Cestopisy

Cestopisy, Fotogalerie

LITERATURA - POEZIE, PRÓZA, CESTOPISY

USA - You changed my mind forever!

(pokračování)

Home About Me My Hobbies My Pictures Contact

AMERICKÉ "DONATION" DÁRCOVSTVÍ

     Článek v dnešních novinách ohledně nezvyklého daru vyvolal směsici různých dojmů a ohlasů, ale hlavně však nepředstavitelný zmatek... (Philladelphia Inquirer, January 21, 2004, viz. www.philly.com)
Není to dar obyčejný, vždyť se jedná o 1,5 bilionu dollarů (jinými slovy $1,5 miliardy dollarů), které odkázala po své smrti Joan Kroc americké "Armádě spásy" (Salvation Army).
    Paní Joan Kroc umřela loni ve svých 75 letech bez dědiců, takže nebylo komu peníze odkázat. Tradice rodu multimilionářů byla tedy přetnuta, ale nebude zapomenuta!
Jedná se totiž o vůbec největší privátní dárcovství, které kdy lidstvo pamatuje.
    Mne osobně na téhle cause nezaujala ani tak výše částky - to je něco, co je za mým horizontem představ - ale spíše reakce široké veřejnosti i samotných obdarovaných.
    Zatímco se ve všech sdělovacích prostředcích rozpoutala vášnivá diskuse o potřebnosti investovat tak vysoké finanční prostředky jen a pouze na projekty Salvation Army, a o prospěšnosti, či nevýhodách možnosti lépe kontrolovat tak obrovský tok peněz do těchto organizací, (které by se daly využít třeba efektivněji) zaměstnanci McDonald's si museli rvát vlasy, a jistě nebudou, na svou "vládkyni" impéria rychlého občerstvení, vzpomínat příliš v dobrém. Vždyť jsou to právě oni, kteří se můžou chlubit zde v USA nejnižšími platy, které jen těsně přesahují životní minimum (5,65 USD/Hod.) A tak mne napadá nebylo by lepší investovat peníze do lidí, kteří poctivě pracují, dřou na "mém" podnikatelském záměru a denně se musí usmívat, ačkoli k tomu není příliš důvodů; než dát peníze lidem z ulice, kteří mnohdy svou vinou, leností či blbostí přišli o všechno, a místo snažení a dřiny spoléhají na popelnice a různé charitativní spolky?!
    Právě teď řeší Salvation Army jeden velký problém... Co udělat s takto obrovskými finančními prostředky, aby se nezměnily v dar Danajský.
Všichni je budou pozorovat, všichni je budou hlídat, všichni je budou napadat a obviňovat, že ONI by to jistě dokázali lépe, a to si velmi dobře uvědomují...
O.K., takže se vybuduje 30 nových komunitních center, ale komu to opravdu pomůže?!
Vzpomněl jsem si na jedna hořká slova nedávného tisku:

ŠÉF SVĚTOVÉ BANKY CHCE POSÍLIT ROVNOVÁHU MEZI BOHATÝMI A CHUDÝMI

    Světová banka otevřela své výroční zasedání v arabské Dubaji apelem na posílení rovnováhy mezi bohatými a chudými zeměmi. Její prezident James Wolfensohn zaútočil na bohaté za to, že místo pomoci chudým utrácejí stovky miliard na pomoc farmářům a na obranu. Nešetřil však ani kritikou politiky rozvojových zemí. Planeta podle něj není vyvážená. Příliš málo lidí toho kontroluje příliš moc a příliš mnoho lidí muže doufat v příliš málo. Je příliš moc otřesů, příliš válek a příliš mnoho utrpení. Kritizoval bohaté země za to, že na rozvojovou pomoc chudým dávají jen 56 miliard dolaru ročně, zatímco na zemědělské subvence svým farmářům platí více než 300 miliard dolarů a na obranu vydávají 600 miliard ročně.

    Ale teď něco z "opravdového života"! Začnu trochu pohádkově...
    Byla jednou jedna Američanka, která darovala pár starých hader na charitu.
Snažila se u toho tvářit obřadně a vznešeně, jako nějaká královna, když ti nese na podnose zlaté lejno... (ale přitom z hlouby duše ví, že jde jen a pouze o odpad) A protože už trochu znám tento svět, nasál jsem zetlelý vzduch do nozder a ptám se: "To je od tebe hezké, že věnuješ pár nepotřebných maličkostí druhým, když už to sama neupotřebíš..?" "Jak je to vlastně tady s dárcovstvím? To je opravdu dar... hmm od srdce?"
"Ale co tě nemá", odpověděla bezelstně. "Tyhle staré hadry fakticky nepotřebuji, a navíc si to celé odečtu z daní."
"Isn´t this great?!" :)
Upozorňuji, tohle není pohádka - ...bohužel.
Takže spěte sladce, a dobrou noc Ameriko.

AMERICKÝ "BLEŠÍ TRH"

     Už jste někdy navštívili Americký "Flea Market" alias "Blešák" a mohli se tak setkat v tváří v tvář s největšími sockami Amerického národa? Všichni ti strejci v otrhaných kalhotách, okopaných botách - děvčata ve svetrech s vytahanými oky, oblečené v kalhotách, kde díry jsou umně maskovány přešitým srdcem velikosti dlaně; občas na volno (podprsenky jsou zde drahé:) snažíce se upozornit na svoje již odeznívající vnady (obzvláště ve velikostech 4, výše:). Že ne? Rozhodně jděte.
Nepleťte si to prosím s výprodejem před domem, nebo na verandě, který mám rád pro atmosféru i lidský přístup - prodává vždy vlastník věcí - a dělá se většinou před stěhováním, nebo přestavbou domu, kdy se lidi potřebují věcí zbavit. Co je na tom překvapující, je s jakou lehkostí se dokáží rozloučit s věcmi osobními (většinou maličkosti), za které nedostanou více než 1 dollar, ale které pro ně evidentně mají osobní hodnotu.
To mi tak lehce nedokážeme, a více lpíme na shromažďování nesmyslů, které se možná někdy budou hodit. Od toho máme přece půdy, plné starých hader a kočárků, hřídelí, klíčů a já nevím čeho ještě...
    Tahle akce se chlubí názvem MARKET, takže jsem si původně představoval spíše něco jako veletrh. Konala se v hotelu Valley Forge Conventional Center a na internetu je vedená pod honosným názvem domény www.marketproshows.com, jak už je to zde pravidlem.
Ale nelituji. Za celých 7 USD vstup a oběd dalších 7 USD. (Které za mne zaplatil člověk u kterého bydlím, a já jsem mu na oplátku pomohl vybrat počítač jeho snů...:)
U vchodu dostanete razítko na hřbet pravé ruky, stejné jakým se razítkuje maso na jatkách, jako doklad zaplacení vstupného, a můžete vyrazit...
Na celou sestavu měl nachystáno $190 (veškeré jeho úspory), takže jsme se brzy začali dívat jen a pouze po cenách, protože second-handové desktopy začínaly na částce $120 jen za case. (tedy ne za celou sestavu) Nakonec jsem vybral Compaq PIII 866, malý, kompaktní ($135), s asi 13" monitůrkem ($10), myší ($2) a klávenicí ($5) to vše za asi $165 i s daní, což se velmi podobá cenám i u nás. Mezi námi, monitor jaký si koupil už by asi neměl odvahu nikdo prodat ani u nás, ale byl to ten nejlevnější co tam byl...
    A tak večer, když píši tuto vzpomínku, mi kromě ní samotné, zbylo ještě to razítko na mé ruce, které ne a ne umýt... :-)

Tentokráte na opravdovém veletrhu...

O týden později jsem dostal pozvání na opravdový veletrh. Jednalo se o výstavu automobilů převážně místních výrobců, dále pak Japonských a Německých importérů. České "Škodověnky" by jste tu hledali marně. Nevím proč, ale za tu dobu, co jsem tady, jsem neviděl nikde ani zmínku o Českých autech... Přitom vzhledově by konkurovat mohli, ne ovšem cenou a výbavou, ale o tom až za chvíli.
Akce byla pořádána opět v Conventional Center tentokráte přímo ve středu města, vystavěného poměrně nedávno za 270 mil. USD a spornou investicí města Philadelphie. Jedná se o halu s třemi podlažími, která byla tentokráte zaplněna auty, všelikých tvarů, značek a cen. S rozdílnými výrobky přišli i rozdílní návštěvníci, než v případě "blešího trhu".
    Lidé, kteří se jdou jen podívat na vystavené modely (jako já), nebo potencionální kupci. Přiznám se, že více než auta mně zajímali lidi a tak jsem je po-očku pozoroval.
    Opět jsem se přesvědčil (jako už mnohokráte), jak lehké je s Američany zabřednout v rozhovor (v mém případě zabřednout, protože moje angličtina je otřesná :) a znovu mne udivilo, že se mne nikdo nezeptal odkudže to sakra jsem, protože přece všichni jsou odněkud...
Lidé posedávali po zemi, nebo kdekoli bylo volné místo, nehledě na špinavou zem, nebo věk (ne jako u nás: "Postav se, co by na to řekli lidi...!") a krmili se dalamánkem politým hořticí (což mne trochu udivilo:) a užívali si svých $10 za vstup, a nedělní odpoledne.
    Abych řekl pravdu mám rád americká auta - jsou krásná, noblesní, praktická, hlavně však prostorná a s velmi dobrou výbavou, za podobnou cenu jako evropské modely. Rozdíl je obzvláště cítit v kategorii "TRACK", tj. užitkových automobilů určených pro malé a střední podnikání. Výběr je nesrovnatelný. Firmy jako GSM, FORD, CHEVY nebo RAM dovedou vyrobit modely, které jsem v Evropě rozhodně neviděl. Možná, že kdyby více přemýšleli nad méně obsahovými variantami motorů (3,9 L je běžné) a snížili spotřebu motorů, měli by šanci... Tím se dostávám k podstatnému rozdílu mezi auty obou kontinentů, a to je cena provozu takového kolosu, která je v evropských cenách benzínu a pojištění neúnosná. Ovšem "běžná" výbava zdejších vozů, je něco, co se v Evropě platí statisícovými částkami v takzvaném příslušenství. Mne osobně zaujal model od CHEVROLETa, velké cestovní auto (asi 10 místné), celé v kůži a potažené jemným kobercem, mahagonová přístrojová deska, počítač, GPS, televize (TFT panel), rádio, CD přehrávač, dálkové infra-vidění a já nevím co ještě za 43 tis. USD. Já vím je to balík, a navždy zůstane v mých snech, ale zkuste něco takového za ty peníze sehnat v Evropě - nemáte šanci se dostat pod 2 miliony. Když tohle auto zde porovnáte s BMW za 79 tis. USD a Mercedesem za 109 tis. USD (je to trochu jiná kategorie, ale...), tak mi to vychází jako dobrá cena...
     Teď, když si to tak zpětně pročítám a dívám se na ty ceny, tak mám pocit, že jsem nějak zblbnul, ale berte to tak, že je to třeba užitečná informace pro naše podnikatele, kteří právě teď usilovně přemýšlí, jak "nejlépe" utratit svůj milión...:-)

AMERICKÉ PARADOXY

     K opravdovému plnohodnotnému životu v USA potřebujete tři obzvláště důležité věci - ID kartu (řidičák), SN (Social number) a kreditní kartu. Není jednoduché tyto tři "trumfy" získat a je to spousta měsíců trpělivé práce...
Je mnoho způsobů, jak získat první dva z nich...- zelená karta, Au-Pair program, temporary pracovní víza a já nevím kolik ještě, ale asi by jste nevěřili, jak náročné, ba takřka nemožné je obdržet kreditní kartu.
    Trochu vysvětlení na úvod nezaškodí. Některé zaužívané slovní vazby mají oproti Evropě v angličtině zcela jiný význam. Tak například Camera=Fotoaparát, Camconder=Kamera, Bilion=Miliarda, Notebook=Notes, co je však třeba zdůraznit, KREDITNÍ karta není karta DEBETNÍ, neboli typu VISA, MAESTRO, atd.
    Kreditní kartu vám vystaví velké obchodní domy, společnosti a samozřejmě banky, a smyslem je, vám půjčit na nákup zboží tolik peněz, kolik potřebujete.
Pointou samozřejmě je, že peníze musíte promptně splácet. To, že se tím společnosti živí, nebo-li, že to nedělají s dobré vůle pomoci bližnímu svému, je snad jasné...:)
    Můžete mít na účtu třeba $100 tisíc, ale bez kreditní karty, se vám zde značně zkomplikuje možnost vzít si regulerní půjčku, či dosáhnout dobré ceny v obchodech. Jak jsem tedy řekl kreditní karta je doklad důvěryhodnosti!
Že je to paradox? Nechte mne to vysvětlit.
    USA je zemí, kde si půjčují všichni! Je to země, která žije na půjčku a staví na půjčkách - viz. momentální Bushův vládní deficit...
Pro lidi je nepředstavitelné na něco šetřit, nebo chvíli počkat (americká vlastnost :), když to mohou mít přece ihned. To, že budou třeba tři roky danou věc splácet, a přeplatí takřka polovinu ceny koupeného zboží, jim už jaksi nedochází...
    Budete-li splácet, bude o celé transakci veden zápis; kolik, měsíčně/čtvrtletně, jakou sumu, pravidelnost, nebo problematičnost plateb, atd. Z výsledku se vypočítá tzv. "kredibilita klienta" a tyto informace se samozřejmě sdílí v centrální databázi, takže pokud vaše důvěryhodnost již jednou zklamala, nepočítejte s tím, že vám ještě někdo někdy půjčí . Nebudete-li splácet, bude vám daná věc zabavena exekutorem + další, na dorovnání ztráty. (to víte, business je business)
Potkal jsem zde pár lidí (myslím přistěhovalců), kteří se o to pokoušejí již léta, a pořád nic...
Vždycky se jim vrátí odpověď, že žádost je zamítnuta, protože v centrální evidenci není veden o klientu a jeho dosavadních transakcích žádný záznam!
Takže co z toho vyplývá?! Pokud jste americkým občanem, začněte se zadlužovat dokud jste mladí a nerozvážní, protože až si budete chtít v US. půjčit (třeba na dům) již jako dospělí a uvážliví, bude to s problémy.

prostě NEMÁTE ZÁZNAM...!

    Pro ostatní platí poučka, že DLUHY SI ZDE MŮŽETE DĚLAT, ALE JENOM A POUZE S DLUHY!

    Takto bych mohl pokračovat ještě chvíli..., ale nebudu vás nudit. Tak snad ještě jeden pro pobavení a velmi stručně.
Dnes a denně vysílá americká tabáková firma PHILIP MORIS antireklamu na kouření, (s odkazy na jejich webové stránky www.philipmoris.com) kde vysvětluje asi v 50 sekundovém šotu škodlivost kouření.
Ptáte se proč to dělá?
Proč vysílá největší výrobce tabákových výrobků světa antireklamu na svoje vlastní výrobky?
Není to paradox?

    Inu, je to nutné! :-)
Firma si vypočítala, že náklady na antireklamu jsou srovnatelné nebo i nižší (navíc je možné je odečíst z daní :), jako náklady na odškodnění všech těch "poškozených", kteří zažalovali firmu pro nevratné škody na jejich zdraví a vysoudili stamilionové částky...

    A tak si uvědomuji, není tohle vlastně další "paradox po Americku"?!

AMERICKÉ ŠKOLSTVÍ

     Americké školství je v troskách...
Amerika se k její škodě začíná stávat zemí, kde kvalitní vzdělání není dostupné pro všechny! Z pohledu odsud (a se srovnání s naším školstvím) je evidentní, že systém vzdělávání a zdravotní péče, by měl být regulován, dotován a chráněn (jako státní poklad, možná i více), a nenechat jen na vrtkavém trhu, ať se postará...
    Dívám se na místní děti, co se vlastně učí ve školách... Jak ta je vlastně vybavuje do života? A nestačím se divit.
Je jasné, že nikdo nesejme z rodičů odpovědnost a možnost, ovlivnit duševní růst své ratolesti, jinak řečeno, pokud se rodiče nestarají, ani nejlepší škola nedožene mezeru, která je nastavena.
    Zdá se, že čím dražší škola, tím méně úkolů, pravidel a více volna. Jakousi tichou dohodou bylo stanoveno, že přece za "výjimečné" peníze, by jste měli dostat výjimečné služby.
Amerika je zemí tržní, a tak tohle pravidlo zde funguje 100 procentně. To, že je spíše v neprospěch dětí, už jaksi nikomu nedochází... Že za "velké" peníze by jste očekávali spíše výjimečnou péči, více hodin kvalitní výuky, erudované vedení a dostatek zájmových aktivit v rámci školy, to je něco, nad čím tady zdá se nikdo neztrácel čas.

    Dnes je 17.února 2004 a v televizi dávají "Washington Journal". Rozhovor je veden s panem Todd Jones (ministr školství US.) a ptát se mohl kdokoli měl zájem, čas a telefon po ruce.
Zaujala mne starší paní s širokým dotazem: "Jak chce vláda pomoci zkvalitnit školství, když zároveň s klesající úrovní, se úplně zastavila dotace do státních škol, (tedy škol s nižšími náklady na školném než je tomu v privátních)" Vzpomněla, že za její 20-letou praxi setrvale klesá schopnost nových žáků číst a psát, protože se děti dívají stále více (déle než 4 hodiny denně) na televizi, nebo hrají hry na počítači a prakticky nečtou...
    Odpověď byla překvapujíce upřímná, :"vláda je si vědoma těchto problémů a učiní kroky k jejich nápravě..."
Jaké? To by zajímalo nejen mně, ale možná i dalších miliony voličů...
Ale to už není můj problém...
    Sympatické na tom snad je jen to, že z vás nikdo nedělá blbce, jak je tomu zvykem v našich krajích, kde by odpověď byla asi takováto: "Nejsem si vědom žádné klesající úrovně... V našich statistikách se žádný problém tohoto druhu nevyskytuje..."

    Americké školství je pro mne velkou nepochopenou neznámou.
    Není to tak prosté, jako v našich zeměpisných šířkách - chodíš do školy, a co děláš ve tvém volném čase nás nezajímá (samozřejmě i s tím, že nebudete omlouván, budete-li mít náročné aktivity, které kolidují se studiem). Zde máte povinnost mimoškolních aktivit, které jsou evidovány, monitorovány a bodovány - tedy započítávány do školního hodnocení. Takřka všechny si musíte sami platit, pokud nejste mimořádně dobří a nereprezentujete školu, pak zase škola platí vám.
Vidíte, jak nám ten zákon trhu pěkně funguje...
    Problém je, že občas se bazíruje na dostudování blbce jenom proto, že si chce škola udržet dobrého basketbalisty, nebo atleta - trochu jako z filmu "Forest Gump", který je opravdu hodně o Americe.
Nikdo vám neříká, co by se mělo, nebo muselo, je na každém, kolik peněz chce (nebo může) do studia investovat a kolik času a své práce do toho vložíte. Že se to vyplatí (obzvláště tady) je nabíledni.
Jak to ovšem má takovej puberťák pochopit a poznat, když právě teď, se mu zdají největším problémem jeho opětovně rašící uhry, a rodiče nemají čas nebo náladu vysvětlit mu problém...?! :-) To zůstává nezodpovězenou otázkou...

    Vzpomněl jsem si na obligátní, leč absolutně pravdivé : "Každý svého štěstí strůjce!"
P.S. Taky vám s tím lezli na nervy? :-) Mně taky, ale je to krutá realita... a bohužel začíná už ve věku, kdy z toho člověk ještě nemá příliš rozum...

POTĚMKINOVA VESNICE PO AMERICKU

       Velmi často čtu v novinách prohlášení presidenta Spojených států, jak ekonomika, i přes všechny problémy, a parciální neúspěchy setrvale roste, a jak je hrdý na lid Ameriky... S ubývajícím časem do dalších voleb, (podzim 2004) vytrvale přibývá těchto optimistických vizí, ale lidi jsou už, zdá se, trochu unavení a nespokojení, obrovskými částkami, které denně odcházejí na pokrytí válečných výdajů.
Apel na Americký citlivý bod - HRDOST - už příliš nezabírá...
    Amerika škrtá v rozpočtu, jako snad ještě nikdy, a já nestačím žasnout, co vše je ochotna obětovat a ztratit, za "dotažení" představy, aby i tahle poslední válka vypadala jako vyhraná...
Inu, těžko se vyskakuje s rozjetého vlaku se slovy: "Lidé Ameriky, utratil jsem z vašich daní 400 miliard dolarů, než jsem pochopil, že jde o omyl." To chce opravdovou odvahu...
    Za poslední dva měsíce přišlo o pracovní místa na 10 000 lidí zaměstnaných ve třech velkých fabrikách v okolí. Jsou to jenom ty největší, které opravdu stály za zmínku...
A já se ptám, je to opravdu jen parciální a dočasný problém a nebo je to jako s těmi kreditkami a životem na dluh...
Jeden nezaplacený šek, a celá mozaika se sesype, jak domeček z karet.

AMERICKÝ DŮCHODCE

     Americký důchodce, je stejně jako penzista u nás, na jednu samostatnou a dlouhou kapitolu...
(Je to opravdu na dlouhé povídání a nechce se mi zabíhat do systému vyplácení rent, atd. i když je mi jasné, že by se mnoho věcí lépe zaostřilo. Ale to teď není podstatné). Chci si všimnout amerického naturelu důchodce - tedy, jak tráví svoje dožití lidé zde, a třeba ho trochu porovnat s podmínkami které máme u nás. Říkáte si možná, co o tom můžeš vědět? Možná, že nic, a možná že něco ano. Vždyť právě teď, jsem se ubytoval na pár zbývajících týdnů u jedněch starých lidí, takže se cítím povolán. :-) (Důvodem ani tak nebylo je studovat, ale spíše příznivá cena :)
Co je pro americké důchodce společné, je řízení auta do velmi, vééélmi pozdního věku. Pokud něco takového uvidíte, utíkejte, co vám nohy stačí, protože jsou opravdu nebezpeční. (Na počet najetých mil mají z přehledem nejvyšší nehodovost :) Není žádným zázrakem, zde vidět řídit 80-leté lidi. Zákon zde (bohužel) neříká nic o věku, nebo způsobilosti k řízení (musíte sice i zde chodit každoročně na prohlídky jako u nás, ale znáte to...) a tak je zde možné vidět za volantem lidi, co nechodí, nebo vidí asi na 5 metrů před sebe a tak dále...

     Ptát se Američanů na peníze, je krajně nezdvořilé. Ptát se důchodců, ke kterým jste se právě nastěhoval, je kromě toho všeho "nepříliš chytré"...
Takže kolik mají rentu vám opravdu nepovím, ale že si zrovna nevyskakují je zřetelně jasné. Řekl bych, že jsou zde rozděleni do tří skupin, jak již je zde zvykem, pěkně podle sociálních vrstev.

    Skupina s nejnižšími příjmy tráví své večery u televizní obrazovky. Jestli je pátek, nebo úterý poznají tak akorát podle oblíbených programů v televizi. Celý den pak tráví poposedáváním doma, a šouráním se po bytě od ničeho k ničemu... U okna je neuvidíte, ta jsou většinou zatažena závěsem, protože je zde opravdové riziko, že by je nějakej blázen odstřelil. Většina, pokud tedy může pracovat, si najde nějakou příležitostní, lehkou práci (třeba výdej jídla, atd.), ale maximálně na 9 hodin týdně (takový je zákon :). Snad všichni jsou věřící, a jsou organizováni v různých církevních spolcích a organizacích, a alespoň jednou za týden (pravidelně v neděli) navštíví Svatostánek. Poté co se vyzpovídají z hříchů, a zplknou, co je nového, a kde je co levnějšího, jdou třeba na bowling (standardně pondělky, nebo středy) a jednou za měsíc do Atlantic City do kasína, většinou hrát na jednočtvrťákových pákových automatech. Po prohraných 20 dolarech spokojeně odcházejí domů s pocitem dobře stráveného dne...

    Skupina střední vrstvy amerických důchodců je trochu komplikovanější. Více peněz znamená více svobody, a tak lidé více dělají co je baví, nebo bavilo za mlada. U každého je to samozřejmě něco jiného... Občas zajdou do restaurace na večeři a jednou za rok za vnoučaty, či dětmi do vzdálených zemí Unie. Není to žádné ejchuchů, ale myslím, že se to dá přirovnat k podmínkám u nás. Občas je vidíte hrát sami se sebou basketbal (jako ten z léta v parku :), nebo běhat a vůbec dělat různé "výstřednosti", které se u nás moc nevidí (a myslím, že to je škoda), ale jinak je vše v pohodě. Pokud už je to doma nudí, a zároveň chtějí být nápomocní, vyhledají často volantierskou práci (dobrovolná práce zdarma) a stráví tak příjemně den, nebo týden.

    Důchodci pracháči žijí tak, jak by asi chtěli žít všichni důchodci v ČR. Přes den navštěvují kroužky keramiky, nebo třeba pletení. Ti odvážnější se pustí třeba v 70-sáti do kytary. Mnoho jich ještě dohlíží na svůj business a pravidelně se zúčastňují výročních konferencí a oslav. V zimě je sezóna bálů a Karibiku, v létě pak jedou na týdenní plavbu na Aljašku, a zbytek léta tráví na svých domech na pobřeží, či v krásné přírodě. Dny si krátí kriketem, tenisem a sportováním v klubech, večery příjemnou konverzací v "Country" klubech. Kondičku mají jako 40-letí a ve svých 75 vám vyseknou šipku do bazénu, za kterou by se nemusel stydět mladík.

    Z toho co jsem viděl usuzuji, že pokud chcete mít nadstandardní důchod, a ne jenom rentu na pokrytí žití; pokud chcete žít plnohodnotným životem až do konce, a nespoléhat se na to, že vám snad někdo něco dá; musíte se na to připravovat dlouho dopředu.
Nemyslím však, že cestou je počítání zbývajících let a propočítáváním průměru, jako spíše podnikáním, zdravím riskováním, šetřením a odkládáním, dokud jste ještě ve věku kdy na to máte, a kdy to vůbec lze... Nebuďte naivní a nepočítejte s tím, že vám někdo něco dá zadarmo (obzvláště ne Stát, a obzvláště ne v dnešní době) a začněte už nyní. Vyplatí se to!

AMERICKÁ BEZPEČNOST

     Ve čtyřmilionové Philadelphii je hlášeno za loňský rok (2003) přes 400 vražd.(100 na 1mil. obyvatel) Zdá se to být vysokým číslem, není-liž pravda? Pro srovnání s Prahou, kde bylo za stejné období 45 (z toho 14 loupežných), což je dvakrát méně než zde. (zhruba 40 na 1mil. obyvatel)
Jak je to tedy s bezpečností zde?
Myslím, že za tu dobu, co jsem projel pár krajin, vypěstoval jsem si jakýsi instinkt, nebo pocit, kdy lépe odhadnete bezpečnostní rizika, a nebo kdy už je třeba přepnout smysly na zvýšenou ostražitost.
Řekl bych, že statistika násilných trestných činů je v USA vyšší než je v Evropě běžné, ale naopak statistiky drobných přestupků, krádeží a zpronevěry jsou zde podstatně nižší. (v Praze za loňský rok to bylo 64,367 krádeží a 82,548 majetkových trestných činů, což je nechutně mnoho)
Odpovídá tomu i chování a reakce lidí.
    Například kartu do knihovny si lze vyřídit aniž by někoho zajímala vaše identifikace (přitom na ní lze vypůjčit DVD, CDčka, knihy, filmy, atd.), v obchodech za vámi nechodí prodavačky a nepozorují vaše pohyby, či kontrolují zavazadla. Naproti tomu k smrti vylekáte květinářku vstoupíte-li do místnosti bezhlučně, nebo značně znejistíte řidiče stojící ve frontě na červenou chcete-li přejít vozovku právě za jeho stojícím autem, a to se vůbec nezmiňuji o tom, jdete-li za někým, kdo jde rychle stejnou nebo vyšší rychlostí než on sám.
    Myslím, že to jsou tyto důvody, které napomáhají k uvedeným tragickým číslům:

- Vysoký počet zbraní mezi lidmi, jejich bezproblémová koupě a dostupné ceny opravdu pro každého
- Směšně jednoduché testy pro vlastnictví zbraně, bez psychotestů nebo zdravotní prohlídky
- Vytváření jakýchsi "slumů po Americku", kde se koncentrují problémové skupiny obyvatel
- Denní reportáže o násilí a brutalitě v tisku a televizi
- Americké filmy - kapitola sama pro sebe...
- Drogy

Rozhodně vyšší procento šílenců a "crazy" lidí, specialita velkých měst... (nejen zde :)
    Amerika je ale, i přes tyto otřesná čísla, bezpečnou zemí, kde se není třeba bát okamžiků příštích... (I když místní na to mají občas jiný názor - specielně starší generace...) Krádeží se obávat opravdu nemusíte, a ani toho že vás někdo podvede a využije vaší momentální indispozice, či neznalosti angličtiny.
    Dramatický je snad jen předpoklad, že to že vás nějakej maniak zapižlá, zdá se je větší, než že vám někdo ukradne třeba peněženku... Pokud tedy nechodíte v noci problematickými čtvrtěmi, nebo jinak na sebe neupozorňujete, pravděpodobnost, že odsud odjedete živí a zdraví, je velmi vysoká...:-)
    Co mne osobně znervózňuje je neslýchané procento vražd dětí do 12 let a sexuálních deliktů. Za tu dobu, co jsem tady, vím minimálně o 10 případech zastřelení dítěte na ulici, a to je pro mne velmi alarmující!

Co řekli Američané, kteří navštívili ČR o nás?

Co řekli Američané, kteří navštívili ČR o nás?

Česká republika je krásná a lidé jsou příjemní. Velmi mne ale znepokojuje hloupý materialismus Čechů. Chtějí mít všechno, a utrácejí spoustu prostředků za věci, které vlastně ani nepotřebují, jenom proto aby vypadali...
Je to tak hloupé... I u nás to lidi dělají, ale když si koupí druhé auto, nebo dům, tak pořád ještě mají co jíst, nebo můžou šetřit dětem na vzdělání. Byl jsem vlastně u vás několikrát a žasnu, jak mnoho se Česká republika změnila. Ekonomicky k lepšímu, po lidské stránce k horšímu.
Nenávidím, jak se chtějí všichni Americe podobat - je to tak hloupé...
Jezdím přece do Česka, abych poznal jiné lidi, kulturu a pohled na život, ne abych se krmil hamburgrama a díval se na lidi, jak se celý život dřou, aby měli víc než jiní. To jsem mohl zůstat doma.

AMERICKÁ HUDBA, KNIHY A KULTURA

     Dnešní večer trávíme opět v knihkupectví zvaném "Borders Store". Jak už jsem řekl výše, je to snad jedna s největších Amerických sítí obchodních domů s knihami a možná i na světě. Samotné obchody jsou ve velké většině celkem útulné prodejny, které svými rozměry zapadají do velikostí velkých knihkupectví u nás, jen rozšířené o zhruba stejně velkou sekci prodeje hudebních Cddisků a DVDdisků. Co zde ovšem jiné je, že v každém z nich je kavárna, či čajovna, kde lze posedět libovolně dlouhou dobu a popíjet tee. Možná si říkáte, ale to je možné přece i u nás?
Ano, i ne...
Tady vám totiž nikdo neřekne, že pokud si nic neobjednáte, nebo nekoupíte, nemáte tam co pohledávat.
A tak si půjčíte časopisy, knihy, nebo dnešní tisk a strávíte příjemný večer, nebo celý den čtením... Knihy jsou zde drahé a ceny se začínají pohybovat od $12 výše (kromě výprodejů), a časopisy stojí kolem $5 až $8, takže pokud byste měli vše, co si zde prohlédnete i koupit, asi byste si na to ani nevydělaly.
    Dnešní večer je ale jiný. Je zde koncert mladého folkového kytaristy. Zpívá nad očekávání dobře, a já přemýšlím, že u nás by byl počínající hvězdou, zatímco zde se probíjí trhem, jako osamělý poutník, zpíváním po knihovnách a barech. Bez marketingu a známých, má zde malou šanci...
    Pravdou je, že u nás je to stejné, rozdíl je, že už však není příliš potřeba talent a um. Podívejme se třeba na takovou - nebudu jmenovat... Ostatní si čtou, nebo se baví, a skoro to vypadá jako ignorance, ale občas někdo i zatleská.
    Prohlížím si knížku o tradicích a kultuře Amerických indiánů - je plná fotografií, map a barevných obrázků, na velkém formátu a křídové papíře. Je krásná..., je ve slevě..., a je uložena v nevytopené hale hned u vchodu, kde se jen málokdo zastaví.
Cena $8, je na tuto publikaci velmi atypická (nízká), a já uvažuji, proč?
    To zde opravdu nemá nikdo zájem o informace o svých kořenech a tradicích?
Nemá! A to především proto, že nejsou JEJICH tradice a kořeny.
Indiáni zde v Americe sice byli od "nepaměti", ale byli poměrně rychle a účinně zdecimováni a nahraženi přistěhovalci především z Evropy (Španělsko, Portugalsko, Anglie, Francie) a otroky z Afriky. A tak co nedokončily nájezdy, to bylo završeno hladomorem.
Vypadá to tedy, že Indiáni jsou už jen černým místem a špatným svědomím Amerických dějin, jako je pro Rusko Stalin, nebo pro Německo Hitler.
Ne však pro prostého Američana. Amerika umí věci prodat - pardon, chci říct podat - a tak v dějepisech žáčků se můžeme dočíst o hrdém a vytrvalém boji proti nelítostným a zaostalým nepřátelům - nepřátelům ve své vlastní vlasti - INDIÁNŮM.

Knihovny a vše kolem nich

    Tak tohle je věc, kterou Americe můžeme opravdu závidět, a navíc je naprosto šokující a neamerické... - vše je zdarma! Vysvětlení se přímo nabízí. Pokud jdete po ulici s knihou pod paží, jste zde považován za šílence-intelektuála, pokud jdete s videokazetou, či DVD diskem, jste průměrný Američan...
Z toho vyplývají některé skutečnosti...
Většina lidí má sice malou, skromnou knihovničku doma, která ale spíše slouží jako dekorace, než předmět odkud je možné čerpat vědomosti. (Jeden vysokoškolsky vzdělaný člověk mi dokonce sám a bez otázek řekl, že bez knih by toto místo vypadalo pustě:)
Proto ten nebývalý zájem vzkřísit umdlévajícího Amerického ducha a zavést trochu osvěty do jejích veskrze pracovních životů...
    Americká knihovna není jenom místem, kde si lze půjčit knihu, hudební cédéčko, videokazetu, nebo film na DVD, ale je i místem, kde se konají akce pro dospělé i děti. Je místem, odkud se můžete připojit na Internet (s využitím jejich počítačů a sítě), kde se můžete podívat na nástěnku s všemožnou inzercí a pozvánkami na různé akce, ale také kde si můžete zadarmo vzít spoustu inzertních novin a časopisů, od prodeje nemovitostí až po sehnání práce.

    Je to takový hub - tedy můžeme ho pasovat na jakési kulturní centrum, a přiznám se, že tato myšlenka se mi velice líbí. Těchto státních knihoven je v okolí Philadelphia asi 6 (taková je moje informace), ale já mám štěstí, protože 3 z nich se nacházejí ne dále než 30 minut pěší chůze od mého apartmánu (ta v Ardmore je asi 5 minut).
Tyto státní knihovny najdete v každém větším městě USA a je to dobrá startovní pozice, jak si zde najít apartment, napsat domů a zjistit informace, které potřebujete pro start zde.

AMERICKÁ KALAMITA

    Teď už konečně vím, proč jsou právě Američané mistři v hororu?!
Dívám se na televizi (místní Philla channel) a nevěřím svým smyslům. Místní reportér živě gestikulujíc s napětím v hlase (který známe moc dobře s NOVA TV) ohlašuje sněhovou bouři, která má v nejbližších okamžicích zachvátit Pennsylvánii a postupuje rychle od jihu (Delaware)... Sklání se, a znovu a opět nabírá prašan do dlaní a ukazuje do kamery, jaká že to spoušť nás čeká. Musí to dělat oběma rukama, protože tolik ho zase není a mezi vločkami zřetelně prosvítá tráva. Dramatický záběr na noční oblohu ze které se snáší sem tam vločka sněhu se střídá s prognózou absolutního kolapsu dní příštích. Vypadá to jako Sodoma, a jen pohled z okna mne ujišťuje, že tomu tak zatím není...
Grafy střídají, záběry na lidi nakupující ve velkém obrovské pytle soli, písku nebo potravin v tak rychlém sledu, že se zdá, že "Den Zúčtování" nastal právě v tento okamžik. Není to však potopa, jak to známe z knih, ale "Nejvyšší" pro nás připravil onačejší překvapení - utopí nás v tunách sněhu jako podlé krysy!

   Moje bytná čumí na obrazovku absolutně hypnotizována (tak, jak to umí snad jen Američani), a jen Bůh ví (možná ani ten ne), co se jí honí v makovici...
Když už reportáž trvá asi 20 minut, otočím se k ní a říkám: "V Izraeli denně vybuchují bomby na tělech Palestinců (teď nově dokonce i matek s dětmi), Američané denně umírají na Irácké frontě, v Africe denně lidi hladoví, a polovinu kuřat v Asii vybil slepičí mor, a vy se dokážete 20 minut bavit o sněžení? To je mi opravdu líto..."
Neřekla na to nic, bývalá sociální pracovnice (tj. vedení nadace, charity) a jen blekotala něco o tom, že rodiče budou muset vymyslet, co s dětmi, když nepůjdou zítra do školy...
"Nepůjdou do školy?", nevěřícně se ptám, "a to jako proč?!"

    Ráno se probudím do krásného slunečného dne a venku jsou napadené 3 centimetry nového sněhu...
Je po všem...
Nikdo nejde do školy, někteří nejdou do práce...
Horor začíná... Americká "KALAMITA".

    A tak čím více platíte na školném, tím méně se do školy děti chodí. Chcete-li volno, kupte si ho!
(Tuhle zimu je to už minimálně 5 den volna, které jim škola udělila kvůli počasí, a to je teprve 26.leden...)

AMERICKÉ TISKOVINY

    Za tu dobu, co jsem tady, jsem si některé tiskoviny oblíbil, a jiné ne.
Ale to je asi normální...
Jak už jsem naznačil dříve, je tady tak obrovská záplava novin, časopisů a tiskovin všeho druhu, v takovém rozsahu, že jsem přesvědčen - vybere si každý. Budu se snažit nahlédnout více pod pokličku a zprostředkovat vám také vjemy z jejich kvality (subjektivní :).
Jistě se nespletu, když řeknu, že prakticky ve všech časopisech je zastoupena reklama v takovém množství, že je to až trochu otravné. Zároveň rozumím, že je to také mocný prostředek, jak se uživit. Přeskočíte-li reklamy a inzerci všeho druhu mnohdy vám toho na čtení moc nezbude. Ve městě Philadelphia a jeho 4 milionovém okolí, je velmi populární tiskovina "Philadelphia Inquirer", který se snaží informovat o aktuálním dění v oblasti východní Pennsylvánie. Ostatní svět zde příliš zastoupen není a jen když se stane něco mimořádně strašného (krvavého), tak se zde objeví krátký článek. O České republice, tam byla zmínka jen jednou, v souvislosti s upálením nějakého mladého muže v Praze, a bylo to podáno jako nějaký staro-nový Český trend, jak prezentovat svůj názor.
    Pokud tedy chcete více zpráv ze světa, sáhněte po "New York Times", pokud toužíte po zajímavých informacích z ekonomického, politického, či sociálního života v USA, rozhodně doporučuji NewsWeek.
V novinách je denně desítky soudních kauz (alias soudniček), které jsou často dlouze rozepsány, a je to mnohdy otřesné čtení. Nikdy, tak jako v pohádce, nechybí informace o vyměřeném trestu, nebo-li "zabití draka", chcete-li. A tak se nabízí otázka o smyslu, nebo účelu těchto článků...
Mne zaujal hlavně ten, jak po 30 letech strávených za mřížemi oznámili zákonodárci bez uzardění, že se stala chyba, a že je jim líto... (Je nařízeno zákonem zpětně přezkoumat na DNA všechny staré případy vražd a znásilnění, kvůli vyloučení omylů!) Ale co ten promarněný lidský život, ten už nikdo nevrátí zpět...
    Dnes jsem zahlédl v "Philla Daily" fotografii, jak motoristka je testována na přítomnost alkoholu v krvi. Policista vás nechá vystoupit a projít se po středové čáře. Pokud udržíte směr a rovnováhu, nebudete drzí a agresivní a budete americkým občanem máte skoro vyhráno. (Ve státe Pennsylvánie je povoleno 0,8% alkoholu...) Ale být vámi, radši bych nepokoušel osud, co vás čeká pokud neuspějete, jsem už myslím naznačil dostatečně v prvním díle.
    Přišlo mi trochu směsné, v dnešní době plné techniky a vynálezů, (obzvláště zde, kdy každý policejní vůz obsahuje computer a propojení na databázi) testovat lidi na přítomnost alkoholu chůzí po čáře, a taky ne moc spravedlivé, protože zarputilý notorik s dobrou motorikou může chlastat jako o život, třeba i těsně předtím než se dopraví domů...

TURISTIKA NEBO ŽIVOT

    Aneb, jak tuto zemi lépe poznat?!
    Já osobně doporučuji kombinaci - tedy žít zde pár měsíců a cestovat zde pár týdnů. Ne že byste nemohli cestovat stejně dlouho, ale je to zde obecně velmi drahé. "Expensive" je především doprava, vstupy a nocleh (pokud se nespokojíte se stanem na divoko), jídlo není položka, která by vás měla bolet. Na východním pobřeží se navíc přidává hysterie a antipatie k cestování typu "backpacker". Hustota zástavby, i nálada lidí, zde není příliš nakloněna tomuto skromně-rozpočtovému přesunování, jelikož takřka každý se domnívá, že jste minimálně podezřelí, ne-li rovnou teroristé. Viz. cestování po Floridě, kde to ještě není tak strašné, jako zde na Severovýchodě.
    Chcete-li poznat přírodu jeďte na západní, Pacifické pobřeží, kde si jistě přijdete na své v každou roční dobu. Amerika je mladá, svěží a příroda není ještě na mnohých místech příliš jiná, než v době, kdy sem zavítali první osadníci.
Pokud tady ovšem chvilku vydržíte, odměna v podobě nezapomenutelných zážitků a zkušeností, vás jistě nemine..
    Přišlo mi trochu směsné, v dnešní době plné techniky a vynálezů, (obzvláště zde, kdy každý policejní vůz obsahuje computer a propojení na databázi) testovat lidi na přítomnost alkoholu chůzí po čáře, a taky ne moc spravedlivé, protože zarputilý notorik s dobrou motorikou může chlastat jako o život, třeba i těsně předtím než se dopraví domů...

AMERIKA, ZEMĚ ČIPOVÝCH KARET

    Když jsem přijel do Států, měl jsem jen 20 USD (v jediné dvacetidolarové bankovce) a pár cestovních šeků s VISA kartou, a poprvé jsem zaregistroval lehký údiv Imigrační úřednice nad minimální kvantitou mé hotovosti. Moje argumentace, že přece mám šeky a debetní kartu, asi příliš nepřesvědčila. Od té doby se dnes a denně přesvědčuji, že vlastnit nějakou tu hotovost, se vám rozhodně vyplatí - padl tak další mýtus o jenom a pouze bezhotovostním styku zde v US.
Vlastnit hotovost, je v mnoha případech jediná možnost, jak si danou věc či službu koupit (metro, noviny, jídlo), záleží ovšem také, kde se momentálně nalézáte, tedy kde nakupujete. Například v restauracích je 80% zvyk platit v hotovosti, karta je neobvyklá, šeky jsou výjimkou.
    Zatímco u nás zdomácněla platební karta, tady jsou to spíše šeky. Má je každý, kdo má zde založen účet a jsou zde velmi populární. Snad lidi fascinuje možnost vložit si na jejich čelní stranu roztodivné vodotisky od soch Svobody až po žáby a postavičky Disney Worldu, zkrátka je to tady taková móda, i vzpomínka na staré časy, kdy se karet ještě nedostávalo, ale šeky už dávno byly...
    Mně z toho vychází snad jediná výhoda - ukradne-li vám někdo VISA kartu je to průser (dá se zneužít, a i pokud si ji zablokujete banka vám kryje až náklady asi 5 dnem od nahlášení ztráty - což je podstatný rozdíl od bank zde, kde je to okamžitě... :), zatímco šeky jsou v jiných rukou něž majitele, ničím jiným než bezcennými papírky určeným dětem na hraní.

V AMERICKÁ DOMÁCNOST

Já vím, já vím..., asi vás zklamu! Vás všechny, odkojené seriálem Dallas, vás všechny, zahleděné do svých snů a ideálů, ale referuji o opravdovém životě zde, tak si na to prosím zvykněte...
Já taky "musel"... :-)
Ale zatímco váš šok končí vypnutím počítače, a odchodem domů, já se někdy nepřestávám divit, ještě dlouho poté, co jsem opustil americkou domácnost...
Říká se, že právě střední třída je vizitkou národa, tak se na ni pojďme podívat.

Jedná se o klasický řadový dům s dvěmi, či třemi podlažími, podsklepený; nebo to může být i samostatně stojící v dobré čtvrti. Většinou o 5 ložnicích, jedné jídelně, obýváku a kuchyni, dvěmi kompletními koupelnami a ještě minimálně jednou, kde je alespoň záchod s umyvadlem.
Tedy dostatek místa pro žití. V porovnáním s Evropskými (tedy našimi) standardy prostornější, větší. Cena je velmi odvyslá od lokality, s průměrem asi kolem 150 tisíci dolary. (Ale může to být i dvojnásobek.) Většinou zde nechybí myčka nádobí a další elektrospotřebiče, které se započítávají do standardu - pokud tedy chybí (respektive není na ně nachystán vývod) cena celé nemovitosti jde automaticky dolů...
Ukazka domu s prevazne dreva a sadrokartonu. Dům je celý ze dřeva, respektive dřevěné kostry v kombinaci se sádrokartonem, tedy pro představu, podobný styl jak se u nás dělají půdní vestavby. Zde je dřevo kupodivu nejlevnější materiál, a tak se zde staví převážně z tohoto materiálu (a to dokonce i domy pro bohaté). Klasický materiál, jako cihla nebo kámen, zde vidíte také, ale cena

je již někde jinde (asi kolem 450 tisíci a výše, dle lokality). Samozřejmě i na tento skelet přijde dovnitř stěna vytvořená s dřevěných rámců, za níž se schovají kabeláže, voda, plyn, nebo izolace. Nebudu popisovat výhody nebo nevýhody, to teď není podstatné... Cena za takovéhle bydlení v dani je kolem 4000 USD/za rok + náklady na domácnost, s tím, že daň je opět velmi závislá na lokalitě, a může se hodně měnit. Do domu vstoupíte zpravidla přes verandu do haly, odkud naberete směr do dalších místností v patře, nebo do poschodí. Jak jsem již zmínil v kapitole o rodině, nikde nesmí chybět obrázky na stěně spokojené a šťastné rodiny. Ty většinou vyplňují stěnu schodiště, po kterém se dostanete do druhého patra. Zdá se, že čím více rodinných problémů, tím více spokojených obrázků - jakýsi způsob kompenzace.
Američané se zhlédli v neforemném a nekomfortním starém nábytku, který je navíc poškrábaný, rozvrzaný a neudržovaný, takže to celé vypadá spíše ohavně. Jim to však připadá stylové, i když nevím který styl to vlastně prezentuje. Pokud nejste domácí, chodíte v botách (tedy nezezouváte se...), pokud nejste, silně doporučuji přezůvky. Chodit v ponožkách, nebo dokonce bosky, jako u nás doma, je čilý nerozum, který vám objasním za chvíli...
Nejenže až velmi často zakopáváte o nohy "lvů a koček" empírového nábytku (na to se dá zvyknout), ale musíte se občas doslova brodit ve špíně. Je to někdy opravdu nechutné a připadá vám, že jste snad na trochu jiném kontinentě (Asie), a dokonce jsem zažil, že i nájemník z dalekého Turecka, se na ten bordel nemohl už dívat, a radši to uklidil - a to už je tedy co říct. (Majitelce to vůbec nepřišlo trapné/mně ano...:)
V kuchyni je sice veškerá kuchyňská vybavenost, ale také kdykoli tam přijdete hora neuklizeného nádobí a opět smetí. Souvisí to nejen s tím, že k obrazu každé spokojené rodinky patří kočka a pes (které pouštějí chlupy), ale hlavně s tím, že se o ně starají ještě méně, než o svoje ratolesti - tedy vůbec. A tak to lozí, kde to lozí, a tak to čúrá, kde to čúrá, a tak to leží kde to lehne, inu klasická záměna americké "demokracie" s pohodlností až anarchií. (To víte, dá to práci někoho něco naučit, to už je lepší se na to vykašlat a ohánět se třeba Zicmundem Freudem, či nějakým chytrým časopisem, kterých je všude bezpočet...)
Pokud je to rodina střední-vyšší třídy má zpravidla jednou týdně úklid, pracovní sílu (třeba z východu), která alespoň částečně udrží v domě pořádek. (Kdo zná americké děti, ví, že tato chvíle je asi 2 vteřiny, ne déle!) Pokud si to dovolit nemohou, je to zlé, je to moc zlé...
Řeknu vám, už jsem viděl ledacos - a kdo mne zná, ví že se mnou jen tak něco neotřese - ale tohle... se musí vidět. Není jídlo, kdy byste nepřikusovali něčí chlupy (radši nezkoumejte čí to jsou...:-), nebo jiný odpad z talíře.
Inu, jak si kdo ustele, tak si i lehne - hlavně se nedívejte, na čem že to spíte...

V AMERICKÁ HUDBA

     Vzpomínám, jak se mi před měsíci smáli (Iři i Američané) a dávali to k dobrému...
Připadalo jim podivínské, že poslouchám anglické písničky, kterým nerozumím a dokonce, že jsem ochoten dát peníze na koncert (třeba U2), aniž bych věděl, o čem že to sakra je... Řekl jsem jim,: "Pro vás jsou to možná jen slova, pro mne je to jen melodie". V čem je tedy rozdíl?
Trvalo mi velmi dlouhou dobu než jsem začal chytat slova i z textu písní, je to (alespoň pro mne) podstatně těžší než z mluveného slova, a i teď mám s tím velké problémy... Ale nebuďte smutní, i sami Američané rozhodně nerozumí všemu, co se zpívá, i když samozřejmě podstatně více...
    Posloucháte-li americkou populární hudbu (ale myslím, že to platí obecně pro tento hudební směr a po celém světě) nevíte, jestli se občas nezačít smát či radši brečet. Hloupé, stále se opakující texty se vpíjí do líbivé melodie, a já si vzpomněl na domov, jak si jedno děvče v Brně na ulici nahlas zpívá anglicky něco jako : "Tak už doper baby, ať si můžem hrát, tak už doper baby, ať se můžem smát", aniž by věděla, co je vlastně obsahem...:)
    Proto pokud jste náročnější posluchači, doporučuji Rockovou hudbu, nebo jiné proudy, občas i Rap příjemně překvapí... Takový Jazz, Folk nebo blues - to je upřímná zpověď - hudba ze života.

Co o své zemi říkají sami Američané?

Většina nemá hodnotný názor a vlastně opakuje to, co je denně učí ve škole: "Amerika je skvělá!" "Ale proč je skvělá, co se ti na ní líbí a co se ti nelíbí", ptám se. "Amerika je prostě skvělá", je odpověď po dosti dlouhém přemýšlení...

Ale občas se zadaří....

"Americká společnost je jako 17-leté dítě, všechno by chtěla, nejlépe ihned. Možná právě proto je tak útočná, sebestředná, utrácivá a lačná peněz. Potřebujeme dospět..."

Odpověď na otázku, proč vlastně většina Američanů netouží poznat svoje kořeny a absolutně necestují do Evropy. "Právě proto, že většina Američanů pochází z Evropy, nechce se do ní paradoxně vracet... Prarodiče utekli před bídou, tak proč bychom se měli vracet někam, kde se žije tak špatně..."

Amerika - to je vlastně jeden velký ostrov. Většina lidí nemá valnou představu, co se děje za jejími břehy...

Amerika je zemí iluzí, půjček, kreditních karet a života na půjčku; myslím, že horizont jsme již minuli...

[Zpět][USA, díl I.][USA - Florida, díl III.][USA, Lessons Learn]

Home Back About Me Contact Fotogalerie