Velmi zajímavou
geologickou a botanickou lokalitu představuje nevysoký Šibeniční vrch (238 m), jinak
též Šibeničník, který se nachází mezi městem a hranicí s Rakouskem. Jde o
osamocený vrch s dvěma vrcholy oddělenými mělkým sedlem, který je tvořen krou
dolomitizovaného emstbrunnského vápence. Na jeho západním svahu se nachází
izolovaná skála. Podél východního úbočí vrchu probíhá geologický zlom tzv.
vídeňské pánve. Vzhledem ke svému geologickému podloží vyniká Šibeničnik
zajímavou květenou. Roste zde například pryšec sivý menší a řebříček
štětinolistý, které jinde na Pálavě chybějí. V roce 1912 významný český
botanik a pozdější profesor Masarykovy univerzity Josef Podpěra objevil na západním
svahu Šibeničníku ovsíř štěpní. Tato nenápadná tráva se vyskytuje dále v
Českém středohoří a na Hainburských kopcích v sousedním Rakousku. Souvisle je
rozšířena od Ukrajiny až do Zabajkalí. Ve střední Evropě představuje relikt
chladných stepí konce poslední ledové doby. Šibeniční rybník, který se nachází
mezi stejnojmenným kopcem a státní hranicí, byl založen před rokem 1562, kdy se
spolu s Novým rybníkem poprvé připomíná v urbáři mikulovského panství.
Donedávna sem vytékaly odpadní vody z Mikulova, ale po výstavbě čistírny se kvalita
odpadních vod výrazně zlepšila. Přesto zde rybáři dosud chovají pouze násadu.
Často sem z novomlýnských nádrží zalétají kormoráni, pro něž představují
drobní kapříci vyhledávanou potravu.
V rákosinách Šibeničníku a Nového rybníka hnízdí několik párů pochopů
rákosních. Na stébla rákosu nad vodní hladinou zavěšují svá hnízda rákosníci.
Hojný je především rákosník obecný, který je téměř přesnou zmenšeninou
rákosníka velkého, což je druh, který na jaře svým zpěvem vytváří typickou
zvukovou kulisu rybníků a dalších mokřadů.
Rozsáhlý
lom v jižní části Turoldu, jehož činnost byla zastavena v roce 1934, skrývá mnohé
příodní zajímavosti. V dolní lomové etáži se nahází vchod do jeskyně Na
Turoldu. Tato část původně mnohem rozsáhlejšího jeskynního systému byla objevena v
roce 1951 a postupně irozkoumána amatérskými speleology. Celková lelka dnes známých
chodeb činí asi 940 m. V šedesátých letech byla dokonce přístupná veřejnosti.
Jeskyně Na Turoldu představuje jedno z nejvýnačnějších a nejdéle sledovaných
zimovišť netopýrů v českých zemích. Jeho hlavním hostem je Vrápenec malý, který
je v České republice na seznamu chráněných druhů a zároveň patří k
nejohroženějším z evropských letounům. S pravidelnou kontrolou přezimujících
zvířat se začalo již v roce 1968, ovšem počty Vrápenců se stále snižovaly, až
musela být jeskyně uzavřena. Od té doby se jejich stavy opět zvyšují. Například
při sčítání v lednu 1996 zde byli zjištěni 243 přezimující jedinci. Dále zde
zimuje netopýr velký, netopýr brvitý a netopýr řasnatý. V opuštěných lomech
Turoldu a Svatého kopečku pravidelně hnízdí výři. Tok těchto největších
evropských sov začíná již koncem zimy. Ptáci si nebudují hnízdo, ale snášejí
dvě až čtyři vejce přímo na zem, například na skalní terásku. Z nich obvykle
vychovají dvě až tři mláďata.
"Svatý kopečku, kosteli vlající na hoře zelené..." Tak opěvuje básník Jiří Wolker známějšího jmenovce, který stojí poblíž Olomouce. Mikulovský Kopeček na svého poetu teprve čeká. Jeho krása je jiná, skromnější, tišší. Svými bílými vápencovými skalisky, na jaře posetými nesčetnými drobnými kvítky vzácných druhů rostlin, k nám symbolicky promlouvá o čistotě úmyslů, z níž vyrůstá nenápadně, ale drahocenné ovoce ušlechtilých činů.
Na svazích Svatého kopečku lze nalézt většinu
typických rostlinných druhů jihomoravské květeny. Jsou to zejména dva druhy
kosatců. Jako první rozkvétají v polovině dubna kosate nízké. Tento druh má velmi
rozsáhlý areál. Vyskytuje se v jižním Rusku a na jižní Ukrajině, v severním
předhůří Kavkazu, v Zakavkazí a v severním Turecku. Roste též v Bulharsku,
rumunské Transylvánii a v Uherské nížině, odkud zasahuje nejdále k
severozápadu až na jižní Moravu. Nejsevernější lokalita se nachází na
Větrnících u Dražovic. Nejčetnější populace lze ovšem nalézt právě na
Pálavě. Kosatec písečný kvete až počátkem května žlutými květy na dvoukvětých
lodyhách. Má také užší listy a tenčí oddenek. Patří ke kriticky ohroženým
rostlinám naší květeny a na Moravě je ještě vzácnější než kosatec nízký.
Kromě Pálavý, kde roste na čtyřech nebo pěti místech, se vyskytuje ještě v okolí
Moravského Krumlova. Do Čech ovšem už nezasahuje. Patří do skupiny tzv.
ponticko-panonských druhů, které do střední Evropy pronikají přes Uherskou nížinu
z území na sever od Černého moře. Svatý kopeček představuje nejbohatší lokalitu 
violek v českých zemích. Z tohoto
rodu zde bylo nalezeno deset druhů a pět kříženců. Fialky se nápadně uplatňuji v
jarním aspektu. V lese a křovinách vytvářejí rozsáhlé koberce, v nichž je
zastoupena violka vonná, violka křovištní a violka srstnatá, které se spolu ochotně
kříží. Nejdříve, často již v polovině března, rozkvétá violka obojaká, která
je ovšem vázána na štěpní stanoviště. Patří k chráněným druhům. Do stejného
rodu (latinsky Viola) patří i tzv. macešky, z této skupiny se zde vzácně vyskytuje
maceška rolní, známá spíše jako nenápadný polní plevel, ale zejména velkokvětá
maceška skalní. Na Svatém kopečku vyhledává okraje lesa a křovinaté lemy.
Prohlédnout si ji můžeme například na temeni kopce podél severního okraje cesty od
kaple sv. Šebestiána k Božímu hrobu. Rozkvétá obvykle již v dubnu, ale kvete často
až do začátku léta. Maceška skalní má těžiště svého rozšíření ve střední
Evropě. Na Moravě roste ještě v okolí Znojma.
Město
Mikulov má tři dominanty: Zámecký kopec se zámkem, Kozí vršek s gotickou obrannou
věží a Svatý kopeček, který je z nich nejvyšší. Vytváří charakteristickou
kulisu města, jemuž dodává onen tak opěvovaný italský kolorit. Dlouho v Mikulově
znali jen Tanzberg - Taneční vrch, na němž se v noci z 30. dubna na 1. máje
odehrávaly veselíce doprovázené nejrůznějšími výstřednostmi. Poté, co v roce
1622 řádila v Mikulově a jeho okolí morová epidemie, rozhodl se kardinál
Ditrichštejn vyjádřit Bohu svou vděčnost za její překonání a za přežití.
Nechal na kopci postavit kapli, a současně tak učinil přítrž rozpustilým
radovánkám. Není vyloučeno, že se při budování kaple nechal inspirovat některými
severoitalskými poutními místy, například známým Sacro Monte u Varese nedaleko
Milána. Základní kámen kaple sv. Šebestiána byl položen na svátek Navštívení
Panny Marie 2. července 1623. Množství lidí tehdy spolu s kardinálem Ditrichštejnem
vystoupilo na výšinu za městem, aby byli přítomni slavnostnímu svěcení
základního kamene. Po dokončení nové svatyně již putovali na kopec pravidelně,
takže roku 1626 dal kardinál pro poutníky vybudovat cestu lemovanou kapličkami, které
jim při namáhavém výstupu poskytovaly příležitost na chvíli se zastavit a zamyslet
se nad bolestí a utrpením Spasitele světa i nad svým životem. O pár let později,
roku 1631, vyrostla nedaleko kaple na temeni kopce i volně stojící zvonice, která
však 3. července 1767 padla za oběť požáru. Stavby velice trpěly povětrnostními
vlivy. Zvláště za letních bouří byly častým terčem blesků. Kaple sv.
Šebestiána vyhořela několikrát, nejzhoubnější však byl požár v roce 1663. Po
něm dal roku 1672 kníže Ferdinand z Ditrichštejna na jejím místě vystavět větší
kostel, který byl vysvěcen v roce 1679. Centrální stavba má půdorys řeckého
kříže s valené zaklenutými rameny a osmibokou kopulí zakončenou lucernou. Vedle
hlavního oltáře, zasvěceného sv. šebestiánovi, v něm stály, stejně jako v
původní kapli, boční oltáře sv. Kocha a sv. Karla Boromejského. Roku 1714 byla ke
kostelu přistavěna malá sakristie, umístěná za hlavním oltářem. V roce 1767
kostel znovu vyhořel. Větší pohroma však přišla o necelých dvacet let
později, kdy byl kostel roku 1786 v rámci josefínských reforem zrušen a jeho
zařízení prodáno v dražbě. Před úplným zničením jej zachránilo jen to, že byl
spolu s celým areálem Kopečku soukromým majetkem ditrichštejnského rodu. Nicméně
se postupně stával ruinou, byť malebnou. Obrat k lepšímu nastal až začátkem
šedesátých let minulého století. Probošt August, svobodný pán z
Bartensteinu,
rakouský šlechtic, se po příchodu do Mikulova rozhodl celý areál Svatého kopečku
včetně kapliček křížové cesty restaurovat. Roku 1862 založil pro tento účel
zvláštní výbor, zahájil sbírky a pustil se do oprav. Úmyslem probošta Bartensteina
bylo obnovit Svatý kopeček jako trvalou památku na 1000. výročí příchodu sv.
Cyrila a Metoděje na Moravu, z vděčnosti za to, že jejich přičiněním je Morava
již tisíc let křesťanskou zemí. Dne 16. srpna 1863 byl za přítomnosti asi 4000
lidí znovu vztyčen kříž na kopuli obnoveného chrámu a po následných úpravách
interiéru byl 8. září 1865 kostel opět slavnostně vysvěcen. Poslední vážnou
pohromou způsobenou přírodním živlem byl úder blesku 24. června 1913. Požáru
válečného živlu podlehl kostel na samém konci druhé světové války 5. května
1945. Dnes bělostí svých fasád září opravený kostel spolu s celým areálem znovu
jako maják do celého kraje.
Cesta k pašijovým
kaplím, jichž bylo původně zřejmě sedm, začíná na úpatí Svatého kopečku u bývalého
piaristického domu, ozdobeného sochou sv.Jana Nepomuckého v nice na průčelí.
Raně barokní výzdoba kapliček promlouvala k současníkům srozumitelnou řečí, byť
byli třeba negramotní. Sochařskou výzdobu lze datovat do doby kolem roku 1700, ale
svou tematikou zjevně navazuje na starší stav. Ač je dílem rozličných neznámých
umělců, vytváří přesto jeden celek. Tradiční ikonografické ztvárnění Krista
doplňují další postavy s víceméně negativním posláním (biřici, posmívající
se farizeové atp.), v jejichž postojích a zejména tvářích se zračí jednak umělcův
hluboký vnitřní prožitek Ježíšovy bolesti, jednak s nadsázkou
vyjádřená lidská nenávist a zloba, totiž hřích, který Ježíše přivedl na kříž.
První kaple symbolizuje Loučení Krista s matkou
Marií. Následující zastavení připomíná Krista ve chvíli smrtelných úzkostí v
Getsemanské zahradě a v další kapli nalezneme špicí apoštoly jako Ježíšovu němou
výčitku: „To jste nemohli ani jednu hodinu bdít se mnou?" Čtvrtá kaple představuje
Bičování, pátá pak Posmívání. V šesté kapli vidíme zmučeného sedícího
Krista výrazně durerovských rysů a sedmá kaple znázorňuje Nesení kříže.
Velmi zajímavá je historie vzniku drobných sakrálních objektů doprovázejících
stavbu kostela a zvonice. Dnes jich je celkem 16, nevznikly však naráz a jejich
současná podoba pochází rovněž z doby Bartensteinových renovačních zásahů. Již
kardinál Ditrichštejn dal kolem cesty vedoucí na Svatý kopeček zřídit několik
kaplí s pašijovými výjevy, z nichž první je scéna Loučení Krista s Marií. Již
to naznačuje, že nešlo o cyklus křížové cesty, jak jej známe dnes. Je to
pochopitelné, protože dnešní křížová cesta o 14 zastaveních je výsledkem
dlouhého vývoje, završeného teprve na přelomu 17. a 18. století. Pašijový cyklus
míval různý počet „zastavení". Nejčastěji jich bylo sedm, patrně proto, že
Kristovo utrpení bylo spojováno se sedmi bolestmi Panny Marie a též se sedmi hlavními
hříchy člověka - příčinou Kristovy smrti. To je zřejmě také původní počet
mikulovských pašijových kaplí, z nichž první se nachází na úpatí Svatého
kopečku u bývalého piaristického domu, dnešního Domu spisovatelů. Původní
zastavení dovedně využívala skalních převisů a drobných jeskyněk. Dnešní stavby
pocházejí již z Bartensteinových oprav. K pašijovému cyklu ještě náleží Boží
hrob v klasické maurské formě, dnes bohužel značně poničený. Patří rovněž k
původním stavbám Svatého kopečku, právě tak jako kaple Vzkříšení, kterou
nalezneme na mírné vyvýšenině za kaplí Božího hrobu. K tomuto nejstaršímu
pašijovému 
souboru můžeme přiřadit i kapli Bolestné Panny
Marie, která je ze všech největší a stojí za kostelem sv. Šebestiána na temeni
kopce. Doprovází ji malá čtyřboká kaple neznámého zasvěcení, ale stejného
stáří. Rovněž v pořadí desátá kaple křížové cesty, která stojí nedaleko
zvonice a dnes postrádá jakoukoliv uměleckou výzdobu, náleží k původním stavbám
Svatého kopečku. Její stáří dokládají dochovaná vyobrazení ze 17. století a
můžeme ji snad ztotožnit s kaplí sv. Barbory. Zbývající kaple Svatého kopečku
jsou mladší a nepatří do pašijového cyklu. Náleží k nim i kaple sv. Rozálie,
ochránkyně proti morové nákaze, která je součástí poutního areálu a nachází se
na opačném konci cesty na Svatý kopeček nedaleko jejího vyústění na milovickou
silnici, stejně jako tři kaple stojící podél poutní cesty na svahu mezi sedmou
kaplí s Kristem nesoucím kříž a kostelem sv. Šebestiána, z nichž jedna byla
zřízena roku 1675 z daru nejmenovaného vídeňského kupce. Poslední kaple celého
souboru byla dokončena v roce 1776 a 1. září téhož roku byla celá křížová cesta
slavnostně posvěcena. Z této původní křížové cesty snad pochází freska v osmé
kapli, zobrazující Setkání Pána Ježíše s jeruzalémskými ženami. Do kaplí,
opravených proboštem Bartensteinem, pořídil nové obrazy křížové cesty majitel
jedné z mikulovských kožedělných továren Josef Lebwohl. Jedním z nich je zřejmě
výjev Ježíšova třetího pádu malovaný na dřevě, který se zachoval v deváté
kapli. Svatý kopeček navštěvují poutníci od roku 1623. l když původně byla jejich
hlavním cílem Černá madona loretánská u kapucínů ve městě, na Svatý kopeček je
přiváděly pašijové pobožnosti. Po zrušení lorety za josefínských reforem se
mariánská úcta přenesla spolu s milostnou sochou do kolegiátního chrámu sv.
Václava a od miléniových oslav v roce 1865 se spojila přímo se Svatým kopečkem,
neboť výroční den posvěcení kostela sv. Šebestiána - 8. září - je zároveň
svátkem Narození Panny Marie. Mikulovské poutě zcela nezanikly v žádné době,
třebaže jim bývalý režim nepřál. I noví čeští osídlenci po druhé světové
válce je převzali s láskou a nadšením. Bohužel dnes již poslední stopou jejich
obnovitelských snah je poničená freska Rudolfa Gajdoše v jedenácté kapli, která
představuje Přibíjení na kříž. Svatý kopeček v Mikulově je unikátní památkou.
Je nejen osobitým dekoračním prvkem starobylého jihomoravského města, ale vypovídá
i leccos o duchovní a kulturní úrovni zdejších obyvatel v minulosti i současnosti.
„Černá jsem, přece však krásná... Synové... udělali ze v mikulovské loretě,
vystoupí každoročně v měsíci září mne strážkyni vinic." Tyto verše
z biblické Písně písni na vrchol Svatého kopečku, aby odtud přehlédla město jako
by napsal Šalomoun o Mikulovu a jeho patronce a jeho vinice, v nichž právě
dozrává úroda - výsledek Černé madoně loretánské. Socha, původně umístěná
celoroční práce zdejších lidí.
Převzato z knihy Podoby kraje a času, Mikulov 1996.