Člověk zapomene tím dřív, čím rychleji jedná. Trochu zbaběle tomu pomáháme Smíchovskou dvanáctkou, ledově přívětivou a nahořkle laskavou. O zbytek se starají celníci a vojáci, poslední varta úřednické moci, synové systému. Kde jinde než tady, jak škraloup na kakau, vyplave k povrchu absurdita lidské svobody, malincí pinčové na šachovnici mocných.

“Što vezetě, kudá jeděte?" Pro sichr, kterému se jinak říká zvůle, berou dva z nás s sebou — “Z pajézda von a věšči sabój!"

    Prvních dvacet dolarů, těch zelenkavých, čarodějných papírků, pro které je kdekdo ochoten vyválet se v lejnu, spolkne prodloužená kapsa státního aparátu. “Dá, dá," dá se přimhouřit oko, v tomhle případu snad ano. Ještě že se člověk může uklidnit pohledem na vyboulené karpatské kopce a propadlé doliny, zakouřené mlhou a deštěm (léto snad vyhynulo na celé zeměkouli), na prudkých stráních sem tam střapatých bramborovou natí, se k nebi vzpínají přišpendlené kupky sena jak obrovská, vlasatá mravenistě. Roubené chalupy s kamennou podezdívkou přetřenou vápnem, scvrklí a vrásčití lidé v prošoupaných sáčkách na rukávech a záplatami na kolenou, jejich nájemníci, ostatně stejně hlídaní jako rozkvetlé stráně, lesy a hory, ozbrojenými patrolami v hořčicových stejnokrojích, ztracení tatíci v ubohých strážních domcích, hranatých a malých, s jedním zamřížovaným okénkem, hlídači tunelů a mostních přejezdů, pojistky nepojistitelného, ostražitě sledují náš vlak. Mukačevské hory, kopce a doliny, kde se tolik nazlobil Nikola Šuhaj, a později Stalin a ti další. A možná že právě od těch pozdějších dob vartují seschlí vojáčkové v těch kostkách z nahozené slámy.

    Nicméně nakonec zmizeli tak náhle, jako mizíval lidový bandita policejním hlídkám - přece jenom nějaká spojitost. Namísto zelené, zubaté krajiny, nastoupila bezútěšná rovina, kde se oko nemá čeho chytit. Marně plave prostorem, plave až tam dozadu, k ploché křivce horizontu, a pak může zase zpátky. Nalevo i napravo to samé - dlouhé, širé celiny, pole a lány obilí, hustě prorostlé koukolem. Jediné, na co se člověk může koukat, jsou vyšlapané stezky a vyjeté úvozy, táhnoucí se v trávě podél trati, neznatelné cesty do nikam, někde začnou a jak náhle začaly, tak rychle a se vší nenápadností vymizí. Stejně jako lidé na nich. Všechny ty sedící postavy, anebo cyklisté na rozhrkaných, starodávných velocipédech, naléhavý pocit beznaděje a marnosti, vyvolaný tím, jak se ztratí spolu s cestou, spolknuti prostorem. V Rusku je a vždycky bylo lidí dost na to, než aby nějaká ta ztráta byla znát, na to, aby to někoho zajímalo. A ti lidé to dobře ví. Možná právě proto tak odevzdaně a prázdně posedávají na nejnemožnějších místech a šlapou po stezkách bez konce. Takovéhle myšlenky mi táhly hlavou, jak jsem seděl sešlapaný na toaletním stolku našeho kupátka, prostorného jako dívčí pokojík pro panenky, hlavu opřenou na věšáku, kolena podél uší, mžoural jsem do pustiny, kterou sem tam porušovaly obrovské kříže, viditelné snad až od Moskvy. To asi aby se ti kolchozníci a kolchoznice, vždycky, když se zvednou od práce, měli o co opřít.

    Ani jsem nedopil plechovkové pivo, které jsem si posadil na prsa, a už jsem se propadal do úplně jiných vizí, roztřesených jak slizký rosol a stejně tak neprůhledných. Do reálu mě zpět zasadil taváryšč děžurnyj, jehož jedinou starostí, a vlastně i službou a povinností, bylo vybrat prostěradla a fusaky na beztvaré polštáře, které klidně mohly být vydávány jako narkóza, tolik nezvyklých a paralyzujících pachů obsahovaly. “Kijev, rebjata," halasil ten bodrý, zavalitý muž v proslintaném tílku a já si pro sebe dodal “dobro došli". Rychle, jak nám  šedesátikilové batohy dovolovaly, jsme vystoupili. Proč tohle všechno psát, kdyžto, že jsme jeli do Aksu, a že jsme tam jeli vlakem, se dá vmačkat do pár holých vět? Napíšu Kyrgyzstán, Aksu, vlak, letadlo, autobusy, trošku se rozpovídám o koních a oslech na závěr cesty, pár slov o ruské vodce a gruzínském koňaku, basecamp a hotovo.

    Ne, nejde to, byla by to jen půlka pravdy, to vše totiž patří k lezení jako ke guláši pivo, anebo strach (anebo odvaha?).

    Che, směšné, hovoříme-li o odvaze, o lidské schopnosti překonat strach v kontextu k vlastnímu, zakoušenému strachu, pocit o tolik jiný, než ramenaté debaty v houpavém bezpečí.

    Zabalili jsme si bágly (poté co jsme všechno vybalili a přerovnali), a s pohledy upřenými k jihu jsme vyrazili na aklimatizaci. Nejprve jdou oči, utíkají nahoru zaříznutým údolím, které se pár set metrů od basecampu (který je ve 2.300 m), začíná prudce zvedat, za nimi se vleče tělo s naloženým báglem. Doplazili jsme se až téměř pod Aksu, pod tu žulovou dominantu celého údolí a vlastně celého Turkestánského hřebenu, který se táhne stovky kilometrů. Hora se nad námi vztyčila s šedivou arogancí, budící nasládlou závrať, hora, která od stanů dole v údolí vypadala jako šicí náprstek, se stala obludně oteklou skalní bestií. Hladově jsme se vpíjeli do její severní stěny a oči automaticky pátraly po lezeckých liniích.

    “Tam, támhle to vede, ne, trochu víc doleva, tím koutem, to je ono!", šermujeme rukama, krása a hrůza zároveň. Seděli jsme ve vrcholovém táboře pod stěnou, v posledním útočišti relativního pohodlí a stejně tak relativního bezpečí, před několikadenní anabází, x krát obraným duelem člověk- skála, se sakramentsky nejistým výsledkem. Seděli jsme na kamenech, popíjeli čaj, který Rusové číhající na stěnu ochotně nabízeli a provrtávali jsme stěnu dalekohledem. Rusové mají zvláštní styl vůbec, jak lezení, tak přístupu k němu, takovou, řekněme, značně osobitou životní filozofii. Půl roku pracují, dřou, ostatně jako za každé jiné doby a každé vlády, aby druhý půlrok mohli prožít ve skalách. Co ve skalách, v horách. Tady potom žijí s veškerým komfortem - kamínka, sauna, tranďáky a ovšem - manželky. Ženské, které dokážou prát, vařit, ošetřovat, vysílat, v pravou chvíli mlčet a čekat - to v prvé řadě. Pak jim nezbývá nic jiného, než silným dalekohledem pročesávat stěnu a když zachytí něco, alespoň vzdáleně připomínající lidskou bytost, hned křičí do vysílačky: “Valjo, éto ty? Pogybáj levój nogój!" (teda možná, že loje trošku jinak, celou dobu jsem totiž těžil ze školních základů, jako třeba: já bydláju za nadrážem, a tak). A chlapi ve stěnách nejsou den dva, ti si tam zalezou hezky na celý týden anebo rovnou na čtrnáct dní. Mají s sebou samovar na čajík, papiňák na skopové, kompoty a konzervy, vodku, prostě Jsou v pohodě. Podle toho také postupují, délku dvě za den, prostě pohoda. A tak jsme tedy obhlíželi ty místní prásky, a já s Houbou, každý už jsme dumali, kterou jako že cestu dáme, která se nám nejvíc zamlouvá a proč, která je bezpečnější a která je “vo hubu". No ale nakonec jsme toho nechali, protože jsme se stejně nemohli shodnout, poděkovali jsme za čaj, za sušenky a vydali se výš, ať ta aklimatizace za něco stojí. A to ona zase za to stála, hned na druhé straně ledovce, který jsme přešli pod Aksu napříč a začali se drásat do bubnu, tzv. cirkusu, to začalo být zajímavé. No, já bych řekl spíš “střelnice" než cirkus. Nejdřív jsme se divili, jak se dostalo tolik kamenů na vysněžený ledovcový splaz, ale to už jsme se dostali na dostřel. Z hrany bubnu se chvíli co chvíli odloupnul další balvan, nejdřív se vznášel vzduchem, potom se rozstříknul na tucet kusů zvíci pěsti a ty šly po svém cíli. Taková solidní barážová palba. Ne, nedostaly nás, pro tentokrát ne, prokličkovali jsme až nahoru, na hranu a před námi se otevřel závěr doliny s monumentálním Alexandrem Blokem v průčelí, jasný fotr rodiny okolních žulových broučků.

    Noc ve 4.000 metrech - měl jsem dojem, že jsem zapomněl jak se spí, dvacetiminutovka na připomenutí mě moc nevytrhla. Ledová, hvězdnatá noc s Velkým vozem přímo nad hlavou a měsícem v úplňku, neskutečné rybí oko, které, ať jsem se otočil jak chtěl, stále mě šmírovalo ve spacáku. Alespoň jsem nezaspal svítání. Poskakoval jsem po vysněženém suťovisku, jen tak, v botičkách ze skeletů a stále dokola si opakoval: “Do šitu, to je bomba, to je darda..."

    A byla. Na jedné straně vycházející slunce, na druhé, mezi Aksu a Velkým Iskandrem, líně zapadající měsíc, jakoby se mu vůbec nechtělo ze scény. Stěny pod ním plápolaly rudými barvami od toho paliče, doposud schovaného za Blokem a mně z té scenérie naskakovala vyrážka na obličeji. O to víc, když jsem zjistil, že jsem doma nechal půlený filtr na objektiv, který bych ovšem potřeboval zrovna teď a tady. Tak to u mě chodí, bohužel, a nikdy se s tím nedovedu smířit.

    Po celkem úspěšném experimentu - bramborová kaše s rozinkami a lentilkami -jsme dorazili to sedlo nad námi, celé vysypané rulou a břidlicí, taková halda lupů. Nakoukli jsme do vedlejšího údolí - prý bezpečnějšího na sestup. Drze se vněm válel obtioustlý ledovec s popraskaným hřbetem. Houba zkušeným zrakem a s obvyklou dávkou rozvahy zhodnotil situaci a navrhl, že se vrátíme. Na to Šilhán, ostřílený horal a alpinista:

    “To dáme v pohodě, to je jen krapet popraskaný a drobátko potrhaný, ale mráz, mráz to drží, chlapi!" A s tím jsem vyrazil, jako už tolikrát předtím, osahat si zblízka, co se skrývá za slovem strach. Sralbotka na lochnesce, tak jsem si připadal, jak jsem se krůček po krůčku sunul od trhliny k trhlině a ujišťoval se, že teď, teď to ještě nepraskne, to se přece nemůže probořit (to se stává jen v knihách a ve filmech). Čas od času jsem se otočil a mával nahoru na ostatní, na které jsem hodil odpovědnost, jako že pohoda.

    Hlad, únava a strach, anebo únava, strach a hlad, ať se to vezme z jakékoli strany, stále se nabízí stejná otázka - “a co je za tím", respektive “a co za to?" Jako kafemlejnek, jako nikdy nekončící hra na schovávanou zdají se a jsou tyhle otázky. Dneska je na druhé straně vah svítání vysoko v horách, noc v ledovcovém kotli, rozkvetlá louka plná protěží, les pokroucených jalovců. Zítra to může být euforie z vylezené cesty, z ryzosti pohybů, z plechově modrého nebe, z překonání sama sebe, další důkaz pro existenci vůle, anebo ctižádosti, hrdopyšství? Přiznání si něčeho, cosi doma, v pohodlí, v teploučku, s dvěma pivkama v sobě a dalšími čtyřmi v ledničce nepřiznáme? A nejen že nepřiznáme, ale čím dál víc se té pravdě, pravdě o sobě, vzdalujeme, drátujeme ji další vrstvou zapomnění a další a příští. Že by tedy svérázná forma psychoanalýzy, taková horská terapie? Dr. Freud by měl určitě radost, jásal by i Dr. Jung, kdyby se toho dožili, kdyby to zažili. Každý prožíváme hory nějakým jiným způsobem, ryze osobním, se svými důvody a motivy a s různým očekáváním a mírou satisfakce, pro každého Je jiná odpověď na stejnou otázku. Kdo si myslí, že taková otázka neexistuje nebo si ji nepřipouští, je vlastně v horách stále cizincem, jsou pro něj takovou přestupní stanicí na jeho trati, jsou mu další epizodkou v jeho filmu. A ostatně proč ne, má na to právo. A vůbec nejlepší je společnost v horách, skupina lidí, každý s různým vzorcem chování, ta možnost sledovat kamarádovo jednání a vzápětí svoje reakce, další dílek do mozaiky vlastního já zapadne s rachotem kamenného kvádru egyptské pyramidy. Lakota se tluče s altruismem, samaritánství rdousí sobectví, introverze zápasí s výbušností, vášní, touhou sdílet všechny ty zážitky, obsahy obou misek těch pomyslných vah s druhými a tím je umocnit, nesmazatelně zakroutit do mozkových závitů. Jo, i o tom jsou hory.

    Nicméně byl čas pustit se do něčeho, co by připomínalo lezení. Po aklimatizaci výškové jsme spustili aklimatizaci lezeckou, osahat, očuchat, očurat si místní matroš, jak to drží (jestli to vůbec drží), jak se to dá jistit (jestli se to vůbec dá jistit), a tak. Vybrali jsme Malý Iskander, ten má jen 4.520, dobrý na takové rozpinkání.

    Brečel bych bolestí (ano, i to prý chlapi dělají, ale jaký já jsem chlap? Baby, když brečí, nikdo ani neštěkne, ani pes ne), ne tou fyzickou, ta se dá snést, ale tou duševní, tím nesnesitelným tlakem, tíhou, dusivým pocitem. Na povrchu klidný, uvnitř se odehrává peklo, takhle to musí vypadat uvnitř sopky, nikdo neví (ani já), kdy vybuchne. Jak nenávidím loučení, pocit, že se něco bortí, něco někam padá, nenávratně se řítí! jednou skoro hmatatelná jistota zaběhlého stavu věcí se pára, ten zvuk se propaluje skrz ušní bubínky někam do mozku. Vždycky mám touhu odejít s tím člověkem a ne být ten, který mává na rozloučenou. Cha, drsňák s falešně posazenou krempou. Ostatní se smějí a žertují, baví se - a ve mně? Klokotá bolest. Bolest umocněná nekonečnou rozervaností, neschopností (nebo že by neochotou?) postavit se doprostřed, do centra, do přítomnosti. Stojím buď v minulosti, mořeplavec dobrodružstvím s vybledlým výrobním číslem, nebo se vznáším na obláčku budoucnosti, plném svůdných příslibů, mýdlová bublina k nakousnutí.

    Václav s Vláďou odešli, hodili si bágly na záda, stiskli jsme si ruce, naše zaprášené a neholeno tváře se na sebe naposledy usmály a AHOJ. Tím to bylo vyřízený, hotový, podtrhnutý, už se nedalo říct ani slovo, ani gesto, jenom držet pevně sevřený zuby tak, že se rýsovaly lícní kosti. Hodil jsem si pro klatě těžký a stejně neforemný batoh na záda a šel jsem na opačnou stranu, do hor, stále vzhůru, ani jeden pohled zpátky, ale myšlenkami stále s nimi. Jak já si v ten moment přál být s nimi, fotit a učit se fotit (a že je od obou co se učit!) a zažívat s nimi nová dobrodružství a život na cestě. NA CESTĚ Kyrgyzstánem a vůbec, celou touhle záhadnou, zakuklenou Střední Asií. S lidmi, kteří žijí pro okamžik času, s lidmi, kteří přes starost s tím okamžikem, s tou vteřinou, ve které právě jsou, nevidí na tu příští. Místo toho jsem šlapal, pod tíhou batohu přitlučený čelem k prašné stezce a spolu s potem jsem polykal vztek, zlost, bolest, stesk, smutek a touhu. Polykal mlčky, bez šance si odplivnout, třeba to i vyzvracet, marně. Hlavou, jako vždy, se táhl primitivní motiv protivné melodie, schizofrenní koncert, který pokračuje s břesknou radostí snad do té doby, kdy budu mít jen půl mozku, anebo třeba vůbec žádný a místo hlavy bude něco jako prázdná ořechová skořápka. Kolik jen odvahy je třeba ke svobodě! Nakonec se vždy ta bolest utopí v únavě, rozpustí se jako vosk svíčky a zůstane jenom roztavený nedopalek, vrub na duši, který snad čas trochu obrousí, rozklepe, zreziví, zajde.

    Tedy už nástup byl spíše z nějakého, skutečně smutného filmu o burlacích, než z horolezeckého prostředí. Jestli tohle je horolezectví, táhlo mi hlavou, tak v tom případě jsem opravdu stěnový seladon s fešácky zavěšeným maglajzpytlíkem na zadku. Drásali jsme se pod nástup suťovým kuloárkem a vypadalo to, že nikdy nenastoupíme, tak to bylo vysoko a asi stejně tak daleko. Nakonec se ale přece jen potvrdilo staré pravidlo, které si donekonečna omílám v palici, totiž že když člověk jde, byť sebepomalejším tempem, jednou tam dojít musí. Hodili jsme batohy mezi šutry, společně s tělem a plíce zuřivě lapaly po té trošce kyslíku, co se v té výšce povalovala. Brázdily a lovily tím řídkým vzduchem jako fankou v septiku (a to mělo být ještě hůř). Čokař s Marťasem si vybrali levou hranu, my s Houbadlem východní stěnu. Ani po jedenácti délkách jsme nemohli přijít na chuť tvrzení o skoro Yosemitské suprovosti zdejší žuly. K suprovosti měla sakra daleko a o Yosemitech nemohla být ani řeč. Bylo třeba poklepat na každý kámen (něco jako: doktor klepe na srdíčko, potom píše recepis), tedy poklepat a potom se pomalu hejbat nahoru. Ke všemu jsme za sebou po té ukloněné klouzačce tahali bag), těžký jak život horníka. V sedle, kde začalo pro změnu sněžit, zbývaly slabé čtyři délky k vrcholové rozsedlině. Nejprve zajímavé lezení v žulovém lomu, tak za šest, potom neméně hezká čtyřka v suti, která ujížděla pod každým našlápnutím, kombinovaná s vysněženými fleky, takovým umazaným zmrzlým polystyrénem. Kolem nás rozpustily bílou, konzistentní a tudíž neprůhlednou (obávám se, že i neprůstřelnou) hmotu, takže pohled z mezivrcholí, tak dvacet metrů pod vrcholem, se rovnal snaze přečíst si ranní noviny přes sklenici mléka. S tím rozdílem, že my jsme na těch informacích (jako kde jsme a kam vůbec slanit) byli poněkud více závislejší, než na obvyklých jobovkách či novinářských kachnách denního tisku. Podařilo se nám najít slanění, dvě skoby provázané smycí (trefně se tady tomu říká “strachovka"), a slanit na suť na druhou stranu hřebene. Nad obzorem se rozpoutala fantastická scenérie, slunce rozpáralo zčernalé mraky a rozpustilo se jako máslo do krvavě mléčného pruhu, to vše zadrátované za hradbou padajícího sněhu, respektive spíš takové kaše, třpytící se na pozadí tmavých siluet okolních vršků. Ano, když pro nic jiného, tak pro tenhle pohled určitě mělo cenu sem lézt. Konečně se mi podařilo vyndat foťák z batohu, dokonce i zmrzlými prsty nastavit expozici a cvak a... prd! Vlastně ani to prd, prostě došly baterky, asi jim byla zima či co, a řekly si, že nedělají Brečel bych vzteky, kdybych se nestyděl, vzteky a bezmocností, kolikrát se naskytne takováhle situace, taková nevypočitatelná a hlavně neopakovatelná expozice, jedinečnost okamžiku, kolik maličkostí a náhod k němu vedlo - a mně dojdou baterky. Houba říkal něco ve smyslu “No bóže". Podíval jsem se nahoru, a snad opravdu ti nahoře nechtěli, abych kradl tak vzácný pohled, pro obyčejného smrtelníka těžko spatřitelný, a tam dole ji rozšiřoval a prezentoval. Mohl bych tak třeba nahoru přilákat víc lidí, víc pokušitelů a to by nebylo dobře. Anebo bych tenhle zázrak komerčně naředil, asi jako kdybyste si do archivního vína ročník 1879 lili vodu z kohoutku - a to už by vůbec nebylo dobré, nevím. Smutně jsem pozoroval tmavnoucí horizont, jak jsme spolu s Houbou stavěli plošinu na spaní a jediné, na co zbylo se těšit, byla večeře. Člověk tak nějak sklouzne zpátky k obyčejné lidské starosti. Když zrovna tohle nejde jen tak odbýt mávnutím ruky. První monumentální západ slunce jaksi vyšumí doztracena potom, co člověk celý den jí pouze lipo a přicucává půl tabulky čokolády. Panečku, nesolená bramborová kaše rozdělaná ve vodě, nebeská bašta po takovém dni! A noc tam nahoře jakbysmet, chvíli sněžilo, chvíli na nás padal měsíc a takhle až do rána. A slunce až do postele! Tedy, akorát ještě zbývalo sestoupit, poměrně dost hluboko po suťovém moři. Surfujeme dolů po kamenech a hlavou běží myšlenky o kotnících a frakturách či výronech a o místní situaci ve zdravotnictví, s pověstí spíše nevalnou než valnou. Naštěstí jsme nevěděli, že do basecampu loje už jen slabých patnáct kilometrů, protože kdybychom to byť jen tušili, zdechli bychom na fleku. Takhle jsme se stále ujišťovali: “To už je támhle za tím hřebenem," a “Támhle za tou zatáčkou to natuty bude." Kulový, za každou zatáčkou byla další zatáčka a za každým hřebenem další údolí rozpůlené zběsilým potokem, kolem kterého na každé straně byly porůznu rozestrkané krávy. Tady by měli točit reklamu na Milku nebo na máslo nebo na mléko. Anebo na absolutno. Přemlouval jsem se, že jsem na Šumavě, housku se salámem v báglíku, co v báglíku, v mošně, a vykračuji si s úsměvem na rtech, za uchem utrženou kopretinu. To mi vydrželo tak tři kiláky před kemp, tam jsme s Houbadlem padli do trávy a já ho pouze slyšel šeptat: “Za co, za co?" Nejspíš jsme byli na nějakém pochoďáku, na nějakém cvičení, a to máme oba za to, že jsme nebyli na vojně. Do tábora jsme se doplazili, o chůzi zde nemůže být řeč. To byla aklimatizace, začal jsem objevovat nové dimenze tohoto slova.

    Cokař s Marťasem nás se zájmem pozorovali, přišli o den dřív, a spokojený, asi prý měli hezčí cestu.

    Ani jsem se nestačil vysmrkat a bylo to tady znovu. Šli jsme na Bloka! Tedy na Pik Alexandra Bloka, na krásnou a výraznou stěnu, co tolik připomíná to Velký Trango v Pákistánu, o pár set kiláků jižněji. Jak jsem tak čekal na kluky, až se vrátí z dolního kempu od Rusů, zčistajasna, jako vždy, objevil se Abdurachman, náš samozvaný opatrovník zrad místních pastevců, a přinesl vajíčka. Jako vždy, s vajíčky neuspěl, nasypal si tedy pod jazyk něco nasavoje (řekl bych takové místní prášky proti přepracování). Ovšem to bych nebyl já, abych se nechytil (i přesto, že jsem slyšel všechny ty varovné a pedagogicky laděné historky: “Ten to jed a z fleku se poblil, ten taky a ještě se k tomu posral," atd.). “Davaj, pokusim!" Teprve když viděl nastavenou dlaň, pochopil obsah věty a chvíli se na mne podezíravě koukal, následovala přednáška, o tom jak plivat, kdy plivat, co a kolik plivat, hlavně nepolykat! Ovšem, tomu rozumím, zkušenosti z polykání žvýkacího tabáku jsou dostatečně silné, a už cpu hrstku titěrných, hnědých antiperlí pod jazyk. Asi mají zůstat všechny pod jazykem, já je měl po celé puse, jak roztržený náhrdelník, nevím co mám plivat dřív, sliny mi nezadržitelně mizí v krku, prskám a plivám, ne dál než na rukáv od košile, Abdurachman se směje, plácá mě po ramenou “vot maladěc!", a odchází, snad že se na to nemůže koukat. Odvážně a hrdinně zůstávám sedět, pliju na všechny strany a zkoumám stav svého vědomí, jestli se náhodou nerozšiřuje. Ale nic takového, všechny stromy jsou stále zelené, nebe modré, jediné, co mi připadá, je, že se pravděpodobně podělám, když se před tím nepobliju. Prostě totálně jsem se vyřadil z provozu, tupě zírám na naložený bágl, který se mi směje do očí, drze do očí, a snažím se ujišťovat Houbu, že jako jo, že to zvládnu, a přitom si z posledních sil zavazuju skelety. S přispěním ostatních jsem na sebe dostal ten obludně zavalitý batoh, a v tomhle stavu vyrážíme, každý jednu hůlku, já spíše jako špacírku. Ještě za sebou slyším Čokaře volat, ať vydržím, že mi zítra donese další dávku, ano, trpcí kamarádi. Kupodivu, ono to jde, nohy si vzpomněly na ten jediný, známý pohyb, který tady celou dobu provozují a automaticky, s příkladnou poslušností, se rozešly. Je to dokonce nějaké veselejší, i ty suché pahýly stromů nahoře na stráních mi mávají na pozdrav a já mávám jim, pískám si do kroku, ale písnička mi zarezlá na rtech hned v prvním stoupání. Od té chvíle se cesta změnila na utrpení. Dal jsem jí pracovní název “schody do pekla", ale ne někam dolů, hezky nahoru, a to zčerstva. Nevím, jestli jsem nebyl v minulém životě osel nebo soumar, jestli je vtom nějaký rozdíl, vypracoval jsem podobný, dynamicky houpavý krok, a takhle se tedy kolébám vyšláplou stezkou, strouhou od místních krav a podobných oslů jako jsme Houba a já, nahoru. Jasně, nakonec jsme tam došli, a okamžitě zdechli pod rozložitou oblohou, počmáranou šmouhami meteoritů. Celé nebe na nás padalo a já měl dojem, že zpoza hor, od jihu, slyším nějaké táhlé, tádžické písně a balalajky, a pak tam byl ještě Velký vůz, trošku mu šmajdalo levé přední, ještě blikání čelovky na Bloku, a pak nevím.

    Najednou nás tahá sluníčko za vlasy ven, za pačesy slepené potem a stokrát přeleželé spacákem a čepicí. Sní se tady sny, které se v běžných občanských výškách nezdají, občas se probudím a lapám po dechu, bolestivě nasávám tu hrstku naředěného kyslíku do protáčejících se plic, a zase zaberu. Ztracení v žulovém rumišti, ze kterého sem tam noblesně a sebevědomě trčí zdánlivě kompaktní monolit, vztyčený k rozprostřenému nebi jak prst boží, jak pralinka na dortu se sněhovou polevou - tak se kolem nenápadně plíží ledovec, vzdychá a praská někde ve svých vnitřnostech, polyká kameny jak jedlík špekové knedlíky, aby je na jiném místě, na stovky metrů vzdáleném, vyzvracel. Sní se tady sny jak obrázky z výročního kalendáře, listy se trhají jeden po druhém, nový okamžitě překryje minulý, který shnije na hnojišti rozbřesku. S podezřelým pohledem pozorujeme nebe, dneska nám ti Pákistánci zatím nic neposílají, i když občas je vidět načechraný, nevinný beránek, jak klopýtá kolem zasněžených vrcholů, však oni to umí zabalit, lišáci. Nejdřív je nebe z bezvadně vyklepaného pozinku, potom tihle bílí svatouškové, a pak už jen šedivá, hustá deka, do které se dá píchat prstem. Dneska nastoupíme do Valijeva, tak se totiž ta cesta jmenuje po svém prvním chlapovi, po tom, který ji měl první. My jsme bůhví kolikátí, nicméně cesta se zdá být panenská jak při svém prvním přijímání. Ruská šesťorka B, nejtvrdší grád, těžko říct, co se za tím schovává, místní šartimilové totiž nejsou schopni přeložit tuto klasifikaci do nějaké pochopitelné stupnice. “Oóóčeň slóžnoje." No co si z toho má člověk vzít? Chceme lézt co nejvíce volně, všechno co půjde, i když Houba se tváří dost skepticky. Ale těch, co tuhle cestu přetrápili za všechny ty železný udělátka a klikyháky, těch bylo mraky (i když tahle cesta nepatří zrovna k nejlezenějším), ale volně, volně to nepřeloží ještě nikdo. Ctižádost? Pakliže se tak jmenuje ten svrbivě malátný pocit zažít, udělat, dokázat něco první, pak budiž. Byl ctižádostivý Blériot nebo bratři Montgolfierové? A co Ikarus? Nebo jenom chtěli šlápnout dál než jejich vrstevníci? A já chci šlápnout dál! Teď ale musím rychle posnídat svůj příděl krupicové kaše, nebo dříve než šlápnu dál, tak chcípnu v půlce načnutého kroku. Naše žaludky nekručí, raněně chroptí a striktně se dožadují něčeho, co by alespoň vzdáleně připomínalo potravu.

    A pak mi na několik dní vypadl mozek. Stalo se to ten den, kdy jsme nastoupili do toho žulového vertikálního hřiště, kde ale není žádné velké vápno, ani rozhodčí, ani diváci, jenom blbé auty, takové nevratné. A vědomí jsem začínal dostávat pomalu zpátky až když bylo po všem, teprve potom jsem si dával souvislosti postupně do sebe, něco jako pestrobarevná skládačka, spousta barevných kamínků. Pomalu jsem odvíjel tu roli filmu z pečlivě poslepovaných, rozstřihaných snímků. Nastoupili jsme dopoledne, chvíli nám totiž trvalo, než jsme se po ledovci doplazili pod nástup, kam jsme si předešlý den vynosili materiál. Po stěně stékaly první čůrky vody z tajícího ledu, přes noc zalezlého ve spárách a na policích. První dvě délky mají být těžké technické lezení v kolmé, lehce rozbité stěně s mizivou šancí k Jištění. Strohé, avšak nepříjemně pravdivé informace. Řekl jsem Houbadlovi:

“Adu," a on mi řekl:

“Hlavně se mi jisti!"

    Tak jsem to tedy nakousl, těžší o pět kilo navěšeným železem, samozřejmě v rámci tréninku. Jak se do toho člověk jednou dá, nemá cenu koukat dolů, jak vysoko jsem nad jištěním a kolik bych mohl naložit, když teď smeknu anebo odejdu společně i s tím obrovským blokem, co na něm stojím. Prostě chce to zhluboka dýchat (známé: “Dejchej, dejchej!"), koukat se pozorně nahoru a stejně tak pozorně na nohy a soustředit se na koordinaci pohybu v celém těle. Povlávám v baletkách na žulových šupinách, po dlaních mi stéká voda a mizí v rukávech, sem tam se mi podaří zakousnout frenda do nějakého odštěpu nebo mikrostopera do mokré trhlinky. Nejlepší jsou ty Koubovy vykously. Štandy zde neexistují, někde jsou vidět typické bílé ruské smyce, chaoticky rozestrkané ve stěně podle toho, jak se kdo drásal nahoru. Udělám štand, dám Houbu na fix, ten se začíná sunout nahoru s báglem na zádech, jde mu to rychle, zatím rychle. Rvu tahací bágl přes kladku a mezitím zakláním hlavu nad sebe, co bude dál? Večer jsem skončil na ukloněné polici, křečovitě jsem tahal bágl, abych se alespoň trochu zahřál, nohy jsem měl pravděpodobně z půjčovny, od kolen dolů jsem je necítil, pohledem jsem se stále ujišťoval, že je ještě mám, vypadaly jako vyřezávané hůlky z dílny Klémy Klicpery. Konečně se objevil batoh, vzápětí za ním Houba, honem boty, ponožky, spacák a žrát. Bramborová kaše a čaj s celaskonem. Zatáhli jsme tkanice od spacáků, zamumlali něco jako ,,'brou noc", ven koukají jenom lana od našich sedáků cvakla na trend, to kdyby se člověk v noci nějak blbě otočil. Klapka, první den se rozplynul v neklidném spánku. Drkotal jsem zuby, když jsem viděl Houbu druhý den ráno držet se skály promodralýma rukama, měl jsem na sobě všechno co jsem mohl. Slanili jsme jednu délku a došlo na skyhooky. Tam kde byla pouze holá zeď, byly poschovávané mělké dírky, do kterých se nám vešel akorát ten nejmenší skajhůk a potom ohnutý šroub s navařeným očkem pro smyci, který jsem našel na ledovci a nějakou náhodou strčil do kapsy. Nemít ho, už jsme mohli slaňovatdolů.Je to jedna technická délka za druhou, sen o volném přelezení se rozplynul jako mýdlová bublina, snad jedině kdyby si člověk ořezal prsty na rozměr těch dírek, nejspíš by pak vypadal jako spojovatelka v telefonní ústředně. Jumaruji za Houbou, přičemž jeden jumar musím držet rukou, aby se kousnul, nějak prokluzuje, ale je mi to jedno, je mi to nějak všechno jedno, jediné na co se soustředím, je dostat se vždycky k Houbovi na štand. Nikdo znáš moc nemluví, olizujem si popraskané rty a úpěnlivě vyhlížíme nějaké bivakovací plošiny. Člověk se párkrát přitáhne a už je tady konec dne, teprve teď si uvědomí čas, který se nenápadně plíží kolem. Ještě než se definitivně setmí, vidíme Čokaře s Mariášem, kteří sestoupili do sedla a chystají se zabivakovat. Dostali Bloka jihozápadní hranou a teď už můžou jenom dolů, závidím jim teplo stanu a rovnou zem pod nohama. Mezitím Houba splynul s tmou někde nad mojí hlavou a já doufám, že to lano, co jde z mojí osmy do tmy nade mnou, vede stále ještě k němu. Lano došlo a dlouho se nic neděje, minuty utíkají, nebo se spíše vlečou jako polochcíplé zvíře, občas ke mně dolehne slaboučká ozvěna, to jak Houba nahoře něco huláká. V pravidelných intervalech řvu do tmy: “Tahej bágl, tahééj báágl," až do ochraptění. Konečně se bágl hýbe, se slepou důvěrou se věším do lana, co jiného zbývá, zdá se, že všechno drží, stejně kdyby nedrželo, je pozdě na dost se zrychlující skutečnosti něco měnit. Čelovkou propichuji tmu a sna žím se zorientovat. Celkem zbytečně, nakonec není kam zabloudit, lano vede nahoru. Poslední tempo a převalím se na zablácenou plošinu, Houba něco nesrozumitelně drmolí, tuším něco o nohách, skutečně, oběma nohama stojí zapíchly do hromady sněhu, která zabírá dvě třetiny plošiny.

Zase ta loutková scéna. Je ještě včera, nebo je včerejšek dnes? I ta bramborová kaše je stejná. Klapka, druhá noc spolkla všechny stupidní otázky.

    Jsou takové dva výraznější body, na který se celý den, a já věřím, že. i někde v podvědomí celou noc, těšíme - snídaně a večeře. S pocitem báječné erekce cedím krupicovou kaši přes zuby, Houba je na tom stejně. Největší frustrace nastane po poslední lžíci, po posledním loku třikrát vylouhovaného čaje. Při večeři to ještě jde, člověk se obrátí na bok, schová hlavu do dlaní a snaží se zapomenout, ale po snídani...!

    Nechávám to zbaběle na Houboví, to si ještě neuvědomuji, že s přibývající výškou se z jumarování s narvaným báglem na zádech stává exkurze na dno vlastních schopností, na úplný konec všech sil. Houba mrzne na štandu, kam se za ním po metrech sunu, jako silně paralytický červ s helmou opřenou o zeď, považuji další pohyb vzhůru za nemožný, jak se trochu vydýchám, tak za nepravděpodobný. Faktem je, že se na tom dně vždycky ještě něco najde, asi jako na čerstvě sklizeném bramborovém poli. Cpu si do krku powerbarku, teď bych měl asi říct:

“A v pohodě jsem dal!" Ne, to ne, ale alespoň mně pomohla dostat se vždycky až k Houbovi, nezkolabovat totálně. Zabalili jsme to na uzoučké polici, sice musíme zatlouci nýt pro postel, ale pohled vzhůru neslibující žádné lepší místo na bivak, spolu s klesajícím sluníčkem rozhodují za nás. Sedíme zády opřeni o skálu a tupě zíráme dolů, měli bychom udělat pořádek v lanech, roztřídit materiál, připravit se na noc, asi jsme usnuli. Nakonec se přece jen probíráme z apatie a hurá, hurá, bramborová kaše. Klapka, démonický západ slunce v improvizovaném hledišti s nadmořskou výškou pěti tisíc metrů zavřel den i naše oči.

    Vypadá to, že dnes by se mohlo útočit na vrchol, jak říká Čokař, zdá se, že to musí být jenom pár délek, ale ty konce jsou všude stejné; už, už, teď už to rozhodně musí být, a místo toho další, nechutně dlouhá délka. Přebírám iniciativu, první délka, druhá, lezečkama bruslím ve spárách vylitých ledem, pak došly chyty. Na scénu se vracejí skyhooky, v životě jsem v tom nestál, takže mám takový divně lepivý pocit po celém těle, no, ale někdy se s tím začít musí, že jo. Škoda, když už si člověk zvykne, dojdou lišty. Po hmatu jsem zasadil jedničku stoper do decentního sokolíku, světlý flek okolo dává tušit, že sokolík byl původně rozhodně větší. S nadějí, že nezmenším už takhle malý odštěp, přenáším váhu. Ono to funguje, ještě jeden stoper výš a mám nýt, ano, krásné okamžiky života. Posilněn přítomností nýtu, nastupuji do sokolovitého odštěpu, jako roh paneláku, smutné je, že do spáry mezi odštěp a stěnu se vejde pouze ten největší frend, jeden jediný, který máme. Myslím, že v tuto chvíli by bylo namístě hovořit o exponovaném, vzdušném fríklajmbinku, takové ekvilibristické pošušňáníčko. Nedošlo mi, i když jsem si to několikrát myslel. Převalil jsem se přes hranu odštěpu, na malou poličku a roztřásl jsem se jako sulc. Štand, honem štand, dal jsem Houbu na fix a rvu se s tahacím báglem. Jakmile se Houbadlo zavěsil do lana, tolik opěvovaný nýt vystřelil jako špunt z láhve burčáku, inu to jsou ty paradoxy, pomyslel jsem si, a více než kdy před tím jsem si přál být úplně někde jinde než jsem zrovna byl. Ještě tři délky a dali jsme to, už nebylo kam jít výš, už prostě bylo jenom čistě modré nebe, smějeme se jak malí kluci, “ty vole, my sme to dali!", ale konec euforie, je čas myslet na sestup, snad to do sedla stihneme. Osm, deset slanění po členitém hřebeni? Pcha, sedlo je naše, co na tom, že se hrubě ochladilo, navlečení v Kamlerových “barákách" (tak jsme totiž jeho goretexové hadry ihned přezdili) si připadáme jako doma. Houba v nich i spí, není se čemu divit s tím jeho fuskem na peří, směšnou imitací spacáku. Samozřejmě, bramborová kaše, čaj došel, tak vaříme zbytek vitacitu. Klapka, je hrozná zima, v odvráceném údolí poblikává světýlko, co to tak může být, co to tak může...

    Rozednilo se, melírovaný úsvit, takhle totiž vypadá svítání přes filtr stanu, teď, v tomhle mléčném přítmí, čekáme na sluníčko, jestli nějaké vyjde. A mělo by vyjít, to aby uklidilo těch pár centimetrů čerstvého a takhle brzo ráno zmrzlého sněhu, který přes noc schoval okolní hory i údolí pod nimi, včetně basecampu. Ležím a bloudím myšlenkami po budoucnosti, občas šlápnu i na druhou stranu do minulosti. Nevím přesně proč, ale něčím mi tohle ráno připomíná zimu v Denveru, krystalicky zmrzlá rána Arizony i s podobným kručením v břiše, se stejným pocitem nesmrtelnosti chvíle, zataven v okamžiku jako ryba v aspiku. Po té vysokohorské anabázi, kdy jsme s menšími problémy další den slanili ze sedla na ledovec, a když jsme sebrali dostatek sil, tak se i dovlékli do basecampu, po devíti dnech, chodící pomůcky učebnice anatomie lidské kostry, počasí se trochu zhatilo. Vlastně se to zlomilo hned ten den po našem návratu. Od té doby buď prší nebo padá sníh s deštěm a vůbec, celá situace připomíná svou atmosférou ztracenou vartu. Seděli jsme pod igelitovou plachtou jak tuláci, co nemají kam jít a pili jeden čaj za druhým, prokládali to kakaem (tedy dokud bylo) a chroupali k tomu ztvrdlé suchary poděděné po Rusech. S každých skřípavým zachroupnutím se čas nenápadně posunul o kus dopředu a my jsme ho zadýchávali hovorem o lezcích a o lezení, probírali jsme všechny známé, naše vrstevníky, co ještě lezou a zjistili jsme, že skoro není co probírat, že ti lidé se pomalu vzdalují, roztočení v kolotoči svých vlastních starostí. Vzdalují se na svých cestách životem, až z nich zbudou pouze malé, rozmázlé tečky, a jednou za čas - pár piv na staré časy.

    Takhle jsme si teda máchali huby v čaji, ale po celou tu dobu, co čekáme až mraky dovolí, celou tu dobu na sebe v hlavě splétáme nový bič, nezapomínáme pořádně utahovat oka, dokonce se bláhově těšíme. A pak, když nebe přece jenom dovolí, zvesela tím bičem zapráskáme nad hlavou, zatím ještě zvesela, a zatím ještě nad hlavou. Boty se ztěžka sunou tajícím, nachlastaným sněhem, cha, místo aby člověk koncem srpna polehával na plovárně a v paprscích chřadnoucího slunce mžoural po opálených ženských lýtkách, místo toho se s chrchlavým sípáním vleče tající břečkou a blátem, kapka za kapkou stéká ze stromů, překvapených nenadálou tíhou, kapka za kapkou mi padá z čela a z nosu, do toho mi tečou z úst sliny. Námahou nestačím polykat ani plivat, dusím se přívaly nesmyslných slov a protivných melodií, které mi donekonečna rotují hlavou, furt dokola, kdyby tak šel rozkopnout ten vřískající pouťový flašinet, ale nejde to, s každým nádechem se stupidní nápěv vrací znovu a znovu. Kdepak, teď už nepráskáme nad hlavou, teď pěkně po zádech, přes krk a přes nohy. Nechávám sliny volně kapat z úst roztržených námahou. Zase se koukám až na dno, a nestačím se divit: "proč, za co!?"

    Líný, anebo možná příliš unavený vytáhnu si brýle (obnáší to sundat si batoh a zase ho dostat zpátky), místo po ženských mžourám očima v tisíci zrcátkách, v tisíci střepech, spíš hrotech jehel než cokoli jiného. Je mi úplně fuk nějaký zánět spojivek, teď jo, až ho budu mít, budu si nadávat do hlupáků a hovad, vím, ale určitě budu někde sedět a třeba pít sodovku. A vůbec, když mi bude zima, tak si přitopím nebo si naopak otevřu okno, prostě třeba už budu dávno doma a nějaký zánět spojivek, natažené svaly, rozbité prsty, do krve popraskané rty, spálený nos a uši, to všechno se bude jevit jako směšné záděrky, jako prachsprostý škrábnutí, jo, v zadýchaném komfortu domova.

    Bože, nějaký čertovsky horký, snad latinskoamerický nápěv mi vypaluje díru do hlavy jak dobře rozžhavená letlampa, proč právě latinskoamerický, jako kdybychom snad byli v pekle Patagonie, stačí že jsme v pokličku kyrgyzských hor, tak spíš nějaká táhlá ruská dumka, burlaci na Volze, ježíšmarjá, ne, ne, co mi to napadá, rychle zaháním myšlenku, jenom to ne, stačí drnčící kytary a kastaněty, ještě k tomu balalajka, jen to ne. Lepší je nekoukat se moc nahoru, bere to energii, plýtvá to silou duševní i fyzickou, člověk se odpoutá od reality, myšlenkami už je skoro nahoře, až tamhle u toho kamene, a pak s hrůzou zjistí, že horizont i s tím šutrem je kilometry daleko, daleko a trapně vysoko, to člověka zatlačí do kolen, zadusí jak nedopalek. Nebesa, konečně basecamp pod Stolbem, zastávka před (snad i) vertikálním lezením, tedy nejenom lezení po čtyřech, balancování po vratké moréně, drkotání sutfovisky.

    Stolb-hora skromně usazená mezi Aksu a Admiralitěj, prší se dobrých pět tisíc metrů, třiadvacet délek. Zatímco Houba pragmatickým a zachmuřeným pohledem obhlíží kopec, já už jsem v předposlední délce, už si třesu rukou nahoře, “chm, takovej klak", proklatě, ty moje velké oči. Aleje to tady, i s tím šustěním potoků, co jsou dneska tady a zítra o pár metrů vedle, dutými ránami od stále odněkud padajících kamenů, jako když praskají vánoční kaštany na řeřavém uhlí, stačí jen zavřít oči a domyslet si tu vůni. Nebo tak horám kručí v břiše? Opilí motýli se malátně potácejí po sněhových polích, bůh ví, jaká touha je sem, takhle vysoko, zavlála, sebevrazi z potěšení, narkomani okamžiku, tak jako my. Je čas šlehnout si do žil trochu odpoledního slunka a nechat se bezstarostně postrkovat životem, alespoň chvíli se vézt.

    O čem člověk přemýšlí, když sedí v basecampu, spíš v té krajině, kde se základní tábor nachází, někde v údolí, hluboko zakouslém do hor, na kamenitém břehu ledového potoka, doslova ledového, protože o pár set metrů výš se rodí z velikého, špinavého břicha ledovce, na louce plné neznámých, ale přesto krásných květin, pod modrým pancířem oblohy, sem tam počmáraný bílým mrakem, neškodným, nevinným bílým mrakem, který tam visí pro potěšení očí, pro zvýraznění té modři okolo, opevněn špičatými štíty, člověk prostě musí přemýšlet jinak. Jinak než tam dole, v tom smrtelném tempu, v té nevyhnutelné následnosti, cha - kauzalitě, vyděšen, aby nezapomněl vstát, vymočit se, vyčistit zuby, aby nezapomněl, kterou tramvají, kterou ulicí a kterými dveřmi do práce, do kantýny, do hospody, aby si nezapomněl koupit noviny a zase je vyhodit, aby nakonec nezapomněl jak se jmenuje a kde bydlí, a kdo že vlastně je a, proboha, cože tady vlastně chce. Takhle jenom sedět a poslouchat přírodu, vnímat ji všemi póry těla, každou mikroskopickou dírou v kůži, v drsné, trouchnivějící kůži, ze které se po čase stane nenáviděný obal nenáviděného těla, to když zapomene poslouchat přírodu, vpíjet se do ní, alespoň na chvíli s ní splynout, být v ní, a být jí. Lze to ještě vůbec? Nezdrsněla již naše kůže natolik, že tohle splynutí může být jen hezký barvotisk na povrchu, bez duše uvnitř? Dokáže se městský člověk západní civilizace natolik zklidnit, zastavit a vyfouknout tu páru z přetopeného kotle, tak, aby s přírodou splynu! v jeden celek, stal se její součástí? Ti lidé v horách, všichni ti pastevci, ale vůbec staré přírodní národy všude na světě, ty to ještě dnes dokážou. Otázka, jak dlouho ještě. Jak dlouho si ještě jejich duše udrží přátelství s duší přírody, filtrovanou jejich kůží. S přísunem všech těch zapalovačů s reklamním logem, propisovacích per, opalovacích krémů a laciných zrcadlových brýlí. To táhne člověku hlavou a někde je tam zasunuta myšlenka na návrat dolů, domů, do své civilizace a své kultury, své tradice a svého okolí. je to prostě jak s tím bílým obláčkem na nebi. Aby si člověk dokázal vážit svého domova a své kultury, aby to pro něj nebyl pouhý řetězec nutností a povinností, břečka polovičatostí a “nevyhnutelných" kompromisů, proto má přírodu, v které se dovede nadechnout, v které si dovede pročistit hlavu i kůži a najednou i vědět kdo je a kde je, a co chce a proč. Usměje se, a jde si uvařit čaj.

    A pak to přijde, zklamání, rozčarování náhlé jak nějaký průšvih, jak zlámaná noha, nečekaně a v mžiku, stačí zajít za hranu morény a vidět Stolb, teď už celý, zalitý ledem, navrch přizdobený sněhem. Co zbývá? Posadit se na nejbližší kámen a nejdřív se vydýchat, tolik zbytečné dřiny, tolik zbytečného potu a slin, a těžkých kroků. Porážka, i takhle vysoko se jí musí člověk podívat do tváře, bláhově ještě navrhuji vylézt na jižní stěnu Iskanderu, bez plánku, bez informací, prostě jen tak, zezdola nahoru, a třeba i prvovýstup, ale vlastně ani nevím co mluvím, je to jen kompenzace slepé uličky, do které jsme tak zhurta vjeli, snaha napřít zklamání jinam. Nemohlo to projít, ale... Jako už tolikrát před tím, přetahujeme si přes hlavu nebe plné hvězd, jako kdyby si člověk v pravé poledne zalezl do velkého režného pytle, hodně řídkého, přesně tolik je tady hvězd. Nejdřív se večerní obloha zakalí šedým nádechem a od východu se nenápadně vpíjí kobaltová modř, se škrtnutím začínají naskakovat první hvězdy, k prvním, nejsmělejším, se postupně přidávají ty zakřiknutější, zašantročené až úplně v těch nejzapadlejších galaxiích. Kdosi se prošel po tmavém koberci s protrženým mlékem v síťovce, zůstala po něm rozprsknutá šmouha, prý Mléčná dráha. Tady, po asijském nebi, chodí ještě pravidelně, nějako u nás, kde nebe dosvěcují stovky spěchajících družic, operujících letadel a všech jiných, vojenských i komerčních nebeských vehiklů - daň komunikace. Jakmile obloha ztěžkne pod tíhou tolika hvězd, celá se prohne v kříži a začne se pomalu sesouvat, spadávat po křídle směrem k úsvitu, ale to už člověk dávno spí, přes čelo se mu tiše míhají Velký vůz, Střelec, Delfín a celá ta vznešená společnost, patroni jeho snů. Stejně jako se se soumrakem plíží skepse, dnem zmožená touha chcípá vysílením, aby se s rozbřeskem narodila opět silná a svěží.

“Hele, vždyť ten Stolb ani není tak zamrzlej,"

“Néé, vůbec ne, to je jen takovej poprašek," takhle si v tom modrém úsvitu dodáváme kuráže, a když už jsme tady...

    Když jsme neměli dost rozumu my, počasí to muselo vzít za nás. Už se ani nedalo přesně určit odkud fouká vítr, šmolkové nebe začaly špinit nejprve nevinné prachové mráčky, později nám dobře známé šedivé bachyně. Nikdo to nechtěl říci první, v těchhle chvílích se toho moc nenamluví, člověk si dloube záděry na prstech, kope do kamenů, dělá jako že nic, no, nakonec jsme stihli utéci v pravý čas, na dvě pohozené naděje se pomalu začal snášet první sníh.

“Ahoj, kluci, nevydrželi jsme tady čekat a šli jsme na Ginzburga, Čokař a Martin," vítá nás připíchnutý papírek v basecampu.

“Cože, teď, a cepíny že nechali tady?"

Houba nevychází z údivu. Instinktivně se snažíme pohledem propíchnout hustou mlhu, jako kdybychom je tam ztracené někde pod Blokem mohli zahlédnout.

“Chmm, to se do zejtřka vrátí, co by tam dělali," severozápadní hrana na Bloka, ruské 5B, to přece není žádná sranda, ani když je hezky. Další den nic, sluníčko se marně pokouší odstranit ledovou krustu nahoře ve stěnách, pouze ji lechtá vlažným jazykem, prakticky bez efektu.

“Nebudeme tady přece sedět jak trubky, co se takhle podívat do Karavshinu?"

Vedlejší oblast, vzdálená o několik údolí, na mapě to vypadá na pár kroků a ostatně, jak tvrdí Saša, prezident Taškenťanů, jejich “Švarcenegr" to chodí za noc. Snad se kluci během těch čtyř dnů, co budeme pryč, vrátí neboje potkáme po cestě, určitě to tak bude.

    Co na mapě vypadalo, že by šlo přeflusnout, ve skutečnosti připomínalo obří horskou dráhu, akorát o poznání pomalejší, protože místo zmechanizovaných vagónků to byla naše těla, co jsme po těch strmých křivkách tahali. Na těch šedesáti kilometrech jsme nastoupali 5.000 metrů a to samé zase sestoupali. Jedinou odměnou bylo, když se člověk na chvíli zastavil a dokázal vstřebat krásu a divokost té pečlivě zakonzervované krajiny. Jedinou známkou civilizace byla úzká vyšlapaná stezka, ztrácející se v horských loukách, aby se zase objevila o několik set metrů dál. Údolí říčky Karavshinu je zcela jiné než údolí Aksu. Stejně tak jiné je i lezení, je zde mnohem víc na jih orientovaných monumentálních stěn, kterým v pozadí kryje záda nejvyšší hora celého Turkestánského hřebenu - Pik Pyramidalnyj 5.509 m. Mlčky jsem záviděl ty pohodlné půlhodinové nástupy pod stěny a nemohl jsem se ubránit srovnání s těmi koncentráčnickými pochody v Aksu. Jasně, jestli nějaké příště, tak ztrestat Aksu za jeho ledovou zpupnost, a pak hned sem, na prosluněné žulové stěny.

    S takovou myšlenkou jsme se vrátili přes všechna ta sedla a údolí zpět do basecampu, abychom našli jen ten starý, ušmudlaný vzkaz o výpravě na Bloka. Zbývaly dva dny do plánovaného odjezdu.

V duchu si člověk představuje nejhorší a přesto polohlasem doufá:

“To nic, zejtrajsou tady, to se nemohlo nic stát, i když... nevzali si cepíny a v těch jejich hadrech..."

    Žádná záchranná akce se nekoná, přece jen přišli, zamrzlé úsměvy na rtech, ale skalp Ginzburka na batohu. Chtě nechtě, člověku se uleví, spadne z něho všechno to napětí, pečlivě nasčítané během jednotlivých dnů, ta zasutá obava, co se kde a komu stane. Teď už nezbývá nic jiného, než se sbalit a odjet, nechat za sebou to údolí, kde čas plyne podle vlastních pravidel, natažený mezi svítáním a soumrakem. Poslední pohledy na žulovou špici Aksu, Již zase s šedivou čepicí frajersky naraženou na stranu, a pak honem dolů. Raději rychleji než pomalu, nač protahovat loučení? Co zbývá? Vojenské hlídky před a za vesnicí, kdy si člověk ležící na dně korby náklaďáku připadá jako v těch dokumentárních filmech z Afghánistánu, zvůle komunistického režimu Uzbekistánu, svědomitě vykonávána státními slouhy, houska se salámem v letadle namísto pořádného dlabance, absurdnost kijevského nádraží, které ovládají veksláci, těch pár piv spolknutých v těsném kupátku. Nebo ten vlak, co mi v Olomouci ujel i s kluky a všemi věcmi? I ten jsem už dohnal. Dokonce i ten pocit špinavého, zpoceného a zarostlého navrátilce do noblesní Prahy jsem už ze sebe smyl. Nezbývá tedy opravdu nic. A přece jenom - touha po nové cestě, jako vždy, dál a výš, ale to už je na jiné vyprávění.

    V situacích, které zavánějí upoceným patem, uvíznutím na mrtvém bodě či plichtou, se vždycky objeví někdo nový, nezaujaty, čerstvý, nezatížený předsudky ani spletitostí vnitřních vztahů, a řekne:

    “Ale vo co de, panstvo? Vždyť je to přece úplně jednoduchý. Tady bych to podložil, semhle vrazíme klínek, trošku to pootočíme, táák," s lehkosti cirkusového klauna žongluje dotyčný s problémem, jako by to byly kožené míčky vycpané pilinami a ne záludná otázka, se kterou si dny, týdny, měsíce a třeba i roky marně lámal hlavy tým specialistů,   prý študovaných, v problematice kovaných, jenže upjatost a zúženost pohledu jim dočista spolkly sedláckou část jejich mozků a nechaly tam pouze odbornickou fašírku. Je zajímavé podívat se na lezení pohledem z vnějšku, očima laika, nelezce, jednoduše člověka, který s lezením nemá a nikdy neměl žádný příbuzenský vztah, ani vzdálený. Prostě zkusit vylézt z toho baráku, kde člověk tvrdne už dost dlouho, možná déle než je jeho mozku zdravé či milé a jít to okouknout z venku. Chtě nechtě, na první pohled si nelze nevšimnout rizika, nebezpečí, které prostě do lezení patří jako nikotin do tabáku. Ovšem, vyrábějí se takzvané “zdravotní" náhražky, ve kterých není ani špetka nikotinu, ale jaksi to není ono. To vám potvrdí každý pravověrný kuřák. Z lezení, které pozbude rozměr nebezpečí a určitou míru rizika, se stane pouze další masový sport. Navíc sport, který se dobře “prodává", protože je stále zahalen lákavou a romantickou záclonou dobrodružství. Pravda, dobrodružství pečlivě vysterilizovaného a precizně naváženého do jednotlivých etap výcvikových táborů či komerčních expedic. Užívá se potom na předpis pana vedoucího či vůdce výpravy.

    Copak by si nějaký lezec nechal vzít dobrodružství? Copak by se dobrovolně vzdal základní esence svojí drogy? Takže raději riskuje přimrzlý zadek na pár centimetrech zledovatělé poličky, vyvrtnuté kotníky, zlámané nohy a zkřivenou páteř z obludných nákladů, které vláčí na hřbetě po vrtkavých kamenech ledovcových morén či zasněženými pláněmi, odrovnané ledviny, omrzlé ruce i nohy, zápaly plic z náhlých bivaků ve výškách, ve kterých se zaspí obvykle pouze jednou... Dovedete si představit, že člověk riskuje svoje fyzické i duševní zdraví, když předtím vynaložil obrovské organizační úsilí a nemalé (z jeho strany kosmické) finanční prostředky jenom proto, aby se nakonec postavil na jeden z tisíců horských vrcholů? Dovedete si představit tohle všechno jenom pro nějaký bod na mapě, který ho stál spoustu fyzických sil a nemalý kus duše? Pakliže ano, potom jste přesně to, co si myslí ona drtivá většina, jejíž představivost tak liberální není - blázni. Neexistuje takové slovo, které by v obou světech, totiž uvnitř i tam venku, bylo platnější a pravdivější. Blázni měli vždy tak trochu výsadní postavení. Lidé (“normální") jimi opovrhovali, smáli se jim, ponižovali je, ale zároveň jim i záviděli. Tajně žárlili na bláznovskou volnost a svobodu, hravost a opravdovost. Ale copak si to oni můžou dovolit, copak oni s jejich postavením, ať už občanským či pracovním, si mohou dovolit být blázny? Co by tomu řekl jejich šéf, co sousedé, jak by se na ně dívali známí? “ Chcete snad říci, že jste studoval VŠE jenom proto, abyste si každý víkend rozedřel kůži na rukách do krve?" (doplněno o pátravý pohled přes kostěné obroučky brýlí).

    Po pravdě řečeno, co jiného si pomyslet o lidech, kteří všechno, co na tomhle světě mají, všechnu svoji energii, úsilí, vůli i víru, vynakládají do něčeho, o čem je zbytek světa přesvědčen, že je holé šílenství? Tedy, viděno zvenčí, opravdu jenom jedno - blázni. A uvnitř baráku (teď vyplouvá na povrch, že by to mohl být blázinec)? Každý pořádný blázen je až příliš velkým magorem na to, aby se staral, co si o něm myslí jiní. Je naprosto zkoncentrován a soustředěn na své bláznovství. Je jím doslova pohlcen a stravován. Jak krásné, vytáhnout na stožár hrdě vlajku svého bláznovství a vyzbrojen pevnou vírou, vzdát ji hold.

    “Vždyť jsou to blázni," máchne rukou směrem za uhánějící společností. ,Já jsem tu vlastně jedinej, kdo má zdravej rozum se všemi pěti na palubě !"

    Ovšem, jak jinak! Co by to bylo za Napoleona, kterého byste po dvou týdnech skotských střiků přesvědčili, že je Jarmil Taraba, finanční účetní? A já, blázen stará, skočil po hlavě do nového bláznovství...