[ Home ] [ Up ] [ Jižní Morava ocima Jaromíra Tomecka ] [ Príroda Breclavska ] [ Príroda Pálavy ] [ Príroda Znojemska ]

Břeclavsko

    Není v naší zemi mnoho míst, která by se mohla pochlubit tak krásnou a rozmanitou přírodou a nevšední krajinou jako Břeclavsko. A není u nás mnoho míst, která by lidské oko obdivovalo již tolik staletí a tisíciletí jako tento kraj. Připojme se tedy k řadám našich předchůdců a projděme tímto kouzelným koutem jižní Moravy.
Vydejme se po proudu Dyje a sledujme na chvilku společně její dráhu k soutoku s Moravou. Na cestě od Znojma se řeka několikrát dotkne hranice s Rakouskem, aby pak jižně od Drnholce prudce zahnula k severu a vykroužila oblouk, dříve než se těsně pod Břeclaví definitivně přimkne k státní hranici. Ve svém objetí uzavírá snad nejkrásnější kout jižní Moravy: Pálavu s jejími bělostnými vápencovými skalami, jarní mozaiky rozkvetlých stepí, táhlý a mírný hřeben Dunajovických kopců, vinohrady na sluncem ozářených stráních, teplomilné doubravy Milovického lesa, největší moravský rybník Nesyt, nádherný park v okolí lednického zámku a zbylé kousky luhů s letitými duby na březích slepých ramen podél Dyje a Moravy. Ale ani méně známá severní část území nepostrádá na zajímavosti a kráse. Ve více či méně zvlněné krajině se střídají pole a sady s vinohrady, prosluněné štěpní stráně se světlými háji na úbočích a vrcholcích kopců. Přírodní rezervace na Boleradicku, u Bořetic, v okolí Divák, nedaleko Němčiček, Kobylí nebo poblíž Morkůvek ukrývají mnohá romantická zákoutí a přírodní zajímavosti.
Reliéf krajiny se postupně zvedá od nejnižšího bodu Moravy na soutoku řek Moravy a Dyje (148 m) až k vrcholu Pálavy - Děvínu (554 m). Mezi těmito dvěma body se rozkládají úrodné nivy podél Dyje, Svratky a Moravy, mírně zvlněné pahorkatiny v okolí Drnholce, Dolních Dunajovic, Milovic, Hustopečí, Valtic nebo Velkých Bílovic, Nejvýše pak vystupují vrchy u Boleradic a konečně Pavlovské vrchy - Pálava.
    Všechny krásy tohoto kraje vám postupně ukážeme, ale začít se sluší tím nejznámějším a možná, ale to je pouze otázka vkusu a názoru, i tím nejzajímavějším, tedy Pavlovskými vrchy.

    Ti, kdo na Pálavě byli, asi budou souhlasit s tvrzením, že Pálava je jedinečný přírodní výtvor. Je tvořena především velmi čistými druhohorními vápenci, které byly překryty usazeninami třetihorního moře a později vyzvednuty a rozlámány. Bělostná vápencová bradla se táhnou severojižním směrem v délce téměř dvaceti kilometrů. Jsou rájem přírodovědců, ale jejich květena a zvířena skýtají potěšení očím všech návštěvníků, zkušenými turisty počínaje a hojnými školními výpravami konče, všem, kteří se pravidelně vydávají objevovat krásy zdejší přírody. Za pozornost jistě stojí naučná stezka na Děvíně, která pozorným návštěvníkům představí zajímavosti pálavské fauny, flóry a geologie a podá stručnou informaci i o problematice lesního, vodního a zemědělského hospodaření v krajině. Členité svahy Pálavy se vyznačují velkou rozmanitostí přírodních podmínek a hostí několik typů nejrůznějších přírodních společenstev. K nejzajímavějším patří dřínové doubravy s dubem pýřitým na jižních svazích, drnové a skalní stepi a společenstva strmých vápencových skal.

    Nejvyšším a nejmohutnějším vrchem je se svými 554,5 m Děvín s nedalekou zříceninou Děviček. Za jasných dnů z něj dohlédnete přes Dolní Rakousko až k ostrým alpským vrcholům a přes jihomoravské nížiny až k táhlému obrysu Malých Karpat na Slovensku. Spolu s ostatními vrchy patří Děvín k prvním jarním cílům mnoha turistů. Svými květy je tu na prudkých stráních vítají žlutě kvetoucí dříny, o něco později bílé kytice mahalebek a koncem dubna pak dlouho očekávané žlutofialové koberce kosatců nízkých, rozkvétajících na skalních stepích spolu se žlutými hlaváčky. Mezi skutečné klenoty patří i písečnice velkokvětá, rostoucí ve skalních štěrbinách. Nikde jinde v České republice ji v přírodě nenajdeme.
Plochý vrchol Stolové hory u Klentnice s romantickou zříceninou Sirotčího hradu není o nic méně zajímavý. Pokrývá jej krasová step s převzácnou šalvěji habešskou, která zde má rovněž svou jedinou lokalitu v České republice. Nedaleký Turold tyčící se nad Mikulovem ve svém nitru zase ukrývá krasovou jeskyni - útočiště mnoha druhů netopýrů. Na jižních svazích Svatého kopečku se stavbami křížové cesty a poutním kostelem na vrcholu můžeme obdivovat faunu a flóru skalní stepi, do níž patří dravá kudlanka nábožná i hvozdík Lumnitzerův, rostoucí výhradně na skalách Pálavý. Svatý kopeček je rovněž velmi bohatou lokalitou vzácných nezelených cizopasných rostlin - záraz, kterých se zde vyskytuje sedm druhů. Rozkvetlé hlohy nebo šípkové růže na úbočích často ukrývají jiná překvapení - kovově lesklé zlatohlávky nebo pozoruhodné tesaříky.
Pálava leží ve starobylé kulturní krajině. Již v době kamenné zde pravěcí lovci mamutů stavěli z kostí chýše, ukryté dnes pod vrstvami navátých spraší například u Pavlova nebo Dolních Věstonic. Vliv člověka na jeho okolí zesílil s rozvojem neolitického zemědělství. Obdělávání polí a pastva dobytka zabránily v poledové době nástupu lesa, a tak zde zůstaly zachovány černozemě - typické půdy stepí. Středověk přinesl nové zemědělské postupy a osídlení dosáhlo téměř dnešní hustoty. Lidským působením vznikla kulturní krajina, mozaika polí, vinohradů, rybníků, cest, pastvin, luk a lesíků, a ustavila se nová, člověkem podmíněná přírodní rovnováha. V tomto století člověk dostal do rukou nástroje, které mu umožňují zásadně měnit tvář naší krajiny, ale zároveň si uvědomil i potřebu takovouto kulturní krajinu chránit pro budoucnost.
Díky výjimečnosti Pálavy, dané spojením přírodních hodnot a krajiny po staletí přetvářené člověkem, se Chráněná krajinná oblast Pálava v roce 1986 stala čtvrtou biosférickou rezervací UNESCO v České republice. Deset let poté, co český stát zřídil  CHKO - Pálava k tomu, aby chránila zdejší přírodu a krajinu na základě zákonů České republiky, tak statut biosférické rezervace zajistil tomuto území i mezinárodní renomé.
    Opusťme nyní Pálavu a obraťme svoji pozornost k jinému typu krajiny, k mírně zvlněným Dunajovickým vrchům, výrazněji modelované Hustopečské pahorkatině, k jižnímu předhůří Ždánického lesa nebo hraničnímu hřebenu mezi Mikulovem a Valticemi. Do její tváře viditelně zasáhl člověk a příroda zde do značné míry ustoupila zemědělství. Této krajině vévodí rozlehlá pole, ovocné sady na terasách a vinice na mírných i příkrých svazích. Příroda však nachází své útočiště i zde. Na Dunajovických kopcích, Pouzdřanské stepi, četných lokalitách v okolí Kobylí nebo Kamenném vrchu u Kurdějova, na zbytcích mezí, v opuštěných viničkách a pastvinách, na prudších svazích a na zarůstajících ladech, všude tam se zachovala oku lahodící a zajímavá společenstva stepních trávníků, ve kterých lze najít typické druhy, jako je len žlutý, kozinec vičencovitý nebo sinokvět měkký, ale i vzácnosti, jako kriticky ohrožený len chlupatý nebo hadinec červený. Národní přírodní rezervace, která byla vyhlášena na Dunajovických kopcích, se může pochlubit i takovou botanickou raritou, jakou je výskyt pelyňku Pančičova. Z pouhých ani ne dvaceti světových nalezišť tohoto druhu, která jsou soustředěna většinou v srbské Vojvodině a východním Rakousku, se tři nalézají na Moravě, z toho dvě na okrese Břeclav! Na Dunajovických kopcích roste i velmi vzácná mandloň nízká nebo katrán tatarský. K typickým ptačím obyvatelům stepí patří na Břeclavsku běžný, ale jinde vzácný bramborníček černohlavý, ťuhýk obecný, přilétající až z východní Afriky, nebo nápadná vlha pestrá, dosahující zde severní hranice svého rozšíření. A takto bychom ve výčtu přírodních zajímavostí mohli pokračovat.

    Schopnost přírody vyrovnávat se s následky lidské činnosti je skutečně obdivuhodná. Čím silněji však své prostředí můžeme ovlivňovat, tím více se musíme zamýšlet nad tím, jaké mohou být důsledky našich zásahů. Zatímco v minulosti se na svazích budovaly pro vinice a sady jen úzké terasy, velkoplošné terasování v šedesátých až osmdesátých letech nejenže úplně změnilo vzhled četných kopců a jejich estetickou hodnotu, ale nezřídka i jejich půdní poměry, a zemědělcům slibovaný efekt často nepřineslo. I ničení stromů a keřů na rozorávaných mezích bylo velkým prohřeškem. Příroda se však naštěstí nevzdává. Důkazem jsou již zmíněné Dunajovické kopce, dříve z velké části svažitá políčka a vinohrady, dnes národní přírodní rezervace, nebo Kamenný vrch u Kurdějova. Pouze trnkami zarůstající stráně a osamělé třešně a švestky pamatují zvuk motyk ve vinohradu, pasoucí se kozy či odjíždějící vozy naložené ovocem. Přejme si, aby se krása naší krajiny nevracela jen tam, odkud člověk odešel, ale i tam, kam se jako moudrý hospodář citlivě vrací.
    Opusťme teď sluncem vyhřáté štěpní stráně a pojďme se podívat do lesa. Nečekejme ale husté, jehličím vonící smrčiny. Smrkové lesy na Břeclavsku chybějí úplně. A borové, o nichž se zmíníme později, jsou omezeny jen na písčitou oblast mezi Břeclaví a Valticemi. Jsou tu lesy listnaté, které nejlépe odpovídají přírodním podmínkám Břeclavska. Přírodovědci zjistili, že kdyby nic nebránilo přirozenému vývoji vegetace, většina rozlohy okresu i naší země by byla pokryta lesem. V nivě Dyje, Moravy a Svratky by patrně dominovaly lužní lesy s dubem letním, jasanem, topoly a vrbami, podél menších vodních toků olšiny a na zbývající většině území dubohabřiny a teplomilné doubravy, jaké jsou k vidění u Milovic nebo Kobylí. Jen na severních svazích Boleradické vrchoviny bychom našli buk. Do hry ovšem opět vstoupili lidé, a tak Břeclavsko má jeden z nejmenších plošných podílů lesa z okresů České republiky (jen asi 10 %). Malá rozloha lesních porostů ale neznamená, že by zdejší lesy byly méně zajímavé nebo méně důležité. Právě naopak. Les je v krajině nezastupitelný, obzvlášť na teplém jihu Moravy, v oblasti s nedostatkem vláhy. Kromě jiného chrání půdu před vodní i vzdušnou erozí a zvyšuje vlhkost vzduchu. Krajina je díky působení lesů pro člověka příjemnější a obyvatelnější. Naši pozornost si jistě zaslouží i místní stromořadí. Tři nejvýznamnější jsou dokonce chráněná. První najdeme na silnici mezi Pohořelicemi a Novým Dvorem, druhé leží mezi Mikulovem a osadou Mušlov a třetí, tzv. Bezručova alej, spojuje Valtice s Lednicí “zeleným baldachýnem" již od roku 1715. V posledních letech jsou kaštanové aleje sužovány invazí nového škůdce z Balkánského poloostrova, ale věříme, že narušená přírodní rovnováha se za pomoci člověka obnoví a aleje kaštanů z naší krajiny nezmizí. Vraťme se ale ke zdejším lesům. Přírodovědci oceňují jejich obdivuhodnou zachovalost a druhové složení, blížící se tomu, co lesníci nazývají přirozenou dřevinnou skladbou. Řeč je v tomto případě o doubravách a habřinách Milovického lesa, o lese Kolby, kobylských a vrbických ochozech nebo o lese na vrchu Přední kout. Za svůj dnešní stav vděčí především zvláštnímu způsobu obhospodařování v minulosti. Na zdejších panstvích od středověku panoval trvalý nedostatek dřeva potřebného zejména jako palivo, kolky do vinohradů a slabé stavební dříví. Stromy v podmínkách suchých pahorkatin jižní Moravy nedosahují velkého vzrůstu, a tak se každých deset až třicet let opakovala mýtní těžba a na pasekách se sušila píce nebo se vypásaly. Stromky se nevysazovaly, ale nový les vznikl obrůstáním pařezů tzv. pařezovými výmladky. Je paradoxem, že to, co z hlediska dnešního lesního hospodáře zní jako zlý sen, přispělo k zachování poměrně přirozeného druhového složení a biologické rozmanitosti pahorkatinných lesů. Budete-li se pozorně rozhlížet, určitě pařeziny na Břeclavsku objevíte. Na Pálavě, u Milovic, Bořetic nebo Kobylí možná zároveň najdete chráněnou chrpu úzkoperou, horeček brvitý, vonnou třemdavu bílou nebo dokonce některou z místních vzácných orchidejí — hnědenec zvrhlý či střevíčník pantoflíček. Dobře se dívejte a možná zahlédnete robustního brouka nosorožíka kapucínka. Pozorně se zaposlouchejte a vzrušené bzučení možná prozradí včelojeda lesního právě plenícího vosí hnízdo. V tom případě ale raději zachovejte bezpečný odstup.

    Budete-li na svých toulkách Břeclavskem sledovat jihovýchodní směr, asi dojdete až do Bořího lesa mezi Břeclaví, Valticemi a Lednickými rybníky, do oblasti s písčitou a kyselou půdou, na níž se dobře daří borovicím. Říční štěrky a písky sem přinesla blízká Dyje během starších čtvrtohor a jemný písek ze štěrkovitých usazenin vyvál vítr během poslední doby ledové. Ani zde ovšem není borovice původní dřevinou. Byla sem vysázena jako výnosová dřevina lesníky v průběhu několika posledních století. Staré porosty původních dubů můžete vidět třeba v rezervaci u zámečku Rendezvous. Ze zdejší flóry vás asi upoutají fialové květy divizny brunátné. Zaposloucháte-li se pozorně, možná zaslechnete strakapouda prostředního, jenž je tady poměrně hojný, datla černého nebo dudka chocholatého. A při troše štěstí a trpělivosti je snad i uvidíte v plné kráse.
    Boří les a sousedící Lednické rybníky jsou dobrým příkladem toho, že lidé přírodu nejen ničit, ale i rozumně přetvářet a  obohacovat. Lichtenštejnové, dlouhodobí majitelé zdějšího panství, proměnili v průběhu staletí celou oblast mezi Lednicí a Valticemi ve velkolepý přírodní park. Les protnuli sítí cest (za všechny jmenujme třeba Ladenskou alej) a četná romantická zákoutí obohatili klasicistními stavbami, z nichž v Bořím lese připomeňme alespoň zámeček Randezvous, kapli patrona všech lovců svatého Huberta nebo letohrádek Tři Grácie. Lednické rybníky, položené v úvalu, jímž v mladších třetihorách pravděpodobně protékala řeka Dyje, tvoří přirozený severní okraj Bořího lesa a celou krajinnou kompozici dotvářejí.
    Rybníky ale neodmyslitelně patří k přírodě celého Břeclavska. Již od 15. století byly z hospodářských důvodů zakládány pro chov ryb, zejména kaprů, tradičně však poskytují útočiště mnohem většímu počtu druhů živočichů i rostlin. Rozkvět rybníkářství v kraji pokračoval v 16. století, kdy Jan z Perštejna založil pohořelickou soustavu rybníků. Avšak od počátku 18. století až do poloviny 19. století byly rybníky opět vysoušeny a přeměňovány na ornou půdu. Některé, například Nový rybník u Mikulova a šestnáct pohořelických rybníků, byly obnoveny až po druhé světové válce. Kromě nejznámějších soustavy Lednických rybníků se zde nachází celá řada dalších. Z větších uveďme aspoň rybníky u Pouzdřan, Strachotína, Hustopečí nebo již vzpomínané rybníky u Pohořelic, z nichž nejznámější jsou Novoveský (174 ha), Vrkoč (168 ha) a Starý (130 ha). K nejstarším rybníkům, které se od 15. století trvale využívaly k chovu ryb, patří Lednické rybníky. Tvoří je největší moravský rybník Nesyt (315 ha) a dále rybníky Hlohovecký (104 ha), Prostřední (48,5 ha) a Mlýnský (107 ha). V první polovině 19. století byly břehy rybníků, s výjimkou Nesytu, Lichtenštejny parkově upraveny a spolu s dalšími krajinými úpravami i stavbami v jejich okolí vznikl jedinečný krajinný park.
    Rozsáhlé břehové rákosiny a četné ostrůvky poskytují ideální podmínky k životu vodnímu ptactvu, k čemuž přispívá i jeho hájení formou lovecké rezervace. Kromě jiných druhů tady hnízdí potápka černokrká, kdysi nejhojnější potápka české fauny, zrzohlávka rudozobá, naše nejvzácnější kachna, tajemný bukáček malý nebo sýkořice vousatá, skrytě žijící v rákosinách. V roce 1953 byly Lednické rybníky vyhlášeny státní přírodní rezervací za účelem ochrany ptactva a jiné zvířeny, květeny i krajinného rázu. Součástí rezervace je i Zámecký rybník v Lednici (30,1 ha), vybudovaný v polovině 17. století v místech meandrů Dyje. Třetinu jeho plochy zabírá patnáct ostrovů, které jsou stejně jako okolí parkově upraveny. Na ostrově nedaleko minaretu v lednickém zámeckém parku můžeme snadno pozorovat doslova stovky párů volavky popelavé a kvakoše nočního v hnízdní kolonii. O těchto ptácích, ale i dalších zajímavostech v rezervaci vám podá podrobnější informace zdejší oblíbená naučná stezka. Dnes je tato rezervace jednou z nejvýznamnějších ornitologických lokalit v republice a byla zařazena i do seznamu mokřadů mezinárodního významu. Režim rybářského obhospodařování i rekreačního využívání by měl být ochraně ptáků zcela podřízen, protože mnohé jejich populace jsou bohužel velmi zranitelné.
    Jiným příkladem zranitelnosti, ale i opravdovou zvláštností jihomoravské přírody jsou slaniska, jakési kousky mořského pobřeží uprostřed vnitrozemí. Jak se v našich končinách mohla objevit ? V teplých a suchých podmínkách Břeclavska, na půdách s nepropustným podložím a s dostatkem vhodných rozpustných solí, především síranů nebo chloridů, v letním horku voda s rozpuštěnými solemi vzlíná k půdnímu povrchu, vypařuje se a při vysoké koncentraci zde krystaly solí dokonce vytvářejí tzv. solné výkvěty. V takovýchto podmínkách pak mohou růst pouze druhy rostlin snášející vysoký obsah sélí v půdě, které na nezasolených půdách obvykle podlehnou konkurenčnímu tlaku běžných druhů. Tyto podmínky - a tedy i slaniska - byly na Břeclavsku kdysi velmi běžné. Dodnes zde existuje rezervace Plácky u Velkých Němčic, slaniska u Nesytu, v Dobrém Poli i v Novosedlech, ale ve všech případech jde o žalostné zbytky dřívější slávy. Pro slaniska, která jsou velmi citlivá, znamená jakékoli narušení vodního režimu pomalejší nebo rychlé odsolování a zánik. Dnes se ani nechce věřit, že ve vnitrozemské deltě Trkmanky mezi Kobylím a Čejčí existovala i mírně slaná jezera, vysušená teprve v polovině minulého století. Ještě v padesátých letech tohoto století představovala místa dodnes příznačně nazývaná Kobylské jezero nebo dvůr Ostrůvek bohaté lokality slanomilné květeny.
    A resumé? Slanorožec bylinný i solnička přímořská, nejtypičtější rostlinné druhy slanisek, jsou již minulostí a na celém území republiky patří k vyhynulým druhům. Ale ani zde dosud poměrně hojná hvězdnice panenská není mimo nebezpečí a sivěnka přímořská je kriticky ohroženým druhem české květeny stejně jako jitrocel přímořský. A hadí mord maloúborný má v republice pravděpodobně poslední lokalitu na slanisku u Nesytu v Sedleci. Slaniska si naši pozornost skutečně zaslouží.
    Pokračujme však po turistické značce podél Nesytu k Dyji, jejíž široká niva je přirozenou osou celého kraje. Řeka odedávna významně ovlivňovala život obyvatel sídlících v jejím dosahu. Byla dopravní tepnou i překážkou, poskytovala lidem obživu, ale dovedla jim připravit i smrtelné nebezpečí. Pod mocnými vrstvami usazených hornin objevili archeologové zbytky raně středověkých vsí a velkomoravských hradišť, ostatně i Pohansko leží v těsné blízkosti řeky. Jak mohli lidé bydlet v místech trvale ohrožených záplavami ? Odpověď je nasnadě - povodně na jihu Moravy nebývaly vždy zdaleka tak silné a časté jako v našem století.
    V raném středověku bylo osídlení soustředěno v starosídelních oblastech v úvalech velkých řek, na jižní Moravě např. v dolním Pomoraví a Podyjí, v místech s příznivým klimatem a poměrně snadnou obživou. Zemědělská půda ale postupně přestávala stačit vzrůstajícím potřebám lidí, kteří se začali stěhovat proti proudu větších řek - Dyje, Svratky, Jihlavy a Svitavy. Tato “kolonizace" s sebou nesla především velkoplošné odlesnění, které brzy vedlo ke vzniku povodní. Lidé v obcích v dosahu záplav brzy poznali, že nivu musí opustit. Odstěhovali se na hranu staré říční terasy nad nivou, kam nedosáhne ani ten nejprudší vodní příval. Jedinou vsí, která v nivě zůstala, byl Mušov, zatopený dnes vodami střední novomlýnské zdrže. Kalná voda povodní s sebou odnášela drobné částečky půdy, jež se v nivě usazovaly. V záplavovém území se ustavila nová přírodní rovnováha. Světlé doubravy a dubohabřiny nahradily luzní lesy, střídající se s lužními loukami, které poskytovaly každoročně až tři bohaté sklizně sena. To však bylo po prudkém letním dešti někdy velmi obtížné zachránit před rozvodněnou řekou. Další vysoušení a rozorávání luk, zvětšování polí spojené s rušením mezí a postupné napřimování toků ustavenou přírodní rovnováhu narušily a povodně se staly ničivějšími a nepředvídatelnějšími než v minulosti. Přírodní říční niva, jak ji můžeme vidět například na Dyji u Lednice, je velmi zajímavý systém plný života. Řeka tvoří v rovinatém terénu zákruty, jinak zvané meandry. Ne náhodou tady můžete zahlédnout ledňáčka, který v kolmých vymílaných březích Dyje hnízdí. Při velkých povodních řeka někdy změní svůj tok a ze zákrutu meandru pak vznikne slepé rameno, které postupně zarůstá vegetací a zazemňuje se. Celý tento proces, tzv. sukcese, končí po několika stoletích vznikem lužního lesa a jeho různé fáze můžete pozorovat v nivě Dyje i Moravy.
    Lužní lesy spolu s ostatními nivními společenstvy byly a zčásti dosud jsou neobyčejně produktivní ekosystémy. Řeka i v suchých obdobích zajišťovala dostatek vláhy a bahnité usazeniny skýtaly dostatek živin. Mozaika rostlinných společenstev byla například v luhu pod Pálavou opravdu pestrá, od vodních ploch slepých ramen s lekníny a stulíky přes v létě vysýchající tůně, ostřicové porosty, zblochanové a chrasticové rákosiny až po vysoce výnosné nivní louky a luzní lesy. Zdejší raritou bývala hnízda husy velké na hlavatých vrbách. Snad alespoň pod Novými Mlýny v rezervaci Křivé jezero zůstane několik hus věrných tomuto unikátnímu zvyku. Jinou jihomoravskou specialitou jsou vyvýšené písčité hrudy se stepními trávníky v samé blízkosti mokřadů. Na písčitém podkladu rozhodují i malé relativní rozdíly v nadmořské výšce o dostupnosti vláhy, a tím o zcela odlišném charakteru vegetace. Asi nás už nepřekvapí, že na Košarských loukách pod Lanžhotem rozkvétají v květnu kavyly v těsném sousedství ostřicovišť a violek slatinných. Vzpomínaný luh pod Pálavou dnes bohužel leží na dně Novomlýnských   nádrží. Podobný osud naštěstí nepotkal území severně od soutoku Moravy a Dyje, kde se dnes nachází největší oblast lužních lesů ve střední Evropě. Nejdůležitější dřevinou těchto lesů je dub letní a jasan úzkolístý. Na nejvlhčích stanovištích se vyskytují i vrbiny a topolové porosty. Není bez zajímavosti, že čáp bílý v lužních lesích podél Dyje od Nových Mlýnů po soutok s  Moravou vytváří dokonce volné hnízdní kolonie. Již víme, že vznik a trvalá existence lužních lesů jsou spojeny se záplavami, které rozhodují o tom, zda v létě budou mít stromy dostatek vláhy a živin. Neuvážené změny ve vodním režimu spojené zejména s regulací Dyje a Moravy citelně postihly vitalitu těchto lesů, a tak lesníci i ochránci přírody museli přistoupit k nákladným opatřením, aby vzniklé škody alespoň omezili a vyprahlé lesy zavlažili. Nově vybudované kanály, můstky a stavítka, které snadno najdete například v Horním luhu, na Křivém jezeře nebo v oblasti Soutoku, jsou dokladem této chvályhodné snahy. I díky ní na Křivém jezeře přežívá kriticky ohrožená bledule letní, přenesená sem z dnešního dna dolní zdrže u Nových Mlýnů, nebo v Kančí oboře mezi Břeclaví a Lednicí jediná životaschopná populace skokana ostronosého. Budete-li ale všímaví, jistě na svých toulkách uvidíte i jiné vzácnosti zdejší přírody.
    Od rozpálených pálavských skal jsme došli až do nivy k životodárné vodě. Dostáváme se tak na konec našeho putování. Věříme, že teď sami využijete více než sto třiceti kilometrů turistických tras a naučných stezek, budete obdivovat krásy tohoto kraje a přemýšlet o jeho osudech. Věříme, že tak budete činit s pokorou a úctou, kterou si zaslouží.

[ Home ] [ Up ] [ Jižní Morava ocima Jaromíra Tomecka ] [ Príroda Breclavska ] [ Príroda Pálavy ] [ Príroda Znojemska ]