Západní Kavkaz
- maršruty (turistické trasy po západním Kavkaze)
Údolím řeky
Kyzgyč (česky)
Přechod z Teberdy do Archyzu (česky)
Centrální Kavkaz
Údolím řeky Irik
a ledovci pod Elbrusem (česky)
Přechod z údolí
Adyr-Su do Adyl-Su přes Gumači (česky)
Elbrus (česky)
Lahůdkové místo pro
obdivovatele a milovníky vysokohorské přírody.
Trasa, která se dá zkombinovat velmi dobře s návštěvou Doliny vodopádů, se dá
jistě ujít i za dva, tři dny, ale radím rezervovat si alespoň pět dnů. Zdejší
příroda vám totiž nedovolí spěchat. Z tohoto údolí se zkrátka nechce odejít.
(Já mám na to jiný názor. Pokud se vám podaří dostat až na jeho konec, pak to bude
asi tak jak to Pecold popisuje. Mě se to nepodařilo-strašně zarostlé, všudě bahno a
v řece příliš mnoho vody, takže se nedala brodit, aniž byste velmi riskovali, že
vás strhne!!)
Z praktického hlediska je nutno připravit se na několikanásobné brodění v řece,
která má poměrně hodně vody a silný proud. Výchozím bodem pro tutu trasu je
usedlost Archyz. Údolí Kizgyče se táhne od Archyzu přímo k jihu, tam kde je Hlavní
kavkazský hřeben. Celé údolí je prohlášeno za rezervaci a je záhodno vyjednat si
povolení ke vstupu. V Archyzu přejdete přes řeku Zelenčuk po mostě a vydáte se do
kopce po prašné silnici k velké turistické základně. Po pravé straně před
turistickou základnou je budova správy rezervace a hned vedle vrata, kudy se dá projít
do údolí. Cesta vede z počátku lesem a obchází vysoký zalesněný vršek,
uzavírající údolí přímo u soutoku Kizgyče a zleva přitékajícího
Psyše.východní a západní část se nachází nádherný jedlový les. Rostou zde
údajně nejmohutnější stromy v celém Rusku. Jejich výška dosahuje až 60 m a
stáří 700 let. Podél Západního Kizgyče se dostanete jedlovým lesem až k vodopádu
„Čertův mlýn". Vodopád je skryt v porostu bříz a javorů. Nad Čertovým
mlýnem se dolina rozšiřuje. Stezka protíná subalpínské louky a dochází k novému
větvení údolí. Od Západního Kizgyče se odklání na jih údolí Jižního Kizgyče.
Na jeho konci vystupuje ze sněžných polí vrchol Roh, patřící do Hlavního
kavkazského hřebene. Až sem je to celkem asi 30 km. Místo se jmenuje Kizgyč-Baš a je
jako stvořené pro výlety do okolí a pro táboření. Toto místo je vhodné i pro
cesty na jih, přes průsmyky Hlavního kavkazského hřebene. Širokými vraty mezi
lesnatým vrškem a výběžkem hory Morg-Syrty se po lesní cestě vejde do údolí
Kizgyče. Cesta posléze zamíří do širokého brodu. V místech, kde se skály
Morg-Syrty přiblíží k vodě, vede přes řeku lanový můstek. Dál vede stezka po
levém břehu. Vpravo podél řeky se zvedá vysoká vyvýšenina Čeget-Čat, ověnčená
zajímavými skalisky. K nim se táhnou pruhy tmavého lesa. Vlevo spatříte zalesněné
hory hřbetu Užum. Ve vysokých až převislých stěnách rostou jedle na sotva
znatelných výstupcích skal. Asi 6 km od usedlosti Archyz je na louce vlevo rozcestí
dvou cest. Odklání se tu stezka vedoucí k průsmyku Čigordali, která vede také k
vodopádu schovanému v lese, nedaleko od rozcestí.Přes průsmyk Čigordali je možno se
vrátit k usedlosti Archyz.
Stezka údolím Kizgyče vede celých 12 km téměř bez stoupání, střídavě se
vzdaluje od řeky a pak se zase přiblíží až na její nízké břehy. Chodník
vyběhne na nízkou vyvýšeninu, z níž jsou v hloubce údolí vidět vzdálené vrcholy
Hlavního kavkazského hřebene. Za návrším se jehličnatý les přiblíží k řece.
Mohutné jedle rostou na příkrém srázu zakončeném převislými skalisky u řeky.
Stezka vede nad skalními stěnami a potom se noří mezi husté olšoví. Za křovinami
je nutné se přebrodit přes vodu. Řeka tu teče široce několika rameny. Vodní tok je
nutno přebrodit v místech, kde je nejširší. Zde hloubka brodů nepřesahuje 80 cm.
Proud je ale silný a brodění je nutno zajistit lanem. Vpravo se zvedá masiv hory
Sofia. Samotný vrchol není vidět, je skryt za útesy nad údolím. K Sofii se přimyká
zelený hřeben Čeget-Čat. Na jejich styku se nachází Sofijské sedlo. Z něho vede
pěšina k velkému palouku v údolí zvaném Baga-Tala. Na konci poljany na břehu
Kizgyče stojí chata. Až sem je to z Archyzu 21 km a asi 5 hodin chůze. Odsud stezka
vede dále proti proudu k rozvětvení Kizgyčského údolí. Zhruba v místech
rozvětvení údolí na východní a západní část se nachází nádherný jedlový
les. Rostou zde údajně nejmohutnější stromy v celém Rusku. Jejich výška dosahuje
až 60 m a stáří 700 let. Podél Západního Kizgyče se dostanete jedlovým lesem až
k vodopádu „Čertův mlýn". Vodopád je skryt v porostu bříz a javorů. Nad
Čertovým mlýnem se dolina rozšiřuje. Stezka protíná subalpínské louky a dochází
k novému větvení údolí. Od Západního Kizgyče se odklání na jih údolí Jižního
Kizgyče. Na jeho konci vystupuje ze sněžných polí vrchol Roh, patřící do Hlavního
kavkazského hřebene. Až sem je to celkem asi 30 km. Místo se jmenuje Kizgyč-Baš a je
jako stvořené pro výlety do okolí a pro táboření. Toto místo je vhodné i pro
cesty na jih, přes průsmyky Hlavního kavkazského hřebene.
Ne příliš
těžká, ale nádherná trasa místy, kde cizinci projdou jen zcela výjimečně. (to je
pravda, nepotkali jsme nikoho.. Bělorus prošel asi 14 dní před náma) Velmi pěkná
trasa spojující dvě atraktivní místa Západního Kavkazu. Po celé trase jsou
znatelné stezky a velmi pěkná místa pro táboření. U horských luk stojí mnohde
pastevecké chýše a v údolích řek Muchu, Aksaut a Maruch dokonce někde i malé
domečky určené pro turisty. Na ty se ale nedá příliš spoléhat.
Pro zdolání trasy z Teberdy do usedlosti Archyz je nutno počítat 4-6 dnů.
Nedaleko lázní Teberda přitéká do řeky Teberda říčka Muchu. Nad jejími prameny,
asi 15 km od soutoku Muchu s Teberdou, leží v horském pásu průsmyk Muchu. Cesta k
němu vede nejdříve po pravém břehu říčky smíšeným lesem. Posléze přechází
na levý břeh řeky, asi 7 km od ústí les končí a odkrývá se zleva pohled do
soutěsky pravého přítoku, řeky Azgek. Tady na zelených paloucích u řeky je pěkné
místo na táboření. K průsmyku, který je odtud již vidět, vede cesta dále v
povlovném táhlém stoupání. Končí u malé farmy a jakési útulny pro turisty,
nacházející se na alpínských loukách. Průsmyk je odtud již nedaleko. Průsmyk je v
nadmořské výšce 2 750 m a na východě je odsud vidět Elbrus. (první den pochodu) Z
průsmyku vede do doliny řeky Malaja Marka příkrá stezka. Než budete dolinou Malaja
Marka pokračovat v další cestě, je možné po lehku vyrazit na procházku do horních
partií tohoto údolí k několika jezerům, která jsou turistům takřka neznámá.
Abyste se k nim dostali, musíte přejít říčku a stoupat po svazích jejího levého
břehu, porostlého ostrovy kvetoucích rododendronů. K prvnímu a největšímu z jezer
to není více než 3 km. Jezera tu zůstala jako pozůstatek po ledovci a je jich tu
několik. Celá vycházka k jezerům zabere asi 3-4 hodiny.
Podél toku řeky Malaja Marka vede stezka po levém břehu až k řece Bolšaja Marka.
Tady stezka přejde po můstcích přes řeku Malaja Marka a hned také přes 
řeku Bolšaja Marka a ocitne se na polní cestě
vedoucí k usedlosti Krasnyj Karačaj. (druhý den pochodu) Vlevo od cesty jsou červené
skály, vpravo bouřící řeka. U samotné usedlosti cesta zamíří na pravý břeh. U
ústí řeky Bolšaja Marka do řeky Aksaut stojí pila. (třetí den pochodu) Nocovat lze
pod borovicemi na levém břehu řeky Aksaut. Od řeky Azgek až sem je to 17 km.
Následuje přechod do doliny řeky Maruch. Údolím řeky Aksaut vede dobrá cesta, po
které se vydáte proti proudu. Asi po 1 hodině je nutno nedaleko zemědělské farmy
najít stezku vedoucí k řece Maruch. Zpočátku je výstup příkrý a vede lesem. Les
řídne, stezka míří k pasteveckému přístřešku zvanému „koš". Vpředu se
objevuje vrchol hory Kzyl-Auš-Duppur. Severně od ní je nejlepší místo pro přechod
hřebene a začátek sestupu
do údolí řeky Maruch. Příkrá
stezka se ztrácí ve vysoké trávě a směřuje k pasteveckým přístřeškům a dále
míří do smíšeného lesa obklopujícího jeden z přítoků řeky Maruch. (čtvrtý
den pochodu) Vede k mostu nedaleko místa, kde Maruch uprostřed skalnatých břehů padá
širokým vodopádem. Na poslední přechod přes průsmyk Ozernyj potřebujete asi 10
hodin. Serpentiny stezky vedoucí k pasteveckým přístřeškům „koš" se vinou
řídkým borovým lesem. Po dvou stoupáních vychází stezka na horské louky. Po
zaoblených travnatých horských vlnách, mezi kterými jsou ukryta nevelká jezera, se
dostanete na plato tvořící samotný průsmyk.
Na západě jsou z něho vidět svahy hřbetu Abišira-Achuba a v dálce zelený horský
kotel v okolí usedlosti Archyz. Z plata sestoupíte po pozvolných travnatých svazích k
přístřeškům pastevců, které jsou na dohled. Od nich se stezka stane příkřejší
a noří se do lesa a za chvíli vychází do údolí řeky Bolšoj Zelenčuk.
Dejte se v levo a cesta po jeho břehu vás zavede až do usedlosti Archyz.
Údolím řeky Irik a ledovci pod Elbrusem
Dolina řeky Irik je jedna z
nejkrásnějších v okolí Elbrusu, a kdo do těchto končin zavítá, neměl by ji
minout. Varianta přechodu průsmykem Těrskol nebo Těrskolak.
Okružní trasa procházející dolinami Irik a Těrskol s přechodem
některého z průsmyků spojujících obě údolí patří k těm nejhezčím, ale i
fyzicky náročným.
Při volbě varianty přechodu přes průsmyk Těrskol je nutné mít s sebou mačky a
vhodný je i cepín a kratší lano na zajištění. Jinak na trase nejsou vážnější
technické problémy. Řeka Irik je levým přítokem řeky Baksan, tekoucí celým
Baksanským údolím. Do Baksanu se vlévá nedaleko usedlosti Elbrus. Řeka Irik vytéká
ze stejnojmenného ledovce a její dolina včetně jejího levého přítoku (řeka
Irikčat) leží mezi jihovýchodním a východním výběžkem hory Elbrus.
Výchozím bodem pro cestu dolinou řeky Irik je severní okraj usedlosti Elbrus. Vejít
do této doliny lze jen po překonání příkrého stupně vysokého okolo 500 metrů,
který zde uzavírá údolí a v němž řeka prořízla hluboký kaňon. Po mostu se
přejde na levý břeh řeky, přejde se ke sloupu vysokého napětí a dále po stezce,
která obchází vrchem nevelký skalní masiv na levém břehu kaňonu, se po 30
minutách dorazí na malou louku s minerálním pramenem. Pramen je asi 50
metrů níže po svahu a na Kavkaze se vždy nazývá „narzan". Z
loučky vede stezka vzhůru po zbytcích staré morény, v jejíž vrchní části se
vyjde na plochou část doliny. Odsud jsou dobře vidět vrcholy Hlavního kavkazského
hřebene s názvy Ušba, Pik Kavkaz, Bžeduch, Volnaja Ispanija, Ullukara, Džantugan.
Vpředu se za stěnou starého borového lesa zdvihá bílá kopule vrcholu Východního
Elbrusu. Od usedlosti je to sem asi 1 hodinu. Stezka pokračuje údolím a traverzuje
levé svahy doliny vysoko nad řekou. Posléze vchází do sosnového lesa. Po asi 30
minutách následuje velká poljana s chýšemi pastevců. Les řídne. Stezka přetíná
několik potoků a postupně se přibližuje k řece.Asi za 3,5 hodiny chůze od usedlosti
Elbrus dorazíte k loukám na okraji lesa, kde je mnoho vhodných míst na táboření.
(první den pochodu) Z tohoto místa je vidět ledovec Irik, jihovýchodní výběžek
hory Elbrus s vrcholem Těrskolak (3 787 m n. m.) a sedlem Těrskolak napravo od vrcholu.
Po 15 minutách chůze přejde stezka potok Čat, stékající z levých svahů doliny, a
dorazí k mostu přes Irik, kousek pod soutokem řek Irik a Irikčat. U mostu se stezka
větví.
Podél pravého břehu řeky Irik, uprostřed březového porostu, vede dobytčí stezka.
Na trase je několik dobrých míst vhodných k bivaku. Od rozdvojení stezek to k
ledovci Irik není více než 2
hodiny. Po levém břehu říčky Irikčat se vine druhá stezka. Po 500 metrech
přechází (po mostě) říčku Irikčat v 
místech, kde je na levém břehu postaven pastevecký útulek (koš).
Dále protíná zelené palouky s prameny a míří po levém břehu řeky Irik ke splazu
ledovce Irik. Asi 500 metrů pod splazem ledovce jsou vhodná místa na táboření (2 600
m n. m.). Cesta až sem od usedlosti Elbrus zabere asi 5 hodin pochodu. Třetí stezka
vede od mostu přímo vzhůru, stoupá na levý svah údolí a míří do doliny Irikčat.
Do průsmyku Těrskolak Průsmyk leží v jihovýchodním výběžku hory Elbrus, severně
od hory Těrskolak. Průsmyk spojuje horní části údolí Irik a Těrskol. Asi 100
metrů pod jazykem ledovce Irik je třeba začít stoupat na pravý svah údolí. Výstup
vede balvanitou sutí a morénou, stále příkře nahoru (svah má sklon 20-30 stupňů)
podél pravého břehu potoka stékajícího z travnatých svahů. Asi za hodinu dojdete
na poljanu. (druhý den pochodu) Pokračujte dále po příkrém travnatém svahu podél
levého (ve směru pochodu) potůčku, stále vzhůru směrem k vodopádu. Za ním pak
vpravo k dlouhému sněžnému poli. Zde pozor na kameny padající z ledovce Těrskolak.
Průsmykem Těrskolak
Je možné jít také
vpravo, po suťovém hřebeni. Po asi 3,5-hodinovém výstupu od ledovce dojdete k
poslednímu, asi 70 metrů vysokému výšvihu vedoucímu do průsmyku. Vystupujete tudy
po suťovém poli s výchozy rozbité a nepevné skály. Sklon v horní části výstupu
dosahuje až 40 stupňů. Vlevo leží příkrý ledovec Těrskolak. Ke zdolání tohoto
výšvihu je potřeba přibližně 1 hodina. Z průsmyku jsou vidět ledovce Těrskol,
svahy Elbrusu a mohutný skalistý a suťovitý masiv mezi ledovci Těrskol a Garabaši.
Na něm stojí takzvaná „Ledovaja baza" a meteorologická
stanice zvaná „105. piket" (pozn: stopátý). Z průsmyku
sestupujete nejdříve po sněhu a pak suťovými poli až na suťovou polici, která je
poslední morénou ledovce Těrskol. Sklon sestupu nepřevyšuje 25 stupňů. Po suti
jděte vlevo ve směru pochodu do jakési široké kapsy levobřežní mořeny ledovce
Těrskol, což představuje asi 1,5 hodiny chůze ze sedla. V těchto místech jsou
vhodná místa k táboření a pěkný čistý potůček.V následující etapě pochodu
je třeba překonat starý ledovcový práh, vysoký okolo 250 metrů. Je třeba
sestupovat opatrně po travnatých srázech na levé straně údolí (sklon do 40
stupňů). Asi po hodině vyjdete na starou morénu ledovce Těrskol, na jejímž hřbetu
začíná stezka. Ta pokračuje podél levého břehu, míjí pastevecké útulky a
nedaleko usedlosti Těrskol přechází po mostě na pravý břeh říčky. Doba přechodu
průsmyku od ledovce Ink až do usedlosti Těrskol je asi 8-9 hodin.
Průsmykem Těrskol
Průsmyk leží v horním severním okraji jihovýchodního výběžku
Elbrusu. Sedlo se nachází v místě styku výběžku s dávným lávovým tokem.
Průsmyk spojuje střední část ledovce Irik s ledovcem Těrskol. Průsmyk je velmi
málo navštěvován a je často chybně zaměňován za průsmyk Těrskolak. Za druhé
světové války byly v této oblasti vedeny těžké boje Rusů s německou divizí
Horských střelců „Edelweiss" a není nic výjimečného najít tu ještě starou
munici, části vojenské výstroje nebo jiné památky na tuto dobu. Trasa vede od jazyku
splazu ledovce Irik po koncových morénách jeho pravého břehu a po rovné spodní
části ledovce, podél černé střední morény. Tudy vyjdete k prvnímu stupni
ledopádu (asi 1 hodina
pochodu). Ledovec Irik je ve spodní i střední části holý
a odkrytý. Spodní ledopád se obchází vlevo ve směru pochodu po stupních pravého
okraje ledovce. Svah je zde strmý okolo 30 stupňů. Tento úsek je třeba překonat v
mačkách. Po asi hodině a půl se ledovec narovnává, stoupání zde není větší
než 20 stupňů. V těchto místech začíná střední část ledovce. Sem lze dojít
také delší, ale technicky jednodušší oklikou. Vyjdete jako po trase směřující k
průsmyku Těrskolak až k dlouhému firnovému poli. Překonáte následně suťový
hřeben ležící mezi skalami nad ledovcem a po policích ze sněhu a suti traverzujete
severovýchodní svah horského hřbetu. Asi po hodině traverzování sestoupíte do
širokého kotle s okrouhlým morénovým jezerem na levém okraji. V kotli je možno
tábořit. Od jezera po morénách pravého břehu ledovce je možné vyjít na střední
část ledovce Irik a obejít tak ledopád. Tato trasa zabere asi 4 hodiny. Střední
část ledovce se překonává středem. Brzy dorazíte do míst ohybu, ledovec je
povlovnější, ale u jeho pravého okraje se objevují dlouhé příčné trhliny. Vlevo
ve směru chůze, za skalním výběžkem, je sedlo průsmyku Těrskol. Je nutno vystoupat
přímo do sedla, ve směru výstupu je ale množství ledovcových trhlin. Překonáte
jednoduchý ledopád pravého břehu ledovce a dostanete se k poslednímu výšvihu;
většinou je to zasypaný ledový svah se sklonem okolo 25 stupňů, dlouhý asi 100
metrů. Před cestou těmito místy se nezapomeňte navázat, je zde mnoho ledovcových
trhlin. Od 
spodního jazyku ledovce Irik až do sedla je to asi 5-7 hodin,
v závislosti na vybrané trase a momentálních podmínkách. Vlevo od sedla jsou
příkré srázy jihovýchodního hřebene, vpravo je mohutné suťovisko z balvanů,
pozůstatku starého lávového proudu vytékajícího z Elbrusu. Z průsmyku se odkrývá
panoráma vrcholů, které obkroužily horní partie ledovce Irik: východní vrchol
Elbrusu, lávový tok Ačkerjakol, na jihu ledovec Těrskol; vidět jsou i domečky
Ledové základny (Ledovaja baza, třetí den pochodu) Poté jsem pokračoval dále na
severozápad k Prijutu 11 (čtvrtý den pochodu) Z průsmyku se sestupuje nejprve po
pravé straně Umového pole a dále po pravém břehu potůčku stékajícího ze sedla.
Sestup vede sutí i travnatými policemi. Asi po půlhodině vyjdete do jakési
„kapsy" levobřežní morény ledovce Těrskol.
Další cesta dolinou je popsána v popise trasy přechodu přes sedlo Těrskolak. Z
průsmyku Těrskol existuje také druhá varianta sestupu. Ze sedla se vydáte vpravo ke
střední (nebo spíše horní) části ledovce Těrskol. Pak přejdete ledovec (pozor na
trhliny) a vyjdete k budovám Ledovoj bazy (Ledové základny). Dále pokračujete po
staré silnici, minete meteorologickou stanici zvanou „105. piket" a asi za 4
hodiny dojdete do usedlosti Těrskol v Baksanské dolině.
Ze sedla až do Baksanské doliny trvá sestup touto variantou asi 7 hodin.
Přechod z údolí Adyr-Su do Adyl-Su přes Gumači
 |
1. Adylsu 2. Šchelda 3. Elbrus 4. Džantugan 5. MVTU 6. Džajlyk 7. Ullutau 8. Mestia |
Dvě nádherná údolí jednou ranou. Údolí jsou
vyhlášená svou krásou mezi horolezci i vysokohorskými turisty. Od řeky Baksan
vyrazíte údolím Adyr-Su vzhůru, v bezprostřední blízkosti Hlavního kavkazského
hřebene překonáte sedlo a kolem řeky Adyl-Su se vrátíte opět k Baksanu. Okružní
trasa těmito údolími slibuje nezapomenutelné zážitky. Pro přechod sedla a ledovců
jsou nutné mačky, cepíny a lano na jištění.
Průsmyk Gumači leží mezi vrcholy Gumači a Jižní Čotčat v horském hřbetu Adylsu,
který je severní větví Hlavního kavkazského hřebene. Průsmyk spojuje horní
části údolí Adyl-Su a Adyr-Su, přesněji ledovec Džankuat a západní větev ledovce
Adyr-su. Trasa přes průsmyk tedy nepřekračuje státní hranici mezi Ruskem a Gruzií.
Jméno dostal průsmyk podle stejnojmenného vrcholu, který je pojmenován podle
balkarského výrazu „kumač" neboli plátno. Jde tedy o „Horu potaženou
plátnem"; ta dostala své jméno od toho, zeje stále pokryta tlustou vrstvou
sněhu. Tuto trasu jsem absolvoval v opačném pořadí než je zde popsáno, tzn. že
časově i technicky náročnější variantou s přechodem vrcholu Gumači.
Trasa do sedla začíná od tábořiště Zelený hostinec (Zelenaja gastinica) ve výšce
2 400 m n. m. Z tábořiště se musíte vydat vzhůru směrem na jihovýchod k jazyku
ledovce Džankuat. Dále se vydejte po ledovci, ale držte se jeho levého okraje a
zanechte vpravo ve směru pochodu ledopád pod svahy hory Džantugan. Další cesta vede
ve směru „Skal Aristova", které tvoří tři nevysoké vrcholky v závěru
ledovce. 
Nedojdete ovšem až k nim, ale nedaleko před nimi se stočíte vlevo na
východ, obejdete trhliny východního okraje ledovce a dojdete až pod průsmyk. Až sem
to je od tábořiště „Zelený hostinec" asi 4 hodiny. Následuje nepříliš
prudký sněhový svah s proláklinou a jednoduchý skalní kuloár (pozor na padající
kameny, je třeba se jistit asi obtížnosti 3 lezení). Tudy se dostanete až do sedla
(výstup trvá asi 40-60 minut). Já přešel přes vrcholek Čatčan (3540 m n.m.) V
sedle je nevelké jezero a před větrem chráněná místa vhodná pro stany. Východní
stranu průsmyku tvoří ledovec stékající od hory Gumači. (obtížnost 2a) Ledovec
má tři ledopády. Dva spodní se obcházejí po levé okrajové moréně a
nepředstavují žádný problém. Zdolání vrchního ledopádu je ale nejsložitější
místo celého přechodu. Ledopád představuje prudký ledový sráz rozervaný
trhlinami. Skalními výchozy je ledopád ještě rozdělen do dvou jazyků. Levý
severní jazyk ledopádu se sklonem zhruba do 30° podléhá značným sezónním
změnám. Pokud se rozhodnete projít ledopád tudy, nutně potřebujete mačky a cepín.
Nejsložitější úsek v této části ledopádu je dlouhý jednu až dvě lanové
délky. Pravá, jižní větev ledopádu je pro přechod snadnější. Ledopád je zde
méně rozbit trhlinami, má menší sklon (do 25°), a přestože je cesta tudy delší,
časově je výhodnější. Na zdolání ledopádu pravou stranou počítejte asi 1,5
hodiny, než dojdete do pozvolnější části ledovce. Pak ještě asi hodinu pochodu
podél levého okraje ledovce a dostanete se k začátku stezky vedoucí po hřebenu levé
okrajové morény ledovce. V těchto místech je možné najít také plošinky pro
nocleh. Stezka odsud prudce klesá a míří do údolí Adyr-Su podél potoků
vytékajících z ledovce. Ty jsou levými zdrojnicemi řeky Adyr-Su. Údolím vede
silnice, po které se zásobují stálé horolezecké a turistické základny Džajlyk a
Ullutau. Po této cestě se dostanete opět do údolí řeky Baksan. Celková doba
přechodu průsmykem od „Zeleného hostince" je zhruba 9-10 hodin, pokud se vydáte
na cestu obráceně, počítejte asi o hodinu více.
Klasický výstup na Elbrus
Elbrus - původně
stratovulkán, při jehož erupci dochází k výlevům lávy i kvývrhům. Na severním
úbočí Elbrusu pramení „Gorjačij narzan". Jeho teplota je kolem 70 °C. Elbrus
byl znám obyvatelům Kavkazu už v dávnověku. Každá národnost měla pro něj svůj
název, často spojený s nejrůznějšími legendami. Balkarci, Karačajevci a s nimi
spjaté národy nazývaly tuto horu „Mingi-Tau", tedy „Tisícová hora",
nebo též „Džin-Padišach", což znamená „Vládce horských duchů". Pro
Čerkesy to byla nedotknutelná posvátná hora a nazývali ji prý „Aš-Gamacho".
Pjersové používali název „Elboros", neboli „Vysoká hora". Pro
Kabardince je Elbrus horou štěstí -„Ošcha-Macho", obdobný význam má i název
„Kuska-Maf" - to jest „Hora přinášející štěstí". Staří Gruzíni
nazývali tohoto velikána „Jal-Bus", což údajně znamená „Sněžná
hora". „Oš-Chama-chu" se překládá jako „Jitřní hora" a název
„El-Burum" jako „Velká hora". Pro antické národy to byl
„Strobylos", pro Abcházce „Ugrušigumace" a tento výčet zcela jistě
není úplný. Strach a pověry byly příčinou, že se místní horalé Elbrusu spíše
vyhýbali. K prvním pokusům o zdolání této hory tak došlo až začátkem 19.
století. Prvnímu úspěšnému pokusu ale předcházelo mnoho nezdarů i tragédií.
Například v roce 1817 se vydal na cestu k vrcholu malý vojenský oddíl, avšak celý
zahynul již na přístupové cestě k hoře. V roce 1829 se pokusila o zdolání vrcholu
Elbrusu ruská vojenská expedice generála G. A. Emanuela. Nižšího
východního vrcholu dosáhl 22. července pouze průvodce výpravy,
Kabardinec Kilar Chaširov. Datum tohoto výstupu se pokládá za začátek horolezectví
v ruských zemích. Na Elbrus ovšem mířily i výpravy z ciziny. Roku 1857 byl vAnglii
založen Alpinistický klub a jeho členové v roce 1868 uskutečnili první expedici
západních horolezců do pohoří Kavkaz. Elbrus se jim zdolat nepodařilo, a tak roku
1874 přijeli znova. Tentokráte jim štěstí
přálo a 30. července dosáhli H. Walker, F. Gardiner, A. W. Moore, F. C. Grove a P.
Knubel jako vůbec první lidé západního vrcholu Elbrusu. Po Britech přišli na Kavkaz
také Rakušané, Švýcaři, Francouzi, Němci a mnozí další a stále častěji se
objevovaly také vědecké expedice.
Technicky jednoduchá a také nejpoužívanější výstupová trasa na nejvyšší vrchol
Kavkazu. Za sezónu touto trasou vystoupí na vrchol stovky návštěvníků.
Pro výstup na vrchol
i s krátkou aklimatizací je třeba počítat 3-4 dny, pochopitelně pokud přeje
počasí. Já jsem žádnou aklimatizaci nedělal, protože jsem byl na Kavkaze již více
jak 14 dní a měl za sebou přechod s Těberda--Archyz, Adyr-su--Adylsu (přes Gumači) a
několikadenní toulání údolím Irik a ledovcema Irik, Těrskolak, Těrskol, Azau.
Lezecká sezóna začíná na konci května, ale nejvíce výstupů na horu Elbrus se
podniká v červenci, kdy bývá i nejvhodnější počasí. Výstupy na vrchol se dají
uskutečnit i v zimě, ale podmínky výstupu jsou mnohem tvrdší. Počasí bylo velmi
dobré, jasné nebe plné hvězd, odpoledne velmi horko, ale i tak pozor na ranní mráz!
Samotný výstup není technicky náročný, vyžaduje ale mačky, cepín, pro skupinu
také lano a kompas nebo buzolu, pro případ že se zhorší počasí. Já myslím, že
stačí pouze mačky a hůlky, které velmi pomohou při dlouhém a vyčerpávajícím
sestupu, Dá se to jít i bez maček s jednou hůlkou jako v mém případě. Toto ovšem
jen v případě pěkného počasí, jinak doporučuji vzít s sebou vše potřebné
vybavení. Nepodceňujte aklimatizaci, Elbrus je vysoká hora (5 642 m n.m. západní
vrchol).
Asfaltová silnice vedoucí údolím Baksan končí v usedlosti Azau, kde stojí spodní
stanice lanovky. Ta vyveze turisty, horolezce, ale i jen zvědavce až do výšky asi 3
500 m n.m., do stanice zvané Mir (s jedním přestupem na mezistanici zvané Staryj
Krugozor). Tady většinou začíná první etapa výstupu k jednomu z vrcholů Elbrusu.
Po ledovci se vystoupí až k Prijutu odinadcati (Prijut odinadcati = Prijut jedenácti).
Odtud se potom vyráží k poslednímu úseku cesty na vrchol. Já tam došel jak jsem
již řekl z údolí řeky Irik, tedy celou výšku si poctivě vystoupal..
Od horní stanice lanovky se sestoupí z morény na ledovec, dále následuje dost prudký
výšvih. Cesta bývá vyšlapaná a značená dřevěnými tyčemi každých 80 metrů.
Trasa výstupu vede nahoru po povlovném sněhovém svahu a mírně zahýbá vlevo až k
místu, kde se sklon svahu prudce zvětšuje na 30-35 %. Zde se zahne doleva a musí se
vystoupat traverzem na sněhový hřbet. Po 300-350 metrech se vystoupá ke skalnaté
vyvýšenině, na které stojí prapodivná kopulovitá stavba, Prijut odinadcati.
Téměř po celé trase výstupu jsou vlevo ledovcové trhliny!
V mlze je snadné sejít z cesty, za pěkného počasí je trasa zcela bezproblémová.
V Prijutu odinadcati se doporučuje provést alespoň jednodenní aklimatizaci spojenou s
výstupem k Pastuchovým skalám. V Prijutu se dá přespat (asi 150 RUR), je nutné mít
ale vlastní spací pytel a potraviny. Při samotném výstupu se doporučuje vyrazit z
Prijutu odinadcati v 2 hodiny v noci. Stoupá se přímo nahoru po levé straně silně
zasněženého skalního hřebenu, ve směru východního vrcholu, k levé hraně
nevelkých skalních výstupků, nazývaných Pastuchovy skály. Výstup na oba vrcholy
Elbrusu je ze všech stran po poměrně snadných, povlovných svazích, které jsou
stále pod sněhem. Zrádné je velké množství skrytých ledovcových trhlin. Proto se
pro výstup většinou používá nejbezpečnější cesta z Prijutu odinadcati. Od
Pastuchových skal je výstup veden nějakých 300—400 metrů přímo nahoru, pak
postupně zatáčí vlevo, až přejde do traverzu svahu východního vrcholu Elbrusu.
Traverz směřuje do sedla mezi oběma vrcholy. Od Prijutu odinadcati až do sedla by
výstup neměl trvat déle než 5-6 hodin. V sedle je třeba se rozhodnout, zda dále bude
výstup směřovat na západní nebo východní vrchol. Pod svahy západního vrcholu, na
začátku ohromné sněhové muldy vedoucí k sedlu, stojí chýše. Její zbytky mohou
posloužit jako orientační bod. My (já a jeden Ukrajinec) jsme stoupali dále až
na svahy východního vrcholu Elbrusu, pak se přesunuli na levou stranu blíže k sedlu
(asi 40 % zledovatělý svah) a poté přímo nahoru na východní vrchol Elbrusu (5621 m
n.m.), poté jsme sestoupily klasickou cestou do sedla, kde jsme pokračovali ve výstupu
na západní vrchol. Toto pořadí má spoustu výhod. Slunce se začíná pomalu
objevovat za východním vrcholem, který vytvoří asi 100 km dluhý stín, na západním
vrchlu lom světla vytváří pěkné barevné kreace. Hory hlavního hřebene dostanou
červenou barvu se silně tmavěmodrým pruhem ukončujícím horizont. Stojí to za to!
Cesta na východní vrchol
Asi 250-300 metrů nad chýši je nutno zahnout ze sedla doprava a po sněhovém svahu s
holými skalnatými výběžky vystoupit na skály štítu. Odtud po široké
horizontální plošině se dá nejsnadněji vystoupit ke kótě východního vrcholu
masivu Elbrusu (5 632 m n.m.).Ze sedla výstup trvá asi 1-1,5 hodiny. Sestup po trase
výstupu až k Prijutu odinadcati trvá asi 3,5-4 hodiny. Mě se zdál východní vrchol
mnohem těžší než západní. Možná to bylo hůře prošlapanou stopou (většina
lidí chodí pouze na vyšší z vrcholů..) a také netradiční cestou nástupu k
vrchlu, příliš velkým sklonem a místy ledové plotny.
Cesta na západní vrchol
80-100 metrů nad chýší směrem do sedla Elbrusu je třeba zahnout doleva a po
příkrém svahu se sněhem a ledem vystoupit nahoru vpravo (protnout svah), na skály
ramene západního vrcholu. Výstup pokračuje z ramene po široké planině a holých
zasněžených skalách až na západní vrchol Elbrusu, vysoký 5 642 m n.m. Ze sedla sem
trvá výstup 1,5-2 hodiny. Sestup po linii výstupu k Prijutu odinadcati trvá asi
3,5—4 hodiny.
-------------------------------
Hlavní nebezpečí představuje na této výstupové cestě počasí. Na svazích Elbrusu
se slunečný den rychle změní v mlhu a nepohodu. V mlze pak horolezci na rozlehlých
sněžných polích snadno ztrácejí orientaci, sejdou z cesty a končí pádem do
trhliny nebo umrznou v důsledku silného větru a rychlého poklesu teploty (na -40 až
-50 °C!).