[ Home ] [ Up ]

OBLAST BŘECLAVSKA

MIKULOVSKO

    Mikulovská vinařská oblast se rozkládá mezi hranicí s Dolním Rakouskem, Pohořelicemi a Valticemi a pokrývá západní a severozápadní část okresu. Pozoruhodné je především území Chráněné krajinné oblasti Pálavá se svou vápenkou půdou a jedinečným mikroklimatem. Vysoké jakosti zde dosahují především bílé odrůdy Ryzlink vlašský, Veltlínské zelené, Rulandské bílé, Chardonnay, Sauvignon, Ryzlink rýnský, ale v poslední době i odrůdy modré, například Frankovka či Cabernet Sauvignon.
Za zvláštní zmínku jistě stojí i to, že většina z téměř 600 hektarů vinic na území CHKO byla v posledních letech převedena na tzv. integrovaný systém obhospodařování, jenž je díky minimalizaci chemické ochrany mnohem šetrnější k životnímu prostředí i samotné vinici. Studie ukázaly, že po čtyřech letech se v bylinném podrostu vinice ustavila přírodní rovnováha blízká stavu v nejcennějších pálavských rezervacích. Vinice se znovu stávají domovem stovek živočišných druhů, především hmyzu, které do zemědělské krajiny patří, ale ještě nedávno přežívaly pouze v chráněných územích. Integrovaná technologie ale prospívá i samotné vinici a kvalitě vína. O tom svědčí i skutečnost, že místní zemědělské podniky začínají v oblasti vinařství prosperovat.
Západně ležící největší moravská vinařská obec Dolní Dunajovice a okolní vesnice Dobré Pole, Novosedly, Březí a Brod nad Dyjí jsou typické úrodnou hlinitou půdou, kde se dobře daří zejména Veltlínskému zelenému a Ryzlinku vlašskému. Ve východní části oblasti, v okolí Valtic, se na žlutých sprašových půdách pěstuje vynikající Sylvánské zelené, Neuburgské a Rulandské červené.

    Město ověnčené vinicemi - napadne snad leckterého příchozího, který okouzlen z dáli hledí na Mikulov. Ano, réva sem neodmyslitelně patří, a kdyby ji nebyl zasadil člověk, byla by si snad tato místa oblíbila sama. Člověk osadil révou sluncem vyhřáté svahy nejen Pálavy, ale celé jižní Moravy. Tisícileté zkušenosti, sdělované z pokolení na pokolení, mu daly poznat, že jeho práce na přeměně volně rostoucí lesní révy v nepřeberné množství jejích kulturních forem si vyžaduje i změnu stanovištních podmínek, aby mohl dosáhnout nejen lákavého vzhledu plodů révy, ale naplnit bobule hroznů kořenitou vůní polostepních rostlinných společenstev, donutit kořeny révy k pronikání mezi částice zvětrávající matečné horniny a načerpat do hroznů extraktivní látky naplňující doušek vína zemitou původností nezaměnitelného prostředí vzniku onoho věčného nápoje radosti, lásky, vznětu i moudrosti. A právě to si uvědomuje poutník shlížející z hřbetů rozložité Pálavy na vinice táhnoucí se do svahů nižších partií kopců. Nejen Mikulov, ale celé Mikulovsko oplývá bohatstvím míst s rozmanitými přírodními podmínkami, z nichž každé se svahy  přivrácenými k poledni by se mohlo stát místem produkce originálních vín, která mohou svým nezaměnitelným charakterem oslovit poutníka a pozvat ho k návratům do krásného Mikulova i k vinařům širšího okolí. Zatím jsou většinou nesmělí a nemají dost odvahy zaměřit svoji roztříštěnou produkci na úzký výběr odrůd nejvhodnějších pro místní přírodní podmínky a neumějí ještě svá originální vína úspěšně nabídnout, aby se mohla stát vzpomínkou na putování krajem.
Každé odrůdě je třeba poskytnout to, co z jejího vína dokáže udělat unikát a dát mu výsadní postavení mezi ostatními, neméně dobrými unikáty z jiných přírodních podmínek. Jsou tu hlinité, hluboké a úrodné půdy v příhodných jižních polohách, na nichž do bohaté košatosti rozvíjí své velké hrozny Veltlínské zelené. Vína této odrůdy z okolí Mikulova nepostrádají plnost, ale přece jim více vévodí jemná kořenitost, svěžest a příjemné kyseliny pobízející k pití. Tím se liší od veltlínů znojemských s jemně mandlově nahořklým závěrem doušku nebo od veltlínů z Velkopavlovicka, rozložených do šířky a s náznaky lipové vůně.
Nejinak vtiskla zdejší příroda souhrn svých stanovištních podmínek vínům z odrůdy Ryzlink vlašský. Můžeme se tu pokochat plností a bohatým spektrem Vlasáků z Dunajovicka, vyžívat se v jemných a neuvěřitelně krásných vůních Ryzlinku vlašského z vápenitých půd Perenska nebo se osvěžit šťavnatou kyselinou Ryzlinku vlašského z Pavlova. Jaká bohatost ve vínech z jediné odrůdy vysázené v nejrůznějších polohách kolem divukrásné Pálavy!
Ale zvlněná tvář země nenastavuje svá úbočí jen jižnímu slunci. Jsou tu i svahy severozápadní či severovýchodní, kam slunce zavítá jen na několik hodin denně. Avšak i ty žehná sluncem rozpálená Pálava závany teplého vzduchu, jsou odrůdy, které nemají tak vysoké nároky na příkon tepla, a přece mohou dát vína plná veselí a příjemné pitelnosti. Mezi nimi se nejvíce rozšířila odrůda Muller-Thurgau, oblíbená u vinařů svou plodností a u milovníků vína svým broskvovým aromátem. Její vína jsou na Mikulovsku spíše doplňkem do směsí s víny Veltlínského zeleného nebo Ryzlinku vlašského. Hlavní doménou typických vín z odrůdy Muller-Thurgau je Znojemsko nebo Uherskohradišťsko. Ale jak se zdá, zalíbilo se v tomto koutu jižní Moravy i modrým odrůdám dovezeným z Francie. Je to předně nejstarší z modrých odrůd u nás pěstovaných - Pinot noír (Rulandské modré), které k nám bylo opakovaně dováženo z Burgundska, Německa i Rakouska již od nejstarších dob. Zatím krátkodobé, ale velmi nadějné výsledky se z nejteplejších míst Mikulovská ukazují s francouzskými odrůdami pro výrobu červených vín Merlot a Cabernet Sauvignon. Spolu s opakovanými doušky mikulovských vín člověku maně vyvstávají na mysli útržkovité obrazy z dějin mikulovského vinařství, tak jak se nám je daří skládat v kaleidoskopu historických záznamů. Na Moravě byly vinice obvyklým jevem již v době Velkomoravské říše. Dá se předpokládat, že to byly vinice roztroušené po krajině, které přispěly k tomu, že se réva již od druhé poloviny 11. století stala u nás běžnou kulturní rostlinou, pěstovanou i v takových podmínkách, kde dnes již žádné vinice nejsou. Nová epocha rozšiřování vinic a způsobu pěstování révy nastala po příchodu nově založených církevních řádů cisterciáků a premonstrátů na Moravu. Zdá se, že jimi přinesené zkušenosti s tehdejším pěstováním révy v Burgundsku a Porýní vedly i u nás k pečlivějšímu výběru ploch pro vinice a k jejich zakládání v ucelených výsadbách na svazích viničních hor. Takové vinice se daly lépe ochránit proti zlovůli lidí i proti zvěři. Jejich plocha a práce na nich byly snáze kontrolovatelné a bylo usnadněno vybírání desátku i zemské berně v naturální dávce. Mocný feudál Vilém z Pulína založil premonstrátský klášter v Dolních Komicích, který obdaroval výtěžky z osad Březí a Dolní Dunajovice. Během 13. století vznikla v Dolních Dunajovicích souvislá viniční hora a celou ves získali premonstráti roku 1310 od Jindřicha z  Lichtenštejna. Na Mikulovsku neměly kromě premonstrátů jiné kláštery své vinice, a proto tu je z oné doby o vinicích málo záznamů. Ale s hromadným zakládáním souvislých viničních celků lze spojit nejspíše i založení obce Perné (Montes, Bergen), jejíž jméno naznačuje existenci viniční hory. Jejími zakladateli byli zřejmě Sirotci z Wahingen, stavitelé Sirotčího hradu a první kolonizátoři Mikulovská. V roli lokátorů rozdělovali příchozímu německému obyvatelstvu získané neobdělané pozemky k zakládání vinic za odvody desátků a berní v peněžité formě, a tím zahájili proces pozdější reluice naturálních dávek na dávky peněžité. Ke královskému hradu Děvičky patřily obce Věstonice, Pavlov, Milovice a Strachotín s vinicemi. Roku 1298 byla založena nová viniční hora v Milovicích a v roce 1309 další u nové obce Horní Věstonice. V roce 1249 se dostávají na Mikulovsko Lichtenštejni a snaží se své majetky vytrvale rozhojňovat. Je to patrné z urbáře sepsaného k roku 1414. Za jejich vlády došlo k reluici naturálních dávek z vinic na dávky peněžité v dalších obcích. Ale v době předhusitské nechyběly ani v Mikulově, v důsledku svého vysílení, vinice pusté. Lze se domnívat, že reluice na peněžní platy byla určitou pobídkou k lepší péči o vinice. To se později potvrdilo. Pod vlivem Lichtenštejnů přibývalo vinic na Mikulovsku rychleji nežli na sousedním Valticku, které získali Lichtenštejni teprve koncem 14. století a kde rozvoj vinařství vrcholil až v 15. a 16. století. Lichtenštejni, podobně jako i jiná šlechta, měli zájem na rozšiřování vinic i mezi drobné držitele, kteří neměli jinou půdní držbu a nevlastnili kapitál potřebný k založení vinice. Proto zakládali vinice sami a po jejich vysazení je rozdělovali na malé díly, které si museli nájemci dovést do plodnosti již sami. Těmto malým vinicím se říkalo „sacze" a bývaly na prvních šest let osvobozeny od všech dávek. V Mikulově přibývalo v 15. století přespolních držitelů vinic, hlavně z řad měšťanů brněnských. Ti svěřovali ošetření vinice po dobu vegetace odborným silám za pevně stanovenou a smluvenou mzdu. Ale i samotní Lichtenštejni obhospodařovali stále více vinic ve své vlastní režii. Mikulov se tak postupně zařadil mezi hlavní centra moravské produkce vína - Hustopeče, Znojmo, Mikulov. Ve viničních horách se rozkládaly vinice nejen místních obyvatel, ale byly tam vinice feudální vrchnosti, klášterů, kostelů, měšťanů místních i přespolních, rolníků i bezzemků. Brzy bylo zřejmé, že sousedské, vlastnické i právní poměry mezi tak různorodými vlastníky musí být vyřešeny na základě psaného řádu. Proto vznikala horenská práva, obsahující souhrn předpisů o vinicích vztahující se na určitou obec či okrsek příslušného panství, dále ustanovení o volbě osob dohlížejících na dodržování předpisů, jakými byli v první řadě perkmistři čili horní a jejich pomocníci z řad konšelů, jakož i pověřený písař pro zápisy do perkmistrovských register, a konečně ustanovení o horenském soudu a o možnosti odvolávání se k vyšší instanci. S příchodem Adama Ditrichštejna v roce 1574 se zvýšilo úsilí o zakládání nových vinic na Mikulovsku, jak ukazuje urbář z roku 1582. Současně bylo nově organizováno i zámecké sklepní hospodářství. Opět vzrostl zájem vrchnosti o naturální dávky z poddanských vinic a byla vedena přesná evidence naturálního zemního vína. Spotřeba vína u vrchností stoupala a obchod vínem přinášel všem dobré zisky. Sedlákům pomáhaly příjmy z vinic překonávat nepříznivé výsledky hospodaření v některých letech a dovolovaly jim dělit statky mezi potomky. Domkářům byly často jejich hlavním příjmem a přispívaly ke zvyšování populace. Tento slibný vývoj zastavila třicetiletá válka. Jako její následek zůstalo mnoho vinic pustých. Podle zápisu v lánských rejstřících z roku 1670 byla situace na Mikulovsku tristní. Například Mikulov měl 239,56 ha vinic obdělaných a 105,1 ha vinic pustých a podstatně horší byla situace v blízkých Hustopečích, kde bylo 63,87 ha vinic obdělaných a 682,23 ha vinic pustých. Obnova vinic postupovala pomalu, neboť mnoho přespolních i domácích vlastníků přišlo ve válce o život nebo ztratili o vinice zájem. Byla to hlavně šlechta, která všemožně podporovala rozvoj venkovského vinařství, aby z něho čerpala naturální dávky do nově a honosně budovaných sklepů s velkou sudovinou. Ale cenové relace nebyly pro víno příznivé. Koncem 15. století stálo vědro vína jeden zlatý, v roce 1605 to bylo již 2 zlaté 30 krejcarů, v roce 1648 zůstávala cena stejná a v roce 1756 to bylo opět jen 2 zlaté 32 krejcarů. Ceny obilí stoupaly mnohem rychleji. Velkou zásluhu o budování vinic a sklepů na Moravě vůbec a na Mikulovsku zvláště měli novokřtěnci, kteří se ve druhé čtvrtině 16. století začali na Moravu houfně stěhovat ze Švýcarska a Německa a přinášeli s sebou mnoho nových zkušeností a poznatků o pěstování révy, o jejích odrůdách i o sklepním hospodářství. Snad to bylo jejich zásluhou, že se kvalita moravských vín zvýšila a byla všeobecně uznávána. Vína z Mikulovská byla po jakostní stránce vždy v popředí. Jejich výbornou jakost vysoce ohodnotil olomoucký biskup Stanislav Pavlovský při své vizitační cestě po Mikulovsku v roce 1582. K vysoké kvalitě mikulovských vín přispívala přísná organizace sběru hroznů, jehož začátek se vyhlašoval velmi pozdě, aby hrozny dobře vyzrály, a pro každou viniční horu zvlášť, aby vrchnostenští úředníci stačili kontrolovat hned pod vinicemi množství získaného rmutu a odebírat napřed zemskou naturální daň a pak desátek. Ten, kdo platil daně v penězích, musel při sběru hroznů předložit potvrzení o jejich zaplacení. Na mikulovských vinicích se vysazovalo kolem 10 tisíc keřů na hektar plochy. V severnějších částech Moravy byly vinice v hustším sponu a počet keřů tam býval až dvojnásobný. Vinice sedláků a bezzemků bývaly krátkověké. Trvaly 15-20 let. Za tuto dobu se půda tak vyčerpala, že vinice zeslábla a přestávala plodit. Byla proto likvidována a pozemek sloužil dalších 15 let jako pastvina či pole, než mohl být znovu osázen vinicí.
    Malé oživení vinařství na Moravě přinesla nařízení Josefa 11., který roku 1784 zrušil působnost místních horenských práv a vydal všeobecný viniční řád pro Moravu. Podle něho si mohl každý založit vinici kdekoliv a měl svobodné právo šenku vína. I panské vinařství v Mikulově bylo na vrcholu svého rozvoje. Roku 1808 bylo v panských sklepích v Mikulově 6372 věder vína, z toho bylo 1282 věder vína červeného. V 19. století začala spotřeba vína rychle klesat. Přibývalo obyvatelstva a průmysloví dělníci dávali přednost pivu a levné kořalce, která se vyráběla z brambor. Panské lihovary byly nejvýnosnější zemědělskou činností. Ubývalo vinic, které se předělávaly na pole. V roce 1855 bylo víno na prodej jen v několika obcích Mikulovská. Rychlý úbytek vinic způsobilo zrušení celní hranice mezi Uherskem a Rakouskem. Levným uherským vínům nemohlo moravské vinařství čelit, zvláště když se objevily houbové choroby zavlečené na kontinent z Ameriky - peronospora a oidium. V roce 1900, kdy bylo mikulovské vinařství největší z celé Moravy, zůstalo v Mikulově 352 ha vinic, v Dolních Dunajovicích 541 ha, v Perné 244 ha, v Pavlově 201 ha, v Bavorech 87 ha, v Dobrém Poli 90 ha, v Horních Věstonicích 141 ha a v Dolních  Věstonicích 98 ha. To byl stav těsně před révokazovou kalamitou. Kořenová mšice révokaz byla roku 1860 zavlečena z Ameriky do Francie. Postupně zamořila celé evropské vinohradnictví a na obranu proti ní musely být z amerických druhů rév vyšlechtěny podnože odolné proti jejímu zhoubnému působení. Šlechtěním odolných podnoží se zabýval též první ředitel vinařské školy zřízené v roce 1903 v Mikulově Rudolf Unger, který byl již roku 1886 jmenován do révokazové komise pověřené organizováním boje proti révokazu na Moravě. Nejdříve byl révokaz zjištěn roku 1890 v Šatově, poté roku 1900 v Dolních Dunajovicích a jeho šíření pak šlo již lavinovitě po celé jižní Moravě. To samozřejmě ovlivnilo produkci vína. Ještě v roce 1911 se v okrese Mikulov vyrobilo 65000 litrů vína, kdežto v okrese Hustopeče již jen 9000 litrů a v okrese Znojmo pouze 10000 litrů. V té době bylo v Mikulově 17 obchodníků vínem a v Dolních Dunajovicích 18. Na Mikulovsku působila již tenkrát tři vinařská družstva - v Novosedlích, Perné a Brodě. V Mikulově se každoročně pořádaly vinné trhy. Za první republiky se vinice postupně rekonstruovaly na štěpovanou révu a zároveň docházelo ke změnám v sortimentu. Nejvíce se vysazovalo Veltlínské zelené, Veltlínské červené, Modrý Janek, Sylvánské, Chrupka, Portugalské modré a šedé a Ryzlink vlašský. Někteří vinaři dali přednost výsadbě přímoplodných hybridů, z nichž se nejvíce rozšířila odrůda Bačo noir. Na mikulovské vinařské škole se po Rudolfu Ungerovi stal ředitelem Adalbert Stummer, který úzce spolupracoval s prof. dr. Franzem voň Frimmelem z brněnské univerzity na šlechtění révy. Po válce ožilo Mikulovsko nově přistěhovaným  obyvatelstvem. Byly zavedeny nové způsoby pěstování révy umožňující lepší mechanizaci prací, na jejichž rozšíření se nejvíce podíleli pracovníci Zahradnické fakulty v Lednici, a ve Šlechtitelské stanici vinařské v Perné byly vyšlechtěny nové odrůdy révy - Pálavá a Aurelius. Krásné Pavlovské vrchy jsou podnes ozdobeny širokořadými výsadbami révy a mikulovská vína se těší čím dále tím větší oblibě. Tak jako se dostalo pálavské přírodě ochrany pod záštitou místní Chráněné krajinné oblasti Pálavá, mělo by se dostat ochrany i vinicím v Podpálaví formou chráněného názvu původu jejich vín, vyrobených jen z několika nejvhodnějších odrůd za přísně stanovených jakostních podmínek. Dolnorakouský či spíše vídeňský vliv sjednotil kdysi odrůdovou náplň na úzký výběr vhodný pro vídeňské výrobce šumivých vin, pro které zdejší obchodníci vínem nakupovali hrozny z okolí Mikulova. Byly to Ryzlink vlašský a Veltlínské zelené, které opanovaly krajinu. Ten, kdo nabízel svá vína zdejším obyvatelům, vysazoval i Veltlínské červené rané do nepříliš úrodných půd a na úrodnější pozemky Portugal šedý. Obě odrůdy mírnily vysoký obsah kyselin v málo příznivých ročnících. Jejich přídavek do tvrdých veltlínů a Vlasáků zároveň urychloval zrání takových vín v sudech. Mikulovsko se tak stalo doménou bílých vín, i když je známo, že ve starších dobách se Pálavá honosila pestrou směsicí různých odrůd včetně modrých, zejména hrozny Burgundského modrého. Svým vápenitým podkladem je Pálavá kromě tradičních odrůd předurčena i pro vynikající jakost vyzrálých hroznů odrůdy Chardonay, která drží v současné době celosvětový primát mezi bílými víny. Pozdní sběry Chardonay z vynikajících lokalit Pálavý dosahují světové úrovně.

    Nejen mikulovské a podpálavské vinné sklepy a sklípky, ale i další tisíce podobných, rozesetých po celé jižní Moravě, mnohde přitulených do sklepních uliček či celých sklepních obcí, zvou návštěvníky kraje k posezení u vína. Jsou chloubou drobných vinařů, jsou solí pohostinné země a nabízejí nezapomenutelný zážitek ve svém poněkud tajemném prostředí. Atmosféra sklepa, hovory o víně a jeho požitkem zbystřené smysly okouzlují duši, rozvazují jazyky, sbližují a dávají zapomenout na trápení všedních dnů. Mnohé z nich mají dlouhou historii. Jsou klenuté, kopané v pískovci i lámané ve skále - jako tyto mikulovské.

    Zjara se po celé jižní Moravě a stejně tak na Mikulovsku pořádá mnoho místních výstav vín. To je příležitost pro milovníky Dionýsova moku, aby se dali zlákat rozmanitostí původu odrůdových vín a propadli nikdy nekončícímu dobrodružství   poznávání bohatosti proměn vína téže odrůdy v závislosti na prostředí, ve kterém byla réva pěstována. Ti zkušenější z nich mají v chuťové paměti neomylně vtisknut předobraz jakosti a charakteru vína určité odrůdy révy, dovedou u konkrétního vína posoudit, co zůstal vinař kvalitě vína dlužen při jeho školení a co vínu do jeho křestního listu vtiskla příroda dané lokality. Tak tomu má být - o každém doušku vína má člověk přemýšlet, hodnotit ho, srovnávat a své dojmy ostřit v debatách s přáteli, víno vyžaduje, aby se o něm při jeho užíváni hovořilo. Bezduché pití jakéhokoli vína, bez znalosti jeho původu, bez vyžívání se v jeho jemných odstínech barvy, vůně, chuti a harmonie, to by bylo barbarství a vedlo by k alkoholismu. Pro zdraví člověka a jeho nitra jsou ve víně jiné, daleko důležitější látky, které hojí rány na lidské duši a dávají ji vzlet. Předpokladem pro léčebné účinky vína je ale jeho jakost, nejlépe taková, jakou mají vína přírodní, dnes v našem vinařském zákonu označovaná jako vína s přívlastkem v jakostních stupních „kabinet", „pozdní sběr" a „výběr". A právě mikulovské viniční hory opět dnes, tak jako v minulosti, nabízejí všem, kdož si zalíbili mikulovská vína, i kus nádherné pálavské přírody spolu s jemnou stavbou   přívlastkového vína.

    Pod Svatým kopečkem v Mikulově a ve Velkých Pavlovicích, přesněji v Zaječí, sídlí dvě bohyně dobrého sektu — Venuše a Diana — a ochraňují tradiční postup jeho výroby tzv. kvašením v láhvi. Než vznikne kvalitní sekt, předchází tomu velmi složitý postup. Na počátku je víno, nejlépe z málo lisovaných hroznů, tzv. samotok, protože sekt je tím lepší, čím méně má víno trpkých tříslovin, které se silnějším lisováním uvolňují. U nás používané odrůdy Ryzlink vlašský, Ryzlink rýnský a Chardonnay zajišťují rovněž potřebný dostatek kyselin. Poté, co se provede kupáž vín (smíchání vín dvou nebo více odrůd), doplní se směs cukrem a speciálními kvasinkami, naplní do lahví a zazátkuje. Pak nastává kvašení a dokvašování, a to minimálně devět měsíců, u dražších, tzv. ročníkových sektů však může trvat i několik let. Tlak v láhvi pozvolna roste a kvasinky postupně sedimentují pod zátkou a uvolňují látky, které dávají pravému sektu jeho typickou vůni a chuť. Nakonec se hrdlo láhve podchladí a kvasnice pod zátkou se ručně “odstřelí". Láhev sektu se doplní vínem a expedičním likérem, což je směs vína, koňaku a cukru, a opět se zazátkuje. Po nejméně měsíčním ležení se expeduje. Tak jako se na Břeclavsku vyrábí mnoho různých značek a odrůd vín, je zde i mnoho jejich výrobců. K největším bezesporu patří akciové společnosti Víno Mikulov, Vinium Velké Pavlovice nebo Vinné sklepy Valtice, jejichž tradice sahá až do roku 1430. Je zde i větší množství středních podniků, jako třeba zemědělská družstva v Mikulově nebo Sedleci, která se zaměřila na výrobu vysoce kvalitních hroznů a vín. A obraz místních výrobců doplňují drobní vinaři. Možná nevíte, že vína z Břeclavska se pijí v Evropském parlamentu, ochutnala je anglická královna Alžběta II. a patří i k tabuli na Pražském hradě. Šumivá vína, vyráběná druhotným kvašením přírodních vin, jsou produkty čarovných vlastností. Staletá historie jejich výroby se zrodila v polovině 16. století ve francouzské Champagni. Vědecké metody jejich produkce následně zdokonalil benediktýnský mnich Dóm Pérignon a „ďábelská vína" z tohoto kraje pak dobývala Evropu a později i celý svět. Po celém světě přibývali i noví výrobci šumivých vín. Od roku 1957 se pod značkou Venuše vyrábí šumivé víno i v akciové společnosti Víno Mikulov. Tento vinařský závod má dlouholetou tradici, i když prošel několika změnami názvu a organizačního začlenění. Ročně  produkuje přibližně 80000 hl přírodního vína odrůdového a známkového, asi 2000 hl vína šumivého, 8 000 hl vermutů a 1000 hl vína perlivého, což  reprezentuje asi 8% českého trhu s vínem. Zabývá se i exportem, který tvoří zhruba 6 % z celkového objemu prodeje. Šumivé vino Venuše se vyrábí z Ryzlinku vlašského a Veltlínského zeleného, vypěstovaných na svazích Pálavý, tedy z vín, která kdysi tvořila i odrůdovou náplň dolnorakouských a vídeňských šumivých vín. O vysoké kvalitě mikulovské Venuše svědčí mnoho ocenění na republikových i mezinárodních výstavách.

    S Mikulovem je dnes spojováno i moderní, ekologicky orientované vinohradnictví, a to jak u nás, tak i v zahraničí. Klíčovým prvkem tohoto systému je ochrana révy vinné před škodlivými roztoči pomocí dravého roztoče Typhiodromus pyri. Průzkum populací roztočů jihomoravských vinic zahájil v roce 1986 mikulovský rodák entomolog Dr., Ing. Milan Hluchý spolu s akarologem RNDr. Miloslavem Zachardou. Experimentálně ověřovali ve vinicích i v laboratořích možnost jejich použití při biologické ochraně vinic. Právě „kmen Mikulov" tohoto roztoče, pocházející z vinic na Mikulovsku, je dnes rozšířen v desítkách
tisíců hektarů vinic a ovocných sadů od Jižních Tyrol v Itálii až po Skandinávii a od Moldávie po Velkou Británii. Tito draví roztoči, velcí pouze půl milimetru, spolehlivě kontrolují množství škodlivých druhů roztočů, takže mohou s úspěchem nahradit postřiky chemickými akaricidy. Vinaři si dobře uvědomují jejich hodnotu a vyřazují z používání ve vinicích i všechny další vysoce toxické pesticidy. Tím umožňuji návrat stovek mnohdy vzácných druhů členovců a hmyzu do vinic a přispívají
k obnově přírodní rovnováhy.

VELKOPAVLOVICKO

PODLUŽÍ

    Nově pojmenovaná oblast Podluží sleduje tok řeky Moravy a zahrnuje východní a severovýchodní část okresu od Břeclavi až po Moravskou Novou Ves. Na zdejších písčitých půdách je nutno pěstovat odrůdy odolnější proti mrazu, neboť vinice jsou většinou na rovinách nebo jen na mírných svazích. Lze na nich dopěstovat kvalitní Ryzlink rýnský a dobré jakosti dosahují také odrůdy k výrobě červeného vína, například Portugal modrý, Zweigeltrebe a André.

[ Home ] [ Up ]