[ Home ] [ Up ] [ Čína na přelomu století ] [ Čína - fotogalerie ]

Velká cesta Čínou, aneb jak vidět za měsíc 16 provincií

    Čína a Číňané

    Prastará, obrovská, zcela osobitá, extrémně lidnatá a neustále se měnící - taková je v maximální možné stručnosti slovního vyjádření Čína, jedna z největších zemí světa. Země, kterou musíte vstřebávat všemi smysly, a při tom bezděčně žasnout nad její jedinečností. Originálních vjemů se zde nabízí opravdu nepřeberné množství: ranní chuchvalce mlh mezi bizarně tvarovanými skalnatými vrchy, sampany (typické čínské pramice) v zákrutech mohutných řek, pestrobarevné romantické pavilony zasazené do svěží zeleně přírody, proslulá Velká čínská zeď, klikatící se po členitých ostrých hřebenech, nebetyčné velehory, pokryté věčným sněhem a ledem, půvabné porcelánové vázy, přeživší do našich časů celá staletí. A tak by bylo možno ještě dlouho pokračovat.

    Nebetyčné hory, Velká zeď, rozlehlá jezera i buddhistické chrámy, to všechno v Číně je... Co však autor opomněl říci je, že voda už dávno není “vyzývající ke koupání” (vypůjčeno také z tohoto bedekru :), Velká zeď dávno nemá oněch 5500 Km, protože je na mnohých místech rozbořená a rozkradená na výstavbu nových závodů, domů a jejich ohrazení. Také nebetyčné hory jsou zaneřáděné početnými skupinovými výpravami Čínských horolezců, u kterých jejich realizačních týmy dosahují stovek lidí. Jak takové místo musí po skončení expedice vypadat - když si představíte, že v základním táboře žijí více jak měsíc - si uděláte sami. Věci se totiž chápou jinak, než je v našich zeměpisných šířkách běžné. “Ochrana kulturních památek”, jako pojem, se zde začíná po letech Maovy éry znovu používat (zatím pouze jako pojem), a když strana zavelí dobýt horu, neexistuje vrátit se bez úspěchu!

    Člověk se tu může dotknout přes 2000 let starého nápisu, vytesaného do kamene, právě tak jako čerstvě utkané látky z pravého hedvábí, ochutnat vynikající čínskou stravu, zaposlouchat se do působivého zpěvu dětí, nasát velebnou atmosféru. buddhistického chrámu nebo třeba rušný kolorit tržiště.

    Po překonání hrazení ze stánků s Coca-Colou, suvenýrů a všech těch cetek, co nabízejí pro turisty. Po odehnání otravných prodavačů pohlednic a průvodců, můžete konečně začít s prohlídkou chrámů. Všude je plno reklam (třeba oblíbená na China telecom) umístěných na takových místech, že se mnohdy nedají památky vyfotit, aniž by tam nebylo alespoň část nápisu. A tak jsem vymýšlel roztodivné úhly a pozice u focení, jen abych se ohavné reklamy zbavil. To je vůbec jedna z vlastností komunistických manýrů - totální absence smyslu pro zachování přirozeného stavu věcí. A tak se dost dobře stane, že za pěkným vodopádem někde v horách, vám visí nad hlavou obrovský reklamní poutač, nebo někde v buddhistickém chrámu je “hospoda” – stánky s Coca-Colou, zmrzlinou, jídlem a pivem, a celé místo se tím degraduje, jen na nějakou továrnu na přírodu, nebo památky. Tamní komunisté mají vůbec nějaký zvláštní talent přešroubovat přirozený stav věcí někam do absurdna, takže se už vůbec nikdo z Číňanů nediví, když stará pagoda má vybetonované nádvoří, nebo malby v buddhistických jeskynních (v Datongu) jsou zrestaurovány betonovým nátěrem.

Návštěva této proslulé “Říše středu" pro Evropana zdaleka neznamená pouze překonání mnoha hor, řek, moří, oceánů, státních území a časových pásem. Zde se totiž ocitáte bez nadsázky v naprosto jiném, specifickém světě - ať už jde o jazyk, kulturu, společenské uspořádání nebo světový názor. Přímo před vašima očima se tu v těsném sepětí prolíná dávná minulost s nejčerstvější přítomností, jako by k sobě zcela neodlučitelně patřily.

    Čína je opravdu originální a svá… Odtržením od světa a mnohaletou izolací od okolí, obrovskou rozlohou i soběstačností v nerostných surovinách (ropa, plyn, uhlí) “vyrostla” jako dítě-jedináček, které se nikdy příliš nemuselo bavit s ostatními. Ne ovšem tak, jak jsme zvyklý u nás - v trochu umanutého, nafoukaného, sobeckého klacka - ale propracovaným drilem a komunistickou mocí ochromeného a vystrašeného hlupáka.

    Všeobecných diskusi o politice, náboženství či sociálních problémech se v Číně nemusíte obávat. Vyvarujte se ovšem jakékoliv neuvážené kritiky zdejšího režimu a jeho představitelů. Šmahem odsoudit lze leccos, vždy je vsak lepší se nad věcí raději hlouběji zamyslet a snažit se ji pochopit ve všech souvislostech.

    Některé věci se pochopit nedají… Čína vás změní, ostatně jako cestování samo. “Věta nemusím přece chápat všechno” vás napadne určitě vícekrát, než jednou. Když jsme se vydali na asi 2-3 denní putování předhůřím Tibetu “Údolím tygřích skoků”, museli jsme každý zaplatit vstupní taxu 30 Yuanů (120 Kč) za to, že se jdeme projít přírodou - projít se horami bez průvodce, nosičů, zajištěného ubytování, nebo tábořiště… Za vstup do čínského Tibetu se vybírá nehorázná suma 700 USD (více než 25 000 Kč).
Vůbec jejich styl, jak z turistů vytáhnout co nejvíce peněz, je propracovaný do detailů. A tak po zaplacení vstupného do chrámu pagod v Xianu (asi 30 Yuanů), kdy vás pustí pouze na nádvoří, vybírají nestydatě další vstupné na zhlédnutí interiéru staveb. (20 Yuanů). Prostě Čína!

    Snad vůbec nejvýraznější zvláštností Číny je písmo. V posledních letech u něj pravda došlo k určité anglofonní univerzalizaci díky zavedení standardní mezinárodní transkripce pinyin (pchin-jin), sloužící pro přepis čínských slov do latinky. To se v praxi týká především místních názvů: například hlavní město Peking (resp. Pej-ting) tak teď v pchin-jinu nese označení Beijing, Nan-ťing (někdy nazýván též Nan-king) zase Nanjing (nezaměňovat s Nanning, tj. Nan-ning) a podobně. Názvy v pchin-jinu jsou zpravidla používány i na mapách, a setkáte se s nimi tedy pochopitelně také v textu tohoto průvodce.

    Používali jsme dva slovníčky, bez kterých by byla “komunikace” asi nemožná. I tak byla velmi omezená, a souvisela vlastně s pokrytím základních životních potřeb, zajištěním ubytování a otázkami cestování. Slovníky jsme zakoupili hned po příjezdu – jeden byl klasický anglicko/čínský a druhý byl v podstatě konverzační, obrázkový (viz. fotogragie). Stalo se totiž velmi zřídka, že by se dalo domluvit angličtinou…

    Neobvyklých věcí samozřejmě v Číně najdete mnohem více. Na člověka zmasírovaného soudobým euroatlantickým kapitalismem (jenž bývá tak často dogmaticky ztotožňován s demokracií) jistě velmi silně zapůsobí moderní tvář čínského socialismu (stejně často a většinou i stejnými lidmi ztotožňovaného s komunismem) na zdejším nadčasovém pozadí. Některé reálie vyvolávají v průměrném Středoevropanovi logicky otázky. Je všudypřítomná přebujelá administrativa plodem marxistických metod řízení společnosti, dědictvím starých mandarinů anebo prostě jen nutným důsledkem velikosti země? Bydlí zde spolu tři generace tak často pouze z pocitu tradiční rodinné sounáležitosti nebo spíše proto, že je zkrátka málo místa? A proč lze čínské děti jen zřídkakdy spatřit při pláči - je za tím svědomitá a láskyplná rodičovská výchova, specifická národní mentalita nebo spíše tvrdý dril?

    Tak na tuto otázku bych odpověděl: DRIL! Nemyslím si (podle toho co jsem viděl), že by jejich láska k dětem byla silnější než naše. Faktem je, že ačkoli není příliš času se dítěti intenzivně věnovat kontinuálně dvě hodiny denně, pletou se rodičům pod nohy prakticky neustále. Většina (asi 1 miliarda) musí pracovat na polích, a berou si tak dítě vždycky s sebou. Neztrácí tak mezi s sebou kontakt, což je asi velmi důležité. Později se také zapojí do práce, protože školné, je pro mnohé drahé (asi 120 Yuanů/rok), a také o práci je třeba se podělit. Celý koloběh se tak uzavírá...
Zničením buddhistických chrámů, i důsledná snaha po zapojení se “všech” lidí do procesu rekultivace a zemědělství (hlavně v období hladomoru v 70 letech), přibylo v Číně velké množství analfabetů, lidí bez vzdělání a bez budoucnosti.
Chcete-li se dozvědět více doporučuji knihu [ Čína na přelomu století ]

V Datongu (asi 400 Km vlakem od Pekingu) jsme se stali svědkem zajímavé události (a myslím, že nebyla náhodná:). Ráno – asi kolem 8:00 - nás v hotelovém pokoji vzbudilo nezvyklé hulákání, které bylo slyšet i přes zavřené okno. Pokoj byl situovaný do dvora, takže z ulice by to být nemělo… Asi půl hodiny jsem se převaloval a přemýšlel, co to je. A pak mi to nedalo. Vyhlédl jsem z okna a nevěřil svým očím. Na nádvoří pochoduje asi 50 zaměstnanců hotelu (pokojské, recepční, kuchařky i údržba) komanduje je tam nějakej voják a celé představení dohlíží pán v obleku – předpokládám ředitel hotelu. Celá atrakce probíhala více něž hodinu, a řeknu vám bylo to tvrdý. (a to jsem na vojně byl…:)

    Pokud si chcete užít trochu klidu – nejezděte do Číny! Ohromí vás svou lidnatostí. Ve městech jste denně svědkem špiček, podle kterých je Londýn provinčním městem. Širokými bulváry se valí v  kteroukoli denní dobu tolik aut, kol, rikší, mopedů a kdejakých jiných vehiklů, že budete zaskočeni. Tímto vším se proplétají miliony chodců, a do toho se ozývá troubení aut a hluk z jejich repro-soustav, aby se pozdě v noci situace trochu zklidnila. Dnes a denně se “perou” miliony Číňanů o svůj životní prostor a proto neberte si nějaký ten šťouchanec příliš osobně.:)

    Čína již před nějakým časem překročila magickou hranici jedné miliardy obyvatel, a je tak nejlidnatější zemí světa (dnes ovsem už jen těsné před Indií). Většina Číňanů žije na východě a jihu země. I takové průměrné provinční město zde má statisíce obyvatel. Rychlému až explozivnímu nárůstu populace se čínská vláda již delší dobu snaží bránit různými opatřeními, zvláště regulací porodnosti, antikoncepční osvětou, jakož i určitým omezováním vnitrostátní migrace a svobodné volby bydliště. Navzdory tomu však miliony přebytečných a ekonomicky neuspokojených lidí z venkova trvale proudí za lepšími pracovními příležitostmi do měst. Sídelní celky tak nezadržitelně expandují a čínská velkoměsta doslova praskají ve švech. Šanghaj je se svými téměř 14 miliony obyvatel jednoznačně největším městem světa. Cesta z jednoho konce takového urbanistického “bumbrlíčka" na druhý v sedle jízdního kola trvá nejméně dvě hodiny nebo i více. Přestože se ve městech rapidně zvyšuje také počet aut, kolo zůstává v Číně stejně jako před lety i nadále dopravním prostředkem číslo jedna, který používají skutečně nejširší masy obyvatelstva. To ovšem rozhodně neznamená, že by ovzduší městských center bylo kdovíjak čisté. Motorových vozidel zde i tak jezdí víc než dost, a protože státní správa zatím k oddělení jednotlivých dopravních toků a většímu zprůchodnění komunikací příliš nepřispěla, musí se milionové armády cyklistů v ulicích o svůj životní prostor denně dělit s nevábně rachotícími kolonami zvláště nákladních aut a autobusů. Není tedy divu, že cestování do práce a z práce představuje jednu z velkých nevýhod současného velkoměstského života v Číně. Byty jsou převážně malé a často i temné, bez problémů se neobejdou ani nákupy. Přes to všechno je život tady celkově lehčí než -na venkově, mimo jiné též zásluhou kvalitnější lékařské péče a možností školního vzdělání. Mnozí obyvatelé vesnic proto po pohodlnějším životě ve městě silné touží a chtěli by se sem přestěhovat. Bez zajištěného pracovního místa však nikdo nemá šanci, neboť úřady trvalý pobyt přísně kontrolují. Průměrná měsíční mzda v Číně obnáší zhruba 250 Juanů - tedy asi tolik, co zaplatíte za celkem nijak zvlášť mimořádné jídlo pro čtyři osoby v některém z lepších turistických hotelů pro západní klientelu v Pekingu. Pokud by se snad někomu tato úroveň platů zdála děsivě nízká, nutno si uvědomit, že Čína je zemí socialistickou, a cenové relace v rámci běžné denní spotřeby místních obyvatel zde tudíž fungují trochu jinak než ve světě neomezeného volného trhu a více či méně parazitního finančnického kapitalismu. Například za nájem platí Číňané v průměru jen asi 5 Juanů měsíčně a také všechny základní potraviny jsou velmi levné. Naopak dosti drahá je např. spotřební elektronika. Podobné poměry platů a cen byly ostatně před rokem 1991 i v Československu.

    Nevím, co je pro autora drahé a levné?! …Nebo se podmínky v Číně od jeho návštěvy velmi změnili… Zatímco za vstup na Terracotovu armádu zaplatíte 460Yuannů - asi 2000 Kč a za parník "údolím Tří soutěsek" stojí 650Yuannů – 2800 Kč, za spotřební zboží a jídlo zaplatíte mnohem méně, než jste u nás zvyklí. Dalo by se dokonce říci, že po delší době strávené v Číně, se vám už nebude chtít dávat za video 6000 Kč, když by mohlo stát 1000 Kč, nebo DVD přehrávač místo 15 000 Kč – 1200 Kč (300 Yuannů), nebo Kung-Pao za 6 Yuannů – 24 Kč, boty za 300 – u nás za tři tisíce, a tak dále… Cena nájmu je asi v tom samém poměru, co u nás (to platí pro města). Čína se prostě tak rychle vyvíjí (nebo spíš mění), že informace rok staré už můžou být trochu zkreslené, a informace 5 let staré už dávno nejsou pravda..!

    Ještě relativně nedávno v Číně platil spotřebitelský princip “jednoho velkého společného hrnce s rýží", který téměř vůbec nezohledňoval skutečný pracovní výkon člověka. Tato nezdravá rovnostářská ekonomika, zaručující lidem jisté měsíční příjmy bez potřebné motivační diferenciace, se dlouho zdála naprosto neotřesitelná dlouho zdála být naprosto neotřesitelná. Maovi následovníci však nakonec tento poněkud zkostnatělý systém změnili. Osobní iniciativa a pracovní úsilí začaly byt ve stále větší míře zaslouženě odměňovány, což zvýšilo motivaci lidí a vedlo ke zřetelnému zvýšení produktivity práce. Velký průlom nastal nejdříve v zemědělské výrobě na venkově. Reformátorům se zde podařilo omezit zbytečnou administrativu, dát zelenou odbornosti a uvolnit dosavadní svěrací kazajku centrálního řízení. Zároveň s tím přišly ke slovu i různé formy ekonomických pobídek. Rolníkům tak bylo například dovoleno prodávat své vypěstované přebytky na volném trhu, díky čemuž čínské zemědělství záhy zaznamenalo mohutný vzestup.

    Poslední věta vyvolává ve mně úsměv… Čínský socialismus toho především přebral velmi málo a i to málo dokázal transformovat na svoje podmínky. Především je dobré říct, že dosavadní způsob držení moci byl neúnosný. Slyšel jsem myslím naivní názor, že v Číně tímto chtěli nastoupit demokratizační proces a zároveň nechat lidi vydělat trochu peněz.. Obojí je nesmysl. Demokratické procesy velké státy a národy rozkládají a oslabují svou názorovou různorodostí, a to si v Číně zřetelně uvědomují (proto také vydržela až do dnešních časů). 
A peníze? Ty “vydělávají” především ti, kdo jsou u vesel – (jako všude:) a pro tu miliardu rolníků se toho příliš nezměnilo!

    Takřka celou západní část země pokrývají strmé hory. Drsná horská krajina sahá až ke hranici s Nepálem, kde se v říši věčného sněhu a ledu uprostřed pásma Himalájí tyčí nejvyšší vrchol světa, Čo-mo-lung-ma neboli Mount Everest (8848 m). Na sever odtud se prostírají rozsáhlé pouště, sníženiny a pánve, klesající naopak až 154 m pod úroveň hladiny moře. Zde na západě také pramení řada velkých čínských řek, především Jang-c'-ťiang a Chuang-che (Žlutá řeka), i menších toků. Jejich vody, spoutané četnými přehradami, jsou dnes v hojné míře využívány k zavlažování okolní krajiny a slouží samozřejmě též k výrobě elektrické energie.

    Mamutí hydroelektrárna, která se staví na středním toku Dlouhé řeky, nemá v lidských dějinách obdobu. Její výstavba má být dokončena v roce 2008. (Také vás napadá paralela s blížícími se olympijskými hrami v Pekingu, které jsou taky právě v tomto roce) Její výstavba je provázena význačnou masáží místního obyvatelstva ve sdělovacích prostředcích, vždyť jsou to také prostředky právě z jejich daní. Více se můžete dozvědět zde: http://www.ikoktejl.cz/magaziny/koktejl/MKekologie/koktejl_654.html

    V rozlohou třetí největší zemi světa - hned po Rusku a Kanadě - se můžete setkat prakticky se všemi typy počasí - od velmi teplého tropického až po vysloveně chladné severské. Někdy tu vanou větry příjemně vlahé, jindy zase ledově studené. Mezi severem a jihem země leží vzdálenost 5800 km, a když obyvatelé Mandžuska musí od svých domů odhazovat sníh, u Kantonu (Ku-ang-čou) v jižní Číně se zelenají rýžová pole. Prší nejčastěji v létě, a to především na jihu a ve střední části země.

Život na venkově

    Budete-li k tomu mít v Číně příležitost, rozhodně si nenechte ujít návštěvu nějakého venkovského statku. Na vlastní oči zde uvidíte, jak dnes skutečně žije dobrých 75 % čínského obyvatelstva. Zajímavý je i celkový pohled na malé čínské vesnice - hroznovité shluky jednoduchých přízemních domů, někde cihlových a s omítkou, jinde třeba jen hliněných se slaměnými střechami. Při prohlídce takového typického čínského obydlí vás určitě zaujme fakt, že zde zpravidla uvidíte sotva jednu židli; stůl i postel bývají většinou osvětleny jedinou stropní lampou kulovitého tvaru. Rozhlasový přijímač je už známkou jisté životní již starší technikou. Zajistit v této zemi s více než miliardou obyvatel špičkovou úroveň lékařského zabezpečení opravdu pro každého se zatím zdá být nereálné. Drobné “bolístky" se často dodnes léčí tradičními bylinkářskými metodami, přičemž potřebný “materiál" roste v zahradě přímo pod nemocničními okny.

Děti s ručením omezeným

    Se svým věčným širokým úsměvem o vzadu rozpáranými kalhotkami [pro případ “malých nehod") patří čínské děti ke snad vůbec nejhezčím na světě, legendární cop však každé rodině přináší 'zpravidla jen jedno. A to z moci úřední. Rodiče pouze s jedním dítětem dostávají v Číně nejrůznější zvýhodnění a sociální dávky. Pokud se jim však narodí dítě druhé, veškerá tato privilegia jsou rázem pryč. Při třetím potomkovi může dokonce následovat trestní postih. Výjimku zde tvoří pouze případy, 'kdy se matce narodí více dětí současně (dvojčata, trojčata apod.). Uvedená opatření, která mají zabránit nekontrolovanému hrozivému nárůstu miliardové čínské populace, se v praxi prosazují snáze ve městech než na venkově, kde jsou děti pro rolníky vlastně potenciálním budoucím zdrojem obživy - čím více, tím lépe. Úřady předepsaná omezení porodnosti a antikoncepční osvěta se tak mnohdy dostávají do ostrého střetu s dlouhodobými zdejšími zvyklostmi a tradicemi. Antipopulační politika však už přece jen určité výsledky nese. Meziroční přírůstek čínského obyvatelstva se již nějakou dobu daří úspěšně zpomalovat, a tak dnes Čínu co do lidnatosti rychta, dohání Indie.

Obrázky všedních dní:

BEIJING:

Nastoupili jsme do autobusu a v ruce jsem svíral papírek, kde bylo napsáno anglicky a potom čínsky jméno nástupní a výstupní stanice. Stálo tam: "Hlavní vlakové nádraží - Severní -------> TianAnMen (hlavní a největší náměstí v Pekingu). Podávám lístek nějaké slečně vedle a gestikuluji... Ukazuji.. Je to tady? To náměstí..., a ukazováčkem ťukám na předepsaný papír.
Znovu a opět.
Nepochopila..:-)

HUANGSHAN:

Navštívili jsme obchodní dům v menším provinčním městě (asi 300 tis. obyvatel) oblasti Zhejing, abychom koupili chleba (velikostí i tvarem podobný klasickému ruskému chlebu, ale sladké chuti) a také něco na něj. Dívali jsme se do regálů, kde bylo všelicos, ale nic co bychom znali z Evropy. K mořským příšerám, šnekům i jiným prazvlášnostem jsme přistupovali s respektem. Chtělo by to něco jako džem.
Ptám se teda prodavačky (česky - jinou řečí to bylo zbytečné a čínsky neumím): "Mám chleba", říkám a gestikuluji. Ukazuji jí ten chleba "a potřeboval bych si na něj něco namazat, ukazuji rukou, jak krájím a mažu si chleba.
Prodavačka se na mě dívala naprosto nechápavě.
Poučen z bedekrů nenechal jsem se zaskočit a dál ukazuji, jak bych rád chleba ukrojil a namazal.... Znovu opět. Asi 10 minut!
Už jsem to chtěl vzdát, když najednou s sebou prodavačka trhne, zatváří se, že všechno chápe a táhne mě někam dozadu k regálu. Otočím se na Blanku a říkám jí vítězoslavně: "Vidíš, stačí jen trpělivost.., jen trpělivost!"
Najednou stojím před regálem s dámskými vložkami. Tvar i velikost je pravda stejná..:)
Ale už jste si někdo zkusili vložku namazat a sníst? :-)) Inu, v Číně se jí asi opravdu ledacos..:))

DATONG:

Seděli jsme na nádraží a čekali na vlak do Pekingu. Času bylo dost, vlak jel až za tři hodiny. Najednou si k nám přisedla místní studentka  a spustila na nás německy. Když zjistila, že bude lepší angličtina (v mém případě je to jedno :)) přešla plynule na angličtinu. Řekla nám, že si takhle praktikuje jazyk na cizincích. Mluvila velmi dobře, a my vyrozuměli, že takhle chodí po nádraží každý den...
Dorazila nás větou, že nám děkuje za angličtinu i čas, i když si původně chtěla vyzkoušet němčinu, kterou se učí už třetí týden. :-o
Taky byste měli tu odvahu, (a nesporně talent) jít si po pár dnech učení se cizího jazyka, poklábosit s cizími lidmi na vlakové nádraží? :-)

 

[ Home ] [ Up ] [ Čína na přelomu století ] [ Čína - fotogalerie ]