Zavři oči

Zavři oči
dole na ulici kropicí auto napodobuje déšť
beránci sbíhají do údolí a usínají
ve tvém stínu zatímco ručičky hodin se zastavují
protože tato chvíle se už nebude opakovat

Ticho večera
provokuje labutě
aby se ještě před smrtí pokusily zazpívat
něco o tvé kráse
Zavři oči
v berlínské hospodě se rouhá jednonohý Kristus
a jeho krev
padá na hlavy farizejů
Hannibalovi sloni leží na březích Konga a podřezanými žílami
a vypasení básníci předvídají konec
lidské komedie
Zavři oči ! Zavři oči...

Za chvíli umlknou zvony, trombony, tramvaje
a já
budu poslouchat jak se z oblohy ozvěnou vracejí
údery tvého srdce
v rytmu ptačích křídel
v rytmu ve kterém se země kolébá vesmírem
v rytmu který se nikdy nikomu nepodaří upálit
nebo ukřižovat
Zavři oči
a bude to jako když měsíc zapadá v aleji mostů
zavři oči
a bude všechno jako na počátku světa !

Variace na renesanční téma

Láska je jako večernice
plující černou oblohou
Zavřete dveře na petlice!
Zhasněte v domě všechny svíce
a opevněte svoje těla
vy
kterým srdce zkameněla
Láska je jako krásna loď
která ztratila kapitána
námořníkům se třesou ruce
a bojí se co bude zrána

Láska je jako bolest z probuzení
a horké ruce hvězd
které ti sypou oknem do vězení
květiny ze svatebních cest

Láska je jako večernice
plující černou oblohou
Náš život
hoří jako svíce
a mrtví
milovat nemohou

 

 

Blues o smutku zhasínajícího teplometu

Kočárky antikvárních lásek
na Národní třídě Medové hrozny
zapadajících mraků a Vltava
vycíděná stále novou a novou
vodou do lesku diplomatického
Mercedesu

Nalejte mi krásná paní
ještě jeden rum
Tak tedy vypadá město
kam se konečně vracím

Vymrzlé ráno
v suterením bytě
hlava ukradená z kvadročenta spí
mezi rozházeným tabákem a rukopisy
trapně upřímnými V pozadí
dosedá vyhasíná
oranžové chvění
teplometu

Podobný literatuře
donekonečna stejně
štkají tramvaje

Medové hrozny
kočárky antikvárních lásek
sklenice hořčáku
a do toho jeden rum
krásná paní
Tak tedy vypadá město
kam se konečně
vracím

 

Romance

Noční nebe nad městem
zelené od neonů
se potácí jak opilý lodník
a hvězdy i přes tu dálku
jsou cítit okurkovým lákem

Krasavec bílý měsíc
si strčil dva prsty do krku
a zvrací
úsměvy rady do života vyčichlé
pivo a čistý líh
až skončí odvleču ho do postele
vždyť celé noci nespí

A potom následuje zlatý hřeb programu:
žongluji s láhvemi v každé trochu vody
písku a slepeného peří
a v jedné ještě srdcová
dáma napůl rozmočená
Musím to dělat rychle
aby nebylo vidět tu zplihlou kartu
na kterou se prohrává
Také to nesmím zkazit
Střepy z těch lahví
by vypadaly nejapně
jak opálená milionářka v nylonových plavkách
škubající na floridské pláži
martinskou husu
Končím bez potlesku

Ráno mě uvidíte
jak krmím racky nad řekou
svým povídáním
a plivaje na oblohu.
dělám obláčky
protože božský měsíc
má kocovinu
a někdo to přece dělat musí
než pojedou lidé do práce

 

Ospalé něžnosti

Neony zvoní klekání
V tvých očích vycházejí
hvězdy a květiny
padají na zem mezi stíny
na břeh jezera, kde roste rákosí a kmín
kde dřevaři po skončení práce pijí
kořalku z jeřabin
a mně se chce tak spát
spát
ve stínu tvých vlasů
Spát a na nic nemyslet
při zvuku tvého hlasu se probouzet
jak kuchař
v pohádkách kde spí se stovky let
a znovu usínat
s hrstí tvých vlasů na čele
a trochu žárlit na slunce
které ti kreslí po těle
malé nepochopitelné obrázky

 

Kdybych měl dospat všechny své nedospánky

Kdybych měl dospat všechny svoje nedospánky
už bych se asi neprobudil Ale představa
Lombardského paláce zapadajícího za svou hlavou
stojí za to Tedy
znovu se učit nazpaměť jedno telefonní číslo
znovu šedesát cigaret denně
znovu denně dva rumy pro Pánaboha
aby to dobře dopadlo a každodenně
strach že se dá k abstinentům
a každodenně stejný úlek za svítání:
"Prosím vás pane strážmistře
nemohli by ti ptáci na chvíli
přestat hulákat? Můj miláček
je vochraptělej
a já mu nerozumím
vlastního slova ..."

 

The Monk in blues (BlueMonk)

Na těchto prstech neuzvednu život
jenom se občas snažím spočítat si
těžký krok dívek den po milování
Na bílé město ve tvém levém oku
noc zdeštivělá sedá jako lišej
do nářku růže zítra ukradené
Má nahá slabá duše v neúrodném
vymletém všedním údolí mé dlaně
se chvěje šarlatánským erbem stigmat
když obcházeje vousy válečníka
jako slina lásky
do prachu stéká stopa jazzu
Křičím
na dlouhé vrány soumraku nad Kampou
"Táhněte do hajzlu!" Mnich v modrém
spí v poledne na slunci hampejzníků
Mý miláčkové sladký jsem vám věrnej
jenom se teďka chvíli nehejbejte
Monk má blues

 

Madrigal

Mollový déšť křižuje řeku
a do tvých vlasů vbíjí rzivý pláč
rákosím věří slunce na útěku
/ikona sladká - kolem hlavy fáč/
kutálí vlastní promoklý stín
o paní dešťů zbav mě mojich vin !

 

Litanie za končícího rána

Ó - zuby noci na mém krku
v tom přešíleném milování
Horký písek se váli větrem
aby mě umlčel ale žižkovské ulice
/dlouhé a k nerozeznání/
mi znovu otvírají ústa
Jsi klidným požehnáním mého neklidu veškerého
Pojď a zahřej mé vystydlé myšlenky
ať nahé vyběhnou a nevrátí se až ráno
Jsi prokletí které jsem si vyprosil
pro klid své zadlužené duše
Pojď má milá Pojď a vysvoboď mě
na cestě bezednou nocí
Zatápím v kamnech svazkem básní
abych ještě jednou uviděl horký vzduch
padat na zavřená víčka oken
tak dlouho až růžence páry
na roztřesených sklech na chvíli vyvolají
tvou noční tvář zpocenou milováním
Jsi soumrak cigaret upálených
k větší slávě tvojí
Pojď a zatemni nahýma očima
tohle nestydatě kruté ráno
Někde přes cestu mé nedospělé mysli
leží tvůj ztraceny vlas
Jsi dar krutosti, který mi byl odepřen
Přijď ať se konečně naučím zabíjet
tvým stínem
vtíravý ranní ptačí křik
Jsi déšť který procházeje údolím
zanechává za sebou osení zelené
závistí
Přijď ať se utopím na téhle polní cestě
plné uschlého listí
Přijď děravou střechou mé samoty
a padej tím nízkým zakouřeným nebem
až horečka z tebe mě roztřese jak jazyky varhan.
a já z té miliardy vajglů na stole
vezmu milion a stvořím chryzantému
která neoživne deštěm kterým jsi
ale slzami lítosti které vypláčeš
nad mojí hubeností ještě chvíli před tím
než se naposled ztratím
v tobě

 

Jeptiško malá

Čímpak tě potěším
až tě zase potkám
Ve stínu neutronových lamp
tráva i láska
zbělají tak jako v jiném

Koupil jsem pod rukou
stařičkej ariston
a po nocích ho seřizuji aby hrál
Vivaldiho hlasem Ray Charlese

K čemu mi to bude
až tě zas potkám
za slabounkého vyzvánění
plnokrevných baskřídlovek
které po spolehlivé kyretáži
kráčí po nebi oznamujíce
že den radosti
se překládá /na úterý/

 

Chvíle

Den smutně salutuje
a zamyká za sebou na dva západy
První západ
Slunce
rozpačitě rudne
na tvých nahých zádech

Zámek dne se otáčí
k druhému západu podoben orloji
s jeho neodvratnou jistotou že apoštolů není
víc než dvanáct a že po kohoutím křiku
přijde ta hubená holka s kosou

Tajemství druhého západu zatím neznáme
Jsme příliš zaujati pozorováním té
která vstupuje
Její
Nejjasnější
Jasnosti
Tmy
Tmoucí

 

/1964/

Jako v tématu fugy je obsažen
nástup třetího hlasu
a tím tedy i potlesk
a nával u šaten
nutí mě chvění tvých zubů
na mých ústech myslet
na konec milování
Zdá se to morbidní?

Ale vždyť i ve šmouhách soumraku
nad slaďáckou siluetou Hradčan
vidím popelavé slunce
s fanfárou pekařských aut
a někde na refýži snad i koně
ohniváka s modrýma očima

....

Tma stéká do kaluží
Na šedivém pijáku nebe
otisky cyklámových růží
Uprostřed ulice lynčují
autogenem zbytky
této noci
Noci kterou jsem prochodil
abych se ujistil že žiji
Možná že zrovna dnešní ráno
přinese amnestii
všem promlčeným láskám..

 

Blues za Vladimíra Majakovského

Bylo to večer
Dole pode mnou zářila Praha
Bylo mi úzko
z tolika světel
Tak jsem se díval na oblohu jestli nebude padat
aspoň jediná hvězda
pošetilá zbytečná plavá a nahá
Když v tom jsem uslyšel hrát blues
na památku velikého sebevraha
Začal to klavír hluboko v basech
blouznilo v horečkách zelené moře
a pak jsem zaslech trubku
jak chroptí, hořce a choře

Krásná
absolutně nerozumná a nerentabilní hudba
Hudba bez naděje na hononář
slyšíte? Hudba
jako teplý vítr
nad tělem vojáka padlého ve zbytečné válce
jako rosa co mu padá na hlavu
zatímco světélkují v dálce
velrybí oči přístavů

Slyšíte ? Zpocené prsty
začínají
Chórus o zakouřených sálech
o bílých, prašných cestách
o letech heroinu a smutku
o letech hladu vyhazovů a naděje
o dívce z Alabamy
o dětech z Littlea Rocku
Trubka hraje vysokým tonem jiskří
závěje
vteřin dnů a roků

Teď pauza než začne basa
jen malá chvíle tak akorát
na jeden tulipán
naklánějící se ke mně
nadechnutí trumpetisty a swingující rytmus země

To dělá ta trubka
a krev
a pot
Zlaté trumpety
v nebi nad Jerichem
To je blues

Pierot
do prachu cesty přitisk se rozstříleným břichem
Kdo ví v kterém to bylo roce
To je blues
Snad se to dozvíš v příští sloce
Několik Múz
na Střeleckém ostrově
nabízí talent režisérům
Gruzínsky koňak chitin.
a idioti-odporné sérum
proti žití
Holky moje krásny!
s hnědejma očima namalovaný, rusovlasý
Takhle to za krk chytí
a zmáčkne
a strhne hlavu dozadu

.....

Co já vám mohu vyčítat
Já se vás taky málokdy
prosím o radu
a stejně by jste mne neslyšely
neboť zatímco baleťáci unylí a útlobocí
mrkají na mne a zvou mne ke stolu
z magnetofonu letí
Líbej...Darling Dnešní noci
v dvanácti taktech
rocken-rollu

To není život To není jazz

Život to jsou pekařská auta v ranní mlze
a ruce odřené a unavené
bez nároku na slávu nafoukanejch řečí
a jazz, je doktor který léčí smutek a strach
a jiné řezné rány
horkým železem lihem a solí
To je ta trubka
která ve tmě naříkavě vypráví:
Bylo to v den kdy v Arles sváželi z polí
Vincent van Gogh pořezány sluncem
z kavárny vyběh celý krvavý
a zastavil se na malou chvíli
Počítal
kolik mu zbývá přátel a kolik let
Významné úsměvy Vidíte je potrhlej šílí..

Ta chvíle stačila
Zhoupnul se svět
Je to vždycky taková malá chvíle
Tak akorát
na jeden tulipán
Takové sólo ve vytřískané hospodě o čtvrté k ránu
Sólo pro život
obehraný ze všech stran
Takové sólo
za poslední šesták
Jen malá chvíle - na jeden tulipán.

Smutný gladiátor šel po Něvské a naposledy ho urazil měšťák
Všichni přátelé měli v tu chvíli něco na práci
Bylo to v dubnu Po nábřeží se točil vítr jako štěstí
nelidskou upřímností
koktaly svoji soustrast ubrečené dlažební kostky
Ten den šel naposledy po bulváru v dešti
Vladimír Majakovskij..

 

Vzpomněl jsem si na tvé ruce

Když jsme procházeli údolím
kde bíle kvetly třešně a voda v potoce
byla ledová a pokřikovala
na vojáky /jak bývá zvykem/
a prach stoupal do očí a do bílých větví
a vlhnul na rtech
vzpomněl jsem si na tvé ruce

Když jsme večer na okraji lesa
shodili torny a začali nadávat
na vojnu a hlad
v teplém modrém vzduchu toho dne na počátku jara
vzpomněl jsem si na hladovost velkých lásek
Pak byla noc
na nebi plakaly
rakety
vlasatice
Zeleně a rudě
A my jsme běželi a padali a vstávali
pořád kupředu
tím karnevalovým lesem
a najednou se mi chtělo zůstat tak ležet napořád
a nedýchat
nic
než tu mokrou vůni letošní trávy květin a brouků
narozených včera k večeru
všech těch prostých a zázračných věcí
které tě tolik připomínají
Pak jsem se zvedl ještě jednou

 

Růže

Když vidím růži hořet
v polích plných senoseče
vnímám vše jasněji a kouzelněji

Pluji s námořníky
a na obzoru potápí se růže
do zelené hlubiny
husté luční trávy

V rychlosti vyhodit
záchranný kruh
a obejmout zachráněnou
kolem jejich boků

Na dálných plavbách
od ostrova k ostrovu
sbližuji se s ní
s něhou zahradníka

Na jedné zastávce
nevelký ostrov
obklopen útesy
a plný kopretin

Rozložit se
v květinovém loži
do květinové náruče
do náruče růže

Obdarovat se navzájem
Sluneční kompas
vysoká žlutá slunečnice
ukazuje k mnoha ostrovům
bez nichž se v lásce neobejdem

Na dálných plavbách
sadem nahoru a dolů
existuje řeč bezeslov
je i to moře bez bouří

Když vidím růži
v podvečer v sadu
nechce se mi rozlišovat
co je pravda a co ne...

 

Dnes je to rok

Den zapad do roka jak dukát do fontány
a slunce za obzor inkoustem malovaný
zapadlo do ticha Jen hvězdy bílé vrány
krákají nad obilím něžné a horké hrany

Myslím teď na Prahu Na roztřesené jíní
luceren na měsíc horečně žlutý
Tak jako loni my dneska se loučí jiní
Za rok ti pošlu lístek: - "Přijď! Večer u Reduty"

Bude to jako dnes /A nebo loni/
Kdekdo se usměje zamává na rekruty
Kleknu si na dlažbu a sáhnu si jak voní

Čas není vlastně zlí Je přísný spíš než krutý
Noc padne do roka jak dukát do fontány
A najdeš ve schránce můj lísteček načmáraný

 

Vojenská nemocnice

Poledne
v bílém tichu drnčí
bachovské cemballo
na skřipci tranzistoru
Čekáte zbytečně
Tady se neumírá
s pompézní tragikou gigantických pláten
Ne
Žádné průstřely plic žádné efekty
s láskou
s jedy
žádné vůně smrti vlahé a tajemné
Jen lípy pod okny
a jód na zdi

"ELEKTROČAS"
s tupou objektivitou strojů
odklepává minuty A slunce uhřáté
dopoledním shonem
zapadá /jen tak na chvíli/
za hlavu mého souseda
do trubic transfuzního aparátu

Uniformy se odevzdávají
v přízemí
Tady
je cukrovka kýla rakovina infarkt
zimnice
a lidé
nervózní
ze všech mrazů dešťů cvičení poplachů a schůzí
kterých se zúčastnili aby patetické
umírání hrdinů
se stalo zbytečným
Ne žádné efekty
žádny bengál a zvonivý smutek
jen šedivý kapitán se k večeru
probere z bezvědomí
Bachova gavota v bílém poledním tichu
zelené oči dívky kterou jsem potkal
kousek pod nemocnicí
a čas
s přesností, stroje odkapávající
z transfuzního aparátu
který zítra touto dobou bude stát
i u mé hlavy..