Mikulovsko / Břeclavsko - Svědectví věků...
Pár kilometrů odtud, na
úpatí Pavlovských kopců, leží lokalita Dolní Věstonice, jejíž význam z hlediska
archeologie přesahuje hranice našeho státu. Přenesli jsme se do těchto míst nejen v
prostoru, ale i v čase. Několik desítek let trvající archeologické výzkumy totiž
přinášejí stále nové poznatky o životě lovců mamutů (Homo sapiens sapiens),
kteří obývali Moravu před více než 25 tisíci lety a stali se nositeli významných
změn. Lovci mamutů si zakládali svá sídliště na severovýchodním a východním
úpatí Pavlovských kopců, protože jim zdejší prostor vyhovoval: měli rozhled po
krajině a mohli se dobře bránit. Také pro budování chýší, které měly zpravidla
zahloubené dno, stěny z kůží na dřevěné konstrukci a uvnitř ohniště, byl terén
výhodný. Močálovité údolí Dyje bylo navíc vhodným napajedlem velké stádní
zvěře; odkryté rozsáhlé skládky kostí jsou svědectvím vysoké produktivity dobře
organizovaného lovu. Obranyschopnost a sílu člověka znásobovaly drobné, dokonale
retušované kamenné nástroje z pazourku, rohovce i jiných hornin, upevněné do
kostěných nebo dřevěných násad. Mnohotvárná je rovněž industrie kostěná.
Život paleolitických lovců, a to nejen v okolí Pálavý, byl plný
nejrůznějších nástrah a střetů s drsnou přírodou. Ve světě nevysvětlitelných
záhad a ve snaze naklonit si temné síly jsou skryty středobody tehdejšího života
— zajištění obživy a zachování rodu. S prvotními náboženskými projevy, magií
lovu a plodnosti, souvisejí i nejstarší památky výtvarného umění, jehož výrazem
jsou četná spodobnění zvířat malbou a plastikou, jakož i drobné ženské sošky,
ony známé venuše. Na pouti pradávnou historií se dostáváme k významnému mezníku
v celých dějinách lidstva, k přechodu od neproduktivního, lovecko-sběračského
způsobu života k výrobnímu hospodářství mladší doby kamenné. První zemědělci,
přicházející v průběhu 6. tisíciletí př. Kr. z Přední Asie přes Balkán do
střední Evropy, postupovali podél vodních toků, vypalovali lesní porosty a v potu
tváře obdělávali svá políčka. Začali budovat pevné domy. Novinkou byla produkce
keramických nádob, dále změna technologie výroby kamenných nástrojů a textilní
výroba, kterou dokládají hliněná závaží tkalcovských stavů. S usedlejším
způsobem života v zemědělských osadách souvisí i existence prvních větších
pohřebišť.
V závěru doby kamenné se kromě broušené a vrtané kamenné industrie začínají
objevovat i výrobky z mědi, zlata, stříbra a tzv. elektrunu (slitina zlata a
stříbra). Do života pravěkých pospolitostí však výrazněji než první kov zasáhl
vynález oradla taženého párem dobytčat. Znamenal zdokonalení zemědělské
technologie a vznik nových sídlištních forem, což se v konečném důsledku odrazilo
i v organizační struktuře společnosti. Do popředí se dostává muž jako oráč,
řemeslník a válečník.
Z mladší a pozdní doby kamenné (6. tisíciletí — 2
000 př. Kr.) registrujeme v současné době na Břeclavsku 125 sídlišť, 66
pohřebišť či jednotlivých hrobů, dále 60 ojedinělých nálezů keramiky a 28
lokalit s nálezy broušené či štípané industrie. Dnešní Brumovice, Diváky, Dolní
Věstonice, Drnholec, Klentnice, Mikulov, Mušov, Pavlov, Pohořelice, Šakvice,
Šitbořice, Velké Bílovice a Velké Pavlovice, to jsou jen namátkou místa, kde s
největší pravděpodobností stanula noha nejstaršího rolníka. Pramenný fond tedy
svědčí o značné hustotě osídlení. Na druhé straně však výzkumu soudobých
sídlišť a pohřebišť nebyla
dosud věnována systematická pozornost, a tak drtivá většina nálezů pochází z
povrchových sběrů, popřípadě dílčích odkryvů v rámci nejrůznějších
záchranných akcí. Sídliště se soustřeďují hlavně podél středního toku Dyje a
větší koncentrace je zaznamenána také v jihozápadní 
části Ždánického lesa. Osady
budované zpravidla na mírných svazích podél vodních toků sestávaly zpočátku z
dlouhých domů obdélného půdorysu. Byly tvořeny pěti řadami kůlů, stěny byly
vypleteny proutím a omazány hlínou. Sedlová střecha byla patrně pokryta slámou.
Později se velikost domu zmenšuje. Vnitřní zástavbu sídlišť doplňovaly zásobní
a odpadní jámy, hliníky, pece a ohniště. Hrobové nálezy, zpočátku jen
ojedinělé, představují cenný pramen pro poznání duchovního života a sociální
struktury zemědělských společností. Avšak až mnohem později v souvislosti s
příchodem tzv. invazních kultur, lidu se šňůrovou keramikou a se zvoncovitými
poháry, se uplatňují pohřebiště čítající i několik desítek hrobů včetně
dětských. Takové nekropole byly objeveny např. v Krumvíři, Pavlově, Divákách,
Dolních Věstonicích či ve Staré Břeclavi. Pohřební ritus je v zásadě kostrový,
výjimkou však nejsou ani hroby žárové. Ve výbavě zemřelého se uplatňuje
keramika, kamenné a kostěné nástroje, vzácně i měděné předměty, drobné dýky a
šperky, k jejichž výrobě se používaly také drahé kovy. Součástí lukostřelecké
výbavy nositelů kultury se zvoncovitými poháry byly mimo jiné i kamenné nátepní
destičky, které chránily zápěstí střelce před zpětným nárazem tětivy.
Píše se rok 2 000 př. Kr. Dějiny dospěly na práh doby bronzové.
Bez výrazného zlomu nastává éra zdokonalování orebného hospodářství a
experimentů v oblasti kovo-zpracovatelství. Právě slitina mědi a cínu, bronz,
utváří civilizaci doby. Svůj význam si však udržel i kámen, dřevo, kost či
paroží a samozřejmě keramika. Zemědělský nadprodukt, výrobní specializace a
směna vedly k prohloubení rozdílů mezi jednotlivými členy společnosti. To se
projevuje jednak výbavou hrobů, jednak přechodným osídlováním a opevňováním
výrazných krajinných dominant, interpretovaných jako výrobní, obchodní a mocenská
centra.
Památky z celé doby bronzové, která trvala bezmála tisíc tři sta let (2 000 až 750
př. Kr.), jsou na Břeclavsku zastoupeny velmi početně. Na počátku éry stojí
kultura únětická, kterou reprezentuje na 70 sídlišť, 83 pohřebišť a 16 depotů
— hromadných nálezů bronzových výrobků, polotovarů nebo suroviny. Osídlení
víceméně respektuje přirozenou konfiguraci terénu v blízkosti vodních zdrojů. Na
sídlištích byly zkoumány zejména jámy kruhového půdorysu. Výrobní objekty
prakticky neznáme. Jako obytné mohou být interpretovány kůlové konstrukce objevené
v Pavlově-Horním poli, Mikulově-Kamenném a u Sedlece v poloze 
Koldberky. O něco mladší sídliště ze střední doby
bronzové bylo zkoumáno na nevýrazném návrší v Přítlukách. Osadu ohraničoval
čtyři metry široký příkop a uvnitř plochy se nacházely nadzemní obytné stavby
kůlové konstrukce o ploše přes 10 m2.
Pohřební ritus doznává v celém průběhu doby bronzové značných změn. Zpočátku
se objevují ploché hroby, někdy s kamennými konstrukcemi, v nichž byli zemřelí
ukládám ve skrčené poloze do dřevěné rakve, vydlabané z kmene stromu. Takové
nekropole byly zkoumány například v Mušově, Dolních Věstonicích, Pavlově či
Velkých Pavlovicích. Za určité konsolidace domácích poměrů ve střední době
bronzové se pohřbívalo převážně kostrově pod mohylami, které byly objeveny např.
ve Velkých Hostěrádkách. Pestrost pohřebních zvyklostí se projevuje také hroby
plochými a občasným výskytem žárových pohřbů popelnicových i jámových.
V mladší a pozdní době bronzové, v období kultury
středodunajských popelnicových polí, signalizují archeologické prameny proměny v
myšlení lidstva. Nastupuje kremace a opětovně dochází k osídlení výšinných
poloh. Ocitli jsme se na vrcholu bronzového věku, v době velkého rozmachu bronzové
industrie po stránce kvalitativní i kvantitativní. Novinku představují šatní
spinadla-spony, ojedinělé bronzové nádoby a nejstarší železné předměty v
hrobech.
Výrobky z bronzu sice našly uplatnění ve všech oblastech života, ale až železo se
stalo vpravdě široce používaným kovem, což se zpětně odrazilo v rozmachu ekonomiky
a přispělo k urychlení procesu rozpadu rodové společnosti. Plynulý vývoj do doby
železné není poznamenán žádnými velkými změnami v obyvatelstvu. Od 8. století
př. Kr. se železo i na našem území stává nepostradatelnou surovinou pro výrobu
nástrojů a zbraní. Jedním z impulsů civilizačního přerodu mohl být vliv
antického světa, hlavně prostřednictvím obchodu i přímou činností prospektorů
(hledačů užitkových nerostů), kovářů a uměleckých řemeslníků. V plně
rozvinutém dálkovém obchodě představovala Morava důležitou křižovatku
severojižní tzv. jantarové a západovýchodní tzv. podunajské cesty. Z jihu k nám
proudilo železářské zboží, kovové nádoby, luxusní textil a snad i víno, ze
severu hlavně jantar, možná zemědělské produkty a kůže.
Ve starším úseku doby železné existovala na jižní Moravě
kultura horákovská. V té době zřejmě vzrostl počet obyvatel a byly kolonizovány
také méně úrodné oblasti. Venkovská sídliště, objevená např. u Bulhar,
Podivína či Lanžhota, nebyla velká. Sestávala především z chýší zapuštěných
do země a přilehlých výrobních nebo hospodářských staveb. Vedle pohřebišť s
plochými hroby (Dolní Věstonice, Klentnice, Mikulov, Lednice, Bulhary) se na
Břeclavsku setkáváme také s mohylami (Břeclav, Velké Hostěrádky), i když ty
nejbohatší byly zatím objeveny mimo rámec dnešního okresu. V pohřebním ritu se
nejdříve
uplatňovala kremace, později, snad v důsledku měnících se náboženských představ,
pohřbívání kostrové. Velké rozdíly ve výbavě hrobů, jejich velikosti a vnitřní
konstrukci jsou výrazem sociálních poměrů a bohatství zemřelého.
 |
 |
V našem putování pravěkými dějinami Břeclavska se dostáváme na
práh doby dějinné. Kolem roku 400 př. Kr. obsadily zdejší prostor bojové družiny
Keltů a kontrolovaly jej po čtyři staletí. Keltové zanechali evropské civilizaci
bohaté kulturní dědictví, od dokonalejších výrobních procesů s nebývalým
rozvojem hutnictví, kovářství i dalších specializovaných řemesel včetně
hrnčířství a kosťařství, rozvětveného dálkového obchodu s uplatněním
mincovních platidel až po názvy řek, pohoří a měst. Dokladem obchodu jsou kromě
nálezů importovaného zboží také nálezy mincí. Z Dolních Věstonic, Hustopečí a
Kobylí známe zlaté keltské mince pravděpodobně domácí provenience, naproti tomu v
Kloboukách, Břeclavi a Podivíne byly objeveny mince cizí, dokumentující dálkové
kontakty s východoalpskou oblastí a územím Makedonie.
Znalosti o životě Keltů (5. století př.
Kr.
až konec starého letopočtu) čerpáme z výzkumů četných sídlišť a pohřebišť.
Rovinných neopevněných sídlišť, zřejmě nevelkých izolovaných usedlostí poblíž
vodních toků, známe z okresu Břeclav téměř osmdesát, mimo jiné na katastrech
obcí Drnholec, Klentnice, Lanžhot, Milovice, Mušov, Nové Mlýny, Pavlov, Strachotín a
Velké Hostěrádky. Ze 37 dosud objevených plochých pohřebišť, nejprve kostrových,
posléze s převahou žehu, jmenujme alespoň objevy u Dolních Věstonic, Lanžhota,
Mikulova, Pavlova či Přítluk. Kostrové hroby měly obdélníkový tvar. Pohřbení
jedinci leželi v natažené poloze na zádech s pažemi podél těla a s hlavou
orientovanou k severu, pravděpodobně na prknech nebo v rakvích; vzácně se vyskytuje
kamenné obložení. Zesnulí byli k „věčnému spánku" uloženi v oděvu s
osobní výbavou či výstrojí, v nádobách jim byly přiloženy nápoje a potrava,
zejména kanec, který měl v keltské mytologii zvláštní význam, pravděpodobně jako
vyjádření odvahy. V důsledku expanze římského impéria do nitra Evropy a pod tlakem
„barbarů" od severu se panství Keltů v posledních letech starého letopočtu
zhroutilo. Keltové odešli a Břeclavsko se na počátku nové éry stalo součástí
tzv. kvádské sídelní oblasti. Došlo sice k částečnému narušení hospodářských
poměrů a přechodnému úpadku, avšak keltské dědictví a stálá konfrontace s
antickým světem přispěly k rychlému a všestrannému rozvoji Germánů po stránce
ekonomické i kulturní. Naopak okolo poloviny 3. století po Kr. se impérium dostává
do vnitřní krize umocněné rozsáhlými přesuny germánských, sarmatských a jiných
kmenů, z nichž mnohé se na území římské říše usazují.
Ve vzájemných vztazích Germánů a Římanů se střídala mírová
období s válečnými konflikty, zpočátku ještě ve znamení římské ofenzívy.
Záhy užíval Řím i jinou taktiku a snažil se pacifikovat odbojné Germány
podplácením elit a zřizováním barbarských království. Svědectvím těchto
složitých vztahuje i mimořádný objev bohatého hrobu germánského krále nedaleko
římského tábora u Mušova. Konkrétním projevem římského působení a vlivu ve
střední Evropě jsou vedle nápadného přílivu luxusního zboží hlavně vojenské
pevnosti, budované na levém břehu Dunaje, a také pochodové tábory římských
legií, objevované v poslední době především leteckým snímkováním. Závěr doby
římské se vytrácí v ruchu bouřlivého stěhování národů. Význam doby je dán tím,
že v jejím průběhu byly položeny základy dalšího historického vývoje jak v Evropě,
tak i u nás. Rok 375 po Kr. představuje historický počátek daný vpádem turkotatarských
Hunů do oblastí severně od Černého moře a následným stěhováním různých kmenů,
ustupujících před Huny na západ. Na našem území přechodně pobývaly kmeny Herulů,
Rugiů, Gótů, Vandalů či Alemanů, nechávající po sobě nevelké aglomerace zahrnující
sídliště a menší skupiny hrobů, např. v okolí Mušova, Pavlova či Velkých Hostěrádek.
Ve Strachotíně bylo prozkoumáno 21 hrobů z druhé poloviny 5. století po
Kr. Pestrou
mozaiku rušného stěhování národů završuje krátká, ale výrazná langobardská
okupace Moravy, jejímž odkazem jsou řadové hřbitovy v Šakvicích a Velkých Pavlovicích.
Přesto, že byly často vylupovány, 
nachází se v hrobech množství
vzácných předmětů: v mužských meče, sekery, kopí a štítová kování, v ženských
přezky, nákončí z drahých kovů, skleněné perly a přesleny. Společně se
vyskytuje keramika, parohové trojdílné hřebeny a zejména široká škála spon esovitých,
s pravoúhlou nebo klešťovitě rozeklanou záhlavní destičkou a polokruhovitou destičkou
s hřibovitými knoflíky.
Poslední etapa krátké procházky nejstaršími dějinami Břeclavska bude patřit
Slovanům. Po odchodu většiny germánského obyvatelstva kolem poloviny 6. století po
Kr. se totiž uvolněná oblast postupně zaplňuje Slovany. Ze zpráv gótského
historika Jordanese a jeho současníka Prokopla z Kaisareie vysvítá, že se domovem početných
slovanských kmenů stala před polovinou 6. století rozsáhlá oblast severně od
Dunaje, ohraničená na východě Dněstrem a na západě Vislou. Vlastní proces pohybu
tak početných skupin a jejich usazování však zůstává zatím otevřeným problémem.
Ve svých nových sídlech si Slované zakládali na březích velkých řek osady, sestávající
ze zahloubených domů s jednoduchou deskovou střechou a otopným zařízením v podobě
pece či ohniště v rohu. Takové vesničky odkryli archeologové na Pohansku u Břeclavi,
v Mušově, Pavlově a také nedaleko obce Přítluky. Ta se z hlediska archeologie
proslavila již v roce 1945, kdy bylo na levém břehu řeky Dyje objeveno
významné pohřebiště z doby počátků slovanského osídlení našich zemí. Přes
400 žárových hrobů s jednoduchou výbavou v podobě nožů, přezek nebo skleněných
korálků zde dokumentuje složitost postupného vývoje slovanské společnosti v průběhu
několika staletí. Slované ve svých počátcích pohřbívali žárově. Popel ukládali
do popelnic, nad nimiž vršili mohyly. V průběhu 8. a 9. století pak postupně přešli
k pohřbívání nespálených těl, zřejmě pod vlivem východních nomádů a posléze
v důsledku šířícího se křesťanství.
Slované žili v době svého rozrodu v patriarchálním rodovém zřízení a zabývali
se hlavně zemědělstvím spolu s chovem dobytka, který je spolehlivě doložen kuchyňským
odpadem. Nejvíce dokladů máme o výrobě keramiky, zpočátku ručně lepené a
nekvalitně vypalované, později obtáčené na ručním hrnčířském kruhu. Na výrobu
textilií ukazují přesleny, nutno také předpokládat zpracování kůže, kostí, dřeva
a hutnické či kovářské práce.
Ze zprávy íránského kronikáře Fredegara se dovídáme o muži jménem Sámo, jenž
se postavil do čela povstání proti kočovným Avarům, sužujícím slovanský lid, a
„šťastně u nich vládl 35 let... a jeho radou a schopností Vinidé vždy nad Huny zvítězili".
Po Sámově smrti se jeho říše pozvolna rozpadla a rovněž písemné prameny se na delší
dobu odmlčují. Prameny archeologické však hovoří jasnou řečí o kolonizaci nových
prostor, o vzrůstající hospodářské úrovni, o změnách v oblasti náboženských představ
Slovanů a zejména o budování opevněných center — hradisek. Koncem 8. století se
na Moravě vytvořily předpoklady pro státotvorný proces, který vyústil v jednotnou
Velkomoravskou říši. Již v první třetině 9. století se v písemných pramenech
objevuje stát Moravanů. Byl natolik integrovaný, že nejen odolal východofranskému
nebezpečí, ale také podmínil svébytný rozkvět hmotné a duchovní kultury Slovanů.
Jeho osudy se sice dostaly do zorného pole franských kronikářů, ale až konkrétní
archeologické nálezy mu dodávají barvitosti a hloubky. Svědčí o značné hustotě
osídlení v 9. a na počátku 10. století, o rozmanitých sídlištních formách, o
kamenných církevních stavbách a dalších projevech křesťanství, které, zejména působením
soluňských bratří Konstantina a Metoděje, položilo základy kulturní vzdělanosti
Slovanů. Rýče archeologů vynášejí na denní světlo doklady o každodenním životě
prostého lidu, o němž písemné prameny mlčí. Můžeme obdivovat zručnost a um dávných
kovářů, zbrojím, hrnčířů, bednářů, tesařů či šperkařů, kteří
zhotovovali honosné zlaté a stříbrné náušnice, prsteny, gombíky či ozdobná kování
opasků a zvládli složité techniky filigránu (splétání zdobených drátků z drahých
kovů
v různé tvary), granulace (zdobení povrchu šperku drobnými kovovými zrníčky),
niela (přitavení různých sirníků na kovový předmět) a tauzOvání (vkládání drátku
z barevného kovu do rytých výzdobných motivů). V čele moravského státu stál
panovník a jemu nejblíže členové vojenské družiny, mocní velmožové a správci určitých
územních jednotek, kteří obývali opevněná sídla, ať už hradiska, sídliště městského
charakteru nebo dvorce. Opevněná centra plnila nejen funkci obrannou, ale i správní a
vojensko - administrativní. Pro všechny typy hradisek je charakteristická zejména
hradba, na jejíž odolnosti vlastně záviselo přežití raně středověkého státu.
Navíc hradby představují názorný doklad organizovanosti společnosti, schopné přinutit
značné množství lidu k náročným stavbám, na něž bylo nutno přemístit, často z
velkých vzdáleností, kvantum materiálu, nejen dřeva, ale i kamene.
Nejvýznamnější a největší hradisko — Pohansko u Břeclavi — se silnou kumulací
obyvatelstva a hospodářského zázemí, bylo zřejmě sídlem významného rodu i s
vojenskou posádkou. Druhé hradisko, ležící dále proti proudu řeky Dyje, bylo zbudováno
v průběhu 9. století na „Pohansku" asi 1,5 km severozápadně od obce
Nejdek.
Chráněno mohutnými valy plnilo funkci refugia, kde v dobách nepřátelského vpádu
nacházelo útočiště množství lidí z okolních zemědělských osad. Silná
koncentrace osídlení existovala rovněž pod Pavlovskými vrchy. V místech zvaných „Petrova
louka" (dnes pod hladinou Novomlýnské nádrže) byl postaven dvorec a kolem něho
byla na přelomu 9. a 10. století vybudována hradba s čelní kamennou plentou, vymezující
plochu 600 x 300 metrů. I toto hradisko sloužilo jako útočiště pro obyvatele širšího
okolí. Nedaleko odtud se v trati „Na pískách" nacházelo rozsáhlé pohřebiště,
čítající více než 2 000 kostrových hrobů s množstvím milodarů, které jsou důkazem
přežívání pohanských zvyklostí.
Konec 9. a počátek 10. století je poznamenán rozpory uvnitř vládnoucí dynastie Mojmírovců.
Projevuje se vyčerpání z vleklých bojů a tažení nepřátel Franků, Bavorů a nově
Maďarů. Poslední písemná zpráva o říši Moravanů se váže k roku 906. V
souvislosti s koncem Velké Moravy jsou na některých lokalitách patrné stopy násilného
zániku požárem, jinde život pozvolna uhasínal a přetvářel se v nových společenských
podmínkách. Jižní Morava žila vlastním životem, aby se zhruba o sto let později
stala součástí přemyslovských Čech.
Převzato z knihy Podoby kraje a času, Mikulov 1996.