Historie Kokořínska
Příroda, Historie, Cestování, Fotogalerie
ODKAZY
STŘEDNÍ ČECHY - HISTORIE - MŠENO A OKOLÍ
Město Mšeno je více než 700 let staré (výročí v roce 2006), bylo potvrzeno darovací listinou krále Václava III. k rukám Hynka Berky z Dubé a byla to nejstarší listinná zmínka o této tehdy ještě vsi. Název vznikl zřejmě od staročeského mech/mšen, kterého bylo kolem dostatek, a používal se jako stavebně-izolační materiál. Sídlo poměrně rychle rostlo. Již roku 1367 bylo listinou krále Karla IV. pasováno na městečko, což s sebou přinášelo celou řadu privilegií a výhod: bezplatné užívání lesů a pozemků náležejících do katastru, právo vařit pivo, provozovat výroční trhy a nebo i právo hrdelní (nedaleko je šibeniční vrch).
Městečko je umístěné na náhorní rovině, v nadmořské výšce cca 350 m n.m. na poměrně úrodné půdě s dostatkem slunečního svitu, takže hlavní činností bylo zemědělství, případně výroba uhlí (milířování) z okolních velmi hojných lesů. Ačkoli dle mapy se zdá, že lokalita uprostřed okresů Mladá Boleslav, Mělník a Česká Lípa není z dnešního pohledu optimální, historická zkušenost je jiná. Městečko se utěšeně rozrůstalo a například v 16. století dosáhlo jednoho ze svých vrcholů. Tehdy mělo již úplnou samosprávu a jejím čele sedělo 12 konšelů, kteří se střídali po měsíci ve vedení městské agendy. Samozřejmostí byl městský písař a trochu netradiční právo hrdelního soudu (což bylo privilegium spíše větších, spádových sídelních měst). Toto právo bylo vykonáváno až do roku 1786, kdy bylo císařským dekretem zrušeno v rámci restrukturalizace soudního aparátu.
Bílá Hora - 1620 zasáhla tento kraj velmi silně. Jednak odstranila z držav celé rody (povstání stavů), například Berků z Dubé, kteří vlastnili prakticky celé Kokořínsko. V druhé vlně umožnila násilnou rekatolizaci celé české kotliny, což bylo pro převážně evangelické kokořínsko pohromou. Válka dvou vyznání, protikatolický tábor kontra prokatolický - 30.letá válka - měl zničující dopad na obyvatelstvo. Spousta vesnic úplně zanikla a zbylé doslova bojovali o přežití (hlad, nemoci, morové rány, atd.)
V samotném okolí Mšena je spousta dokladů přítomnosti vojsk (Švédská cesta/Průsečná skála u Romanova). Během tohoto třicetiletého drancování, což byla tehdy vlastně celá jedna generace (vzhledem k věku dožití), se obyvatelé často schovávali po blízkých jeskyních (Klemperka, Nedamy) a vytvářeli tajné protestantské komunity. Obecně se udává, že v českých zemích došlo k obnovení počtu obyvatel a návratu do předchozího stavu až po cca 100 letech (podle oblasti a okolností, spádovosti regionu k centrům, atd.). Mšeno si stále zachovávalo svůj zemědělský charakter, tedy žádné zbotatnutí z průmyslové revoluce se zde nekonalo. Neobyčejný vklad v podobě pracovitých a inteligentních lidí vytáhl město na vrchol v daného regionu. Na počátku 19. století národně uvědomělé měsťanstvo v čele s Františkem Stanislavem Huliciem, pěvcem Janem Křtitelem Píškem a farářem Václavem Krolmusem, evangelickým farářem Abrahamem Heřmanem (poslední husitský farář v kostele Sv. Jana) dokázalo lidi sjednotit a nadchnout. Pouť na Romanov roku 1820 sice byla sice rakouskými úřady vyhodnocena jako politická a následně zakázana, ale společenský život kvetl - divadlo, založené 1804 a třetí nejstarší v Čechách.. V roce 1865 za obrovského nadšení vznikl Sokol s vlastním praporcem a standardou a rok poté (1866) zpěvácký spolek Vyšehrad. O další rok později, v roce 1867 však bylo Mšeno postiženo ničivým požárem, který spálil většinu tehdy ještě roubeného města a roztavil i zvony kostela původního kostela - Kostel sv. Martina byl vystavěn na jeho základech (1876-1878).
Paralera "jako Fénix vstalo z popela" je přesná protože o pár let později město Mšeno zažívá svůj druhý vrchol..
Kvetl zde nejen život duchovní, ale také obchod a živnosti všeho druhu. Posuďte sami:
4 kožešníci, 16 krejčů, 1 zhotovitel košil, 14 řezníků nebo uzenářů, 1 huntýř (Huntýř nebyl plnoprávný řezník. Směl přicházet na trh, ale radní jej omezovali na prodeji tím, že směli prodávat buď jen poražené či „živé velké kusy“ pro hospody, případně jinak..), 23 obuvníků, 8 pekařů, 6 zámečníků, 1 kloboučník, 4 kováři, 4 nožíři, 1 hřebenář, 3 provazníci, 2 soustružníci, 7 kolářů, 3 sedláři, 3 cukráři, 2 pernikáři, 2 mlynáři, 1 řezbář, 2 puškaři, 2 pokrývači, 2 stavitelé, 1 tesařský mistr, 1 zednický mistr, mnoho dělníků tesařských a zednických, 2 kamnáři, 3 strojníci, 7 truhlářů, 3 klempíři, 3 sklenáři, 2 natěrači, 1 knihař, 2 hodináři, 4 bednáři, 3 zahradníci, 1 holič, 1 mydlář, 1 koželuh, 1 čalouník, 1 malíř pokojů a výrobník umělých květin, 4 povozníci, 1 pohodný (Pohodný neboli antoušek, někdy zvaný též drnomistr, byl příslušník již zaniklého řemesla respektive zvláštní živnosti zvané pohodnictví. Zkráceně se člověku vykonávajícímu toto povolání říkávalo ras, jeho obydlí pak rasovna. Jedná se o již zaniklé řemeslo, které spočívalo v likvidaci uhynulých zvířat, dále v odchytu toulavých zvířat, zde zejména psů a koček a v jejich případném následném zabíjení.), 1 kominík, 16 živností hostinských, 8 výčepů kořalky a lihovin, 1 vinárna.
Tomu odpovídalo i množství obchodů a provozoven, kterých tehdy bylo podstatně více než je tomu dnes:
5 střižních či galanterních
13 smíšených (něco na způsob unimarketu)
5 krupařských
5 s ovocem
5 s obilím, chmelem, peřím, hadry a kostmi
7 s vepřovým dobytkem
11 hokynářských a zelinářských
2 s kůžemi surovými i vydělanými
1 kůže surové
2 kramářské
1 papírnictví
dále obchody se školními potřebami, modlitební literaturou, hračkami, mýdlem a svíčkami a kamenným nádobím, k tomu ještě 2 agentury a 1 lékárna.
Ačkoli je obchod spojován s převážně židovskými majiteli, de jich bylo pouze 8, zbytek obhospodařovali křesťané. Mimo všechen výčet zde byl také c.k. sklad tabáku, prodej kolků a sběrna loterijního úřadu.
Mšeno v tuto dobu dokonce soupeřilo s poněkud provinčním Mělníkem o prvenství, což je vzhledem k lokaci a podmínkám těžko dnes těžko uvěřitelné.
Město ve století dvacátém zažívá nový směr rozvoje a to především v oblasti cestovního ruchu, rekreace a lázeňství i turismu. Nejvíce se zde zasloužil zdejší učitel Cinibulk (viz Cinibulkova stezka), který zemřel v roce 1944.
Za druhé světové války Mšeno bylo nárazníkovou zónou mezi Sudety a Českou republikou, takže nezažilo tak silný poválečný exodus, jako hned vedle sousedící vesnice a městečka, kde byla německá majorita.
V současné době nabízí zachovalé centrum města s klasickou trojúhelníkovou dispozicí (vstupní městské brány), městské lázně a velmi atraktivní přírodní lokality.
Mšeno a okolí
Mšeno
Kokořín
v obci Kokořín, nedaleko stávajícího zámečku se nachází nejstarší, později opuštěné, sídlo Starého hradu Kokořín, takzvané Staráky, které bylo založeno ve skále ze kterého se dodnes zachovaly četné komory, schodiště a sklepy. Původní hrad zřejmě založil Rytíř Okoř z rodu pánů z Dubé, který jej postavil pro svého syna. Ten si měl vzít dceru pána z Vidimi, ale zamiloval se do dcery pána z Housky. Tato urážka (nedodržení daného slova) byla žeprý záminkou vendety a sporu, který mohl skončit i opuštěním starého hradu.
Prvně je Kokořín (současný hrad) zmiňován písemně v roce 1320 jako kokořínský dvůr (hrad ještě nestál). Samotný hrad založil po koupi a směnách Hynek Berka z Dubé, který měl s místem své plány (vstupní a strážní hrad oblasti vlivu a působnosti). Dá se říct, že první poctivá písemná zmínka je až z roku 1427. V těchto letech byl také hrad pravděpodobně dobýván husity, ačkoli o tom není nikde zmínka, nicméně vzhledem k náboženskému přesvědčení majitele (katolík), a pohybu husitských vojsk v oblasti, je to více než pravděpodobné (jeho poškození však nebylo velké, pokud vůbec..).
V dalších letech a generacích byl hrad neustále prodáván, nebo nárokován a přecházel z majitele na majitele, byl součástí mnoha soudních či dědických sporů, což jistě nepřispělo k jeho bezvadnému stavu. Po Janu Řitkovi z Bezdědicovi (kromě Kokořína prodal také mlýn pod hradem a přilehlé pozemky za 1000 kop), to byli především Klinštejnové (synové pána Záviše z Klinštejna), kteří se nedokázali dohodnout na dědictví, a dlouze, po celý život se o něj soudili. Také dědicové jedné z vítezné větve Klinštejnů, kterým nakonec dvorec připadl pokračovali ve sporech o dědictví, případně věno, a celá věc se táhla až do počátků 16. století. Další historie majitelů hradu je ještě nejasnější a frekvence střídání se zvyšovala.
Zde bych čtenáře odkázal na průvodce "Putujme po hradech a zámcích", kde je kromě podrobností také řada černobílých fotografií a schémat hradu včetně generalogie majitelů nemovitosti ze které zde také čerpám.
Celý hrad je situován na pískovcové skále a všechen materiál pro jeho výstavbu byl vydolován v okolí stavby, především studny a hradního příkopu. Vlastní hrad dále pustl a i roku 1609, kdy byl Kokořín prodán králi se na věci nic nezměnilo. Berka z Dubé a jeho následovníci usilovali o hrad velmi intenzivně a dařilo se jim tuto oblast získat do svých držav. Z dokumentů vyplývá, že jich zpustlý hrad byl již prakticky bezcenný, nicméně v okolí Truskavny se našlo a začalo těžit stříbro.
Samotný již zpustlý hrad byl sice nadále (asi 100 let) v majetku Berků z Dubé, ale nebyl již opravován a tak se stal zázemím loupežníků a lotrů všeho druhu. Později byl romantickým zastavením K.H. Máchy a jiných poutníků, kde jeho romantická podoba, ale také šířící se pověst o pokladu byla základem opětovného zájmu o místo hradu a v 19. století i jejího odkoupení a obnovení.
Harasov
Tahle část Kokořínska byla osídlena již od pravěku, jak o tom dokládají četné nálezy z okolí Harasova a Bosyně. Opracované mamutí kly i paroží bylo nalezeno jihozápadně od vsi (doba kamenná). Z doby bronzové jsou především náramky, náušnice, atd., které zde nalezl Václav Krolmus (evangelický farář z blízkého Mšena). Ten také objevil pohanské pohřebiště a sídliště na Hradsku, lidově zvaném Hrádek - více na stránce o starověku.
Hrad Harasov je umístěn v Kokořínském dole na skále nad rybníkem Harasov. Původní cesta k němu je oplocena, takže je možné se k němu dostat z hora po žluté turistické značce. Ze samotného hradu dodnes nic nezbylo, snad jen zbytky valů bývalého hradního příkopu a místnosti ve výšce cca 13m, ze kterých je uděláno soukromé bydlení. Mlynář sousedního Nového mlýna (Krvomlýna) komnaty využíval jako skladiště obilí a později i k bydlení. Přestože není o dříve dobře opevněném hradu mnoho informací, předpokládá se, že zakladatelem je Dodeš z Újezda z rodu Hrzánů, který se od roku 1420 psal i z Harasova. Nicméně Pešek se psal z Harasova již od 1321 a je možné, že dříve se místu říkalo Bosyně (blízká ves), což jsou nepodložené informace k samotnému hradu a jeho založení k tomuto dřívějšímu datu. Samotná ves byla rozdělena na polovinu, jedna patřila k hradu a druhá jinému majiteli, což bylo velmi nestandardní. Na druhé polovině stála tvrz a později Bosyňský zámeček.
Houska
Hrad Houska byl vybudován na královské půdě na výrazném ostrohu stejnou stavitelskou hutí jako Bezděs a to mezi léty 1280 - 1290. Jeho podélná dispozice kopírovala dispozici skály a byla zakončená kaplí, která byla přístupná ze dvora a bohatě vymalovaná životem Krista a Marie (1330). V polovině 15.století a na počátku 16.století, kdy se hrady ostřelovaly dělostřelectvem se vybudovalo kolem Housky důkladné opevnění, později opět stržené, když dané riziko bylo zaměněno za jiné, spíše ekonomické povahy.
Za časů husitského hnutí se podařilo hrad zachránit (Hynek Berka z Dubé se politicky ani vojensky neangažoval k žádnému proudu) od nájezdů obou táborů, ale přesto v roce 1432 byl hrad a celé panství pod nátlakem prodán Janu Smiřickému (husitský válečný "hrdina", který dostal hodnost i majetky jako válečnou kořist a tím zvyšoval i svou politickou moc). Později se politicky angažoval, aby všechna kořist z válek byla uznána i císařem Zikmundem, který se zprvu tvářil hodně skepticky (byl zástupce opačného tábora). Jan Smiřický na Housce nikdy nesídlil, ustanovil zde správce a dojížděl na kontrolu stavu a majetku. Místo toho se politicky angažoval v blízkosti krále Zikmunda a po jeho smrti proti králi Jiřímu z Poděbrad. Brzy však pochopil odkud vítr fouká a po obratné diplomacii (manipulace a lhaní, tak aby to protistrana nepoznala) se opět dostal na výsluní.
Jenže kdo s čím zachází... V roce 1453 Jan Smiřický napsal králi Ladislavu výstrahu, aby nejel do čech, kde je mu ukládáno o život. Cílem bylo krále získat na svou stranu. V dopise stálo, že čechám vládne gubernátor Jiří z Poděbrad a není zde bezpečno. Dopis poslal po Jindřichu Celském, který nelenil a předal ho přímo správci Jiřímu. Ten svolal radu, aniž by avizoval program schůze a přímo se zeptal před všemi přítomnými, jaký trest by zasluhoval ten, kdo králi namlouvá, že v Praze není bezpečno? Sám Smiřický si odpověděl: "Smrt!". Načež správce vytáhl dopis a ukázal jej shromáždění..
Smiřický byl popraven 7.9.1453 na Staroměstském náměstí rukou kata a jeho meče.
Protože zemřel smrtí šlechtice (po předchozímu právu útrpnému, které ani jeho neminulo), tak veškerý jeho majetek mohl být součástí dědictví. Ještě nezletilí synové jej posléze v roce 1502 prodávají Hrzánovi z Harasova, rodu který pocházel z mělnicka. Hrad byl prodán komplet i s přilehlými 20 obcemi, polnostmi, zvěří i poddanými za cenu, která není známa.
Poté byla Houska ještě několikrát prodána a děděna, ale zajímavé je, že roku 1615 se opět dostává do rukou Berkům z Dubé, kteří si v tento čas region připojili ke své domicii, která pokrývala rozsáhlé území. Propojil tak hrady Bezděz, Kokořín, Vidim, Jakšinu, Čap, Dubou, Nový Berštejn a Deštné s Houskou. Vlastnil tak území Českolipska, Mladoboleslavska, Mělnicka a Orlických hor.
Po bitvě na Bílé hoře (1620), ke které se sice stavěl zdrženlivě, ale k této vyhrocené situaci významnou měrou přispěl, odejel ze země a všechny majetky zde zanechal.
1623 vydrancovaný kraj Housky koupil Albrecht z Valdštejna, který stál na správné straně konfliktu. S tím souvisí šikanování nejen protestantské části obyvatelstva i poněkud loupeživé chování správce panství Valdštejna, který je považoval (oprávněně) za svou vojenskou kořist spíš, než za své panství (bořitel více než tvořitel).
1632 kdy k Housce přišli Sasové poddaní povstali pod vedením písaře se obrátili proti svému pánu, protože jiř tušili, že nemají co ztratit. Úroda loňského roku se vydala na potravu pro vojsko a předpokládaná úroda toho letošního byla zkonfiskována.
Aby toho nebylo málo, v roce 1635 do kraje přitáhli deklasovaní Švédi, kteří si vybíjeli vztek i neukojenou potřebu po válečné kořisti na místních obyvatelích.
Tato situace se střídala s opravdovými boji a konflikty neuvěřitelných 30 let.
Zde už je zřejmé, proč náprava této katastrofy pro Čechy trvala 100 let..
V roce 1658 byla Houska již v takvém stavu, že bylo rozhodnuto o jejím zboření, kromě samotné obytné části.
Později nabyli zámek Kounicové, ale pro svůj rozmařilý život přišli do úpadku a ani po nálezu pokladu ve zdi pivovaru (6 dukátů..) se situace nezlepšila a tak přišla na řadu komise, která řešila nákladvou a výnosovou stranu na místo majitele (dnes insolvenční správce). Až v 19.století byla Houska renovována Karlem Kounicem do zhruba dnešní podoby (kostel byl ybourán 1830).
Po krátké době vlastnictví průmyslníkem z rodu Šimonků nemovitost nejvíce utrpěla až v 90letech komunistického marastu.
Copyright © 2015 by "Luděk Rotrekl" • All Rights reserved • E-Mail: ludek.rotrekl@post.cz