Slovo „chrám" znamená
mohutnou a pevnou budovu. Je to výraz společný všem slovanským národům. Nejde
ovšem jen o pevné zdi. Jde také o sílu ducha (nebo spíše Ducha), na kterou nesmíme
zapomínat. Proto je celá stavba na nejvyšším bodě zakončena křížem, znamením
vítězství.
Slovo „kostel" znamená
pevnost. Opevňování kostelů sice církev zakazovala, ale už sama kamenná stavba,
kolem níž se rozkládal hřbitov obehnaný zdí, znamenala jisté útočiště ve zlých
dobách. Kostel je ale také místem setkávání člověka s Bohem a Boha s člověkem i
člověka s člověkem, s ostatními lidmi. Tichá zákoutí uprostřed města tuto
atmosféru setkávání jen umocňuji. A staré náhrobky připomínají jedno ze
setkání, jemuž žádný člověk neunikne. Ptají se každého z nás: Proč žiješ?
Jaký je smysl tvého života? Co po tobě zůstane??!
Kostelu sv. Václava připadla
díky kardinálu Ditrichštejnovi důležitá úloha. Mikuláš Adaukt Voigt
poznamenává, že po dokončeni katedrály v Olomouci zaměřil kardinál svou
pozornost především na tehdejší farní kostel sv. Václava v Mikulově, neboť „pro
svou zvláštní náklonnost k tomuto městu je chtěl ozdobit kolegiátní
kapitulou". Středověcí i barokní mistři architektury, sochařství i
malířství vytvářeli svá díla nejen pro potěchu očí a srdce a ke cti a slávě
Boží podle přání objednatele, ale také jako nástroj výchovy a poučeni pro ty, kdo
nerozuměli latině zaznívající od oltáře a nedovedli si přečíst nic o svém
náboženství v učených knihách. Rozuměli zato velmi dobře nejen tomu, co na
sochách a obrazech viděli svýma očima, ale i jejich symbol mluvě. Kdo dnes ví, že
pilíře v kostelní lodi:
- symbolizují apoštoly (a jejich nástupce - biskupy
- vnější zdi rytíře (šlechtu)
- a podlaha, totiž ty kameny, po nichž sice každý šlape, ale bez nichž to nejde, prostý věřící lid?
Jsou o tom zachovány celé traktáty. Pochopit smysl výzdoby a vlastně celé stavby kostela, porozumět celému dílu je možná důležitější než vědět, že dnešní podoba kolegiátního chrámu sv. Václava je výsledkem stavební činnosti kardinála Ditrichštejna s podstatnými úpravami ve druhé polovině 18. století. Znalost toho, kdy byla postavena která zeď a kolik zlatých stála která socha, je sice důležité, ale není to všechno.
V evropských dějinách 15. a 16. století patřila Morava v
náboženském i politickém smyslu k nejzajímavějším zemím Evropy. Zemi vládla
šlechta, která si uchovávala svá starobylá práva proti nárokům panovníka. K
právům neomezeně spravovat své panství patřilo i právo rozhodovat o náboženských
otázkách. A moravská šlechta si udržovala svoji obecně křesťanskou
tolerantní pozici. Lpění na tradičních privilegiích šlechty, její „komunikace
přes náboženské hranice", jak ve svých Dějinách Moravy výstižně uvádí
Josef Válka, vedlo i u tehdejších současníků k chápání Moravy jako oázy
náboženské tolerance. Mikulov a jeho vladaři zaujímají v této charakteristice
čestné místo. Geografická poloha města s sebou nesla stálé ohrožení při
vojenských konfliktech. Setkávaly se zde kulturní a náboženské proudy různých
etnik, které dodávaly městu vnitřní ráz a řád. Vedle soužití Čechů a Němců,
daného příhraničním charakterem města a středověkou kolonizací, zde žila
významná židovská komunita a na sto let tu našli útočiště a domov vyznavači
novokřtěnství, nazývaní habáni.
Pro Lichtenštejny byla jistě pohnutkou k přijetí židů, vyháněných počátkem 15.
století z Dolního Rakouska a moravských královských měst, neochota slepě poslouchat
panovníka. Ať byly důvody jejich tolerantnosti k židovskému obyvatelstvu jakékoliv,
důsledky pro město byly jednoznačně pozitivní. Mikulov získal obchodně zdatné
obyvatele a městská i vrchnostenská pokladna významný zdroj příjmů. A tak díky
zřejmému hospodářskému přínosu, který přítomnost židů pro město znamenala a
který si vrchnost velmi dobře uvědomovala, se mohl Mikulov na celá tři století - od
poloviny 16. století až do roku 1851 -stát politickým, kulturním a duchovním centrem
moravských židů a sídlem zemského rabína. Podstatnou okolností, která postavila
Mikulov do středu zájmu židovského obyvatelstva, přitom byla jeho výhodná
geografická poloha na cestě z Vídně do Brna těsně na hranicích s Rakouskem.
Nejstarší písemná zpráva o židech v Mikulově se sice vztahuje již k roku 1369,
ovšem plně konstituovaná židovská obec vznikla až před polovinou 15. století, tedy
právě po vypovězení židů z Dolních Rakous Vídně roku 1421. Židé vynikali
výborně vedeným obchodem a řemesly, přispívajícími k rozkvětu města. Obchodovali
s kramářským zbožím, dobytkem, kůžemi, vínem, vlnou i peřím, ale především s
penězi. Přestože byli ve svých právech v porovnání s ostatními obyvateli města
omezeni a museli vrchnosti odvádět vysoké poplatky, byla jejich práva určena
četnými privilegii. Koncem 18. století mělo povolení k pobytu na Moravě 5400
židovských rodin, z nichž 620 bylo usazeno právě v Mikulově. Nejpočetnějšího
osídlení dosáhla mikulovská židovská komunita v první polovině 19. století. V
roce 1836 zde žilo 3520 židů, což bylo 42% všech tehdejších obyvatel města, v
letech 1848 až 1919 tvořila židovská obec politicky samostatný celek s vlastní
volenou samosprávou. Po získání plné občanské rovnoprávnosti v roce 1848 však
nastalo vylidňování ghetta migrací jeho obyvatel za příznivějšími ekonomickými
podmínkami do velkých měst, především do Brna a Vídně. Úplný zánik mikulovské
židovské komunity přinesl nástup fašismu a druhá světová válka se svými
hrůznými následky.
S Mikulovem je spjata celá řada význačných židovských osobností, především
moravských zemských rabínů. Legendami opředený rabbi Lów-Jehuda Lów ben
Becalel-zde působil v letech 1553-1573. Náležel ke zcela výjimečným osobnostem nejen
své doby, byl autorem řady nábožensko-filozofických spisů. Jeho pedagogické teorie
vykazují pozoruhodně společné rysy s dílem J. A. Komenského. V Mikulově založil
vyšší náboženské učiliště, zvané ješíva, které v průběhu let nabylo 
evropského věhlasu. Z dalších
rabínů působících v Mikulově vynikli Menachem Mendl Krochmal (1648-1661), autor
židovského samosprávného zákoníku, schváleného v roce 1652 na zemské synodě v
Mikulově, David Oppenheimer (1689-1708), zakladatel nadace pro vzdělání chudých
dětí, mystik a kabalista Šemuel Šmeike Hořovic (1774-1778), jediný významný chasid
na rabínském postu v českých zemích, a Mordechaj Benet (1789-1829), zvaný
zázračný rabín. Pomníky zdobící rabínský vršek mikulovského židovského
hřbitova jsou trvalou připomínkou jejich zdejšího působení.
Z mikulovského ghetta pochází také mnoho významných světských osobností. Narodil
se zde profesor vídeňské univerzity a císařský poradce Josef voň Sonnenfels
(1733-1817) i jeho bratr, dvorní rada František voň Sonnenfels (1735-1806). S Mikulovem
je spojeno i jméno hluchoněmého a nevidomého básníka Hieronyma Lorma (1821-1902),
autora dotykové abecedy.
Židovská čtvrť se rozkládala na západním svahu Zámeckého kopce. Její páteř
vždy tvořila ulice Hlavní, dnes Husova, k níž postupně přibývaly další domovní
bloky a ulice, zvláště ve svahu dolů na takzvaných Židovských zahradách. Měla
vlastní školy, obchody, lázně, modlitebny i hřbitov. Ani židovské obci se
nevyhýbaly katastrofy v podobě zhoubných požárů. Největšímu z nich padlo dne 10.
srpna 1719 za oběť celé ghetto. Stavebně a hygienicky málo komfortní domovní
zástavba utrpěla v polovině 19. století postupným odchodem původního obyvatelstva a
po poslední válce došlo navíc k mnoha plošným demolicím. Z původních 317 domů,
které se rozkládaly na ploše 13,5 hektaru, tak do dnešních dnů přečkalo jen 90, z
nichž je polovina chráněna jako kulturní památka. Těžiště bývalé židovské
čtvrti se navíc nalézá v hranicích městské památkové rezervace Mikulov. Řada
dochovaných domů obsahuje ještě renesanční jádro, barokní klenby, klasicistní či
secesní fasádu s mnoha kvalitními historickými stavebními detaily. Z někdejších
institucí dosud nalezneme v areálu židovské čtvrti budovu chlapecké školy (Husova
4) a starobince (Husova 52). Velmi cennou originální památku představuje středověká
cisterna na vodu v suterénu domu Husova 8, sloužící snad k provozu mikve (rituální
lázně). Nestojí již budovy obecního domu, špitálu, šlachty (rituální porážky),
pekárny macesů (nekvašených chlebů), ani budova židovského muzea, které zde v
letech 1934-1938 fungovalo. Duchovní význam mikulovské židovské obce, daný kromě
jiného i počtem jejích obyvatel, se projevil skutečností, že v dobách její
největší slávy v první polovině 19. století zde bylo v provozu nejméně 12 synagog
či modliteben. V nepoměrně větší Praze tehdy například existovalo 16 synagog.
Nejdůležitější z mikulovských svatostánků byla Horní neboli Stará synagoga,
původně pocházející snad z roku 1550. Dnešní architektonické pojetí je výsledkem
barokní přestavby z let 1719-1723. Centrální rozvrh stavby, kdy je čtveřice kupolí
sklenuta do čtyřsloupového pilíře uprostřed haly, vychází z polských vzorů.
Synagoga, která byla v období válečné okupace zdevastována, byla v letech 1977-1989
opravena a slouží jako muzejní expozice věnovaná historii a památkám zdejší
židovské obce. Dolní či Nová synagoga, hodnotná barokní stavba z období kolem roku
1600, byla zbořena v letech 1977-1978. Též většina ostatních synagog a modliteben,
které se nalézaly nejčastěji v patrech domů či dvorních křídlech, již nestojí.
Zanikla tak modlitebna a studovna bet ha-midraš, o níž se první historická zmínka
váže k roku 1700, synagoga Guttmannova, Chasidská, Ševcovská, Řeznická i
Ábelesova. Pouze Michlštetrovská synagoga z roku 1697 ve dvoře domu Husova 52 a zbytky
zdiva Aškenázské synagogy z roku 1675 ve dvorech domů na ulici A. Muchy dosud
přečkaly. Svou schopnost duchovní tolerance prokázal Mikulov znovu během zhruba
stoleté epizody, kdy se stal centrem působení novokřtěnců neboli habánů. Tito
představitelé radikálního proudu reformace, který vzešel z německé selské války,
přišli do Mikulova pod vedením Balthazara Hubmaiera počátkem léta roku 1526. Jejich
utopická a sociální vize zaujala tehdejšího majitele Mikulova Linharta z
Lichtenštejna natolik, že přijal z Hubmaierových rukou křest.
Habáni, kteří přišli na Moravu z Rakouska, Švýcarska a Německa, vytvořili nejen
radikální formu reformačního náboženského myšlení, ale i originální organizaci
obcí, v nichž se pokusili uvést v život svoji víru. Tou rozuměli uskutečnění
svobodné říše Kristovy bez vší duchovní a světské vrchnosti, kde by žili podle
svého vnitřního zákona a kde je všechno všem společné, souhlas s vírou
stvrzujíce v dospělém věku novým křtem (odtud název náboženského společenství
novokřtěnců). Proto budovali společné domy, v nichž bylo vše, co potřebovali ke
svému životu a kolektivně konané práci, jejíž výsledky byly majetkem celé
komunity. Novokřtěnecké hnutí se sice rozšířilo po Evropě, ale zvláštní význam
mělo právě na jižní Moravě, kde byla na počátku 16. století velmi příznivá
situace, aby zde habáni zakotvili. Morava byla v té době v podstatě pod samosprávou
stavů reformně smýšlejících, ochotných, ale hlavně také schopných je chránit.
Následkem válek 15. století byla země zpustošená a vylidněná. Feudálové
rozšiřovali své velkostatky a budovali hospodářské podniky ve vlastní režii.
Zakládali rozsáhlé dvory s intenzivní živočišnou a rostlinnou výrobou, na jižní
Moravě podporovali vinařství. Všechny tyto činnosti vyžadovaly kvalifikaci. A
právě jakoby na pomoc snahám feudálů po rozmachu režijního hospodářství
přicházejí na Moravu habáni s nepřehlédnutelnou dovedností, zdatností,
pracovitostí i novými zkušenostmi, které si jednak přinesli a jednak je čerpali ze
svých neustálých cest i pravidelným kontaktem s ostatními komunitami v zahraničí.
Právě oni se zasloužili o to, že jižní Morava té doby byla považována za
„zahradu střední Evropy". Brzy po Hubmaierovi přišli do Mikulova jeho
spolupracovníci. V roce 1527 to byl významný teolog Hans Hutt a Jacob Wideman, zvaný
Jednooký, Oswalt Glait a další, jejichž vítaná pomoc umožnila Hubmaierovi více se
věnovat publikační činnosti. A tak již v následujícím roce po svém příchodu do
Mikulova Balthazar Hubmaier napsal a prostřednictvím knihtiskaře Simprechta
Sorga-Froschauera také vydal šest svých německy psaných polemických spisů,
vyznačujících se náboženskou tolerancí a křesťanskou láskou. Svá díla adresoval
moravským feudálům i za hranice Moravy, například do Branibor a polské
Lehnice.
Přestože novokřtěnecká tiskárna v Mikulově působila pouze dva roky (1526-1527),
bylo v ní vydáno sedmnáct spisů. Ani Hubmaier ve městě dlouho nepobyl. Již
počátkem roku 1528 byl násilím odvlečen do Vídně a tam po krátkém věznění 10.
března téhož roku jako kacíř veřejně upálen. Jeho souvěrců však neustále
přibývalo. Stoupenci nového hnutí však nebyli ve svých názorech na společný
majetek a aktivní odpor (odmítali například i nošení meče) jednotní, proto z
Mikulova odešla skupina vedená Jacobem Widemanem, utábořila se u Mušova a poté
pokračovala ještě dál. Mikulovská komunita si přesto zachovala prvenství co do
počtu i významu. K jejím členům lze počítat i Linharta a Jana z Lichtenštejna. V
Mikulově si habáni vybudovali 45 domů v dnešní Koněvově ulici, měli vlastní
soukenickou dílnu, lázeň a prádelnu. Za zmínku stojí odkrytí jejich hřbitova na
Habánské ulici nedaleko dříve stojícího „Bruderhofu". Poměrně brzy
byl o přílivu novokřtěnců informován císař Ferdinand l. (1526-1564), který proti
všem nekatolíkům ostře vystupoval. Situace však nebyla jednoznačná, protože
byl v řadě svých rozhodnutí zvláště v otázce výše berní, tolik potřebných v
době tureckého nebezpečí - na pozemkové šlechtě závislý a mohl svá přání v
plné míře prosadit jen v královských městech. Zlatý věk habánům nastal, když
Ferdinanda vystřídal Maxmilián (1564-1576), který sice nebyl nekatolíkům více
nakloněn, ale byl liberálnější a moravskými rádci byl upozorněn, aby problém
dále nejitřil. Habáni začali být považováni za domácí obyvatelstvo a jako takoví
i zdaňováni, což je svědectvím toho, že státní pokladna počítala s jejich
dalším působením na Moravě. Mikulovská komunita si udržovala mimořádné
postavení. Od roku 1565 stál v jejím čele Peter Scherer, známý jako Peter
Walpot,
další významná osobnost hnutí. Mikulovští habáni vynikali v lékařství a
lazebnictví. Na Pražský hrad byl k Rudolfu li. povolán Georg Zobel, představený
veškerého řemesla lazebnického, vyhledávaný předními feudály (v Mikulově také v
červnu 1603 zemřel). Habánský lékař Balser Goller byl roku 1607 s rakouským
vyslancem v Cařihradě. Habánští lékaři ošetřovali saského knížete i
císařské důstojníky a vojáky. Také kardinál František z Ditrichštejna měl
habánského osobního lékaře. Hlavním zaměstnáním habánů byla řemesla, práce v
zemědělství a vinařství. Markantní byl vliv habánů právě na vinařství a také
hrnčířství, zejména díky jejich fajánsovému nádobí, nejatraktivnějšímu
produktu habánské keramické výroby. Podle kroniky vykonávali 42 profesí. Řemesla
přivedli k rozkvětu. Přebírali totiž domácí způsoby s celou místní kulturní
tradicí, a současně navazovali na tradici země svého původu. Pro střednictvím
poslů byli navíc průběžně informováni o nových poznatcích v Evropě. Ve své
činnosti nebyli omezováni cechovními předpisy, a co je také důležité, jejich
řády nedovolovaly, aby prodávali nekvalitní zboží, které by poškozovalo jejich
pověst. Nebyly to hospodářské důvody, které vedly k jejich nucenému odchodu, ale
zejména politické poměry, vyjádřené nekompromisním císařským mandátem o jejich
vypovězení z roku 1622. A tak zcela změněným podmínkám, umocněným Bílou horou,
padly za oběť i kvetoucí obce habánů. Odešli ze „země zaslíbené", jak
Moravu nazývali, odešli z Mikulova, který hrál v jejich komunitě vždy přední roli.
Byl nejen místem příchodu, vnitřní diferenciace, ale i místem pobytu význačných
osobností hnutí. Odchodem z Moravy nevzala myšlenka novokřtěneckého učení za své.
Habáni je přenesli do svých nových působišť - Levár, Sobotiště, Moravského
Jána, Gbel, Sedmihradska a dále až na Nový kontinent. Síla učení křesťanské
lásky a tolerance spolu s prostotou, vnitřním klidem a vyrovnáním je přitažlivá i
pro lidi žijící na konci 20. století. Dokládají to návštěvy hutterských
bratří, jak se také někdy habánům říká, z různých zemí Evropy, z Kanady a USA.
Pravidelně zajíždějí do Mikulova, aby - vyjádřeno slovy Andrease Meiera, biskupa ze
státu New York - „vykonali tuto dlouhou pouť do míst, kde před více než 450 lety
všechno začalo". Přetrvání učení novokřtěnců do novověku a jeho renesance
v současnosti ukázaly, že se nejednalo o historickou kuriozitu. Habáni se vracejí do
míst, kam v roce 1526 přišli jejich prapředci, do míst, kde jsou evidentní stopy
jejich působení. A Mikulov je přijímá stejně jako tehdy s porozuměním a
tolerancí.
Votivní
obraz mikulovské kapituly vypovídá o mnohém z toho, co znamenal kardinál
František Ditrichštejn pro Mikulov, pro své milované rezidenční město, jemuž
vtiskl stavební, ale i duchovní tvář. Veduta města Mikulova se Svatým kopečkem je
pro každého, kdo se zabývá dějinami města, nenahraditelným ikonografickým
materiálem. Dějiny kapituly připomínají první kanovníci v čele s proboštem
Jiříkem Otislavem z Kopenic. Kardinál sám upírá pohled k nebeským ochráncům
města - Černé loretánské madoně a sv. Václavovi. V rukou drží barokně
ztvárněný normandský štít, který je zdoben právě znakem mikulovské kapituly.
Štít kapitulního znaku je prohnutým klínem rozdělen na tři pole. v levém horním
poli je bíle a modře oděná Panna Maria s korunou na hlavě, stojící na půlměsíci.
V levici drží Ježíška s okříženou zeměkouli a v pravici žezlo. Obě postavy
mají kolem hlavy svatozář. V pravém horním červeném poli se nachází postava sv.
Václava v bojovém odění. Na krku má hermelínový límec, v pravici drží bílý
praporec s černou orlicí, levá ruka se opírá o zlatě vroubený štít normandského
tvaru, na němž vidíme v bílém poli rovněž černou orlici. Na hlavě obklopené
svatozáří má světec knížecí korunu. Třetí, spodní část štítu je kosmo-
dělená. Horní část pole je zlatá, dolní červená. Přes štít jsou položeny dva
vinařské nože Ditrichštejnů (podle Václava Buriana).
Mikulov byl na počátku
třicetileté války velmi krutě postižen boji, kdy byl dobyt a vydrancován vojsky
moravských stavů. Přesto jako sídelní město předního přívržence císaře -
olomouckého biskupa kardinála Františka z Ditrichštejna - zůstal vždy na straně
císařské. Za tuto podporu vyžádal kardinál František městu od císaře nové
privilegium, jímž bylo obnoveno právo města pečetit červeným voskem a používat
nový znak. Pergamenová listina je uložena ve fondech zdejšího archivu.
"Dítky nejdražší Boží dar a klenot nejpilnějšího
opatrování hodný jsou." Není vyloučeno, že právě tento výrok Jana
Ámose Komenského, jehož " Janua linquarum reserata" prý byla vytištěna v Mikulově a
jehož myšlenky, napsané již v 17. století na stěny mladého mikulovského gymnázia,
měly povzbuzovat studenty k píli, inspiroval kardinála Františka Ditrichštejna k
povolání „řádu zbožných bratří" - piaristů - do Mikulova. V té době
měli v našich zemích takřka monopolní postavení ve středním a vysokém školství
jezuité. Jejich řád se vyznačoval promyšleným přístupem k žákům, vyžadoval
kázeň a dbal na vzdělání učitelů. Zaměřoval se většinou na studenty z
majetnějších vrstev. Průlomem do tohoto monopolu se stal počin mikulovského
kardinála, který uprostřed třicetileté války založil ve svém sídelním městě
gymnázium a v roce 1631 je svěřil do rukou italských piaristů. Ti se ve své
vzdělávací činnosti soustřeďovali na elementární a střední školství a na
méně majetné obyvatelstvo. Byli nábožensky snášenliví, měli značné pochopení
pro mateřský jazyk svých žáků a kladli důraz
na výuku přírodních věd. Vzdělání na jejich školách bylo bezplatné. Mikulovské
piaristické gymnázium bylo první školou svého druhu na sever od Alp. Mělo
trojtřídní základní část, jejíž nejvyšší třída - aritmetika - připravovala
některé studenty i pro praktický život. Vlastní gymnázium bylo zváno „ústavem
latinských škol". Zaměřovalo se především na studium latiny a řečtiny se
smyslem pro krásno. Dále se vyučovalo dějepisu, zeměpisu, matematice, fyzice a
pochopitelně i hudbě a náboženství. Tento na svou dobu progresivní vzdělávací
systém se v podstatě udržel až do poloviny 19. století.
Škola patřila mezi ústavy střední velikosti. Téměř po celou dobu své existence
trpěla finančními problémy, protože ani vlastní statek a vinice svým výnosem
nepostačovaly ke krytí jejích potřeb. Vleklou potíží byl i nedostatek žáků.
Mikulov nebyl nikdy příliš lidnatým městem a gymnázia byla i v nedaleké Strážnici
či Brně. Obrat k lepšímu přinesl rok 1773, kdy bylo zrušeno jezuitské gymnázium ve
Znojmě a mikulovská škola měla opět kolem 400 žáků. Přesto bývalo gymnázium v
Mikulově řazeno mezi čelné ústavy svého druhu. Vzácná piaristická knihovna
čítala počátkem 19. století na 10000 svazků. Předností školy byl i fyzikální
ústav, který bývá dáván do souvislosti s působením Františka Kassiána Halašky
(1780-1847). Zdá se však, že existoval již v polovině 18. století. Na škole
vyučovala - byť většinou jen dočasně - řada dalších význačných pedagogů.
Dějepisec Job Gelasius Dobner (1719-1790) prosazoval kritickou revizi historických
pramenů. Přední reprezentant českých obrozeneckých snah Mikuláš Adaukt Voigt
(1733-1787) byl zakladatelem české numizmatiky. Na škole působil i velký vlastenec a
autor rozsáhlého místopisu Čech Jaroslav Schaller (1738-1809) a historik Josef Moravec
(1734-1814). Známý je také Dominik Kinský (1777-1848), učitel nejslavnějšího
absolventa mikulovského gymnázia - vynikajícího přírodovědce Jana Evangelisty
Purkyně (1787-1869). Mezi významné mikulovské hudební pedagogy patřil zejména
Václav Kalous (1715-1786), který později v Kosmonosích učil i ve své době
nejhranějšího českého skladatele Františka Xavera Brixiho.
Novou, bohužel však příliš krátkou etapu zaznamenalo mikulovské školství
počátkem 19. století. Přednáškou Františka Kassiána Halašky bylo totiž v roce
1807 otevřeno filozofické učiliště, první stupeň vysokoškolského studia.
Sestávalo ze dvou tříd, do nichž mohli postoupit vynikající absolventi gymnázií.
Hospodářské nesnáze, malost mikulovských poměrů a následné zřízení obdobného
učiliště v Brně však byly důvodem odchodu řady vynikajících profesorů. Úroveň
školy poklesla a do filozofických tříd byli posléze přijímáni i studenti, kteří
na jiných školách neuspěli. Mikulovská filozofie zanikla po školské reformě z roku
1848, již byla zavedena osmiletá gymnázia. Čtvrt století poté přešla piaristická
škola do rukou státu.
Přestože se čas od času na mikulovském gymnáziu vyučoval český jazyk jako
nepovinný nebo i povinný předmět, byla škola německá. To odpovídalo tehdejšímu
složení obyvatelstva. Teprve v roce 1936 byly v Mikulově za přispění Ústřední
matice školské položeny základy českého gymnázia, které působilo ve stejné
budově jako škola německá. Dne 12. března 1938 získala česká škola „právo
veřejnosti", což jejím absolventům umožňovalo další studium. Avšak již
počátkem října téhož roku byl Mikulov okupován nacisty a české gymnázium
zaniklo. I německá škola v průběhu války živořila. Dne 25. srpna 1945 bylo
gymnázium v Mikulově znovu otevřeno, tentokrát už jako škola ryze česká. V jeho
životě se projevovaly všechny politické změny a deformace, jež přinášela
poválečná doba. Obzvlášť citelně se ho dotkla Nejedlého školská reforma z roku
1953. Škody tehdy utrpěly jak sbírky učebních pomůcek, tak i piaristická knihovna,
jejíž zbytky byly koncem šedesátých let uspořádány a počátkem dalšího
desetiletí spolu s pozůstatky piaristického inventáře předány do péče
mikulovského muzea.
V roce 1969 se započalo s rekonstrukcí velice zchátralé gymnazijní budovy. Počátkem
osmdesátých let 20. století byla postavena i sportovní hala. Bohužel byl v té době
gymnazijní areál ochuzen o budovu bývalého piaristického divadla, v níž je nyní
umístěna jedna z mateřských škol. Současné úpravy venkovních prostor školy
pocházejí z devadesátých let. Listopad 1989 přinesl zásadní změny. Od září 1990
bylo znovu zavedeno víceleté studium a na gymnazijních chodbách opět začali
štěbetat primáni. Škola se otevřela světu. Vzrostl zájem žáků o výuku,
zvláště o studium cizích jazyků. Přicházejí sem vyučovat zahraniční lektoři,
objevili se i studenti z jiných zemí a mikulovští gymnazisté odjíždějí na
studijní pobyty do ciziny. Je přirozené, že Mikulov poskytoval a poskytuje vzdělání
i na dalších školách. Původní tradice zemědělského a vinařského školství je v
současnosti přenesena do blízkých Valtic. Naopak se v Mikulově rozvíjí Střední
odborné učiliště a své místo na slunci si obhajuje i soukromá Hotelová škola.
Vybudováním nové základní školy získalo město dostatek učebních prostor, a tak
není vyloučeno, že se stane sídlem dalších vzdělávacích ústavů. Gymnázium se
však svou historií a významem vymyká obvyklým dimenzím. Za léta své existence
vychovalo řadu vynikajících absolventů. Vždy žilo svým vnitřním životem,
ovlivněným především kvalitou pedagogů a studentů. Ti jsou zárukou pokračování
jeho po staletí trvající slavné tradice.
V ohbí potoka Hnánice, o jehož existenci mnozí Mikulované ani
nevědí, protože je již po řadu let ukryt pod zemí, stoji kostel sv. Jana Křtitele.
Ten dostali spolu se starým špitálem a hřbitovem po svém příchodu roku 1631
kardinálem Ditrichštejnem pozvaní piaristé. Budovy byly malé a ve špatném stavu,
léta neudržované. Špitál byl založen již roku 1401, o kostelu víme, že v letech
1530-1582 sloužil nekatolíkům. V roce 1632 se podle plánů schválených Vatikánem
začalo se stavbou nových řádových budov. Do kardinálovy smrti byl rozšířen kostel
a postaveno jedno křídlo kolejní kvadratury. Ve stavbě pak pokračoval kardinálův
následník Maxmilián Ditrichštejn.
Rozsah areálu je patrný na kresbě z roku 1683. V severovýchodním nároží je
zakreslen kostel s průčelím obráceným k východu, se čtyřbokou hranolovitou věží
u severní části kněžiště. Jižně od kostela byla postavena jednopatrová budova
koleje se třemi křidly a vstupním průčelím obráceným k severu, takže s
průčelím kostela tvoří náměstíčko. Za kolejí se nacházel prostor
hospodářského dvora. Podél potoka Hnánice se táhla zahrada a severně od ní
navazovala na kolej budovou loretánského semináře kvadratura škol. Ke kostelní
věži přiléhal původní dvoupatrový špitál, který sloužil jako škola. V
přízemí koleje byla u vstupu vrátnice, v západním křídle refektář. Chodby v
přízemí zdobily arkády. V prvním poschodí se v jižním a východním křidle
nacházely cely, v západním křidle pak knihovna. Autorem projektu těchto staveb byl
pravděpodobně manýristický architekt Andreas Ema, který pro kardinála stavěl také
jezuitskou kolej v Brně. Podle jeho projektu byla v osmdesátých letech 17. století
provedena i přestavba kostela sv. Jana Křtitele. Kolem roku 1683 se podílel na
výstavbě piaristického komplexu také císařský architekt Giovanni Pietro Tencalla
(1629-1702), který byl stavitelem ditrichštejnského paláce ve Vídní. Založení
komplexu budov bylo překvapivě velkorysé a účelné, takže renovované objekty
vyhovuji i dnešním školským potřebám. Jen ze zahrady se stalo hřiště,
hospodářský dvůr byl uzavřen sportovní halou a v někdejších hospodářských
objektech je nyní kuchyně s jídelnou a přírodovědný areál gymnázia.
Většina studentů bydlela v piaristické koleji, jež byla součástí komplexu
gymnazijních budov. Žáci, kteří často pocházeli i z dosti vzdálených míst,
trávili totiž na gymnáziu 220 dnů v roce. Vyučovalo se obvykle dopoledne i odpoledne
po dvou dvou hodinách, ve čtvrtek bylo alespoň půl dne volno. V mimoučební době se
studenti věnovali samostatné práci, většinou memorování textů. V přesně
vymezeném čase se také zabývali zpěvem a hrou na hudební nástroje. Školní rok byl
vždy ukončen písemnými i ústními zkouškami, pravidelně se také prováděla
divadelní představení na různá, většinou biblická témata, často s hudebním
doprovodem. Hlavní prázdniny bývaly v říjnu.
Sochař Ignác Lengelacher byl do Mikulova pozván
Walterem z Ditrichštejna, který prováděl obnovu vyhořelého zámku. První
Lengelacherovou prací zde byla sochařská výzdoba schodiště vstupní haly. V roce
1732 dokončil na jižním nádvoří malířsky komponovaný portál s atlanty, ženskými
alegorickými postavami a putti. V roce 1726 vyzdobil Čestné nádvoří sochami jelenů
s dětmi a vázami umístěnými na bráně do parku a protější zeď figurami koní a váz.
Kašnu v parku osadil sousoším Neptuna s Nereidkou a na skalní bránu umístil kartuš
se znaky rodu pánů z Ditrichštejna-Proskova. Ve městě u piaristického kostela
postavil vlastním nákladem sousoší sv. Jana Nepomuckého. V proboštském kostele sv.
Václava vyzdobil plastikami boční oltáře a na vstupní bránu ke kostelu umístil
sochy sv. Jana Nepomuckého a sv. Františka Xaverského. Dekoroval interiér
synagogy a zhotovil sochy pro oltář kapucínského kostela. Monumentální sousoší
Nejsvětější Trojice na náměstí vytvořil Lengelacher v roce 1724 podle návrhu malíře
Antonína Josefa Prenera. Architektura monumentu je tvořena trojdílnou podnoží, která
nese trojici toskánských sloupů s kládím a je završena trojbokým štíhlým
obeliskem. Na voluty křídel podstavců podnože usadil umělec tři anděly, symboly víry,
naděje a lásky. Na podnoži jsou reliéfy s andílky s hrozny, kartuše s erby rodu
Ditrichštejnů a reliéf zobrazení města. Před sloupy Lengelacher postavil sochy sv.
Jana Nepomuckého, sv. Františka Xaverského a sv. Karla Boromejského - ochránců
proti moru. Ve středu mezi sloupy usadil sochu Immaculaty. Římsa nad sloupy je oživena
postavičkami andílků kolem sochy sedícího Krista a Boha Otce. Obelisk vrcholí svatozáří
s holubicí, představující Ducha svatého.
Převzato z knihy Podoby kraje a času, Mikulov 1996.