VŽDYŤ TROCHA POEZIE, NIKOHO NEZABIJE
Stručný životopis:
Narodil se v Příbrami a dětství prožil v Lochovicích na Berounsku. Na střední škole v Hořovicích založil dixielandovou kapelu, hrál na klarinet a saxofon, začal se zajímat o jazz. V Praze vystudoval na pedagogické fakultě obor český jazyk - dějepis. Vystupoval v Redutě, Olympiku a jiných pražských klubech. Během vojenské služby se mu narodil syn Jan, napsal hru Margot (rukopis později ztracen) a jedinou povídku Horečka (vyšla v revue Divoké víno v.r. 1967, zachovalo se několik exemplářů). Živil se jako dělník, knihovník, vychovatel na učilišti, pracoval ve Viole a nakonec získal místo učitele na základní škole. Publikuje verše (které se od konce 60. let šíří bez výjimky v opisech; z opisů vznikla knižní vydání Stop-time - 1969, Blues v modré a bílé - 1977, Černé nebe nad městem l985; všechny známé básně na podkladě nalezených rukopisů pak knižně vycházejí až r. 1991 pod názvem Blues pro bláznivou holku). Pro časopis Tvář píše reportáže, v únoru 1965 se setkává s A. Ginsbergem a na sklonku téže zimy umírá v Praze nešťastnou náhodou na otravu plynem.Co o něm napsali:
Nedožil se ani pětadvaceti, natož knižní podoby svých veršů. Ostatně, co se kdy z Václava Hraběte zveřejnilo, téměř vždy bylo neseno vděčnou láskou a obdivem přátel a skromných nadšenců. Hned zkraje těch z Litvínova, co v roce 1966 přijeli do pražské Violy a s Mirkem Kováříkem v čele věnovali Hrabětovi celý večer. Rok nato vyšel výběr jeho recitovaných veršů, prolnutý hudbou Karla Velebného a jeho SHQ na albu Poezie a jazz II (Supraphon) a v roce 1969 konečně knížka Stop-time (MF), připravená Mirkem Kováříkem. Ta, kterou po letech opsala Mišíkovi jeho kamarádka a manažerka Hanka Hermannova. A kterou si lidé opisovali jako snad žádnou jinou sbírku těch let. Když v roce 1977 napsal tehdy pětadvacetiletý Jaromír Pele knihu literárních portrétů Nový obsah (MF), uvedl ji hrabětovskou kapitolou Předchůdce. Pět let nato Jan Lukeš v ještě kontroverznější Prozaické skutečnosti (MF) znovu posoudil Hrabětův význam a vystoupil proti tvrzení Josefa Peterky o „úplně zbytečné legendě"'.
Kritické knížky nepřesáhly náklad 2 000 výtisků a že zmizely
rychle, je smutná sláva. Ještě trpčí byl stejný náklad a ovšem bolestnější
sháňka po Blues v modré a bílé (Melantrich, 1977),
druhém výběru z Hraběte, sestaveném tentokrát Jaromírem Pelcem. Jenomže Hrabě se
mezitím stal majetkem i rockového publika a s Mišíkovou hudbou a hlasem se dostal i na
desky. Ukázalo se, že silnější než básníkovo spojení s jazzem a s reáliemi
60.let je jeho vším pronikající hledání pravdy, čistoty, životní vážnosti a
smyslu. Hrabě našel zaníceného interpreta v Kováříkovi, který ví o poezii
bezmála vše, ale stejně tak v Mišíkovi, který - tenkrát - znal z poezie jen tuze
málo.
O smyslu Hrabětových veršů a způsobu jejich podání lze
polemizovat. Řekněme, že třeba Kováříka nelegitimuje ke „správnému"
výkladu ani to, že vlastní část Hrabětovy pozůstalosti. Ale zcela mimo diskusi je
jeho úsilí přiblížit Hraběte novým a novým lidem, kteří by se k němu jinak
těžko dostali. Když Kovářík recituje v Lochotínském amfiteátru do ticha třiceti
tisíc lidí Blues za Vladimíra Majakovského, těžko mluvit o „uměle přiživované
oslavné atmosféře". I nápad na tohle album, který vyšel před devíti lety z
hlavy Mišíkova přítele Hynka Žalčíka (spolu s Kováříkem dramaturga onoho večera
v Malostranské besedě), v sobě nenesl nic víc ani míň než chuť udělat něco pro
radost sobě a pár lidem. Dlouho ty nahrávky ležely v regálech; to těm pár lidem
vadilo. Ne to, že to všichni dělali zadarmo. Jak hráli, tak žili. Hrabětovsky, bez
pózy.
Vzhledem k tomu, že se mi nikdy nedostala do rukou originální publikace, ale pouze jeden z mnoha přepisů, omlouvám se za případné možné nepřesnosti :-) .... Celý tento web byl tvořen pouze z opisů, případně poslechu LP desky, kterou připravil skvělý recitátor Hrabětových básní Miroslav Kovářík společně se skupinou Vladimíra Mišíka...