[ Home ] [ Up ]

JIHOMORAVSKÝ KRAJ

to je rodiště Jana Amose Komenského a také Jiřího Wolkra, Františka Halase, Vítězslava Nezvala, Alfonse Muchy, tvořili tu Petr Bezruč, Otokar Březina, Jiří Mahen, Josef Mánes, Antonín Slavíček, vzniklo zde dílo Leoše Janáčka, tady byla zkonstruována Kaplanova turbína, Řehoř Mendel tu razil zákony genetiky a Josef Dobrovský gramatiky.
    A jistě není náhodou, že monumenty lidské práce a umu jsou zasazeny do nádhery přírodního prostředí jako perly do zlatého klenotu. Brno samo je obklopeno hlubokými lesy, obří strojírny v Blansku vyrostly těsně u Macochy v Moravském krasu, podnik Adast v Adamově obklopují hvozdy brněnské lesnické fakulty plné svěžích studánek s poetickými jmény, jako jsou například Myslivecká, Ptačí, Srnčí, Janáčkova, bratří Čapků, Loikova. Nad Ždarskými strojírnami se klenou lesnaté dominanty Žákova hora, Devět skal, Křivý javor, z nichž sbírá vody říčka Fryšávka, která byla vybrána za světový model ideální vodoteče, v Třebíči a Jihlavě obklopuje tovární haly zasněná Vysočina s nebeskými oky jezírek, strojírny v Uherském Brodě a ve Slavičíně vyrostly v sousedství zázračných luhačovických pramenů a břeclavská Transporta je hned za humny lemována tak bujným lužním lesem, že jeleni přicházejí až k oplocení. Gottwaldov ( Zlín ), světoznámé středisko obuvi, se zvedá přímo do porostů Vizovických vrchů. Prostějov, Kroměříž, Hradiště, co město, to spousty továren a ty zase obklopuje veleúrodná Haná, pohádková říše krále Ječmínka, rodící cukrovku, zdroj bílého zlata cukru, sladovnický ječmen a zlatou pšenici. Od Hodonína přes Břeclav až po Mikulov doslova kvete krásou Moravské Slovácko, kde Horňáci, Dolňáci, Podlužáci dovedou pracovat do úpadu, ale také přiměřeně se poveselit, mají své vinohrady nebo sady, své víno nebo svou slivovičku, v každé druhé chalupě se zpívá, tančí, vyšívá, maluje, rozkvétá tu dodnes lidové umění v neztenčené míře, je to Helada, jak řekl francouzský sochař Roden, když navštívil tyto končiny. Krása přírody v Jihomoravském kraji jde ruku v ruce s krásou lidského ducha, lidského snažení. A tak nějak tomu má na na světě být. V zdravém těle zdravý duch, v zdravé krajině zdravý člověk, zdravé lidské dílo.
    Procestoval jsem hezký kus Evropy, ale nikde nevydržím dlouho, je mi teskno po domově. Když se dovíte, že bydlím v Brně, budete se tomu možná divit, protože toto město je centrem průmyslu. Nicméně v sousedství fabriky může být vzácná architektura, jako například s pivovarem sousedící gotický chrám z poloviny čtrnáctého století a klášter. To za prvé. Za druhé neznám velkoměsto, které by bylo vroubeno lesními komplexy jako Brno: městským autobusem se dostanu mezi divočáky. Za pár minut jízdy se octnu na hřebeni nad městem, mohu tam sbírat houby, obdivovat flóru či faunu a navíc dívat se na město. Mám je pod sebou jako na dlani. Pod artilerií slunečních paprsků táhnou se řetězy střech a nad ně trčí nejen komíny a věže, nýbrž výškové stavby staré i ty nové a nejnovější, mohu si je ukazovat prstem, hrad Špilberk, který „hostil" nejen italské, maďarské a polské revolucionáře, ale posléze za protektorátu i příslušníky odboje našeho, Petrov, z něhož se tyčí k obloze dvojčata gotických věží, jehla věže kostela jakubského, v němž sní svůj vojenský sen Raduit de Souches, obránce Brna proti Švédům, kostely tomášský, minoritský, kapucínský, jezuitský;  na břehu Svratky, černé řeky Jakuba Obrovského a Vítězslava Nezvala, s potěšením pozoruji areál mezinárodních veletrhů. Začínám od původního pavilónu „A" a hned nato upoutává můj zrak kruhová hliníková konstrukce pavilónu „Z", nevím, kam se zahledět potom, je to podívaná zcela mimořádná, na tu dálku působí snad ještě mocněji než přímo tam dole, prošel jsem ty moderní dvorany bezpočtukrát. Vidím v duchu exponáty od olbřímích strojů po dětské střevíčky, nejednu pěknou věcičku jsem si tu koupil a nejednu ještě koupit hodlám, bývají tu i trhy spotřebního zboží, trhy s prodejem, tady tepe obchodní srdce republiky. Vedle nelze nevidět hotel Voroněž, temný pás řeky, lesní srázy hned za proudem. I tady těsně za plotem divočina. A uprostřed ní, jakoby v jejím objetí plno dalších atrakcí, které zvou a zvou. Mohu zamířit na přehradníjezero a povozit se na lodi, navštívit hrad Veveří nebo gotiku v Předklášteří u Tišnova, portál Porta Coeli, Blansko a Adamov, staré hutě.
Býčí skálu, jeskyně, zámek v Rájci, v Boskovicích a v Kunštátě, Santiniho baroko ve Křtinách, jedovnickou hladinu. Nebo si vyběhnout sem na hřeben, odkud se teď kochám pohledem, je to kousíček cesty, třeba i pěšky. Řekněte sami, které jiné město má tuto polohu?
    Ovšem Jihomoravský kraj není jenom Brno. Jak jsem se hned na začátku zmínil, je to skladba přepestrého bohatství, a já jsem naň, jako na svůj domov, náležitě pyšný. Je největším českým krajem a z hlediska územního i nejdůležitějším, na řece Moravě se stýká hercynikum s karpatikem, prastarý devonský systém západoevropský s třetihorními systémy mladými, kyselé a tvrdé krystalické břidlice porostlé smrčinami s měkkými alkalicky reagujícími a teplými flyši z větší míry listnatými, k nimž patří celý východ. Rád vystupuji na horu Javořinu, abych na jejím hřebeni prolezl bukový prales a podíval se na Slovensko, a stejně tak na Javořici dominující Jihlavské vrchovině, kde to voní smrčím a odkud nahlížím do Čech. Napadá mi, jak hojné musely být u nás javorové porosty, jestliže obě nejvyšší jihomoravské hory jsou nazvány po nich, a navíc ještě i další, jako například Vlárský Javorník, vévodící severu Bílých Karpat, kde své vody sbírá řeka Vlára. Sem jezdívám nejčastěji, na štěpánské polesí, do osamělých loveckých bud k poetickým horským loukám Bryndzičce, Grófčině, Peňažné. Na této Peňažné jsem ve vlahém červnovém jitru dva týdny před slunovratem zastihl a mohl si prohlédnout osm jelenů, v jiném koutě dva daňky, mohutnou bachyni s pěti pruhovanými selaty a šest srnců. Kolkolem kopretin jako naseto, zrak z toho přecházel, shora volal orel křiklavý a z lesa ho okřikoval puštík, zatímco kousek od mého posedu koncertovala červenka. Kde bych toto mohl zažít?
    A přece mohl. Na opačném konci kraje například v Chráněné krajinné oblasti Ždarské vrchy. Kdykoliv stanu v pralese na temeni Žákovy hory, zatrne mi u srdce, jaká velebnost a důstojnost vládne v těchto končinách, kam ani jas žhavého léta nepronikne, kde vstávají z mlžného lože vichry a chmáry. Tu mají domov obří jeleni, jako ten Mennův, po němž zbyla nejsilnější trofej českých zemí, tu střídá ochozy a spády blahá zvěř srnčí s divočáky, odsud teskně zavolá datel a plete se do noty drobotině uhelníčků a parukářek, toto je vysněná říše ticha klidu, v němž pookřeje lidské srdce a vykvete do krásy.
    Dole v Novém Městě tvořil Jan Štursa, tady jsem se loučil naposledy s Vincencem Makovským a J. V. Plevou, tuto oblast proslavili Antonín Slavíček, Oldřich Blažíček, Josef Jambor, Křičkové Jaroslav a Petr, Vítězslava Kaprálova, otvírali zde studánky Bohuslav Martinů a Miloslav Bureš, odsud pocházel Bohdan Lacina, setkávám se tady s tolika tvůrčími lidmi, že se mi nevejdou do adresáře, a zase tu v enklávách pohody a ticha vychutnávám slast samoty.
    A právě v nejintimnější samotě se milenci ticha zasteskne po lidech, neboť „anthropos to zóon politikon" hlásali už v antice, člověk je tvor společenský, a já třeba rovnou z Devíti skal zamířím do centra oblasti, do Zďáru nad Sázavou. Nejen proto, abych se dostal do sousedství ŽĎASu, strojíren, a abych se prošel po novém náměstí, ale abych nahlédl do minulosti. Jestliže v Novém Městě mě udivovalo umění výtvarné, sochy a obrazy, zde se stavějí na čelo umění architektury. Je to opět Giovanni Santini, jako ve Křtinách, Rajhradě, v Lesním Hlubokém, jemuž je třeba se poklonit, zámek Zdar, Zelená hora, Zvole, jednomu se odtud vůbec nechce dále. Ale láká hrad Pernštejn, vysočinské chalupy v Líšně, v Krátké, u Jimramova, dřevěný most v Černvíru. To všechno vybudovali lidé z Vysočiny, od chalup a kostelíků po hrady a zámky, jim patří naše uznání, naše chvála.
    Jindy odolám svodům Ždárska a zamíříme do jižní poloviny Vysočiny, na Jihlavsko. Jihlava, to jsou moravské hory kutné. Přemyslovec Václav l., už dědičný král český, ač měl starosti s dědictvím babenberským a musel vojensky čelit pustošivému nájezdu Tatarů, věnoval se zvelebování Jihlavy. Roku 1249 ji povýšil na královské město a obdařil ji řadou výsad. Jeho přízeň má však svůj rub. Už za něho a ještě více za jeho syna Přemysla Otakara II. zaplavili město cizinci a značně je poněmčili. Na tyto doby upomíná gotický půdorys města a hradby. Kdykoliv sem zavítám, neopomenu znovu obeznávat tyto památky, věnuji se však i současnosti a nové výstavbě, galérii, vlastivědnému muzeu, továrnám: tohle město vždycky na mne velice zapůsobí. Zajímá mě lesní závod, všímám si školství, knihoven, kultury. Tady také studoval malý Gustav Mahler, pochází z nedalekého humpoleckého Kaliště, a zde i maturoval.
    Pod Jihlavou na čáře jako podle pravítka města Tresť, Telč, Dačice, Slavonice, jeden je na rozpacích, kam se podívat dříve. Naposledy jsem jel tím krajem na sklonku léta od Brtnice a zastavoval se na hradě Roštejně, vzpomínám si, že nad květy na nádvoří poletoval motýl babočka admirál a kolem něho se stále třepetal perleťovec, tady uprostřed smrkových hvozdů! Zatímco v lese ještě kvetly soldanelly se sukničkami korun jakoby stříhanými, na rašeliništích v podhůří vracely slunci bělostný svit sličné parnassie a od hladin káchaly kachny chocholačky - připadalo mi to až neskutečné.
    V Telči jsem poobědval u Černého orla a potom utápěl zrak v zázracích renesance, na imponující dominantě zámku, postával jsem zvenčí i v interiérech, prodlel na nádvoří i ve zbrojnici, a pak jsem před měšťanskými domy i v podloubí na náměstí naznával, že jsou to všechno klenoty většinou z druhé poloviny šestnáctého století. Telčský měšťanský dům se stal typem: na střední podpěru sklenutý mázhaus a z něho tunelová chodba na dvůr a k hradbám. Ojedinělou je alej, lemovaná barokními sochami, která spojuje městské centrum s kostelem na Starém Městě. Ten pochází z konce čtrnáctého století, ale v polovině století sedmnáctého byl změněn v trojlodní baziliku. Výsledný dojem - Telč je jedno velké muzeum.
    U nás vlastně není města, jež by se nechlubilo zámkem. Každý z nich se vyznačuje výraznou osobitostí, a to jak svou architekturou zevní, tak interiéry. Bránou Vysočiny je město Třebíč, jehož vzrůst se dá nazvat explozivním. Město strojírenství a průmyslu obuvnického je Mekkou dělnického hnutí, zde organizačně spolupracoval s dělnictvem Josef Hýbeš, vyrostl tady Bohumír Šmeral, Gustav Kliment, Kurt Konrád, na zdejším gymnáziu vystudoval Vítězslav Nezval, z Třebíčská pocházel prezident Ludvík Svoboda a Bedřich Václavek. Spěchávám do trojlodní baziliky a znovu a znovu obdivuji románskou architekturu zevně a gotiku uvnitř, v presbytáři i v trojlodní kryptě dole. Musím hned potom shlédnout gotiku hranolové městské věže a benediktinský klášter, až posléze obrátím kroky k zámku, protože není myslitelné, abych neshlédl sbírky, především betlémy a světovou sbírku vltavínů; najeden den je toho tady až přespříliš. Pak už jsem nikdy nemohl nikam dál a musel jsem si nechat napříště zámek v Náměšti a v Jaroměřicích, ve Velkém Meziříčí a v Budišově. Náměšť, to je jako další Telč, to je také na celý den prohlídky. Už kamenný most a na něm barokní sochy, renesanční radnice a dům se vzácným portálem, unikátní sbírka gobelínů v zámku, zámek, arkády, zámecký park.
    Do Jaroměřic mě táhne jednak okázalý zámek, z renesančního přebudovaný na barokní s dvěma podélnými křídly, čestný dvůr, italská terasa, francouzský park a v něm doslova Olymp božstev i přírodní divadlo, a jednak Helfertovo hudební léto, jehož dějištěm bývá právě tato scéna. Nakonec si nechávám muzeum Otokara Březiny a jeho hrob s náhrobkem od Františka Bílka ,,básník a sestra jeho bolest". Neopomenu se zastavit u Míčová hrobu, vždyť František Václav Míca, významný hudební skladatel a zámecký kapelník proslavil město v celé Evropě. A zase na to nestačí ani celý den, to se nedá jenom proběhnout, a tak mi nezbývá, než se sem neustále vracet.
    Je to tu území tří řek, Jihlavy, Oslavy, Rokytné, jejich koryta jsou květnicí Evropy a jezera zdrží azylem, který uchrání člověka před shonem a před stresy. Jediný zájem, který slunce člověku dovolí, jsou květy, ptáci a motýli, zpěv cvrčka a hra vánku s vůněmi. Vstup jenom na pozvání: člověče, nech se pozvat, uteč na chvíli ze zdí a vrátíš se pak zdráv! Neboť nejenže po práci odpočinek blaží, ale po odpočinku práce, to jsou dvě strany jedné mince!
Pustím-li se tou nejjižnější trasou, břehem Rokytné, zastavím se v Moravském Krumlově a poté, co jsem si v zámku znovu prohlédl Slovanskou epopej Alfonse Muchy, vyšplhám se na Floriánka, kapli nad městem. Hledím shora na scenérii pod sebou, na strmé stěny okrutu Rokytné, na nichž musí botanik upadnout do nadšení; jsou tu rarity flóry jako na Pálavě, ba i endemity. Skončím v Ivančicích, městě bratrské tiskárny a Jana Blahoslava, rodišti Alfonse Muchy a pracovišti Mirka Elpla, který Ivančice oslavil knihou Tři zlaté poháry. Ivančice jsou totiž místem soutoku všech těch tří řek. Když jsem putoval podél Oslavy, zastavoval jsem se v mlýnech a poslechl si chod obnoveného mlýna Votavova a přes Oslavany, kde už je to v oblasti uhlí, jsem se setkal s Jihlavou v Ivančicích.
A tu jsem si nechal naposled, protože od Vladislavi, tedy bezmála od Třebíče, se na ní zvedá vodní pláň Dalešické zdrže, z níž se napájí dukovanská jaderná elektrárna. Na jejím pravém břehu jsem míjel malebné dominanty Kozí hlavu, Liščí kluminu, Holoubka a za pochodu pozoroval na opačném břehu Prachovnu, Kozlov, Baby, až jsem za chlumem Zabitým skončil pod ruinou Rabštejna, na Čertově ocase. Přede mnou se prostírala step, světoznámé Mohelno, kde tráva roste do kroužku, voničky se zmenšují na trpaslíky jako v Gulliverovi a kde i mravenci jsou jiní než v okolí. A níže po toku opět ruiny, třebas Templštejn, a zase mlýny, ba i hadcová step ještě jednou, ta u Hrubšic; a posléze konečná stanice, Ivančice.
    Znojmo je sídlo údolných knížat, metropole jihu nad Dyjí, město plné kultury, knihovny, muzeum, divadlo, školy, památky na Přemyslovce, jako je rotunda, architektury, městská památková rezervace, znojemská keramika, znojemské okurky - takhle ve zkratce to mám zapsáno v prvním deníku. Gotický kostel na Mikulášském náměstí, dvoupatrová svatováclavská kaple, hrad s gotickou křížovou chodbou, klášter v Dolní České ulici, mohutný klášter v Louce - střídal jsem lokality jednu po druhé a skončil v Příměticích, nejen proto, abych si prohlédl ,,povětrnostní mašinu" Prokopa Diviše, ale i vysokou klenbu proslulého sklepa a ochutnal krapet šedého rulanského.
Není možné být ve Znojmě a neodbočit na Vranov, na přehradu. Pod zámkem, trčícím na strmině nad námi jako orlí hrad, chytali jsme s přítelem v ledové Dyji plné řas velikánské pstruhy a v rybolovu, už ne pstruhovém, jsme pokračovali pod hradem Bítovem a v noci naslouchali akordům nebeských varhan; tóny se linuly z Aiólových trub umístěných na střeše hradu. Území mezi Znojmem a Břeclaví, to je moravské El Dorado, těží se tu polní zlato, kukuřice, pšenice, cukrovka, réva. Kousek od borotického polního letiště, odkud letouny zúrodňují pozemky zemědělského družstva Lechovice-Práče, jsem sledoval tok dropů, obřích ptáků, evropských pštrosů, a zapomněl dýchat. Z dálky volala siréna vlaku, jako by nás napomínala: vy lidé a dropi, pamatujte, že jste v jaderném věku, na co si to hrajete? A já odpovídal, hrajeme si na přírodu, mašinko, a jsme šťastni.
    Chtěl bych vyjmenovat všechny ty štace, jimiž se šine vláček k Břeclavi, kolik jich je kolem Hrušovan, ale skončím až v Mikulově, který jakoby se octl na Moravě omylem, ježto vzezřením patří do Dolomit; historické město pod vznešeným zámkem, renesance a baroko, Ignác Lengelacher, J. B. Fischer z Erlachu, kalvárie, kolem dokola útesy korálového vápence, krása krás a pohoda pohod, už dávno naše útočiště.
    Nedaleko odtud nás uvítají hladiny jezer, tří rybníků pohořelických, tři velikánské zdrže vodního díla Nové Mlýny, soustava jezer lednických, světoznámé hnízdiště a odpočívadla opeřenou, domov labutí, husí, kachen, volavek, čápů, pochopů, a kormoránů - a to všechno zarámováno do pekelného ruchu nejvyspělejšího průmyslového a zemědělského rajónu našeho státu. Říkám si, jak asi to tady musí být pro opeřence přitažlivé, jestliže se tu zdržují, kdyžto od oblohy hřmějí tryskáče, od silnic auta, od železnic vlaky, vždyť se tu nedá ani natáčet pro televizi či rozhlas, není tu vteřina ticha! Jediné vysvětlení: zvykli si oni, jako jsme si zvykli my!
    Lednice nás zve netoliko jezery a ptactvem (jakkoli na ostrově zámeckého jezera hnízdí ve velikánské kolonii volavky a kvakoši), ale rozlehlou zahradou plnou exotů a zámkem. Konírna je dílem Fischera z Eriachu. Rozárium je unikátní a ze skleníku odcházím nerad. Sedávám potom na lavičce před ním, na začátku rozária, a naslouchám opeřeným pěvcům, je to zde symfonický orchestr přírodního světa, i u valtického zámku, který dnes hostí pohodlnou restauraci a hotel, je park, navíc vyzdobený sochami zpodobňujícími postavy antiky. Dva velké sklepy. Zámecký a Křížový, jsou chloubou našeho vinařství, obhospodařuje je Státní statek Mikulov. Neméně interesantní zámek navštěvuji v Břeclavi, průmyslové metropoli moravského jihu a důležité železniční křižovatce středoevropského významu. A přesto tady Dyje, vroubená smutečními vrbami, je domovem labutí a kachen. Koneckonců město se opírá o luzní prales plný lovné zvěře, a z druhé strany se polnosti derou mezi domy, příroda je na dosah.
    Dějiny kráčely moravským jihem a nechaly tu své stopy. Na pálavských bradlech sídlili lovci mamutů a savana v Podpálaví byla jejich lovištěm. Umělec z jejich středu vymodeloval Věstonickou venuši, matku rodu. První zemědělci ze Znojma uctívali venuši z Hlubokých Mašůvek, už ne matku rodu, nýbrž útlou dívenku. Lidé doby bronzu sídlili na  blučinském Výhonu, můžeme je tam sledovat v několika kulturních vrstvách: proslulý halštat, éru železa jsme odkryli v Býčí skále, laténskou dobu odkrýváme na několika lokalitách. Syslí vrch nad Mušovem hostil desátou legii Lepidovu, Římany. První Slovany, tvůrce nádob pražského typu, odkryli archeologové akademika Poulíka u Přítluk a pozůstatky po říši Velkomoravské nacházíme na celém území, hlavně v Mikulčicích, Starém Městě-Uherském Hradišti, na Pohansku u Břeclavi, středověk bezmála na každém hradě, u každé hradby. Pochopitelně se na naše území zapsala i historie novější. Mohyla míru na návrší u obce Práce a protější Žuráň připomínající bitvu u Slavkova a celé okolí Brna a město samo vydávají svědectví o posledních dnech osvobozeneckých bojů; dvacátý šestý duben až devátý květen čtyřicátého pátého roku máme ještě v živé paměti.
    Od Brna k východu až po Hostýnské vrchy a Bílé Karpaty prostírá se veleúrodný úval řek Moravy a dolní Bečvy, Haná. Už jako kluk jsem s tatínkem navštěvoval Prostějov, metropoli textilu a strojírenství, a střední Evropa velice dobře zná OP závody a Agrostroj, jakož i prostějovskou starorežnou. A nám někdejším študákům se zdejší gymnázium zapsalo do srdce Jiřím Wolkrem. Přijíždím na Wolkrův Prostějov a znovu prožívám klukovské chvíle. Už tenkrát toto město Pernštejnů a renesance bylo střediskem dělnického hnutí, jež odsud pronikalo až na Drahanskou vrchovinu, mezi podomácké krejčí. Vracívám se na zámek, k radnici a do Národního domu, zastavuji se u Křížové cesty Františka Bílka a u fresek a sgrafit Jano Kóhlera, sedávám ve Smetanových sadech vedle zbytků hradeb a říkám si, jak by se asi tatínek díval na dnešní rozmach tohoto centra Hané. A nezapomínám navštívit Mánesovy Čechy pod Kosířem i malebný Plumlov, jezero. Tam to končívá koupelí ve svěží vodě z říčky Hloučely.
Sousední Drahanská vrchovina voní pryskyřicí až sem. Pocházím z Kroměříže, rodiště Milice, Švabinského, Talicha a působiště Pavla Josefa Vejvanovského, a cítím se tu doma, jakkoliv bydlím v Brně. Nevím, kde jinde na světě je tak vzácné propojení architektury a zeleně. Město hudby a vůní se stalo středem zájmu turistiky a já, když procházím ulicemi, alejemi a parky, vžívám se do nadšení těch návštěvníků. Gotika, renesance, baroko, zámek, radnice, na každém náměstí fontána, chrámy, sochy a parky - znám každý detail, ale divím se znovu a znovu. Podzámecká zahrada je anglického stylu, mezi stromořadími svítí jasnou zelení louky, jezera jsou propojena strouhami, mezi gloriety a altány promenují labutě a pávi. Květná zahrada vyniká úpravou francouzskou. Dvě stě dvacet metrů dlouhou kolonádu zdobí sochy božstev a daimonů, rotunda má ojedinělou architekturu, bludníčky a chlumy jsou rájem omladiny, mohutné skleníky slouží ochraně tropických a subtropických dřevin. A obvod města se opírá o předhůří Chřibů a o luzní lesy, jakož i o veleúrodné lány Hané. V přímém sousedství jsou města Holešov, Hulín, Chropyně, Zdounky, jež mají s Kroměříží živé styky hospodářské i kulturní; kroměřížský dům kultury neustále nabízí nové možností kulturního vyžití a láká i galérie, muzea, knihovna, osvětová zařízení. Světoznámým centrem kožedělného průmyslu je Gottwaldov, město bot, ale také město vynikající kultury. Moderní divadlo, významný a úspěšný symfonický orchestr, filmové ateliéry, muzeum, knihovny, dům kultury, vysoké školy. Zlínský salón, renovovaný zámek s restaurantem, zoo v Lesné. Sem stojí za to si vyjet, zejména když v sousedství ještě lákají Napajedla s chovem koní a muzeem v zámku, gumárenské Otrokovice, Jelínkovy Vizovice a světovou pozornost budící podnikavé Slušovice, středisko zemědělství, elektroniky a sportu. Tento kout Moravy přestal být koutem, dává o sobě vědět v celém světě.
    Když cestuji podél Moravy od Kroměříže k jihu, dostanu se k místu, jež mě uvádí do rozpaků, protože bych se chtěl ohlížet po řece, ale můj zrak od západu poutá romantické trojvrší, Modla, Buchlov, Holý kopec. Na hřebeni Modly u kaple Barborky jsme jako kluci spávali, a to ani ne pod širákem (natož pod stanem), nýbrž pod smrkem, jehož větve dosahovaly k zemi, pod nimi byl úkryt nejen vzdušný, nýbrž i voňavý, a my spali jako zabití, měli jsme v těle prohlídku Buchlova. Brávali jsme to coby študáčci smrtelně vážně, od tisícileté lípy na nádvoří, kde zasedávaly lovecké soudy, až po berchtoldovskou knihovnu, a navíc jsme navštívili Holý kopec, dnes stávaniště jelenů, i městečko Buchlovice s barokním zámkem a zámeckým parkem. Byl bych při tom pohledu po letoucích letech nejraději vyskočil z vlaku a putoval na veduty mládí.
    Jenže to nešlo, měl jsem namířeno na Hradiště, do královského města železného Přemysla Otakara II. Nejprve jsem ovšem navštívil Staré Město a velkomoravskou akropoli, nato jsem překročil řeku Moravu, opomenul čtvrti Rybárny, Štěpnice, ba i Kunovice s továrnou na letadla a věnoval se středu města. Gotická radnice, jezuitská kolej, klášter, muzeum, hradby, zeleň v Mařaticích - vzpomínám na návštěvu, jako by to bylo včera. A jelikož jsem půvabný Kyjov navštívil předtím při slováckých slavnostech, obrátil jsem své kroky k Uherskému Brodu, za Janem Amosem, neboť Komeniana v muzeu jsou velkolepá. Skončil jsem v Luhačovicích. Považuji je za naše nejpěknější lázně. Dodnes tady proniká péče MUDr. Františka Veselého, projevuje se na každém kroku. Chodívám od pramene k prameni a ochutnávám, procházím parkem a kolonádou, prohlížím si stálou výstavu výtvarných umění, až posléze složím svou tělesnou schránku na přehradě a vystavuji ji slunci: pohoda všech pohod, pohodlí a krása! Nevím, že by mi v jiných lázních bylo lépe u srdce.
    Někdy mě to z Uherského Brodu táhne lesem kolem Pepčina zámku do VIčnova, člověk se zmlsá a chtěl by tam být na jízdě králů každý druhý den, nebo do Horního a Dolního Němčí na soutěže ovčáků, či do Hluku na tvrz hejtmana Šarovce, až pak nakonec to vezmu přes hřeben Mikulčina vrchu na Velkou Javořinu, na vstavačové nivy a do pralesa, na kopanice a do Bošáce, na Lopeník a do Komenského Komni a do Bojkovic, kulturního centra pod obnoveným hradem Světlovem.
    Hlavním městem slováckého svérázu je Hodonín. Jak prokazuje velkolepá akropole Na valech v Mikulčicích, bylo tu středisko Velkomoravanů, nad jejichž artefakty, nad zbraněmi, nářadím, loděmi, klenoty nevycházíme z úžasu, tu se Mojmírovci dožili slávy a pádu, a volavky, kvakoši, čápi bílí i černí, luňáci a pochopi shlížejí z okolního lužního lesa u Moravy na tu zašlou slávu s filozofickým klidem tvorů přírody. Tyto Mikulčice jsou ona mikulecká dědina malovaná Fanoše Mikuleckého, stejně jako jimi jsou Prušánky, Moravská Nová Ves, Týnec, pyšný Lanžhot a hrdé Tvrdonice. Z Hodonína vede cesta prošlapaná na veliké Horňácko, kde hudli Jožena Kubík, Norek, Trn, Zemani, rodina Holých, kde existovala originální Suchovská republika a kde se bratřili Moravané a Slováci ze Slovenska, kde svéráz žije dodnes. Žije jako na Dolňácku kolem velebné Strážnice, o niž se zasloužil přítel Slávek Volavý. „Ten strážnický zámek, vysoké pavlače, nejedná frajarka za šohajkem pláče", hlásá strážnická notečka, a ta vás zbaví smutku, usednete-li k pohárku v
Plžích.
    Svéráz žije na Podluží, v Tvrdonicích, ale nejen v nich, nýbrž od památného Hodonína přes Starou Břeclav zpátky po Hodonín. Od Pálavý jsem vyšel a k ní se vracím, ke korálové skále, k hoře Venušině, k lesu paní Luny, k blahým skopcům mufloním a ke kozám bezoárovým, k třemdavě, písečnicím a k večernici smutné - vracím a budu vracet, co budu žít.

JAROMÍR TOMEČEK

[ Home ] [ Up ]