya a Aksehir. Největší množství památek však pochází z doby vlády Osmanů, kteří zde vybudovali další mešity, hrobky, lázně, bazary, medresy, mosty a paláce. V uvedené oblasti je však možná i rekreace. Jako nejvhodnější místo se doporučuje Pamukkale, kde je možné navíc využívat blahodárných léčivých účinků místních pramenů. (nyní je koupel v těchto jezírcích zakázána) Většina návštěvníků Anatólie nevynechá ani návštěvu hlavního města Turecka - Ankary. Oblast je nejvhodnější navštěvovat v jarních měsících, neboť v létě (červenec, srpen) jsou zde teploty, které mnohý z turistů nemusí dobře snášet.
Velmi rozlehlou, a také velmi zajímavou oblastí Turecka je “Central Anatolia region - Centrální Anatolie, která se nachází zhruba ve středu Turecka. Je zde vše, co je pro Turecko tak typické - Olivové háje, koryta řek bez vody ( přes léto vyschlá ), hory i stepi a obrovská jezera s průzračnou vodou. Středobodem této oblasti se mi jeví město “Kayseri”, kolem něhož jsou soustředěny všechny důležité stavby a místa tohoto regionu. V horách (kolem 2500 m/n.m.) můžeme vidět Byzantské kostelíky z 8. století se spoustou fresek - oblast Göreme - skalní město“Kapadokie”, pod horami je oblast zvaná “Göreme”, pískovcová města neskutečných až bizardních tvarů. Lidé žili v této oblasti od nepaměti, a tak si poddajný pískovec přizpůsobili ke svému životu. Najdeme zde vydlabané kostelíky plné jednoduchých fresek (znak Maltézkých rytířů), sklepy, ale i prostá obydlí, pod nimiž jsou políčka plná rajčat, vína, melounů a meruněk. Život se zde nezastavil, prostě jen pokračuje o pár metrů vedle v nově vystavěné obci.
Kaysery - město památek vás přijme pohostinně do svých hradeb, a za hlavní mešitou “Ulu Camii” můžete spatřit nejvyšší vrchol oblasti “Eciyes” 3916 m/n.m., vypínající se majestátně nad městem. I v těchto vedrech je na vrcholku sníh… Procházím městem plným památek, kouzelné místo - a opět to brnění - dostávám se k sultánově Kayserimauzoleu. Odchytil mně místní člověk (jako už tolikrát), prošel se mnou celým centrem a odvykládal si svou porci denní angličtiny (byla lepší než ta moje..). Cílem však bylo dovést mně až k kobercářské dílně, kde přednáška pokračovala asi hodinovým monologem oKayseri - kobercářská dílna výrobě, druzích a vlastnostech koberců... Bylo to zajímavé, a já mněl spoustu času… “Tak co si koupíte?”, zeptal se mně muž na závěr. “Nic”, zněla moje odpověď. "Jsem turista s batohem, který tahám neustále na zádech." Nedal se jen tak odradit - věnoval mi spoustu času, asi jsem vypadal solventně :-) . Řekl jsem tedy cenu, o které jsem si myslel, že na ni nepřistoupí… A taky že ne, (i když chvilku zaváhal) ale pak jsme se jako velcí přátele rozešli.
Na toto město mám vůbec spoustu vzpomínek… A to když jsem dal kytici, kterou jsem předtím našel v parku, dvěma Turkyním sedícím na lavečce a pozoroval jejich tváře - směs údivu a překvapení, vystřídal pocit štěstí a zájmu.
K tomu, aby člověk mohl něco dostat, musí i dávat!
V Turecku je velmi častý systém veřejných vodovodů, kde se lidi můžou omýt a občerstvit čerstvou vodou. Bylo horko. Horko, které se násobilo odrážejícím se teplem od asfaltu, když jsem zamířil k jedné takové studni. Došel jsem k místu zároveň s místním Turkem a naznačil mu pohybem ruky, že počkám. On nabral vodu do plecháčku, a já mezitím sledoval život u mešity… Pokynul na mne ať se napiji jako první a podal mi z obřadností hrnek vody.
Připadal jsem si jako Král.
Já bezejmenný, otravný turista, sám v tomto městě - byl jsem poctěn. Vypil jsem hrnek vody jedním dechem, natáhl ruku k vodě a čepoval další.
ON…, …trpělivě čekal…
Nabral jsem vodu, a podal ji pro změnu zase já jemu, bezejmennému Turkovi.
(Myslel si, že si chci dát ještě jeden…) Byl překvapen, zaskočen a poctěn - stejně jako já před chvílí. Ten pohled, co jsme si vyměnily bych vám přál zažít.
Rozešli jsme se, a ve vzduchu byla cítit pokora, slušnost a přátelství. Hodnoty na které jsme už v dnešní uspěchané Evropě skoro zapomněly.
Na toto město mám vůbec spoustu vzpomínek… A to když jsem dal kytici, kterou jsem předtím našel v parku, dvěma Turkyním sedícím na lavečce a pozoroval jejich tváře - směs údivu a překvapení, vystřídal pocit štěstí a zájmu.
K tomu, aby člověk mohl něco dostat, musí i dávat!
V Turecku je velmi častý systém veřejných vodovodů, kde se lidi můžou omýt a občerstvit čerstvou vodou. Bylo horko. Horko, které se násobilo odrážejícím se teplem od asfaltu, když jsem zamířil k jedné takové studni. Došel jsem k místu zároveň s místním Turkem a naznačil mu pohybem ruky, že počkám. On nabral vodu do plecháčku, a já mezitím sledoval život u mešity… Pokynul na mne ať se napiji jako první a podal mi z obřadností hrnek vody.
Připadal jsem si jako Král.
Já bezejmenný, otravný turista, sám v tomto městě - byl jsem poctěn. Vypil jsem hrnek vody jedním dechem, natáhl ruku k vodě a čepoval další.
ON…, …trpělivě čekal…
Nabral jsem vodu, a podal ji pro změnu zase já jemu, bezejmennému Turkovi.
(Myslel si, že si chci dát ještě jeden…) Byl překvapen, zaskočen a poctěn - stejně jako já před chvílí. Ten pohled, co jsme si vyměnily bych vám přál zažít.
Rozešli jsme se, a ve vzduchu byla cítit pokora, slušnost a přátelství. Hodnoty na které jsme už v dnešní uspěchané Evropě skoro zapomněly.
Procházel jsem právě kolem mešity, když se ozvalo ono známé táhlé volání. Muži spěchali k polední bohoslužbě. Chtěl jsem to vidět, odpočinout si od vedra, únavy a těžkého batohu.
Chtěl jsem se zastavit, a rozjímat nad náladou, v tomto zajímavém městě, které mně tolik uchvátilo - a také trochu pozorovat muslimy při modlení. U vstupu do mešity se ptám okolo jdoucího staršího muže, zda mohu vstoupit dovnitř pouze v kraťasech, což je Islámem zakázáno! Usměje se na mne, a řekne (turecky): “Jen pojďte dál, není to problém” Ten člověk měl na hlavě čapku (fez), znak pravého a věřícího muslima. Je vidět, že ortodoxnost Islámu v těchto místech (myslím v západním a středním Turecku) se již nepřehání, a v mnohém ho předstihuje zkostnatělé křesťanství. Vstupuji dovnitř, a boty ( pěkně drahé a hlavně moje jediné! ), odkládám na police k tomu určené. Jdu si kleknout na modlitební koberec a chvilku si přemýšlím. Dívám se okolo, na střídmou mozaikovou výzdobu chrámu, a myslím na to, že snad pouze křesťané mají tendence Modlidba k Alláhoviv okázalé a bezúčelové kráse… Antika je štíhlá a krásná ve své jednoduchosti, Osmani ve své praktičnosti… A tady je pouze střídmá mozaiková výzdoba, světla svíček ( nahrazena elektrickým osvětlením ) zavěšená na obrovský železný rám, který se táhne jako had podél celého sálu zdobený orientálními ornamenty a spousta, moře modlitebních koberečků. Přišel ke mně mladý asi 26-letý kluk, ( pracoval v Německu ) a řekl mi, že se můžu v klidu posadit, že už se to v Turecku nesoudí tak příkře, a že mladí lidé už to berou velmi volně…
Nechtěl jsem však na sebe poutat pozornost ( i když jsem ji poutal spíše jako cizinec ), ale také jsem chtěl respektovat jejich normy a zvyky. I o tom je cestování…
Chtěl jsem se zastavit, a rozjímat nad náladou, v tomto zajímavém městě, které mně tolik uchvátilo - a také trochu pozorovat muslimy při modlení. U vstupu do mešity se ptám okolo jdoucího staršího muže, zda mohu vstoupit dovnitř pouze v kraťasech, což je Islámem zakázáno! Usměje se na mne, a řekne (turecky): “Jen pojďte dál, není to problém” Ten člověk měl na hlavě čapku (fez), znak pravého a věřícího muslima. Je vidět, že ortodoxnost Islámu v těchto místech (myslím v západním a středním Turecku) se již nepřehání, a v mnohém ho předstihuje zkostnatělé křesťanství. Vstupuji dovnitř, a boty ( pěkně drahé a hlavně moje jediné! ), odkládám na police k tomu určené. Jdu si kleknout na modlitební koberec a chvilku si přemýšlím. Dívám se okolo, na střídmou mozaikovou výzdobu chrámu, a myslím na to, že snad pouze křesťané mají tendence Modlidba k Alláhoviv okázalé a bezúčelové kráse… Antika je štíhlá a krásná ve své jednoduchosti, Osmani ve své praktičnosti… A tady je pouze střídmá mozaiková výzdoba, světla svíček ( nahrazena elektrickým osvětlením ) zavěšená na obrovský železný rám, který se táhne jako had podél celého sálu zdobený orientálními ornamenty a spousta, moře modlitebních koberečků. Přišel ke mně mladý asi 26-letý kluk, ( pracoval v Německu ) a řekl mi, že se můžu v klidu posadit, že už se to v Turecku nesoudí tak příkře, a že mladí lidé už to berou velmi volně…
Nechtěl jsem však na sebe poutat pozornost ( i když jsem ji poutal spíše jako cizinec ), ale také jsem chtěl respektovat jejich normy a zvyky. I o tom je cestování…
POBŘEŽÍ ČERNÉHO MOŘE
Uvedená obast se táhne jako úzký pruh kolem břehu Černého moře do úžiny Bospor až k poloostrovu Sinop. Zatímco na S tvoří její přirozenou hranici moře, na J je hranice pomyslná v pohořích dosahujících výšky kolem 3 000 m (Balaban Dagi - 3 095 m, Soganii Daglari - 2 600 m. Dilek Daglari - 3 937 m). Při pobřeží jsou pěkné jehličnaté lesy. Oblast byla osídlena již v době antiky, o čemž svědčí řada lokalit, z nichž je třeba připomenout Eregli, kde stávalo město Heraklea Pottika, založené kolonisty z Megary, Sinop, Samsun a Amasru. Prošli tudy Byzantinci stejně jako Mongolové a Osmané. A všichni, s výjimkou Mongolů, zde po sobě zanechali kulturní památky. Dnes se zde rozvíjí zemědělství i průmysl soustředěný především do velkých měst (Zonguldag, Karabuk, Ordu). Při pobřeží vyrostla řada přístavů (Sinop, Samsun, Ordu, Trabzon). Z turistického hlediska se jedná o oblast, která není tak vyhledávaná jako jižní oblasti Turecka. I přesto je však třeba upozornit na pěkné lesy, hory a pláže. Z památek připomínáme především lokality na asijské straně Bosporu, byzantské kostely v Trabzonu (sv. Anny z 9. stol., Agia Sofia), seldžucké stavby v Kastamonu a Sinopu (Alaettinova mešita) a osmanské mešity, bazary a lázně v Trabzonu.
POBŘEŽÍ LEVANTSKÉHO MOŘE
Oblast zaujímá přímořský pás mezi Marmarisem a Mersinem. Zatímco jižní hraninci tvoří moře s řadou pláží i bizarních skalních útvarů, severní hranice prochází pohořím Taurus. Ten zde dosahuje výšky přes 2 500 m. Mimo úzké přímořské pásmo se jedná o hornatou část Turecka. Mezi nejpěknější přírodní scenérie patří část mezi Fethiyí a Antalyí a mezi Alanyí a Silifke. Do tohoto území, původně osídleného Lýky a mnoha dalšími kmeny, směřovali po r. 1000 př. n. l. expanze Řeků, kteří v příhodných místech zakládali obchodní stanice a města. Ta dosáhla největšího rozkvětu v římské době. S příchodem Seldžuků J došlo k úpadku většiny kulturních center a postupně tato města zcela zanikla. Důležitou roli sehrálo území i v době křižáckých válek. Hospodářsky je oblast orientována na zemědělství soustředěné převážně do oblasti mezi Antalyí a Alany i, kde jsou citrusové a banánové plantáže. V ostatních částech jsou pole málo úrodná a venkovské obyvatelstvo se zabývá chovem koz a ovcí. Průmysl je soustředěn do měst Alanya a Mersin. Z turistického hlediska jsou přitažlivé hory. Taurus zde vyniká rozeklanými štíty s řadou jeskyní a vodopádů. Na pobřeží jsou malebné zálivy s bizarními skalisky i písečnými plážemi. Navíc voda vyhloubila na mnoha místech přímořské jeskyně přístupné však pouze člunem, své si zde přijdou i milovníci historických památek, neboť na pobřeží je věnec největších tureckých antických měst. Z nich na předním místě je třeba jmenovat Pergé, Aspendos, Side, kde jsou největší a nejlépe dochovaná divadla antického světa. Při dostatku času je možno navštívit i lokality hlouběji ze vnitrozemí, jako je Selge či Silion, k nimž namnoze vedou zajímavé cesty. Turisticky velmi přitažlivá jsou i města Antaly a a Alanya s mnoha seldžuckými stavbami a pevnostmi. Ten, kdo však chce poznat skutečné unikáty této části, musí zajet do pobřežní části mezi Fethiyí a Antalyí. Zde byla kdysi oblast obýváná kmenem Lýku, kteří po sobě zanechali především pozoruhodné skalní hroby. Pěkná je i cesta do vých. části pobřeží k Silifke a Mersinu, kde se silnice kroutí po přímořských útesech a kde stojí především zajímavé křižácké a seldžucké hrady. Stačí však odbočit několik desítek kilometrů do vnitrozemí a již se ocitáme uprostřed antického světa - v lokalitě Uzuncaburč. Naopak mezi Mersinem, Tarsem a Adanou je možno vzpomenout zdejších misijních cest apoštola Pavla (jeskyně). Rekreace je možná především po pobřežních rekreačních zařízeních v okolí Antalye, Alanye, Silifke a dalších, kde jsou pěkné písečné pláže. Vzhledem k vysokým teplotám v letních měsících (červenec, srpen) je vhodné oblast navštěvovat v květnu, červnu nebo na podzim.
VÝCHODNÍ ČÁST VNITROZEMÍ
Oblast je turisticky poměrně málo využívána, neboť není zcela bezpečná vzhledem národnostním sporům mezi místními obyvateli (Turci, Kurdové), proto jsou turistická zařízení velmi řídká. Ve východní části Turecka se setká turista s velmi hornatou krajinou. Na Z je i ostatních částí Turecka oddělena pomyslnou čarou vedenou mezi Adanou (u Středozemního moře) a Trabzonem (u Černého moře). Severní hranici tvoří Černé moře a pozemní hranice s Gruzií. Na SV sousedí s Arménií, na V navazuje hranice s Íránem, na J pak hranice s Irákem a Sýrií. Hory na J se tyčí do výšky 3 000 m a patří do pásma Východního Tauru. Není však jediné vysokohorské pásmo. Z dalších hor připomínáme především Kuvusshap Daglari (výška 3 457 m), Baškale Dagi (3 350 m), Yazlica Dagi (2853 m), Kargapazar Daglari (3 288 m) a Allahöegber Daglari. V Arménské vysočině (na vých. hranici země) je nejvyšší hora Turecka - Büyük Agri Dagi (Velký Ararat - 5 165 m). K nejvyšším vrcholům patří i Süphan Dagi (4 434 m) a Resvo (4 168 m). Je to zároveň oblast, kde je největší turecké jezero - Van (3 722 km2). Velkými řekami jsou Eufrat a Tigris. Oblast byla osídlena již před r. 1400 př. n.l. a její dějiny psali Uranové, kteří zde v roce 1.1400-1200 př. n. l. vybudovali velkou říši s hlavním městem Tuspa, současným Vanem, stejně jako Asyřané. Mimo to zde působily různé asijské kmeny. Významnou roli sehráli i Arméni, kteří zde taktéž měli hlavní město svého panství. Dějiny již. části oblasti později silně ovlivnili Římané. Zároveň je třeba připomenout, že je to území, o němž se píše ve Starém zákoně, neboť právě zde měla přistát bájná Noemova archa, a že jsou zde místa, s nimiž spojil své osudy Abrahám. Najdou se tu však i místa, jež mají spojitost s Novým zákonem. Později se do zdejšího života vepsali Seldžukové a Osmané. Dnes se jedná o oblast, kde se obyvatelé živí především zemědělstvím (pěstování tabáku a obilí). Průmysl je soustředěn pouze do velkých měst a je zaměřen na potravinářství a textilní výrobu. Zanedbatelná není ani rukodělná výroba. Z přírodních krás je třeba vyzvednout horské masivy, kde je však potřeba pro turistiku většinou najmout místního vůdce (nedokonalé značení a riziko). Své kouzlo má i jezero Van. Vých. část Turecka je i oblastí s mnoha historickými památkami. V mnoha případech se však nacházejí v místech přístupných jen pěšky nebo terénním autem. Z těch nejzajímavějších vyjímáme především okolí Adryamanu, kde v lokalitě Nemrut Dagi, ve výšce přes 2 000 m, jsou pověstné božské hlavy a další zajímavosti. Se skalními reliéfy je možno se setkat u Yesemeku blízko Isláhiye, kdežto psát na skály oslavné citáty bylo zvykem v okolí města Van. Z křesťanských památek upoutá vedle klášterů ukrytých v horách tzv. Petrova jeskyně. Ojedinělé v celém Turecku jsou zdejší arménské stavby s charakteristickým dekorem. Naopak éra Seldžuků zde po sobě zanechala mnoho mešit a ubytoven pro obchodníky - karavanserájí. Rekreačních míst je ve zdejší oblasti velmi málo a služby jsou zcela nerozvinuté. Pozor! Pro návštěvu popisované oblasti je třeba zvolit jiné roční období než letní měsíce (červenec, srpen), neboť v tuto dobu zde teploty vystupují nad 40 °C. Zároveň je třeba dbát ostražitosti vzhledem k hadům, štírům apod. Při styku s místním obyvatelstvem doporučujeme maximální respektování muslimských zásad, neboť jejich nedodržení může vést ke konfliktům s nepředvídatelnými důsledky.
“East Anatolia region” - region Východní Anatolie je asi nejzajímavějším místem z celého Turecka. Místo prorostlé horami. Když jsem vyjížděl vlakem z “Kayseri”,(cesta trvala 17 hodin) projížděl jsem kolem Kačkaropravdových velikánů tak blízko, že jsem měl pocit, že se jich můžu dotknout. Ledovcová jezera střídala koryta řek, čistých a modrozelených, jak už to u ledovcových řek bývá, a vlak se škrábal nahoru do hor, místy projížděl v nadmořské výšce 2000 m/n.m. Skály kolem byly červené, zelené, žluté, nebo směs těchto barev. Byl to fascinující pohled. Po trase jsem viděl spoustu vykolejených souprav a říkal si : “Co kdyby…”, ale příroda a její krása, mně opět vytrhla z těchto myšlenek. Naproti mně si zul muslim boty, klekl si na sedačku a začíná se modlit ( jako pravověrný muslim musí ). Je to kouzelný pohled, takhle zblízka být u toho. Sledoval jsem tu soustavu figur a zdála se mi i praktická na protažení zad po dlouhé jízdě. Něco mezi jógou a stretchingem… ( omlouvám se Islámistům…:-) Kolik lidí má u nás tolik rozumu a upřednostňuje zdraví, rodinu, přátelství před kariérou, penězi a slávou??!
Nevzal jsem si nic do vlaku na tak dlouhou cestu, měl jsem jen instantní polévky a nějaký starší muž mi podává okurek a rajčata. Kdo mě zná musí se již usmívat, možná i řehtat.
Ano, já který TO nikdy nejím, a ze všech jídel trpělivě vybírám… Já s díky přijal...
Dar od srdce se zásadně neodmítá!
Nabídl jsem jim vodu pro děti. Opatrně nalili 3 dcl do kelímku a podali dítěti. Sami si nevzali…Fascinuje mně jejich skromnost, laskavost. Viděl jsem mockrát, jak otec objímá dítě - a jsou šťastní, jak jen to lze…
...KURDOVÉ…
Tak jaký je to kraj?
Bída, která bije do očí…….
Lidi se živí chovem včel a pastevectvím. Mají těžký život… My, kteří nevíme, co je to bída, vedro k zalknutí ( 50 °C není problém ), všechno suché a spálené, v zimě 3 metry sněhu a na polích se sklízí obilí…- srpem! Země vysátá vleklým konfliktem, a na každém rohu Turecké vojsko, které míří na váš dům dělem z obrněného transportéru… A každý den osobní prohlídky… My si stěžujeme! Na co vlastně?! Jedna holka mi v Turecku řekla: “Víš oni jsou divní, oni se vůbec neusmívaj…” A já viděl smích. Byl tichý a neokázalí, to když se rodina opět po čase ve zdraví setkala, nebo když se potkali dobří známí. Tak kde je vlastně ta vyspělá civilizace - Evropo…?! Kolik lidí si uvědomuje to co tady v “Kurdystánu” každý?
Kolik lidí má u nás tolik rozumu a upřednostňuje zdraví, rodinu, přátelství před kariérou, penězi a slávou??!
Ano, já který TO nikdy nejím, a ze všech jídel trpělivě vybírám… Já s díky přijal...
Dar od srdce se zásadně neodmítá!
Nabídl jsem jim vodu pro děti. Opatrně nalili 3 dcl do kelímku a podali dítěti. Sami si nevzali…Fascinuje mně jejich skromnost, laskavost. Viděl jsem mockrát, jak otec objímá dítě - a jsou šťastní, jak jen to lze…
...KURDOVÉ…
Tak jaký je to kraj?
Bída, která bije do očí…….
Lidi se živí chovem včel a pastevectvím. Mají těžký život… My, kteří nevíme, co je to bída, vedro k zalknutí ( 50 °C není problém ), všechno suché a spálené, v zimě 3 metry sněhu a na polích se sklízí obilí…- srpem! Země vysátá vleklým konfliktem, a na každém rohu Turecké vojsko, které míří na váš dům dělem z obrněného transportéru… A každý den osobní prohlídky… My si stěžujeme! Na co vlastně?! Jedna holka mi v Turecku řekla: “Víš oni jsou divní, oni se vůbec neusmívaj…” A já viděl smích. Byl tichý a neokázalí, to když se rodina opět po čase ve zdraví setkala, nebo když se potkali dobří známí. Tak kde je vlastně ta vyspělá civilizace - Evropo…?! Kolik lidí si uvědomuje to co tady v “Kurdystánu” každý?
Kolik lidí má u nás tolik rozumu a upřednostňuje zdraví, rodinu, přátelství před kariérou, penězi a slávou??!
Tam vysoko v horách… V horách, kde čas má jiný rozměr, sedí u ohně tři muži a popíjí čaj. Tam vysoko v majestátných horách je klid - čas zde plyne pomaleji. Ti muži sedí, popíjí svůj čaj... Nabral jsem vodu do vaku a stoupám vzhůru…Vzhlédli od ohně a kývnutím mne pozvali k ohni. Sundal jsem těžký batoh, "trochu si odpočinu": řekl jsem si. "Kam vlastně chvátám? Chci přece poznat Turecko prostřednictvím lidí - poznat TURECKO a ne obrazit co nejvíc památek, přírody, měst a vesniček…" Strčili pode mne pytel se senem ( sami seděli jen tak na zemi ) a nabídli mi šálek čaje. Chvíli jsme mlčeli… Jen vůně čaje, zurčení horského potoka, praskání ohně, jeho teplo..., a kousek od nás pasoucí se koně…
Ticho….
Nemluvilo se, jako by i oni si uvědomovali majestátnost hor, a jedinečnost každé této chvíle…
Poté jsme se vzájemně představili a oni se zeptali odkud jsem a kam směřuji. Byly překvapeni tou dálkou z které přicházím, a že se šplhám s těžkým batohem někam nahoru do hor.
Proč?
Měli starost co budu jíst a kde spát.
Měli strach o bláznivého turistu, kterého nikdy neviděli a už nikdy neuvidí. Měli strach o cizího, neznámého člověka…
“Jak neevropské!”
Jeden z nich si chtěl ubalit cigaretu, ale nenašel suchý papír… Nabídl jsem mu svůj bývalí pracovní deník a vytrhl pár listů. Nasypal si tabák na papír a cvičeným pohybem ruky ubalil cigáro. Vytáhl větvičku z ohně a zapálil si. Usmíval se a prohlížel si papír cigarety. Byl šťastnej!
I já se usmíval při pomyšlení těch keců při schůzích, které jsem musel vyslechnout a někdy i zapsat na tento papír… A teď- konečně - našel svůj cíl, svoji hodnotu a pomohl člověku v nouzi…
Podíval jsem se na něj...
...Pořád se usmíval.:-)
Chvíli jsme seděli, jen tak, bez zbytečnejch keců, když mi navrhl, že mně i s batohem vezme nahoru na koních. ”Za chvilku bude tma” řekl ”a tady v noci není bezpečno...” ( levhardi, medvědi, atd. ) Nabídku jsem přijal. Důvěřoval jsem jim za tu hodinu více, než by se dalo předpokládat…Řekli ať v klidu sedím a odpočívám, že dojdou pro koně. My popíjeli skvělý čaj. Za půl hodiny byli zpět a my vyrazili nahoru po horské pěšině. Vpravo skála, vlevo sráz. Jen nezakopni ty herko…, jinak jsem v prdeli. Musel jsem jí důvěřovat, což šlo dost těžko, když zakopávala tak často… Naštěstí se terén umírnil a já uklidnil. Překvapilo mně, jak se mi zdá přirozené sedět na koni, a jak snadné… I to ovládání bylo intuitivní. :-) Šli jsme už 3 hodiny, když začalo pršet. Schovali jsme se pod stromy a ONI začali v klidu chystat na oheň a vařit čaj. Překvapila mně ta pohoda, ten klid. Dopili jsme čaj a přestalo pršet…
Ono opravdu není kam spěchat, uspěchaná Evropo!
A šly jsme dál. Můj kůň už nemohl unést tu tíhu, a podklesl v kolenou, a já spadl jako hruška. Když jsem viděl tu starost o mé zdraví, bylo mi skvěle. Nabídli mi svého koně a my pokračovali další hodinu nahoru. Stoupali jsme jako kamzíci. Bylo to neskutečné! Já spolu s horaly stoupám na koních do hor, kde znají každej kámen. Jen JÁ, ONI a divoká příroda.
Po 5 hodinách, někde pod Ulu Dagi ( Velká hora ) se se mnou loučili: “Ještě hodinu pěší chůze a jsi nahoře” “Do tmy to akorát stihneš”
“A to je vše?”, ptal jsem se sám sebe v duchu.
“To po mně nechcete ani peníze, ani nic jiného?”
NE! Takhle to nemůžu nechat! Naznačil jsem ať chvilku počkají… A vytáhl z batohu zánovní zapalovač. Podal jsem mu ho. On škrtl zapalovačem... Když viděl ten oheň celý se rozjasnil - bylo vidět, jak je spokojený.
I já jsem byl - udělal jsem mu radost a uvědomil, že dávat radost, je stejně slastné jako ji přijímat…
Rozloučili jsme se po turecku, jako staří přátelé - objetím a přitisknutím lícních kostí … Nevím jak mne to napadlo, v Evropě se tak nikdo nezdraví… Prostě mně to napadlo...
Prostě v tu chvíli jsem byl jeden z nich - HORAL. ...!
Ticho….
Nemluvilo se, jako by i oni si uvědomovali majestátnost hor, a jedinečnost každé této chvíle…
Poté jsme se vzájemně představili a oni se zeptali odkud jsem a kam směřuji. Byly překvapeni tou dálkou z které přicházím, a že se šplhám s těžkým batohem někam nahoru do hor.
Proč?
Měli starost co budu jíst a kde spát.
Měli strach o bláznivého turistu, kterého nikdy neviděli a už nikdy neuvidí. Měli strach o cizího, neznámého člověka…
“Jak neevropské!”
Jeden z nich si chtěl ubalit cigaretu, ale nenašel suchý papír… Nabídl jsem mu svůj bývalí pracovní deník a vytrhl pár listů. Nasypal si tabák na papír a cvičeným pohybem ruky ubalil cigáro. Vytáhl větvičku z ohně a zapálil si. Usmíval se a prohlížel si papír cigarety. Byl šťastnej!
I já se usmíval při pomyšlení těch keců při schůzích, které jsem musel vyslechnout a někdy i zapsat na tento papír… A teď- konečně - našel svůj cíl, svoji hodnotu a pomohl člověku v nouzi…
Podíval jsem se na něj...
...Pořád se usmíval.:-)
Chvíli jsme seděli, jen tak, bez zbytečnejch keců, když mi navrhl, že mně i s batohem vezme nahoru na koních. ”Za chvilku bude tma” řekl ”a tady v noci není bezpečno...” ( levhardi, medvědi, atd. ) Nabídku jsem přijal. Důvěřoval jsem jim za tu hodinu více, než by se dalo předpokládat…Řekli ať v klidu sedím a odpočívám, že dojdou pro koně. My popíjeli skvělý čaj. Za půl hodiny byli zpět a my vyrazili nahoru po horské pěšině. Vpravo skála, vlevo sráz. Jen nezakopni ty herko…, jinak jsem v prdeli. Musel jsem jí důvěřovat, což šlo dost těžko, když zakopávala tak často… Naštěstí se terén umírnil a já uklidnil. Překvapilo mně, jak se mi zdá přirozené sedět na koni, a jak snadné… I to ovládání bylo intuitivní. :-) Šli jsme už 3 hodiny, když začalo pršet. Schovali jsme se pod stromy a ONI začali v klidu chystat na oheň a vařit čaj. Překvapila mně ta pohoda, ten klid. Dopili jsme čaj a přestalo pršet…
Ono opravdu není kam spěchat, uspěchaná Evropo!
A šly jsme dál. Můj kůň už nemohl unést tu tíhu, a podklesl v kolenou, a já spadl jako hruška. Když jsem viděl tu starost o mé zdraví, bylo mi skvěle. Nabídli mi svého koně a my pokračovali další hodinu nahoru. Stoupali jsme jako kamzíci. Bylo to neskutečné! Já spolu s horaly stoupám na koních do hor, kde znají každej kámen. Jen JÁ, ONI a divoká příroda.
Po 5 hodinách, někde pod Ulu Dagi ( Velká hora ) se se mnou loučili: “Ještě hodinu pěší chůze a jsi nahoře” “Do tmy to akorát stihneš”
“A to je vše?”, ptal jsem se sám sebe v duchu.
“To po mně nechcete ani peníze, ani nic jiného?”
NE! Takhle to nemůžu nechat! Naznačil jsem ať chvilku počkají… A vytáhl z batohu zánovní zapalovač. Podal jsem mu ho. On škrtl zapalovačem... Když viděl ten oheň celý se rozjasnil - bylo vidět, jak je spokojený.
I já jsem byl - udělal jsem mu radost a uvědomil, že dávat radost, je stejně slastné jako ji přijímat…
Rozloučili jsme se po turecku, jako staří přátelé - objetím a přitisknutím lícních kostí … Nevím jak mne to napadlo, v Evropě se tak nikdo nezdraví… Prostě mně to napadlo...
Prostě v tu chvíli jsem byl jeden z nich - HORAL. ...!
Obrázky všedních dnů
ERZURUM:
Dva asi 10-letí kluci nakládají balíky s obkladačkami do autobusu. (Je toho asi 350 Kg.:-o) Spěchají… Za chvilku už má autobus odjíždět směrem na Ankaru. Zbývá asi 5 krabic…Říkám si v duchu: “Tak jestli vezmeš všech 5 naráz, tak se poseru?!”
Vzal všech 5 krabic a odpotácel se k zavazadlovému prostoru již čekajícímu autobusu. :-o
ISTANBUL:
Ztratil jsem se… Už hodinu hledám svůj hotel. Bloudím ulicemi a vidím spoustu chudých uliček. Špinavých, malých kutlochů, kde jsou šicí stroje, soustruhy, opravny bot, no prostě cokoliv. Hned za rohem je dům. Zbořený, zaprášený - je to snad staveniště? Ne, i v něm se bydlí! :-(
(pozůstatky zemětřesení z roku 1998)
ISTANBUL:
Asi 500 m mě pronásledoval prodavač ponožek v Istanbulském bazaru, protože si usmyslel, že je nutně potřebuji… Musel jsem utéct…:-/
KAČKAR:
Vše se suší, včetně chleba. Hospodiňka přišla ke studni, ze které jsem pil a nabídla mi poslední kousek sušeného chleba co jí zbyl. Zdvořile jsem odmítl. Ona namočila chleba a odešla…:-)
KAČKAR:
Asi 10 metrů přede mnou byl pasáček koz. Chtěl jsem se ho zeptat na cestu. Než jsem došel na jeho místo, pasáček už tam nebyl… Prostě se vypařil…:-o
KAČKAR:
Jedu stopem… Chci si vyfotit hory, za jízdy stahuji okénko auta, abych nezdržoval. ( jel do práce ) Řidič brzdí...
Zastavuje...
Vystupuje z auta...
Obíhá ho...
Otevírá mi dveře a říká mi: “A teď můžeš fotit.” :-o)
KEYSEHIR:
Asi 1,5 km šel se mnou kluk (asi 23 let), aby mi ukázal, kde je v městě Internet kavárna. Pak se otočil a odešel opačným směrem než původně chtěl…:-)
VAN:
Po ulici šla zcela zahalená žena. Černý, nařasený přehoz zakrývající do posledního místečka její tělo, jenom oči jí koukaly. Vedle ní šla dcera. V botaskách, riflích a bílém tričku…:-)
VAN:
Steward v autobuse pojídal kebab. Předtím si však řádně očistil ruce politím vodou z kelímku, kterou lil směrem do chodbičky. Kelímek odhodil do chodby směrem k výstupním dveřím autobusu. Sedl si na zem - opět do chodbičky a žvýkal. Něco mu chybělo ke štěstí. Vzal párátko, které našel na zemi a vložil je do úst…:-o/
Vzdálenosti ve směru Istanbul -> město (letecky)
ERZURUM:
Dva asi 10-letí kluci nakládají balíky s obkladačkami do autobusu. (Je toho asi 350 Kg.:-o) Spěchají… Za chvilku už má autobus odjíždět směrem na Ankaru. Zbývá asi 5 krabic…Říkám si v duchu: “Tak jestli vezmeš všech 5 naráz, tak se poseru?!”
Vzal všech 5 krabic a odpotácel se k zavazadlovému prostoru již čekajícímu autobusu. :-o
ISTANBUL:
Ztratil jsem se… Už hodinu hledám svůj hotel. Bloudím ulicemi a vidím spoustu chudých uliček. Špinavých, malých kutlochů, kde jsou šicí stroje, soustruhy, opravny bot, no prostě cokoliv. Hned za rohem je dům. Zbořený, zaprášený - je to snad staveniště? Ne, i v něm se bydlí! :-(
(pozůstatky zemětřesení z roku 1998)
ISTANBUL:
Asi 500 m mě pronásledoval prodavač ponožek v Istanbulském bazaru, protože si usmyslel, že je nutně potřebuji… Musel jsem utéct…:-/
KAČKAR:
Vše se suší, včetně chleba. Hospodiňka přišla ke studni, ze které jsem pil a nabídla mi poslední kousek sušeného chleba co jí zbyl. Zdvořile jsem odmítl. Ona namočila chleba a odešla…:-)
KAČKAR:
Asi 10 metrů přede mnou byl pasáček koz. Chtěl jsem se ho zeptat na cestu. Než jsem došel na jeho místo, pasáček už tam nebyl… Prostě se vypařil…:-o
KAČKAR:
Jedu stopem… Chci si vyfotit hory, za jízdy stahuji okénko auta, abych nezdržoval. ( jel do práce ) Řidič brzdí...
Zastavuje...
Vystupuje z auta...
Obíhá ho...
Otevírá mi dveře a říká mi: “A teď můžeš fotit.” :-o)
KEYSEHIR:
Asi 1,5 km šel se mnou kluk (asi 23 let), aby mi ukázal, kde je v městě Internet kavárna. Pak se otočil a odešel opačným směrem než původně chtěl…:-)
VAN:
Po ulici šla zcela zahalená žena. Černý, nařasený přehoz zakrývající do posledního místečka její tělo, jenom oči jí koukaly. Vedle ní šla dcera. V botaskách, riflích a bílém tričku…:-)
VAN:
Steward v autobuse pojídal kebab. Předtím si však řádně očistil ruce politím vodou z kelímku, kterou lil směrem do chodbičky. Kelímek odhodil do chodby směrem k výstupním dveřím autobusu. Sedl si na zem - opět do chodbičky a žvýkal. Něco mu chybělo ke štěstí. Vzal párátko, které našel na zemi a vložil je do úst…:-o/
Vzdálenosti ve směru Istanbul -> město (letecky)
Tureckem v době křesťanských Vánoc a Ramadánu
Tahle cesta byla pouze na 10 dní a její trasa byla Istanbul - Keyseri - a zpět. Nejvíce času jsme strávili v hlavním městě a tak jsem se rozhodl neopakovat se a jen připojit galerii fotografií, které mnohdy řeknou více než slova. Kromě samotného souběhu křesťanských Vánoc a Ramadánu (tehdy jeho konce) nás čekalo malé překvapení - velká zima a dokonce sníh v Istambulu, což se stává "maximálně 1 za 7 let".
Copyright © 2015 by "Luděk Rotrekl" • All Rights reserved • E-Mail: ludek.rotrekl@post.cz