Historie Jižní Moravy

Příroda, Historie, Cestování, Fotogalerie

ODKAZY

JIŽNÍ MORAVA - HISTORIE - BŘECLAVSKO A OKOLÍ

     Břeclavská aglomerace leží v ploché nivě řeky Dyje, která zde silně meandrovala a vytvářela četná ramena a ostrovy, jichž bylo před novodobými regulacemi šest. Nejstarší doklady o osídlení tohoto prostoru pochází z období mezolitu. Ve velkomoravské době na ostrově 3 km jižně od dnešního města existovalo velkomoravské hradisko, dnes známé pod názvem Pohansko, které v 2. pol. 9. století plnilo funkci jednoho z nejvýznamnějších velkomoravských správních center. Zázemí tvořila početná síť zemědělských osad, z nichž jedna je doložena v prostoru dnešní Staré Břeclavi (lokality Na kopci, na Zvolencích a v Předních Čtvrtkách).
    Roku 1041 byla na někdejší jižní koryto řeky Dyje přesunuta hranice přemyslovského státu, následně z obou stran zajišťovaná hrady. Na jednom z ostrovů zde český kníže Břetislav l. (1035-55) založil hned na počátku své vlády blatný hrad, doložený již roku 1056, střežící novou moravsko-rakouskou hranici a zajišťující přechod staré zemské cesty z Brněnská do Rakous. Na přilehlém ostrově (v prostoru dnešního náměstí) vznikla podhradní osada. Břeclavský hrad neplnil jen funkci pohraniční pevnosti, ale též správního, hospodářského a církevního střediska celého dolního Pomoraví (velkofarní kostel doložen k roku 1141) v rámci olomouckého údolného knížectví. Takto konstituovaná raně středověká břeclavská aglomerace (hrad, podhradní osada a zemědělská osada v prostoru Staré Břeclavi), navazující na velkomoravskou sídelní tradici, nabyla záhy tržních funkcí (doloženy k roku 1073). Ve 2.čtvrtině 13.století byl raně středověký hrad přebudován na kamenný, v podhradní osadě byl postaven kostel a poblíž starší velkomoravské osady, byla založena trhová osada (Stará) Břeclav (1414 městečkem, farní kostel). Z obranného hlediska nevýhodná absence ostrovní polohy nové osady, vyvážená přístupem k zemědělské půdě, přinášela časté pustošení osady (za husitských a česko-uherských válek), což vedlo kotem roku 1470 k přesunu obyvatel do prostoru podhradní osady, kde roku 1490 vzniklo městečko Nová Břeclav a kam byla téhož roku přenesena též fara ze (Staré) Břeclavi, která je v té době označována jako staré (zrušené) tržiště. Stará Břeclav však nezanikla a existovala kontinuálně - roku 1526 a 1638 připomínána opět jako městečko, teprve po třicetileté válce poklesla na ves.
    Ostrovní poloha městečka Nová Břeclav nijak neomezovala jeho vztah ke komunikacím dálkového charakteru - procházela tudy již zmíněná cesta z Brněnská do Rakous, k níž se na rakouské straně (dnes Poštomá) připojovala i cesta od Znojma, a východní cesta, pokračující do Lanžhota. Tato trojice cest také podmínila trojúhelníkový tvar náměstí nového městečka, v jehož středu byl (již dříve) situován kostel. Jižně od kostela vznikl panský dům (později knížecí hostinec Koruna) a jihovýchodně od něj malá židovská čtvrt'. Omezená ostrovní plocha městečka vedla ke vzniku předměstí, které se bouřlivěji rozvíjelo až v průběhu 18. století ve formě dvou souběžných ulic za Dyjí, jihovýchodně od náměstí. Toto předměstí se nazývalo Beranov. Plochy mezi Starou a Novou Břeclaví, z části též tvořené ostrovem. zabíraly rozsáhlé vrchnostenské hospodářské areály. Od konce 18.století vznikala drobnější předměstská zástavba při východním břehu tehdy již hlavního ramene Dyje, mezi Beranovem a Brněnskou silnicí, a také severně od městečka a velkého panského dvora. V této době, v počátcích největšího rozvoje Břeclavi, spojených s vybudováním nejstarší parní železnice na území České republiky Vídeň - Břeclav-Brno v roce 1839, docházelo též k prvním zásahům do příměstské krajiny - vysoušení rybníků, říčního ramene severně od náměstí, ... Již roku 1841, kdy byla otevřena trať na Olomouc, se Břeclav stala důležitým železničním uzlem. Nádraží bylo situováno na jihovýchodní okraj zástavby Beranova, kde tak vznikla urbanistická překážka, vymezující novodobý rozvoj města na plochu mezi tratí a řekou Dyjí. Za tratí se ve vazbě na železnici začala formovat průmyslová zóna. Rovněž ještě před koncem 19. století vznikl velký průmyslový areál cukrovaru v návaznosti na dvůr severovýchodně od města (plocha mezi Brněnskou silnicí, Dyjí a zrušeným ramenem řeky). Na počátku 20-století došlo k výrazné regulaci Dyje, čímž historické jádro ztratilo charakter ostrovního města, třebaže na ostrově, ovšem mnohem větším, zůstalo i nadále. Zasypání jižního ramene umožnilo rozšíření novodobé zástavby v pravoúhlých blocích jižně od náměstí. Hlavní těžiště výstavby se přeneslo na území mezi řekou Dyjí, nádražím a vlečkou do cukrovaru, kde již v 50-letech 19. století vznikl velký před-nádražní park s kaplí sv.Cyrila a Metoděje. Do 30. let 20. století byla vytýčena pravidelná uliční síť, zachovávající i obě starší beranovské ulice, které však byly nově zastavěny. Osu celé čtvrti tvořila nádražní ulice (jižní z beranovských ulic), zakončená zmenšeným parkem. Po obou stranách hlavní ulice vznikly kompozičně samostatné čtvrti převážné městské rodinné zástavby, každá se starší kaplí uprostřed, navzájem spojené přímou ulicí kolmou k hlavní ose. Zatímco severní čtvrt' soustřeďovala převážné nízkopodlažní rodinnou zástavbu, jižní čtvrt' nabyla reprezentativnější podoby a na přelomu 19. a 20. století zde vyrostla řada veřejných budov. Nová zástavba vznikala i severovýchodně od vnitřního města, směrem ke Staré Břeclavi, k organickému propojení sídel však dodnes nedošlo.
    Město bylo citelně poškozeno za 2. sv. války, kdy byl zničen i kostel na náměstí. V období socialismu byly v Břeclavi vybudovány rozsáhlé kapacity těžkého průmyslu, došlo k radikální přestavbě náměstí, rozrušující neúměrnými hmotami někdejší sevřenost prostoru. Od 60.1et byly asanovány a přestavovány rozsáhlé plochy původní zástavby (sídliště U Jánského dvora, ulice Jana Palacha, sídliště Slovácká, areál Domu kultury a Domu školství). V letech 1992 - 95 byl vystavěn kostel sv. Václava v prostoru náměstí. Urbanistický a architektonický obraz města byl v období socialismu zcela rozrušen a ztratil památkový charakter.

Historie Břeclavy a jejího okolí

     Valtice a Lednice, přesněji zámky a jejich hospodářské zázemí, byla až do roku 1945 v majetku mocného knížecího rodu Lichtenštejnů, kteří se jako panský rod objevují v rakouských písemných pramenech v roce 1130. Prvním z Lichtenštejnů usazených na Moravě byl Jindřich, který v roce 1249 z vůle moravského markraběte a pozdějšího českého krále Přemysla Otakara II. obdržel město a panství Mikulov. Známo je i jméno dalšího z Lichtenštejnů-Jana, který se „proslavil" jako manžel Perchty z Rožmberka, psávající z Mikulova svému otci i bratrům dopisy plné bolesti o společném životě s tímto divokým feudálem a válečníkem. O mikulovské panství však Lichtenštejnové přišli v roce 1560, když stál v čele rodu Kryštof, který měl pro svou marnotratnost přezdívku „Rozmařilý". Poté přenesli své rodové sídlo do Valtic, které získali v průběhu let 1387-1395 a v 17. století z nich postupně vybudovali rezidenční sídlo a centrum svých rakouských i moravských držav.
    Také Lichtenštejnové v 16. století podlehli tehdejšímu reformnímu hnutí. Teprve po konverzi Karla I. (1569-1596-1627) ke katolické víře v roce 1599 byl položen základ jeho příklonu a přechodu na stranu císaře, jenž mu v pozdějších letech umožnil získat značné bohatství a významné postavení. Ve sporu mezi císařem Rudolfem II. a jeho bratrem Matyášem se Karel přidal na stranu Matyášovu, což mu vyneslo v roce 1608 knížecí titul a v roce 1614 i vévodství opavské. Po Bílé hoře mu byla hned 17. listopadu 1620 svěřena správa Čech. V této funkci řídil 21. června 1621 popravu 27 předáků stavovského povstání na Staroměstském náměstí. 17. ledna 1622 se stal českým místodržitelem a 8. září téhož roku rytířem řádu Zlatého rouna. Skupováním statků odbojných stavů i podílem na ražbě znehodnocené mince získal nesmírné bohatství, jehož hodnota byla i na tehdejší poměry nepředstavitelná. Na základě tohoto bohatství započal jeho syn Karel Eusebius (1611-1632-1684) s rozsáhlými rekonstrukcemi zámků ve Valticích a v Lednici v barokním slohu.
    V souladu s novým nazíráním světa ve druhé polovině 18. století, označovaným jako osvícenství, dochází ke značnému rozvoji vědeckého poznávání v oboru přírodních věd a historie evropské společnosti. Díky objevům antických památek je ovlivňována vznikající architektura, která napodobuje antické stavby (viz např. římský vodovod v lednickém parku) a ve tvarosloví řeckých a římských chrámů spatřuje vrchol stavitelské dokonalosti, označuje je za klasické, takže celý tento směr dostává označení „klasicismus". Do Evropy se dostávají i poznatky o architektuře orientální, která bývá rovněž napodobována a přenášena do evropského prostředí, ovšem spíše jako kuriozita mající za cíl oživit krajinu romantickými stavbami (minaret nebo čínský pavilon v lednickém parku). Za Napoleonovy éry na samém sklonku 18. a na počátku 19. století se i sem dostává nový umělecký směr zvaný empír, ovlivňující jak interiéry šlechtických sídel, tak exteriéry některých staveb. Nové myšlenkové proudy začal na svých panstvích uplatňovat nejprve Alois Josef I. (1759-1805), který stál v čele rodu od roku 1781. O jeho vzdělanosti a vztahu k umění svědčí rozmnožování rodových uměleckých sbírek a knihovny, ale i výstavba rokokového zámeckého divadla roku 1790, v němž se hrávala představem pro šlechtickou společnost. K největšímu stavebnímu rozmachu došlo pak za jeho bratra Jana Josefa I. (1760-1805-1836) a závěrečná etapa romantického stavitelství byla realizována za jeho syna Aloise Josefa II. (1796-1836-1858). Romantismus, klasicismus i empír se v lednicko-valtickém areálu prolínají souběžnou či bezprostředně navazující realizací staveb, které vznikaly od roku 1795 v okolí Valtic a Lednice, případně Břeclavi (zámeček Pohansko u Břeclavi a Lány, které jsou nejvzdálenějšími stavbami celého areálu od centra oblasti) a měly jak hospodářský, tak i oddechový charakter. Svou slohovou čistotou i citlivým vsazením do přírodního rámce lužního lesa a zalesněných vátých písků mezi Valticemi a Břeclaví jsou dnes neodmyslitelnou součástí jihomoravské krajiny. Celá urbanistická činnost byla završena novogotickou přestavbou lednického zámku podle návrhu Jiřího Wingelmlülera a jeho nástupce Jana Heidricha ve čtyřicátých a padesátých letech 19. století.
kolonáda nad Valticemi - Reistna   Pojďme se projít oběma místy a jejich okolím a prohlédněme si celý kraj očima dnešního poutníka nebo tehdejších hostů mocného knížecího rodu. Začneme na nejjižnějším místě celého areálu. Nad Valticemi směrem k Rakousku nad vinicemi a na pokraji lesního komplexu byla v letech 1817-1823 postavena podle vzoru schönbrunnské kolonády vyhlídka zvaná jménem kopce Reistna (též Homole), z níž je nádherný panoramatický pohled od Mikulova přes siluetu nedaleké Pálavy na luzní lesy u Lednice, zalesněné Chřiby a svahy Bílých Karpat nad Záhorskou nížinou západního Slovenska až po luhy na Moravském poli v Rakousku. Zahledíme-li se na malebné městečko Valtice ležící pod námi, upoutá nás jednak zámecký areál, jednak dvojice věží kostelů Nanebevzetí Panny Marie na náměstí a sv. Augustina, který je součástí klášterního komplexu řádu milosrdných bratří, pozvaných do Valtic v roce 1605 Karlem z Lichtenštejna. Jádro kostela sv. Augustina začal budovat v roce 1662 Karel Eusebius a jeho manželka Jana Beatrix. Nejpozoruhodnější stavbou ve Valticích je bezesporu zámek. Po mnohých přestavbách zejména v manýrismu, zřejmě podle projektu G. B. Carloneho, dostal ve vrcholném baroku dnešní podobu, na níž se podílela řada architektů, sochařů a malířů. V 17. století po třicetileté válce přestal svým pevnostním charakterem vyhovovat jak vojenským potřebám, tak způsobu života na dvoře významného barokního šlechtice. Postupně (od roku 1643) zde při různých přestavbách působili architekti Giovani Giacomo Tencalla, Andreas a Jan Křtitel Ernové, Domenico Martinelli, Jan Bernard Fischer z Eriachu, Johan Anton Ospel a sochař František Biener. Do roku 1726 byly zřízeny postranní terasy předzámčí, z něhož stržením severovýchodního křídla vznikl čestný dvůr, jízdárna, stáje, kočárovna a kaple. Ze stavitelů se na přestavbě a pokračujících úpravách podíleli A. M. Beduzzi a J. A. Ospel. Až na konci 18. století byla vystavěna jednoduchá budova zámeckého divadla, které svým významem konkurovalo tehdejšímu císařskému divadlu ve Vídni. Z Valtic vybíhá severním směrem jedna cesta vroubená staletými lipami a kaštany na Lednici, druhá na východ do Břeclavi. Obě jmenovaná místa byla rovněž v držení Lichtenštejnů. Zatímco Lednice se stala pro knížecí rod letním sídlem, Břeclav byla pouze střediskem jednoho z četných moravských panství tohoto rodu. Vydáme-li se směrem do Břeclavi, nedaleko Valtic poblíž cesty narazíme na jednu z nejzajímavějších staveb lednicko-valtického areálu, empírový Dianin chrám z let 1810-1812, napodobující římský vítězný oblouk a sloužící Janu I. a jeho hostům při četných lovech v rozsáhlých panských lesích. O několik kilometrů dále týmž směrem spatříme na malé mýtině kapli sv. Huberta, patrona lovců. Je to jedna z nejmladších staveb areálu. Vznikla v roce 1855 podle návrhu J. Wingelmüllera. Těsně před vjezdem na břeclavské náměstí stojí na mírné vyvýšenině komplex břeclavského zámku. Původem mocný hraniční hrad byl v 16. století za pánů ze Žerotína přestavěn v renesanční zámek s pozoruhodnou toskánskou arkádou v nádvoří. Na počátku 19. století byla silueta zámku v souladu s romantickým cítěním Lichtenštejnů a jejich stavitelů upravena na středověkou zříceninu. Vraťme se však do Valtic a vydejme se Bezručovou alejí směrem na Lednici. Své jméno dostala tato alej po českém básníkovi, který město a kraj často navštěvoval a také jej v četných básních opěvoval. Na konci Valtic stojí architektonicky nevýrazný zámeček Belvedere, původně sloužící jako knížecí bažantnice. Za ním odbočíme doleva směrem do malebné vesnice Hlohovec. Na jejím konci stojí mezi stromy půvabný Hraniční zámeček, z jehož terasy je možno shlížet na Hlohovecký rybník plný vodního ptactva. Nápis „Zwischen Österreich und Mähren" na jeho průčelí naznačuje, že jeho středem procházela Rakousko-moravská hranice. V klasicistním stylu jej v letech 1816-1827 postavili J. Kornhäusel a J. K. Engel. Vrátíme-li se do Hlohovce, projdeme přes ves a překřížíme Bezručovu alej, dostaneme se k další stavbě areálu, nazvané podle typického sousoší Tři Grácie. Klasicistní šálet ležící nad Prostředním rybníkem vystavěl v letech 1824-1825 Jan Karel Engel, centrální sousoší antických bohyň je od Martina Fischera. Sochy věd a múz v nikách pocházejí ze zrušeného Chrámu múz od Josefa Kliebera. Vraťme se však do Bezručovy aleje a pokračujme v cestě do Lednice. Po pravé straně silnice mineme klasicistní Rybniční zámeček stojící nad Mlýnským rybníkem, postavený J. Kornhauselem v letech 1816-1817. Z jeho terasy je vidět na protějším břehu snad nejznámější stavbu celého areálu - Apollonův chrám, který je postaven přímo nad pláží sloužící dnes rekreantům z celého okolí i nedalekého autokempinku. Byl vybudován v letech 1817-1819 v empírovém stylu J. Kornhäuselem, reliéfy a plastiky jsou dílem sochaře Josefa Kliebera. Vejdeme-li do Lednice, zaujme nás nepochybně jeden z nejkrásnějších komplexů anglické novogotiky na evropském kontinentu. Tehdejší vládce rodu Alois Josef II. pověřil vídeňského architekta Jiřího Wingelmüllera přestavbou lednického letního sídla ve stylu anglické novogotiky. Po studiích přímo v Anglii vyhotovil Wingelmüller plány a započal v roce 1846 s přestavbou. Podle jeho plánů byly zhotoveny v interiérech také stropy a nástěnné dekorace v přízemních salonech a v knihovně, oratoř a vnitřní zařízení kostela. Jeho smrt v roce 1848 mu však zabránila práci dokončit. Stavbu převzal Jan Heidrich, který dílo svého předchůdce a učitele dokončil v roce 1856. Postavíme-li se na terasu sally terreny zámku, uvidíme přes vodní plochy v zámeckém parku štíhlou stavbu romantického minaretu, vysokou 59,39 m. Ten byl postaven v letech Janův hrad (Janohrad) u Lednice1797-1802 podle navrhuj. Hardmutha. Oblíbenou stavbou celého areálu je Janohrad. Dostaneme se k němu po odbočení ze silnice Lednice-Podivín. Byl postaven vletech 1805-1811 J. Hardmuthem jako romantická napodobenina středověkého hradu. Měl sloužit knížeti Janu I. jako lovecký zámeček. Proto byly v přízemí stavby umístěny psince a stáje pro jezdecké koně a v prvním patře rozsáhlý sál, v němž se konaly slavnostní hostiny na zakončení lovu v okolních lužních lesích.
O tom, že i hospodářským stavbám byla věnována nemalá pozornost, svědčí Nový dvůr. Byl vystavěn nedaleko od Apollonova chrámu rovněž J. Hardmuthem v roce 1809 jako centrální empírová stavba s vybíhajícími křídly uzavírajícími obdélníkový dvůr. Původně sloužil pro chov vzácných merinových ovcí, později zde byli chováni koně. K tomuto účelu slouží dodnes.
Při obou zámcích byly také v souladu s tehdejším estetickým cítěním postupně zakládány rozlehlé zámecké parky. Počátky barokního lednického parku, jemuž předcházela renesanční zahrada, datují dochované písemné zprávy do roku 1632, park valtický byl založen v první polovině 18. století. Oba dva parky byly koncipovány ve francouzském stylu a v období romantismu byly přebudovány na parky anglické. Anglická úprava parků plynule navázala na rozsáhlý komplex Bořího lesa, který byl na vátých píscích mezi Valticemi a Břeclaví vysazován z příkazu Karla Eusebia od roku 1660. Zatímco z valtického parku zůstalo pouze torzo v bezprostřední blízkosti jihovýchodně od zámeckého komplexu, lednický park ve své monumentální rozloze existuje dodnes. Rozšířením lednického zámeckého parku o část bývalé obory zde za vlády Jana I. v letech 1805-1811 vznikl veliký anglický park o 192 ha, jehož základem jsou dva rybníky se 13 ostrůvky. Současně došlo k rozsáhlým úpravám celé široké krajiny o výměře asi 2500 ha. Podle návrhu architekta Fantiho byly vysoušeny bažiny, zakládány nové rybníky a prováděny další meliorační práce podél toku Dyje. Na zahradnických úpravách a výsadbách dřevin se podílel přední zahradník tehdejší doby van der Schott. V roce 1845 byl při východní straně zámecké budovy postaven také proslulý skleník, který podle vzoru londýnské zimní zahrady projektoval Angličan Desvignes. I ten však měl svého předchůdce v oranžérii, zřízené při zámku již po roce 1635.

Historie Lednicko-Valtického areálu

Břeclav, zámek
      Empírový zámeček Pohansko byl v letech 1810-1811 postaven na valu bývalého velkomoravského hradiska podle návrhu lichtenštejnského stavitele Josefa Hardmutha.
Po dokončení oprav v roce 2002 zde je instalována expozice, ve které budou zpřístupněny výsledky rozsáhlých archeologických výzkumů na velkomoravském hradisku osídleném v 6. až 10. století a výstava zde žijících živočichů i rostlin.
V okolí (vlastně hned od zámečku )je mnoho překrásných cyklotras (většinou asfaltky - bez provozu), kde se může vyřádit opravdu každý - milovníkem historie počínaje, přes obdivovatele přírody až po zarytého milovníka cyklistiky.

Pohansko

(silnice Břeclav-Lanžhod)
PŮVODNÍ ODKAZY (INTERNÍ WEB):

Heraldika

Historie Valtic, Lednicko-Valtického areálu

Soutok a Pohansko

Lednicko-Valtický areál

Fotogalerie

NOVÉ ODKAZY (EXTERNÍ ČR):

Lednicko-Valtický areál

Moravský Zemský archiv Brno

Lichtenštejnské stezky

Okresní archiv Břeclav

Lednice - historie

Valtice - historie

Břeclav na Wikipedii

Valtice na Wikipedii

Lichenštejský areál na Wikipedii

Copyright © 2015 by "Luděk Rotrekl"   •   All Rights reserved   •   E-Mail: ludek.rotrekl@post.cz
[Historie břeclavska][Břeclavsko][Valtice][Heraldika]

Home Back About Me Contact Photogalery