Příroda Jižní Moravy
Příroda, Historie, Cestování
ODKAZY
JIŽNÍ MORAVA - ZVYKY A OBYČEJE - KROJE
Copyright © 2015 by "Luděk Rotrekl" • All Rights reserved • E-Mail: ludek.rotrekl@post.cz
PŮVODNÍ ODKAZY (INTERNÍ WEB):
Víno a jeho výroba
Pěstování vína podle oblastí
Víno v poezii
Dobové zvyky a obyčeje
Fotogalerie
NOVÉ ODKAZY (EXTERNÍ ČR):
www.nppodyji.cz
www.palava.cz
www.slavonice.cz
www.ochranaprirody.cz
(EXTERNÍ RAKOUSKO):
www.waldviertel.at
www.weinviertel.at
www.np-thayatal.at
Víno a jeho výroba
Pěstování vína podle oblastí
Víno v poezii
Dobové zvyky a obyčeje
Fotogalerie
NOVÉ ODKAZY (EXTERNÍ ČR):
www.nppodyji.cz
www.palava.cz
www.slavonice.cz
www.ochranaprirody.cz
(EXTERNÍ RAKOUSKO):
www.waldviertel.at
www.weinviertel.at
www.np-thayatal.at
Kroje
Příchozí, kteří do některých míst břeclavského okresu zavítají v době církevních svátků, upoutají zejména kroje. Ty jsou také nejnápadnějším určujícím znakem jednotlivých národopisných oblastí. K dalším rozlišovacím vodítkům patří nářečí a některé folklórní projevy, zpěv a staré lidové tance. Je přirozené, že na pomezí národopisných regionů dochází ke kulturním přesahům oběma směry. A někde dokonce přebírají nejvýraznější kulturní znaky sousední oblasti, jak se tomu děje s podlužáckými kroji a tanci. Jednotlivé národopisné oblasti můžete v současnosti rozlišit především podle svátečního kroje. Pracovní a všední oděv i dnes nosí starší ženy, ale mnohde převzal charakteristické znaky ženského kroje podlužáckého. Sváteční kroj si zato podržel své regionální a leckde i místní odlišnosti. Nejzdobnější je kroj svobodné chasy. Chlapecký podlužácký kroj oslňuje kontrastem červených nohavic a bílé košile s rukávy vyšívanými v několika pasech nad sebou bílou prolamovanou výšivkou. Na košili oblékají chlapci kratičkou vestu neboli ,,lajbl" z hedvábné zelené látky s velkými květy a ozdobený dlouhými malovanými mašlemi.
I hanácko-slovácká děvčata oblékají velké množství naškrobených spodniček a charakteristickým znakem jejich kroje je široký Obrslák - Hanácko/slováckovyšívaný límec "obrslák", rozložený na ramenou. Na kloboučku tvrdě naškrobený krajkový límec tajuplně zastírá dívčí obličej. Dívčí vesty - "kordulky" - mohou být ze stejného materiálu jako sukně, mnohde si uchovaly svou starší soukennou podobu s pestrou výšivkou. Rovněž hanácko-slovácká děvčata věnují pozornost úpravě hlavy, kterou jim zdobí věnec z umělého kvítí, ,,kotůč" a ,,vrča". Chlapci mají mnohem skromněji vyšité kalhoty i košile, v okolí Velkých Bílovic nosí žluté soukenné nohavice, na brněnském kloboučku bílé pikové a v ostatních hanácko-slováckých obcích černé soukenné. Také vesty - ,,korduly" -jsou soukenné a barevné vyšívané. Nezbytným doplňkem chlapeckého svátečního kroje na Podluží i u hanáckých Slováků je šmuky zdobený klobouk s kosířkem z kohoutího, na Podluží z jeřábího peří.
Jen na starých fotografiích v muzejních sbírkách můžete vidět kroj moravských Charvátů. Vyznačoval se velkou barevnosti, užitím pestrých kašmírových látek a barevnou výšivkou. Obdobně vyšíváni známe i ze starších oděvních součástek z Podluží a částečně také z Kyjovska, což svědčí o dlouhodobém vzájemném ovlivňováni domácího obyvatelstva a Charvátů. Originály charvátských krojů dnes používá při svém vystoupení soubor Pálava z Mikulova.
Krojové bohatství vyžaduje odborníky, kteří všechnu tu krásu dovedou vytvořit. Skromně a v tichosti žijí na vesnicích krojoví krejčí, kteří šijí a vyšívají chlapecké nohavice, mužácké šaty, kordulky a lajbly. Ženy se specializují na vyšívání obojku, fertochu, rukávců a obrsláku, na malování mašlí a síti spodniček, sukní i jupek. Jiní specialisté tvarují a zdobí klobouky a dívčí rožky, jiní preparují a barví peří do potřebného vzhledu. Vyhledávané jsou také ženy - zapletačky, které na Podluží splétají nad čelem z vlasů krajku, nepostradatelnou pro sváteční oblečení, a v hanácko-slovácké oblasti upravují děvčatům účes pod věnec. Ševci zhotovují boty, chlapecké i dívčí. Také podle čižem a jejich výzdoby lze poznat, z které vesnice jejich nositel pochází. Sváteční kroj je pýchou svého nositele. Každý se snaží, aby ten jeho byl nejpěknější. Rozdíly najdeme i mezi jednotlivými vesnicemi. Dříve se podle některých detailu dalo poznat, odkud jeho nositel pochází. Dnes tyto rozdíly do značné míry splývají, hlavně kvůli tomu, je krojoví krejčí a výrobci jednotlivých součástek již nepůsobí jen v rámci své lokality, ale v celém regionu a často i za jeho hranicemi. Přesto může bystrý pozorovatel postřehnout celou řadu odlišností. Podlužácká děvčata se liší tvarem pokrývky hlavy, které se říká rožky a ve vesnicích zasažených charvátskou kolonizací kokeš, tvarem sukní, podkladovou barvou lajblu i jejich lemováním nebo třeba výšivkou čižem a tvarem a barvou podkůvek. Lokální rozdíly ve výzdobě čižem do značné míry zachovávají i podlužáčtí šohaji. I šnůrování a výšivka jejich ohnivých nohavic může poskytnout vodítko k určení jejich původu, Dalšími detaily jsou barvy lajblu, způsob složení mašlí, tvar kloboučku na hlavě i osazení kosířku.
Jen na starých fotografiích v muzejních sbírkách můžete vidět kroj moravských Charvátů. Vyznačoval se velkou barevnosti, užitím pestrých kašmírových látek a barevnou výšivkou. Obdobně vyšíváni známe i ze starších oděvních součástek z Podluží a částečně také z Kyjovska, což svědčí o dlouhodobém vzájemném ovlivňováni domácího obyvatelstva a Charvátů. Originály charvátských krojů dnes používá při svém vystoupení soubor Pálava z Mikulova.
Krojové bohatství vyžaduje odborníky, kteří všechnu tu krásu dovedou vytvořit. Skromně a v tichosti žijí na vesnicích krojoví krejčí, kteří šijí a vyšívají chlapecké nohavice, mužácké šaty, kordulky a lajbly. Ženy se specializují na vyšívání obojku, fertochu, rukávců a obrsláku, na malování mašlí a síti spodniček, sukní i jupek. Jiní specialisté tvarují a zdobí klobouky a dívčí rožky, jiní preparují a barví peří do potřebného vzhledu. Vyhledávané jsou také ženy - zapletačky, které na Podluží splétají nad čelem z vlasů krajku, nepostradatelnou pro sváteční oblečení, a v hanácko-slovácké oblasti upravují děvčatům účes pod věnec. Ševci zhotovují boty, chlapecké i dívčí. Také podle čižem a jejich výzdoby lze poznat, z které vesnice jejich nositel pochází. Sváteční kroj je pýchou svého nositele. Každý se snaží, aby ten jeho byl nejpěknější. Rozdíly najdeme i mezi jednotlivými vesnicemi. Dříve se podle některých detailu dalo poznat, odkud jeho nositel pochází. Dnes tyto rozdíly do značné míry splývají, hlavně kvůli tomu, je krojoví krejčí a výrobci jednotlivých součástek již nepůsobí jen v rámci své lokality, ale v celém regionu a často i za jeho hranicemi. Přesto může bystrý pozorovatel postřehnout celou řadu odlišností. Podlužácká děvčata se liší tvarem pokrývky hlavy, které se říká rožky a ve vesnicích zasažených charvátskou kolonizací kokeš, tvarem sukní, podkladovou barvou lajblu i jejich lemováním nebo třeba výšivkou čižem a tvarem a barvou podkůvek. Lokální rozdíly ve výzdobě čižem do značné míry zachovávají i podlužáčtí šohaji. I šnůrování a výšivka jejich ohnivých nohavic může poskytnout vodítko k určení jejich původu, Dalšími detaily jsou barvy lajblu, způsob složení mašlí, tvar kloboučku na hlavě i osazení kosířku.
Množství výšivek, paličkovaných krajek a malovaných mašlí zdobí i dívčí podlužácký kroj, vyznačující se také velkým počtem širokých sukní. Dívčí "lajbl" se podobá chlapeckému. Sváteční korunou je úprava hlavy do zvláštního červeného čepce - "rožku" nebo "kokeše" - s kyticí malovaných mašlí na temeni.
Hanácko-slovácká oblast se vyznačuje velkou variabilitou krojů. Ty se v různých vesnicích liší podle barvy chlapeckých nohavic a jejich výzdoby, podle kordul, vyšívaných košil i podle kloboučku a jejich ozdob. Děvčata se rozlišují podle límce: v jižní části oblasti nosí široký, bíle vyšívaný a položený na ramenou, v severní části oblasti je límec zhotoven z bavlněné krajky, hodně naškrobený a postavený kolem hlavy. Jejich kordulky jsou ušity z různých materiálů a liší se také výzdobou. Odlišnosti můžeme pozorovat také v dalších zdobných detailech, třeba v užití výšivek a malovaných mašlí. Nejnápadnějším rozlišovacím vodítkem je úprava hlavy. Ta je vskutku v každé vesnici zcela jiná, ať jde o úvaz velkého červeného tureckého šátku, nebo o úpravu do věnce, která byla dříve vyhrazena pouze pro obřadní příležitosti. Věnečky na hlavě mohou mít podobu od velmi jednoduchého květinového vínku po složitou konstrukci, jejíž upevnění na hlavu vyžaduje pomoc zkušené zaplétačky.
Úprava hlavy patří k význačným projevům lidové kultury. V minulosti se podle ní dalo rozeznat nejen sociální postavení lidí a jejich stav, ale i příležitost, k níž je hlava upravena, a v neposlední řadě regionální a lokální příslušnost. Zejména úprava hlavy k slavnostním příležitostem byla natolik charakteristická, že ji můžeme pokládat za regionální znak. Nejinak tomu bylo i ve Velkých Bílovicích. Z vlasů se upletou dva copy. Ty se na zátylku překříží a vedou se kolem hlavy nad čelo, kde se sešpendlí. Copy se musí velmi pevně utahovat, aby výsledný účes dobře držel. Tento podklad celého úboru hlavy je v další fázi zaplétání celý překryt červenou stuhou, která se esovitě špendlí na vlasy. Pak se nasadí kotouč a věnec. Kotouč je plochá kruhová ozdoba účesu. Spodní část tvoří červená stuha skládaná a špendlená obdobně jako na hlavě, vrchní viditelná část je vyzdobena bílou, ručně malovanou mašlí, složenou do šesti smyček a uprostřed přichycenou bižuterní sponou. Kotouč se dvěma červenými šňůrkami přiváže k obloučku copu v týle. Nad čelo se uváže vysoký věnec z umělého kvítí, zrcadélek a korálků. Tím je úprava hlavy završena.
Pomoc zručných zaplétaček musejí vyhledávat také děvčata na Podluží. Zde se vlasy splétají na zahrádku, na rozmarýnku nebo na podkrúcky. Vlasy se nejprve hladce zčešou a nad čelem rozdělí na pěšinku - pútec. Od tohoto středu se na každou stranu zvlásť plete zahrádka. K tenkemu třípramennému copánku se postupně přibírají pramínky vlasů a nad čelem se jehlou vytahují drobné obloučky - canglíčky. Obratné ruce zaplétačky tak vytvoří vlasovou krajku kryjící spánky. Po obou stranách uší se pak uplete po dvou háďátcích, cůpcích nebo lelících. Tyto copánky se vedou nad čelem z jedné strany na druhou, a vznikne tak vlasový věneček nad zahrádkou. Ze zbylých vlasů se v týle splete uzel. I v tomto svátečním účesu existovaly lokální rozdíly podle způsobu splétání copánku i vlasové krajky nad čelem. Tvorba tohoto účesu je pracná a zdlouhavá, proto dnešní parádnice používají vlasový příčesek, z něhož je přední část účesu natrvalo zhotovena. Říká se mu paruka.
Úprava hlavy patří k význačným projevům lidové kultury. V minulosti se podle ní dalo rozeznat nejen sociální postavení lidí a jejich stav, ale i příležitost, k níž je hlava upravena, a v neposlední řadě regionální a lokální příslušnost. Zejména úprava hlavy k slavnostním příležitostem byla natolik charakteristická, že ji můžeme pokládat za regionální znak. Nejinak tomu bylo i ve Velkých Bílovicích. Z vlasů se upletou dva copy. Ty se na zátylku překříží a vedou se kolem hlavy nad čelo, kde se sešpendlí. Copy se musí velmi pevně utahovat, aby výsledný účes dobře držel. Tento podklad celého úboru hlavy je v další fázi zaplétání celý překryt červenou stuhou, která se esovitě špendlí na vlasy. Pak se nasadí kotouč a věnec. Kotouč je plochá kruhová ozdoba účesu. Spodní část tvoří červená stuha skládaná a špendlená obdobně jako na hlavě, vrchní viditelná část je vyzdobena bílou, ručně malovanou mašlí, složenou do šesti smyček a uprostřed přichycenou bižuterní sponou. Kotouč se dvěma červenými šňůrkami přiváže k obloučku copu v týle. Nad čelo se uváže vysoký věnec z umělého kvítí, zrcadélek a korálků. Tím je úprava hlavy završena.
Pomoc zručných zaplétaček musejí vyhledávat také děvčata na Podluží. Zde se vlasy splétají na zahrádku, na rozmarýnku nebo na podkrúcky. Vlasy se nejprve hladce zčešou a nad čelem rozdělí na pěšinku - pútec. Od tohoto středu se na každou stranu zvlásť plete zahrádka. K tenkemu třípramennému copánku se postupně přibírají pramínky vlasů a nad čelem se jehlou vytahují drobné obloučky - canglíčky. Obratné ruce zaplétačky tak vytvoří vlasovou krajku kryjící spánky. Po obou stranách uší se pak uplete po dvou háďátcích, cůpcích nebo lelících. Tyto copánky se vedou nad čelem z jedné strany na druhou, a vznikne tak vlasový věneček nad zahrádkou. Ze zbylých vlasů se v týle splete uzel. I v tomto svátečním účesu existovaly lokální rozdíly podle způsobu splétání copánku i vlasové krajky nad čelem. Tvorba tohoto účesu je pracná a zdlouhavá, proto dnešní parádnice používají vlasový příčesek, z něhož je přední část účesu natrvalo zhotovena. Říká se mu paruka.
Kromě množství řemesel svázaných s výrobou krojů najdete na Slovácku další výrobce: ženy vyškrabující velikonoční vejce - kraslice; řezbáře kouzlící ze dřeva formy na máslo a na perník i další předměty denní potřeby,jako jsou misky a vařečky; řemeslníky splétající z přírodních pletiv rohože, ošatky, šotůrky (kabelky na láhev s vínem, ve vinařských vesnicích jsou nezbytným doplňkem svátečního oblečení ženatých mužů), tašky a jiné předměty, které najdou uplatnění i v dnešní době. Velmi ceněny jsou vyhlášené kuchařky, které bývají zvány na svatby a pro menší rodinné oslavy si u nich lidé objednávají pečení cukroví a různé tvarovaných a bohatě zdobených dortů.
Copyright © 2015 by "Luděk Rotrekl" • All Rights reserved • E-Mail: ludek.rotrekl@post.cz