ÚVODEM

l. POHOŘÍ, PROBÍHAJÍCÍ OD V NA Z

2. PÁSMA, PROBÍHAJÍCÍ OD SV K  JZ

Sv. provinciemi Liaoning, Jilin a Heilongjiang probíhá pohoří Changbai (Baitou 2 744 m). V sv. části Vnitřního Mongolská až po V provincie Heilongjiang leží Dá Hinggan Ling (Velký Chingan) s nejvyšším bodem přes l 700 m. Naň Ling zahrnuje horstva na rozhraní AO a provincií Guangxi, Guangdong, Hunan a Jiangxi s názvy: Yuecheng Ling, Dupang Ling, Mengzhu Ling, Qitian Ling a Dayu Ling; spolu s Jiulian mají průměrnou nadm. výšku kolem l 000 m.

V provincii Qinghai leží Bayan Har s nadm. výškou v průměru 5-6 000 m. V záp. části provincie Gansu a na V provincie Qinghai paralelně běží několik horských pásem, z nichž nejjižněji je položeno Qilian, jeho nejvyšší vrcholky přesahují 5 000 m. Xiao Hinggan Ling (Malý Chingan) zaujímá část S provincie Heilongjiang a jeho průměrné výšky se pohybují mezi 600-1 000 m. Některé z hor tohoto řetězu byly v minulosti vulkány, např. sopky v okrese Dědu vybuchly r. 1720 a ovlivnily vznik jezer Wuda Lián Chi.

4. PÁSMA, TÁHNOUCÍ SE OD S K J

Hory Hengduan v záp. Sichuanu a Yunnanu, zasahující až do Tibetu, s průměrnou výškou od 2-6 000 m n. m. a nejvyšším bodem (Gongga) 7 556 m jsou méně známé. Slavné jsou však hory Wu Yue - Pět posvátných hor, jak se říká horám Tai Shan v provincii Shandong (l 545 m), Hua Shan v provincii Shanxi (2 154 m), Song Shan v provincii Henan (l 512 m), Heng Shan v provincii Hunan ( l 290 m) a Heng Shan v provincii Shanxi (2016 m). Podle čínské legendy se na těchto horách scházeli bohové, a tak někteří čínští císaři sem přicházeli božstvům obětovat. Další z pásem proslavil buddhismus. Nejdůležitější z nich jsou 4: Wutai Shan v provincii Shanxi (3 058 m), Putuo Shan na ostrově patřícím k provincii Zhejiang (290 m), Jiuhua Shan v provincii Anhui s hlavním vrcholkem Tiantai (l 341 m) a Emei Shan v Sichuanu (3 099 m).

Nejdelší řekou ČLR s 6 300 km (3. na světě) je Dlouhá řeka. Její povodí má l 800 000 km² a ústím protéká průměrně 25-30 000 m2/s. V sv. části Tibetské náhomí plošiny stéká z jz. svahů hl. vrcholu pohoří Tanggula řeka Tuotuo, vlévá se do řek Tongtian a Jinsha, a tak vytváří počátek horního toku Chang Jiangu. Ve středním a dolním toku se stává Dlouhá řeka důležitou dopravní tepnou. Malý spád zde způsobuje vytváření mnoha zákrutů a nánosy zahrazují vyústění přítoků; voda pak tvoří bažiny a jezera, důležité pro přirozenou regulaci přítoků i povodňových vln. Kolísání výšky vodní hladiny je nejvýraznější v oblasti provincie Sichuan, kde ve skalních soutěskách dosahuje až 40 m. V době povodní se oproti běžnému stavu průtok zvyšuje dvaapůlkrát.

2. nejvýznamnější čínskou řekou je Žlutá řeka (Huang He). Její tok (5 464 km) odvodňuje území o více než 752 400 km²; pramení v provincii Qinghai na úpatí hor Bayan Har. Žlutá řeka získala své jméno díky sprašové oblasti, kterou protéká v sev. Číně odkud odnáší spoustu spraše, takže je řekou s největším množstvím sedimentů na světě (600 milionů m³ ročně). Ústí do zálivu Bohai; průměrný průtok se zde blíží 2 500 mVs. Dolní tok se často zanášel a docházelo ke změnám koryta; ústí se posouvalo do moře. Roční přírůstek naplavené pevniny je asi 300 m. O pokusech zkrotit čínské řeky se dochovaly četné legendy. Svědčí o tom, že předkové dnešních zemědělců se potýkali s podobnými problémy, a o úsilí císařů najít řešení. V současnosti jsou realizována různá opatření na zmírnění dopadu těchto katastrof. Vznikly komplexní plány na zvládnutí vodního režimu Huang He, které zahrnují zalesňování ve sprašové oblasti, aby se zamezilo rozsáhlé erozi, výstavbu přehrad na řece i jejích přítocích, zřízení hydroelektráren a úpravy splavnosti.

Pro již. Čínu je nejvýznamnější Perlová řeka (Zhu Jiang) - společný název pro řeky Xi Jiang, Bei Jiang a Dong Jiang, které ji tvoří. Měří 2 200 km. je 4. nejdelší řekou v Číně, odvodňuje území o ploše 452 000 km². Jejím prameništěm je hora Maxiong v okresu Zhanyi, provincie Yunnan. Perlová řeka je důležitou dopravní tepnou, napojenou nesčetnými kanály na celou vodní síť již. Číny.

Heilong Jiang (Amur), nejvýznamnější v sv. Číně, jedna z největších asijských řek, měří 2 965 km; na čínské straně odvodňuje území o ploše asi 890 000 km². Vzniká spojením Arguni a Šilky a ústí do Ochotského moře. V zimě řeka i její přítoky na půl roku zamrzají.

Již. a jv. část Tibetu patří do povodí Indického oceánu. Největší řekou oblasti s více než 2 900 km je Yarlung Zangbo Jiang (Brahmaputra), zásobovaná vodou z ledovců Himaláje a Transhimálaje. Hl. přítokem je řeka Lhasa. Na čínském území probíhají i horní toky indických řek Indu (Shiquan He) a Sutlej (Langqen Zangbo) a pramení zde i některé z velkých řek Jv. Asie, především Mekong (Lancang Jiang), měřící 4 500 km, dále Saiween (Nu Jiang) a Irrawaddi.

V převážně bezodtokové oblasti sz. Číny řeky končí v jezerech nebo v poušti. Zdejší nejdelší řeka Tarim He (2 000 km) vtéká do jezera Lop Nur pouze za max. vodního stavu.

Na sz. okraji AO Xinjiang pramení řeky Irtyš (Ertix He) a Ili (IIli He). Významným a zajímavým vodním dílem je historický Velký průplav (l 794 km), spojující Beijing s Hangzhou přes území města Tianjin, prov. Hebei, Jiangsu, Zhejiang a poloostrova Shandong. Kromě toho protíná toky řek Hai He, Huang He, Huai He, Chang Jiang (Dlouhá řeka) a Qiantang. S jeho stavbou se započalo v 5. stol. př. n. l.; zažil rozsáhlé rekonstrukce a rozšíření, hlavně za dynastií Svá (7. stol.) a Yuan (13. stol.). Průplav sloužil při lodní dopravě i k zavlažování.

Trvání a ráz ročních období v jednotlivých částech Číny jsou rozdílné. Zatímco některé vysokohorské oblasti nemají téměř žádné léto, jiné na J zase prakticky neznají zimu. Kromě těchto extrémních klimatických zón se na většině území střídají běžná čtyři roční období, ale jejich délka a průběh se v různých místech výrazně liší, např. na J je osm horkých letních měsíců, kdežto na S jen dva. Podobně extrémně se liší i množství srážek. Jejich převážnou část přinášejí letní monzuny od V a JV a směrem do vnitrozemí jich ubývá. Nerovnoměrné množství srážek v průběhu roku způsobuje na jedné straně opakovaně záplavy, na druhé straně zase katastrofální sucha. Čína věnuje nemalé úsilí projektům, které mají přispět ke zmírnění následků nepříznivých klimatických vlivů na zemědělství a život obyvatel. Snaží se regulovat řeky, budovat retenční nádrže a zalesňovat co největší plochy (např. projekt Zelená zeď). Nejnovějším projektem, který však vyvolal kontroverzní reakce, je výstavba mohutné přehrady na Dlouhé řece v oblasti Sanxia. Tento úsek řeky patří už tradičně k nejoblíbenějším turistickým cílům.

Čína patří mezi mnohonárodnostní země. Žije zde na 55 menšinových národností, které tvoří asi 6,7 % z celkového počtu obyvatel. Počet příslušníků národnosti Hui, Miao, Yi, Zhuang, Bouyei, Dong, Yao, Bai, Tujia, Hani přesahuje l milion, a stejně tak i Mongolové, Tibeťané, Korejci, Mandžuové a Ujguři. Jazykově patří tyto národnosti (zčásti obdobně jako Chánové, tedy etničtí Číňané) ke skupině jazyků sino-thajských, jednak ke skupině jazyků tibeto-barmských, dále pak ke skupině jazyků Miao a Yao. Sino-tibetskými jazyky hovoří asi 75 % příslušníků národ. menšin, přibližně 20 % jich mluví jazyky altajskými (např. tureckými), pro další část je rodným jazykem mongolština, korejština, jazyky tunguzské (kam patří man-džuština), austroasijské i indoevropské. Kromě národ, menšin ovšem žijí v Číně další etnické skupiny; počet jejich příslušníků někdy čítá jen několik tisíc, nebo ješ tě méně. I ony však přispívají svými zvyky, obyčeji, kulturou i jazyky k etnografické pestrosti země. Lidé národ, menšin často obývají rozsáhlá území okrajových oblastech a v pohraničí Cíny. Tyto kraje patří ke strategickým místům nejen pro svoji polohu, ale také pro značné nerostné bohatství, i když v některých případech je vzhledem k tech nické obtížnosti nelze zatím využít. Ve stupni jejich společenského vývoje byly před založením clr propastné rozdíly; čínské prameny uvádějí, že některá etnika byla na úrovni prvobytně-pospolné společnosti, jinde existovalo otroctví nebo se zachovaly feudální vztahy. S tím souvisela i nízká životní úroveň těchto komunit, jejíž zvýšení však není snadné vzhledem k životním podmínkám v daných oblastech. Základ oby v. ČLR tvoří národnost Han (češ. přepis: Chán), etničtí Číňané. Představují přes 92 % všeho obyv. CLR, dále většinu obyvatel Hongkongu, Macaa, Taiwanu, Singapuru, a rovněž menšiny žijící hlavně v Jv. Asii a zámoří. Na základě archeol. nálezů lze sledovat vývoj Číňanů po více než 5 000 let. Badatelé se většinou shodují v názoru na jejich původ z oblasti Žluté řeky, kde sídlili od paleolitu. V centrálních oblastech země i přes přechodnou nadvládu jiných etnik se v podstatě tento vývoj obešel bez pronikání vnějších vlivů. V okrajových oblastech bylo běžné soužití s jinými národnostmi až po asimilaci. Projevilo se to např. v antropo-logickém typu (např. v již. Číně), zatímco jazyk i kultura zůstala zachována. Hl. zaměstnáním Číňanů, typického usedlého obyvatelstva, bylo od nejstarších dob zemědělství. Druhým nejpočetnějším etnikem jsou Zhuangové, žijící většinou v Zhuangské AO Guangxi. Mají 2 základní dialekty. Jejich první písemné literární památky z 9. stol. jsou psány čínskými znaky. V 10. stol. vytvořili vlastní znakové písmo. Od r. 1958 užívají písma, vytvořeného na základě latinky. Jejich jazyk je rovnoprávný s čínštinou. Dnešní zhuangská jazyková skupina zahrnuje řeč národností Bouyei, Dong, Shui, Maonan, Mulám, Li, Dai i Thajců. Základním zaměstnáním je zemědělství; k tradičním řemeslům patří zpracování kovů, hrnčířství a tkalcovství. V náboženských představách hrál největší úlohu animismus, rozšířil se taoismus a buddhismus. Jenom malá část lidí přijala křesťanství; přetrvával i kult předků. Hui (Chuejové) jsou třetím nejpočetnějším etnikem. Obývají především Huiskou AO Ningxia, ale jinak žijí téměř po celém území ČLR. Hovoří čínsky s modifikací dialektické oblasti, ve které se nacházejí. Nejrozšířenější je mezi nimi severočínský dialekt, ovlivněný arabštinou a perštinou. Používají čínské i arabské písmo. Huiové se dělí na tři základní skupiny: severní, jihozápadní a jihovýchodní. Základem jejich obživy je zemědělství; z řemesel zpracování kůže, dřeva a kovů, hrnčířství , a tkalcovství - mívali monopol na výrobu koňských postrojů, sedel a povozů, ; s čímž souvisela jejich významná role v dopravě a v obchodu. Vyznávají islám (jsou sunnité) a dodržují zvyky, s nim související. Další velkou komunitu tvoří Ujguři, čin. Weiwuer. Také oni získali autonomii v rámci Ujgurské AO Xinjiang, kde jich žije největší počet. Jejich jazykem je no-voujgurština, užívají arabské písmo. Jsou muslimové, sunnité. Zabývají se zemědělstvím, jsou zruční ve zpracování vlny, bavlny, hedvábí, kožešin, kovotepectví, výrobě koberců apod. Mají svéráznou architekturu a jejich vyspělá kultura ovlivňovala zejména ve středověku i okolní etnika. Lidé národnosti Yi žijí zejména v horských oblastech provincií Sichuan a Yunnan. Jazykově patří do iské skupiny tibetsko-barmské větve čínsko-tibetské rodiny. Již na zač. 20. stol. zde křesťanští misionáři podporovali zavedení latinky, ale k vytvoření nového písma na základě latinky došlo až po r. 1949. Podíleli se na vytvoření historického kmenového státu Nanzhao (6. stol.). Po jeho rozpadu se vydělila jednotlivá etnika, jako Achang, Hani, Kucong, Lahu, Lisu, Naxi, Bai, Tujia. Yiové se sami dělili na 2 skupiny: černé (vládnoucí vrstva) a bílé (převážně nevolníci a otroci - potomci zajatců jiných národností). Jejich základ obživy spočíval v zemědělské činnosti. Tradiční náboženství bylo animistické; v l. pól. 20. stol. malá část obyv. přijala křesťanství. Mají bohatý folklór, včetně literární tvorby. Miao je národnost zastoupená v již. Číně a v zemích Jv. Asie. Patří do skupiny jazyků miao-yao austro-asijské rodiny s množstvím vzájemně nesrozumitelných dialektů. V ČLR se užívá písma blízkého latince, resp. jeho 3 variant. Tradiční náboženství je animistické; přetrvává kult předků a vliv taoismu a buddhismu. Od konce 19. stol. docházelo k přijímání křesťanství. Pro národnost Miao je typické, že žije rozptýleně po skupinkách v různých horských oblastech a ty se navzájem odlišují oděvem, ozdobami i zvyklostmi. Věnují se především zemědělství; z řemesel hlavně tkalcovství, košíkářství, kovářství a zpracování stříbra. Tradiční složkou hospodářství byla výroba opia. Mandžuové (čin. Manzu), národnost původně obývající hlavně sv. Čínu, dnes prakticky splývají s Číňany. Jejich jazyk patří do mandžusko-tunguzské větve altaj-ské rodiny. Mandžuština se v Číně stala díky dynastii Qing v 17. stol. druhým oficiálním jazykem. Dnes se používá pouze v některých venkovských oblastech. Vlastní písmo bylo postupně vytlačeno čínským. Etnickým zdrojem národnosti Mandžu byly tunguzské kmeny, ale vliv měly i prvky turkické, mongolské a korejské. Tradičním náboženstvím byl šamanismus spojený s kultem předků. V minulosti vynikali Mandžuové jako jezdci, bojovníci a lovci. Základem jejich obživy bylo zemědělství. Dalším velkým etnikem jsou Tibeťané (čínsky Zangzu). Dnes obývají především Tibetskou AO, ale žijí i v okolních krajích a zemích. Jazykově patří do tibetské skupiny tibetsko-barmské větve čínsko-tibetské rodiny, která má řadu dialektů, mezi nimiž se rozlišují archaické a nearchaické; z nich lhaský se stal základem spisovného jazyka. Nejstarší písemné památky pocházejí ze 7. stol.; základem tibetského písma je indické dévanágarí. Tibeťané se dělí na několik etnografických skupin. Náboženstvím je tibetský buddhismus, zv. lamaismus. Významným zdrojem obživy je zemědělství vysokohorského charakteru, ale nejdůležitější pro většinu obyvatel zůstává chov dobytka. Tradiční řemesla vynikají zvláště v návaznosti na výrobu kultovních předmětů - lití kovů, dřevořezba, vyšívání apod. Vysoké úrovně dosáhlo malířství, architektura a šperkařství. Mongolové (Mengguzu), jejichž historie je úzce propojena jak s Tibeťany, tak i s Číňany a dalšími národnostmi, žijí převážně v AO Vnitřní Mongolsko, a přes přizpůsobení zdejším podmínkám zůstávají v zásadě věrni tradicím. Národnost Tújia žije v provinciích Hunan a Hubei. Velká část z nich dnes mluvi čínsky a svébytnost si uchovávají jen v materiální kultuře a zvycích. Je mezi nimi rozšířen především animismus. Základním zaměstnáním je zemědělství. Bouyei (Buyi) je národnost žijící hl. na J provincie Guizhou, v provincii Yunnan a AO Guangxi. Mají 3 velké skupiny dialektů. Písmo, vytvořené na základě latinky, vzniklo až v pól. 50. let 20. stol. V jejich náboženství hrál největší roli animismus, pod vlivem okolního prostředí i konfuciánství a taoismus. Jsou především zemědělci, z řemesel proslulo zpracování bambusu. Až do pól. 20. stol. žili ve feudálních vztazích. Korejci žijí v provincii Jilin, v Autonomním kraji Yanbian. Korejština tvoří samostatnou jazykovou rodinu, ale mnohé z kulturního, náboženského i sociálního života vychází z čínských tradic., Národnost Dong je zastoupena hl. v provincii Guizhou. Má 2 základní dialekty; od r. 1957 se používá spisovný jazyk založený na bázi již. dialektu. Písmo bylo vytvořeno na základě latinky. Velmi bohatá je folklorní tradice včetně divadla. Místní architektura je pozoruhodná mnohapatrovými věžemi, mosty a pavilony. Ve společnosti se až do 20. stol. udržely některé archaické rysy, charakterizované jako projev zanikající prvobytně pospolné společnosti. Yao je národnost žijící v již. Číně; nemají vlastní písmo. Náboženství je animistické, uctívají kult předků. Od konce 19. stol. část přešla na křesťanskou víru. Bai (Bílí lidé) žijí hl. v provincii Yunnan. Mají řadu dialektů. Vyznávají mahá-jánský buddhismus, taoismus, přežívají i animistické představy. Sehráli významnou roli při formování státu Nanzhao, na začátku 10. stol. pak vytvořili vlastní stát Dali. Jsou především zemědělci, významný je i chov dobytka. Tradiční řemesla: zpracování kovů, tkalcovství a opracování mramoru. Hani, národnost žijící na J provincie Yunnan, má stejné jazykové zařazení jako Baiové. Po r. 1949 se ujalo písmo, vytvořené na základě latinky. Živí se především zemědělstvím, doplněným chovem dobytka. Z uměleckých řemesel vyniká vyšívání, významné je hmčířství, tkalcovství, košíkářství, kovářství. Animismus byl částečně ovlivněn taoismem. Vyznávají “kult dračích stromů", kterým přinášejí oběti. V pól. 20. stol. sem proniklo křesťanství.
Poznámka: Usedlých cizinců žije ve srovnání s koncem 19. a začátkem 20. stol. v Číně málo, ale v posledních letech zde přechodně sídlí mnoho lidí, kteří sem přišli z nejrůznějších zemí světa v rámci pracovních povinností a působí především ve velkých městech.

    Pozůstatky tzv. Pekingského člověka (Sinantropus pekinensis), nalezené ve 20. letech 20. stol. v jeskyních nedaleko Beijingu, a jiné nálezy dokazují jeho existenci již ve starším paleolitu, tj. zhruba před 400 tisíci lety. Patří k druhu Homo erectus. Pozůstatky Homo sapiens z různých částí Číny jsou ze střed, paleolitu. Bohatší archeol. materiál pochází z dob neolitu, a to především z oblasti dolního toku Žluté řeky a jejích přítoků. V tomto období existovaly příbuzné kultury v pásmu, které sahá od již. Mandžuska přes Velkou čínskou nížinu a sprašové kraje sev. Číny až k hornímu toku Žluté řeky i na J a JV. Přes to, že některé nálezy vykazují vliv záp. kultur, přiznává se čínské civilizaci její původnost. Lidé těchto kultur byli zemědělci, pěstovali obilí, zeleninu; chovali vepře. Rýže se pěstovala na J, JV a při dol. toku Dl. řeky. Pro neolitickou kulturu byla typická rohožková, barevná a černá keramika. V polovině 2. tisíciletí př. n. l. už se v rámci vyspělé doby bronzové odlévaly bronzy, které patří k nejvzácnějším pokladům čínského umění; v neolitu se začalo vyrábět hedvábí. 2. tisíciletí př. n. l. je obdobím, kdy podle čínské tradice vládla dyn. Xia, po níž následovala dyn. Shang (16.-11. stol. př. m. l.). Centrum vlády dyn. Shang bylo kolem dolního toku Žluté řeky, hl. město leželo blízko dnešního Zhengzhou a později Anyangu. Čínští historikové se domnívají, že již tehdy se jednalo o společnost ot-rokářskou. Mnohé se dovídáme z prvních písemných památek, tj. z nápisů na kostech obětních zvířat, želvích krunýřích a na bronzových nádobách, určených často k rituálním účelům. Je zřejmé, že lidé uctívali Nebeského vládce a rozšířen byl kult předků. Písmo dosahuje značného stupně stylizace, což svědčí o existenci předchozí etapy jeho vývoje. Zachovaly se i nástěnné malby a plastiky. Nalezly se vzácné předměty, zbraně a bronzové součásti vozů, ale i primitivnější nástroje z kamene, kosti či dřeva. Následovala dyn. Zhou. která se dělí na Záp. a Vých. kmeny, které ji založily, vybudovali hl. město Hao v blízkosti dnešního Xi'anu. Za předěl mezi Záp. a Vých. Zhonu se považuje dobytí města Hao barbarskými kmeny a přesun ústředí vlády k dnešnímu Luoyangu r. 771. Mezi 722^81 nastalo období Jara a podzimu; další etapa až do r. 221 př. n. l. je známa jako období Válčících států. Moc dyn. Zhou upadala, až proti sobě stálo 7 nejsilnějších knížectví: Qin, Chu, Qi, Han, Zhao, Wei a Yan. R. 221 př. n. l. se podařilo strategicky položenému, bohatému státu Qin se striktně centralistickou vládou pokořit ostatní a jeho legendární vládce založil dynastii stejného jména. V době dyn. Zhou dosáhla Čína v mnoha ohledech pozoruhodného stupně rozvoje. Během l. tisíciletí př. n. l. se velmi rozšířilo závlahové zemědělství, byla vybudována síť průplavů. Využívalo se nově objevených nalezišť železné rudy a mědi. Vyrábělo se mnoho druhů nářadí a nástrojů; využití pluhu se železnou radlici a tažného dobytka mělo silný vliv na rozvoj zemědělství a tím i celkovou úroveň hospodářství. Dařilo se obchodu; vznikala nová města a jiná se rychle rozrůstala. Ve společenské sféře docházelo k výrazné majetkové diferenciaci. Hospodářský rozvoj si vyžádal hluboké změny v sociální oblasti, a tak byla uskutečněna řada reforem; jejich důsledkem bylo omezení moci rodové šlechty. Pomalu se vytvářela složitá, diferenciovaná společnost. Ze 2. pól. tisíciletí pocházejí učení a filozofie, které měly zásadní význam pro celý další vývoj říše až do moderní doby. Byly to především konfuciánství a taoismus (který zřejmě navazoval na myšlenky mnohem starší); svou roli sehrál i legismus a moismus. Hl. filozofické školy hledaly zdůvodnění a formu pevného, jednotného a dobře fungujícího státního zřízení. “První císař dynastie Qin", jak sám sebe nazval její zakladatel, využil ideologie legismu k vytvoření silného, jednotného, důsledně autokratického státu. Řídil se na-př. jednou z hl. tezí legistů v oblasti hospodářství - neomezeným a monopolním právem vládce na využití přírodního bohatství země. Další důležitou zásadou byla podpora zemědělství. Císař prováděl aktivní zahraniční politiku. Zatímco jeho zásluha na zachování čínské říše je nepochybná, metoda, kterou toho dosáhl, byla velmi neúprosná. V zemi se zavedlo užívání jednotných měr, vah, písma; byly vybudovány gigantické projekty jako obranná Velká zeď, systém kanálů. Přitom však zahynulo velké množství lidí a při sebemenší známce neposlušnosti či odporu vůči císaři docházelo ke krutému účtování. I když období jeho vlády bylo poměrně krátké, do dějin Číny se zapsal především jako sjednotitel země a vybudoval si pomník např. v podobě terakotové armády. Z vln povstání, které se v zemi následně zvedly, byl na trůn dosazen první císař dyn. Han, která překlenula počátek našeho letopočtu (206 př. n. 1.-220 n. l.) a patří nejen k nejmocnějším, ale také nejpřínosnějším. Rozšířilo se území říše, rozvíjelo se zemědělství, řemesla, obchod. V prvních staletích našeho letopočtu vznikal v Číně feudální systém. Sociální problémy se pokusil řešit např. panovník Wang Mang reformami, ale neúspěšně. Nakonec byla dyn. smetena povstáním Žlutých turbanů. Doba Hanu znamenala přijetí konfuciánství jako hl. státní koncepce. Mnoha úspěchů dosáhla věda a technika; světlo světa spatřily některé slavné vynálezy jako papír a seismograf. Význačného rozkvětu dosáhla literatura, umění i architektura. Z doby Hanu pochází stěžejní historiografické dílo starověku, které napsal dvorní astrolog a historik Sima Qian (145-86 př.n.l.). Jeho zápisky obsahují podrobný výklad dějin od nejstarších, mytických dob. Kolem přelomu našeho letopočtu začal pronikat do říše buddhismus, který měl silný vliv na umění, literaturu, architekturu, zasáhl ostatní zde rozšířená náboženství, filozofie, a časem i do politického života země. Taoismus se částečně transformoval v náboženství, vznikly hl. sekty. Některé principy, jako odmítání bohatství a touha po rovnosti mezi lidmi, se staly vůdčími idejemi povstání, které dvn. nakonec svrhlo. V následujícím období se Čína rozdělila na 3 státy, proto se mu říká období Tří dynastií. V prostředí roztříštěnosti a nejistoty se v zemi dále šířil buddhismus. Až r. 581 se podařilo říši znovu sjednotit pod vládou dyn. Sui (581-618), kdy do šlo k částečné obnově rozvracené země, rozvoji zemědělství a prodloužení známé-i ho Velkého průplavu, spojnice dolního toku Dlouhé řeky a hl. města na S. V důsledku dalšího rolnického povstání nastoupila na trůn dyn. Tang (618-906), za níž se stala jejich metropole Chang'an mezinár. velkoměstem. Ve stabilizované zemi došlo k hospodářskému rozmachu a území říše se podstatně rozšířilo. Půda se ř více koncentrovala do rukou statkářů a buddhistických klášterů, takže podobně jako v předcházejících obdobích narůstala nespokojenost drobných pachtýřů a bez-zemků, až nakonec povstali a urychlili pád dyn. Doba Tangu se proslavila kulturním rozkvětem; literáti, básníci i malíři vytvořili dodnes obdivovaná díla. Vynález knihtisku přispěl k podstatnému rozšíření psaného slova, a tím i vzdělání. Státní úředníci byli vybíráni na základě přísných zkoušek, ve kterých museli prokázat vysoký stupeň vzdělanosti. Vyráběla se pozoruhodná keramika a porcelán, hedvábí, a také ostatní řemesla doznala značného rozkvětu. Byl to zlatý věk obchodu. V duchovní sféře pokračovalo šíření buddhismu, ale do říše pronikly i některé jiné náboženské systémy, např. zoroastrismus, nestorianismus, manicheismus a později také islám. I po zániku dyn. Tang a kratším období Pěti dynastií (906-960) nastoupila další ; významná dyn. Song (960-1279). I tato doba byla velkým přínosem pro čínské umění, literaturu, filozofii, přírodní vědy, řemesla. Tehdy došlo ke značnému rozvoji manufaktur, směny a obchodu vůbec, takže se např. uplatňovaly papírové bankovky namísto mincí; objevily se však i negativní tendence, spojené s prudkým rozvojem hospodářství, totiž příznaky inflace. Konfuciánství prodělalo určité reformy a někdy se označuje jako neokonfuciánství. V pozdním období vlády Songů docházelo k četným nájezdům kočovníků. Počátkem 12. stol. se sev. Číny zmocnili Kitanové (založili stát Liao) a později Džurčeni (stát Jiň), takže hl. město čínské říše bylo přestěhováno do dnešního Hangzhou (obd. dyn. Již. Song). R. 1279 padly říše dyn. Jiň i Již. Song do rukou Mongolů, kteři ovládli obrovští území sahající až do Evropy. V Číně se udrželi na trůnu do r. 1368 a jejich dyn. ji známá pod jménem Yuan. Popis poměrů u mongolského dvora a život jejich potí daných se dostal do knihy Marka Póla Milion. Mongolové byli nelítostní vládci, styl jejich života je vedl k některým negativním zásahům do čínského hospodářství např. k šíření pastvin na úkor orné půdy, ale podporovali rozvoj řemesel a obchodu Zrušili systém státních zkoušek až do r. 1315, a tak se pozornost literátů přesunuli více k lidové slovesnosti, rozvíjely se vypravěčské žánry a zpěvohry z tohoto ob dobí patří v Číně vůbec k nejlepším svého druhu. R. 1368 vystřídala Mongoly domácí dyn. Ming. V počátečních desetiletích této éry se říše stává opět velmocí. Díky rozsáhlým námořním výpravám se rozšířil jeji vliv do Jv. Asie. Nastaly příznivé podmínky pro rozvoj manufaktur a tavba železa stavba lodí, tkaní látek i jednotlivá řemesla dosáhly vysoké úrovně. Slavné jsou teti dejší výrobky z porcelánu, laky, emaily, řezby ze slonoviny, dřeva apod. Za Mingi docházelo k hojnějším stykům s Evropany; na sklonku dyn. přišli do země misio naň. V literární tvorbě se prosadily zejména rozsáhlé encyklopedie a lidový román Konec dyn. byl spojen s bouřemi a povstáními. Generál Wu Sangui, který měl zemi bránit před Mandžuy, chtěl využít jejich bojovnosti k potlačení povstání a Mandžuy do země vpustil. Po dalších desítiletích úporných bojů si Mandžuové zemi podrobili a r. 1644 založili dyn. Qing. Číňané museli na znamení podřízenosti mj. nosit cop na jinak oholené hlavě. První z qingských panovníků byli velmi úspěšnými válečníky a diplomaty, věnovali se rozvoji hospodářství; mnozí vynikali vzděláním a uměleckými schopnostmi. Přijali z okolního způsobu života tolik, že se někdy označují za “čin-štější" a konzervativnější v udržování čínských tradic než domorodci. Podporovali sběratelské a historizující činnosti, hl. vznik encyklopedií a bibliografii. Relativní dlouhé období míru vytvářelo příznivé podmínky pro hospodářský i sociální rozvpjj Vznikly velké manufaktury, narůstala produkce uměleckých řemesel. Od konce 18. a v 19. stol. se stále více dostávaly obchodní i politické zájmy do konfliktu s Anglií, ovládající rozsáhlé území kolonií v Již. a Jv. Asii a usilujíc! o rozšíření vlivu i do Číny. Záminkou k prvnímu vojenskému konfliktu se stalo zničení beden s opiem v kantonském přístavu - došlo k l. opiové válce (1839^2), jejímž výsledkem byly nerovnoprávné smlouvy, vnucené Číně po této i následujících opiových válkách. Čína musela zaplatit vysokou válečnou náhradu, otevřít pro anglický obchod 5 přístavů, umožnit cizím mocnostem zakládání koncesí nebo settlementů, vyňatých z čínské pravomoci, preferovat cizí zboží, ztratila na 99 let Hongkong, území kolem řeky Amuru si zabralo Rusko; nejzávažnější však byla postupná závislost na mocnostech a s tím související celkový úpadek země. Zhoršeni životních podmínek lidí vedlo opět k povstáním, z nichž nejznámější jsou Taipingů (1851-64), se kterým si díky jeho vzorné organizaci a rozsahu císařské vojsko nedokázalo poradit a porazilo je až s pomocí Evropanů, a Boxerů (Yihetuan) na přelomu 19. a 20. stol. s proticizineckými náladami. Reformní hnutí z r. 1898, podporované císařem, s cílem všestranné modernizace země, skončilo neúspěchem. Nespokojenost obyvatel rostla a revoluční vlna neustupovala, až  29. 12. 1911 byla vyhlášena Čínská republika a dyn. Qing abdikovala, l. prezidentem se stal  Sunjatsen, nositel záp. demokratických idejí, nemohl však za tehdejší situace své představy realizovat a vzdal se své funkce. Po něm se stal prvním mužem Číny generál Yuan Shikai; zemřel dřív, než se stačil prohlásit dalším císařem, jak mě v úmyslu. Po vypuknutí l. světové války se stupňovala snaha Japonska o získán pozic v Číně. Vzniklo hnutí, do něhož se zapojila čínská inteligence; radikálně vy stoupila např. proti jednáním Versailleské konference, která souhlasila s předanili čínských území, původně zabraných Němci, Japoncům. R. 1921 byla založena Komunistická strana Číny, zpočátku spolupracující s Kuomintangem (nacionalistickou stranou) - tehdy v čele se Sunjatsenem. 2 roky po jeho smrti, r. 1927, jednotná fronta skončila. O rok později se novému předákovi Kuomintangu, generálu Cankajškovi, podařilo sjednotit celou Cínu pod svou vládou. Komunisté se orientovali na venkov, ale pod tlakem CankajSkových akcí se z hornatých končin již. Cíny vydali na legendární Dlouhý pochod. Asi devadesátitisícová armáda se přesouvala téměř rok k severu, do města Yan'an. R. 1935 získal vedoucí pozici ve straně Mao Zedong (Mao Ce-tung). R. 1937 nastal soustředěný útok Japonců na Cínu. Ani tehdy se nepodařilo koordinovat boj Kuomintangu a komunistů. Za 2. světové války byla Čína na straně tzv. silné čtyřky. Po válce USA podpořily Kuomintang. Ten však udělal mnoho chyb v politické, vojenské i ekonomické oblasti. V následující občanské válce zvítězily komunistické oddíly - Čínská lidově osvobozenecká armáda. Cankajšek se stáhl na Taiwan a l. října 1949 byla na náměstí Tian'anmen vyhlášena Čínská lidová republika. V 50. letech se díky entuziasmu obyvatel země, dlouho rozvrácené, dařilo pozvednout hospodářství. Čína uskutečnila změny ve vlastnictví půdy, zpočátku vítané, a plnila svůj l. pětiletý plán. Již v pól. 50. let se objevuje kritika ze strany intelektuálů, kterou Mao nejprve povzbudil (kampaň Ať rozkvétá sto květů), ale r. 1957 bylo na 300 000 lidí z řad inteligence označeno za pravičáky a vystaveno represím. Ke konci 50. let prosadil Mao “Velký skok", což měl být prostřednictvím komun uskutečněný radikální pokrok v rozvoji zemědělství a průmyslu. K úpadku hospodářství, který nastal, přispělo kromě přírodních katastrof i zastavení sovětské pomoci r. 1960. 1966 začala “kulturní revoluce", která podle čínské interpretace trvala až do r. 1976, kdy zemřel Mao. Vysvětlení tohoto tragického úseku čínských dějin není zcela jednoznačné. Jisté je, že probíhal prudký vnitropolitický boj, který na sebe bral různé podoby. Celá země se ocitla v chaosu; byli napadáni vysocí i řadoví funkcionáři stran, organizací, pokračoval útlak osob “buržoazního" původu, inteligence; prakticky se zastavila regulérní výuka ve školách, mnoho odborníků muselo odejít do vzdálených, nehostinných končin země. Rudé gardy, tvořené zfanatizovanou mládeží, se potulovaly po Číně a často ničily památky a svévolně ohrožovaly lidi. V 70. letech byl Mao již nemocen a moc se stále více snažila získat skupina kolem jeho manželky Jiang Qing. Přesto, že r. 1972 navštívil Cínu prezident Nixon a na politickou scénu se vrací osobnosti jako Deng Xiaoping (Teng Siao-pching), teprve po smrti Maa se podařilo definitivně “Gang čtyř" včetně Jiang Qing izolovat. Na konci 70. let čínské vedení rozhodlo o provedení reforem, které v hospodářské oblasti přinesly nevídané výsledky. Došlo k určité liberalizaci, ale prudký ekonomický rozvoj se dostává do rozporu s administrativní formou řízení státu. Rovněž v sociálním životě této obrovské země s propastnými rozdíly probíhají procesy a změny, pro čínské obyvatelstvo vzhledem k nedávným dějinám nezvyklé. Celkově však došlo ke zlepšení životní úrovně lidí. Na mezinárodním fóru ČLR získává zásluhou ekonomických úspěchů na vážnosti. Zda Čína udrží tempo rozvoje a jak dospěje k vytoužené prosperitě, ukáže budoucnost.