USA

"Amerika je zemí svobodnou"...	...je to směr, který by chtěli všichni následovat...	...ale zdaleka ne vždy a všem se to podaří...!

Chci říct, že každý by si měl zvolit svou vlastní cestu, vyhovující naturelu obyvatelstva a respektující tradice, kulturu dané země. Neustálé napodobování "velkého bratra" je cesta, která vede tak akorát do... záhuby.

Dokáže dneska někdo čekat 8 let na splnění svého snu? Umí vlastně ještě někdo smysluplně čekat? ...Třeba šetřit na dovolenou dle svých představ, na bydlení, nebo jen tak pro strýčka příhodu, v dnešní době rychlokvašek, půjček a dluhů?!

Psal se rok Léta Páně 1492, kdy se konečně dočkal (více než 8 let trpělivé práce) Kolumbus slyšení u Španělského dvora (17.dubna) a ještě téhož roku vyrazil se "svými" loděmi na objevnou cestu na konec světa (srpen-přístav Palos, září-ostrovy Gran Canaria), aby tak Katalánsko-Aragonský královský pár získal prvenství, bohatství a slávu.
Byl to krok do neznáma.
Byl to skok do chřtánu pekla.
Vždyť země kousíček za Azorskými ostrovy příkře spadala do jícnu mocností pekelných a všechna voda oceánu s ní...
Neexistovala mapa. Neexistovalo lepší vysvětlení.
Byl středověk, a tedy velmi blízko opravdovému peklu - inkvizici.
A přece byli lidé, kteří si troufli mít jiný názor, opírající se o podrobné pozorování a jednoduché fyzikální pokusy, či zdravý rozum. Františkánští mniši v Rábidě dlouhá léta pomáhali Kolumbovi prosadit jeho názor (a také svůj) a to jak materiálně, tak intervencemi na správných místech - tedy u Španělského dvora.
Po měsíci a šesti dnech plavby ukončil nejistotu neviděného výstřel z děla Kolumbovi lodi Pinta objevením "Nového světa". Nebyla to tehdy ještě Amerika, jak se ještě nějakou dobu domnívali, ale Bahamské ostrovy, Dominikánská republika a ostrovy nacházející se kolem.

    Po osmi hodinách příjemné plavby vzduchem, doplněných o dvě večeře, a střídavé sledování filmů s poslechem hudby, snesl jsem se plavně na Philadelphijské letiště. Ale nemyslete si, že dnes již vyprchalo vzrušení z cesty samotné, i "objevení" Nového světa.
I dnes jsou stále ještě věci, které dělají vzrušující tuto cestu i nyní - po více než 500 letech - a to jsou lidé sami.
Z hrůzou jsem tedy očekával pohovory s imigračními úředníky a trochu pozdě začal litovat, že jsem se více neučil angličtinu. (Ostatně chtěl bych vidět všechny ty ostatní cizozemce, jak ze sebe soukají češtinu, protože v jiném jazyce pohovor není možný... :-) Varovali mě z fenoménu zvaného "kulturní šok" a ten opravdu přišel.
Po arogantním, nesolidním, a z mého pohledu až příliš neprofesionálním jednáním imigračních úředníků na letišti v Madridu, mne zde v USA přivítala přísná, ale veskrze korektní imigrační úřednice, velmi trpělivá a vstřícná mé ubohé angličtině. Ale abych nepředbíhal událostem...
    Amerika právě skončila válku s Irákem (ale v Bagdádu se ještě občas zvíří prach a proteče krev...), předtím ještě to extempore v Madridu, kdy si mě předávali jako horký brambor od jedné kontroly ke druhé, v přesvědčení, že jestliže někdo bude chtít zničit letadlo, musím to být rozhodně já! Pravda, byl jsem opálený trochu více, než je v této době zdrávo, ale naštěstí jen parciálně... :-)
Dále moje špatná angličtina... (se Španělskými imigračními úředníky jsem komunikoval španělsky)
...V druhé půlce světa lidi umírají na SARS!
Když jsem si tohle všechno zrekapituloval a spojil s informacemi, které jsem měl z domova, po zádech mi začal stékat pramínek potu. Hlavou se mi honily katastrofické scénáře a asi stokrát jsem přemýšlel, co budu dělat, pokud mne nepustí...
Já na jedné straně, tedy "outside", a moje přítelkyně na druhé straně barikády. Moje představa, že nebudou-li vědět co se mnou, tak mě dozajista na místě zastřelí - "nejjednodušší varianta s minimem papírování... :-)"... Tahle myšlenka mne nejen pobavila, ale v tuto dobu i dost odlehčila moje vnitřní pnutí, takže jsem hrdě přistoupil k okénku v očekávání, že vlastně nic horšího se mi stát nemůže.
To jsem naštěstí netušil, že den předtím nějakej šílenec (cizinec) zastřelil dvě děti v parku a odpoledne našla policie poštovní auto pomalované nápisem "Antrax delivery".
Od jistého data (11.září) se zde tyhle extempore berou velmi vážně. Tak vážně, že v Evropě klasifikováno soudy - klukovina, nebo blbej vtip - tady okamžitě celou věc převezme FBI a začne seriozní vyšetřování.
Cestovatelům jedoucím do Států je dobré připomenout, že jsou zde trochu jiné mravní zákony - kodexy - než na které jsme v Evropě zvyklý, a taky jiné tresty!
Myslím tím podstatně přísnější...
Je jedno jestli jste basketbalový hráč, hvězda showbyznysu, nebo nezaměstnaný.
Trest vás nemine!
Přiznejme si však, že jeho výše je nepřímo úměrně závislá na penězích, protože více peněz, zde znamená možnost kauce, lepší právník, a více známých, ochotných pomoci. A tak jestli peníze máte, nebo ne, je třeba alespoň ze začátku; než se aklimatizujete; úzkostlivě dodržovat pravidla. A to nejen silniční...
Nečůrat na veřejných místech, dávat si pozor i na kole na předpisy, tedy jezdit jenom tam, kde se má a jak rychle se má, protože zaplacení pokuty vás může opravdu "bolet". Předpisy platí bez pardonu i pro cyklisty, tedy opět podstatný rozdíl oproti předpisům u nás. Při jízdě v opilosti se běžně pachatel zavírá do vězení, protože kromě toho, že je opilý porušil ještě X dalších paragrafů, jako je veřejné ohrožování, atd., tedy opět výrazně odlišný postup než jsme zvyklý. Ukecávání (v případě, že umíte anglicky skvěle) si nechte na doma, tady je vám jen a jen na obtíž. Statistika praví, že každý čtvrtý Američan byl ve vazbě, takže buďte obezřetní.
    Pokud anglicky vládnete dobře, dávejte si velký pozor na užívání nadávek, ale hlavně proti čemu/komu je chcete použít. Obecně, Američané nemají tak širokou škálu nadávek hrubého a nejhrubšího zrna, jakou vládne Čeština, a také se tyto příliš často neužívají. Většinou vystačíte s "fuck" ve všech jeho variacích a podobách, ale chtěl bych upozornit...!
Vyvarujte se nadávek typu : "Dělám tady šaška, jako nějakej /zasranej černoch/"!, a podobně a hlavně je nepoužívejte personálně, tedy proti někomu jinému!
Je to zde v US. takové tabu, že jsem se vyhnul plného překladu do angličtiny. Můžete mít obrovské problémy; na rasové otázky jsou zde lidé mimořádně citliví, a mnozí z nich se chopí každé příležitosti, jak si pomocí soudního procesu několik set tisíc přivydělat. Pár let kriminálu vám za to rozhodně nestojí...
To jsou tedy věci, které můžou podstatně změnit váš program v U.S.
    Hned za letištní halou mi pomohli dva černoši s metrem (nadzemkou), které je tady dle mého názoru velmi komplikované, protože jisté části vlastní soukromé společnosti a většinou není tedy možno zaplatit za celý vámi požadovaný úsek, ale pouze za ten, který má v nájmu dopravce a na dalším úseku je třeba zaplatit jinému. Vyřešeno je to většinou pomocí žetonů, nebo se platí přímo průvodčímu. Peníze (měl jsem v hotovosti pouze 20 USD) jsem směnil v bankomatu na zastávce Philla letiště a dostal jsem hrst kováků - jednodolarových mincí, zde velmi vzácně se vyskytujících.
Hurá, dobrodružství začíná.
Potřeboval jsem se dostat do Havefordu, velice dobře situované čtvrti v předměstí Philla-downtown. (fotky jsou zde) V tu dobu jsem ještě nevěděl jak daleko je to od letiště, jestli budu muset přestupovat, kolik to bude stát - nevěděl jsem nic. Ale nemusíte se bát, kolem sebe máte stále dost ochotných, pozorných lidí připravených vám pomoci. Dlouho se tedy budete vzpamatovávat s prožitého šoku - lekce slušného chování - o to výraznějšího, jedete-li ze země jako je Španělsko!

Úvodem je třeba zdůraznit, že USA je zemí obrovskou (zhruba dvojnásobná rozloha než Evropa), a zdaleka ne homogenní. (i když podstatně více, než Evropa) Čas, který jsem zde strávil, mne utvrdil, že jsem se v zásadě nezmýlil v popisu situací a vjemů, které jsou pro Ameriku velmi typické (severovýchodní část země), a které mě oslovily v průběhu mého pobytu zde.
Státy - New York, Connecticut, Pennsylvania, New Jersey, Virginie, Delaware a Maryland vnímám prostě tak, jak je popsáno níže, ale zároveň jsem přesvědčen, že jiné státy (Texas, Arizona, nebo Washington), se mohou od těch předešlých lišit - ekonomicky i lidsky.
Celek je ovšem jedná velká Unie, takže jisté Americké rysy se nezapřou kdekoli, od Rio Grande dále na sever, až po Michigenská jezera...
Takže "Here we go!"

Nedejte se zmýlit! Není všechno zlato, co se třpytí. Tak jako je zde spousta milionářů, s obrovskými domy a rozsáhlými zahradami, které jsem dosud nikde neviděl - myslím tedy v soukromém držení - stejně tak jsou zde lidi, žijící od výplaty k výplatě, a našetřit tisíc dolarů je pro ně nedosažitelným snem. Stačí si zajed kousíček mimo dosah nově vystavěných mrakodrapů, tedy centrum, a budete šokovaní pohledem, který zde uvidíte. Rozbité okna a otevřené garáže s nepřeberným harampádím vás trochu zaskočí.
Ocitáte se však pouze na 64-street, ulici v Philla blízko ulice Lancaster, která vede přímo do srdce amerických milionářů - čtvrti Haverford, Radnor, Merillon a jiných. Jaký paradox. Nevědomky se tak podařilo spojit nespojitelné, bídu s bohatstvím, dva světy, které se nikdy nepotkají. Když, tak snad jen přes okénko limuzíny. Amerika je prostě světem dvou tváří, a to platí zdá se obecně, pro jakoukoli činnost.
Stačí se podívat třeba do světa showbyznysu. Na televizi, a na ulici, na televizi a opět na ulici - uvidíte ten rozdíl. Násilí, erotiku, zbraně a silná slova, nechte doma, až otevřete dveře svého domu a vyjdete ven - pokud se tedy chcete domů také sami vrátit a ne za asistence místní policie...

Ve státě New Jersey, jak se tady říká "Garden state" - tedy více venkov - uvidíte mnoho pěkných farem, pro Evropana s nezvyklými (obrovskými) pozemky, na kterých se pasou koně, nebo povalují kravky. Domy jsou pěkně udržované, pomalované pestrými barvami, takže hned máte lepší náladu. A to až do té doby, kdy přejíždíte Benjamin Franclin bridge přes řeku Delaware, abyste se vrátili zpět do státu Pennsylvánie a města Philadelphie. Nechci říct, že Philla je škaredé, nebezpečné město. Myslím, že je stejné, jako kterékoli jiné zde.
Obecně se dá říct, že nemám velká města rád a vyhovuje mi více klidu a pohody, než kvas velkoměsta.
I zde si však můžete nechat takřka kdekoliv přes noc nezamčené auto, s velmi velkou jistotou ho ráno naleznete na svém místě, ale i otevřenou garáž, nebo třeba i celý dům. Američané ctí svoje property (vlastnictví) nade vše, a neexistuje aby se někdo procházel po pozemku jiného, aniž by se ho předtím nezeptal. Pokud tak učiníte, možná budete překvapeni pohostinností...(a možná také ne :)
Tedy opět podstatný rozdíl proti Evropskému duchu, alespoň tomu našemu.

    Netrpí nemocí Německa a Anglie, které straní svým lidem, a horší, méně dobře placenou práci přenechávají cizincům. Není toho vlastně ani třeba, protože zaměstnávání cizinců je zde řešeno vlastněním tzv. "Social number" - v podstatě se jedná o číslo sociálního pojištění, na které případný zaměstnavatel posílá peníze, a dále tzv. Zelenou kartou, nebo jiným typem pracovních víz, které cizince opravňuje se zde legitimně zaměstnat, a vůbec normálně žít. Tedy založit si účet v bance, udělat si řidičský průkaz, najít si apartment, atd. Samozřejmě, že si lze sehnat práci i načerno, ale opět je to práce hůře placená a v případě USA i hůře sehnatelná.
Pokud ovšem nejste vybíraví, nebo příliš lační peněz, práci si rozhodně seženete. Můžete tak lépe poznat lidi, prostředí i angličtinu, aniž byste čerpali prostředky z domova...
    Američané pracují tvrdě, pracují dlouho, a jsou za to také dobře a spravedlivě odměněni. Není tady možné, aby měl i sebevíce pracující dělník bez vzdělání (kvalifikace) stejné, nebo podobné peníze jako vysokoškolák. Tento "nonsens" je prostě možný asi jenom u nás. Rozdíly jsou obrovské a opět záleží na penězích, škole a známostech, jak se upíchnete. Ale když jste opravdu dobří, nemusíte mít protekci. Spojené státy jsou obrovské a pracovních příležitostí je nepočítaně - a to i těch dobrých. Šance, že jste dobří, chcete dělat, a skončíte bez práce, je tady opravdu minimální.
    Obecně se dá tedy říci, že jde o násobky platů, takže zatímco "lopaťáci" si zde přijdou asi na 2000 USD, kvalifikovaný počítačový odborník si zde může vydělat od $5000 výše. A věřte, že to jsou i zde velké peníze!
Dovolené si zde moc neužijete, většina zaměstnanců má pouze 14 dní dovolené za celý rok a mnozí z nich ještě mají problém si ji vybrat v celku. Ale jak jsem již řekl, vše je vyváženo kvalitním platem, a to i na té nejnižší úrovni, který dovoluje život s vysokým standardem. Ostatně vždycky se můžete na práci vykašlat (pokud tedy nemáte rodinu, nebo dluhy) a podívat se kam vás srdce táhne. Tak proč si dělat starosti. Kolik ušetříte záleží jen a jen na vás, tedy vlastně na tom, kolik utratíte. Kouření, alkohol, zábava, jsou zde celkem drahé, takže za to všechno můžete zaplatit i týdenním platem. Vše je tedy o prioritách, v tomhle tom je to stejné jako u nás. Rozdíl je ovšem v tom, kam se podíváte u nás za 2500 Kč a kam za 700 USD (průměrné týdenní platy). Ale to už je na jiné povídání...

    Americká rodina

    Amerika = rodina. Je to symbol - stejně jako Dolar, nebo Americká vlajka. O co méně je tento symbol zprofanovaný (nebo známí) v zahraničí - na rozdíl od těch prvních dvou - o to více je populární zde v US. Je až dojemné, co všechno Američan neudělá pro rodinu, ale hlavně kolik toho kolem nakecá. Od srdcervoucích reklam typu : "...pro mého miláčka přece to nejlepší...", až po různé spolky organizující život jiných dětí, ale přitom všem kvasu jaksi zapomínající na životní potřeby svých vlastních ratolestí.
Zatímco Evropa vymírá, zde tomu tak není. Odmyslím-li masivní přistěhovalectví, Američanů je rok od roku více. Standardem jsou zde tři děti, ale není zase tak vzácné mít jich i více. Obzvláště v případě rozvodu a opětovného manželství, je to velmi běžné - dvě nebo tři v prvním manželství a dvě nebo více ve druhém.
Na jednu stranu je skvělé a sympatické investovat peníze do budoucnosti, tedy do svých dětí, na straně druhé se až příliš často setkávám s případy, že rodiče prostě přecenili svoje schopnosti, nebo nedocenili svůj jedinečný a nenahraditelný podíl na výchově. Chci říct, že až velmi často je vidět, že ani sebevíce peněz, chův na hlídání a zaručeně zdravého jídla (samozřejmě "Light", jak jinak), televizí, hifi věží, playstations, počítačů a jiných "důležitých" věcí, nezajistí ještě dítěti zdravý (myslím normální) vývoj.
Protože když dítě volá mami, má dojít matka a ne chůva...!
Ovšem nadhodíte-li téma rodina, každý vám unizono odpoví : "Miluji svou rodinu, udělal bych všechno pro své miláčky..." Ale když večer přijdou z práce, řeknou : " Teď ne zlatíčko (srdíčko nebo slaďoušku), jdeme s maminkou na večeři, řekni to chůvě". A když se rodiče vrátí, děti už spí...
A zatímco tento den končí, zítra bude další - velmi podobný, jako ten předchozí...
    Symbolem absolutního štěstí jsou zde tedy 3 děti, kočka a pes, a k tomu jedna opuštěná rybička v malém akváriu. Na schodech či chodbě nesmí chybět viditelně umístěné fotografie šťastné a spokojené rodinky - domova - místa plného harmonie, štěstí a klidu.
Většinou jen do té doby, než se za vámi zavřou dveře...

Jezdí se zde bezpečně a pomalu a netrpí se agresivní, rychlá a nebezpečná jízda, plná posunků a silných slov. Pokud něco takového zahlédne policista, počítejte s tím, že na vás nebude příliš milý - ruce na kapotu, ohledání, spoutání a nejhorším případě eskortace do vazby, je tady běžný postup. Co se zde ale toleruje, je telefonování za jízdy, a věřte, dělá to zde každý, a skoro pořád. (vzhledem k směšným cenám za mobil a provoz) A samozřejmě bez "handsfree", slovo které Američané sice "vymysleli", ale absolutně ignorují... Také blikání při odbočování se zde nepěstuje, protože Američané razí heslo : "Take it easy" (Udělej to jednoduše, nebo snadno), což je samo o sobě jistě dobré, nesmí to však přerůst v lenost, jak se tady bohužel stalo. Nikdo si vás zde nevšimne, i pokud pojedete třeba na trakači, musíte jet ovšem předpisově. Tedy opět rozdíl oproti policii u nás, která vás zastaví právě proto, že jedete podezřele pomalu - tedy 50 Km/hod, nebo proto, že chce vidět lékárničku. :-/
Dálnice je ovšem místo plné nástrah. Odstavená auta, předjíždění z obou stran a to všechno ve velké rychlosti dělá z této komunikace nebezpečné místo. Pozorně sledujte mapu a situaci, výjezdy jsou zde opět na obou stranách krajnice, což doplněno o 4 pruhy, může být někdy krajně náročné (a nebezpečné), dostat se v 150 Km/h (65 mil/h) z levé strany vozovky na pravou, máte-li na to pár vteřin a provoz je opravdu velmi hustý...
Nevěřte tomu, že vás někdo pustí, nebo zpomalí! Maximálně zatroubí, a prožene se kolem vás nesníženou rychlostí tak těsně, že z toho budete ještě dlouhou dobu značně vyděšení...

New York - okoli Penn station (31215 bytes)

Zatímco zdejší zpravodajství se podobá jako vejce vejci tomu na Nově (nebo spíš obráceně), o reklamách se to tak zcela říci nedá. Nepřipadají mi tady tak řvavé a odporně hloupé. To už se ovšem říci nedá o tzv. teleshoppingu, který je opravdu otřesný. Také sortiment je podstatně jiný. V České republice převažující plenky a vložky, jsou zde nahrazeny převážně auty Evropských značek (zde o poznání dražšími než US.) a mobilními telefony, tedy spíše provozování služeb - telefonií.
A někdy je opravdu těžké odolat, systému kup jedno a jedno dostaneš "zdarma". Nejde pouze o sušenky a bonbóny, jak byste se mohli domnívat, ale takto lze nakupovat cokoli, včetně auta. A tak, když už máte na jedno auto, to druhé může dostat třeba manželka...

Američané jí chorobně zdravě.
Proč chorobně?
Neseženete zde vlastně skoro žádné potraviny, které obsahují tuk či jiné "nezdravé" složky.
Samozřejmě záleží na množství a denních aktivitách člověka, nebo jak se u nás říká : "Všeho s mírou..." Ale tady prostě tu možnost nemáte, a většinou se musíte spokojit s "Light" variantami, bez "chutě a bez zápachu" :-)
Vlastně je to všechno součástí ozdravné kůry Amerického obyvatelstva - myslím jídlo a sport. Abych řekl pravdu, moje představa neforemných postav kolébajících se ulicemi dostala řádně zabrat. Příliš mnoho tlustých lidí jsem zde vlastně neviděl. Možná to bude tím, že se nacházím v lépe situované části, kde o sebe lidé více dbají, a patří to k image vypadat dobře.
Pokud už ovšem někoho potkáte, tak má kolem 160 kg. Amerika je prostě země dramatických protikladů. Ráno míjíte více vyzáblých anorektiček, které provozují jogging a odpoledne spíše nějakého toho tlouštíka. Zatímco vyzábliny zpytují svědomí nad nedojezeným jogurtem, tlouštík se cpe v "Mekáči" k prasknutí...
Vyjdete-li ráno, večer, nebo vlastně kdykoli, uvidíte spoustu lidí běhajících po ulicích, nebo dělajících rychlou procházku. Sice říkám, že když jsem chodíval do práce, chodil jsem rychleji, ale to vlastně není důležité. Podstatné je vůbec něco dělat... Co mne osobně na tom znervózňuje, je používání MP3, CD, nebo jiných přehrávačů. Sportoval jsem vlastně celý život a nikdy mě nenapadlo tahat s sebou CD přehrávač. :( Tohle prostě nechápu...
Spousta lidí o sebe dbá a pečuje, protože tady platí dvojnásob pořekadlo o zdraví a penězích. Doktor je zde tak drahý, že to občas nutí hůře situovanou skupinu obyvatelstva hazardovat se svým zdravým. Specielně u zubařských zákroků. Setkal jsem se s jedním případem, který byl u zubaře, a ten mu řekl : "Nejlevnější oprava zubu (vrtání a vložka) stojí 200 USD, vytržení stojí 70 USD." "Co tedy chcete?"
Řekl : "Tak mi ho vytrhněte..." :-( Nechal si vytrhnout zdravý zub (jenom z kazem), protože by ho to přišlo na dvoudenní plat)
Tohle je ovšem extrémní případ, většinou zaměstnavatelé platí zvláštní připojištění svým zaměstnancům, pokrývající tyhle položky, ale rozhodně to není pravidlem!

Slyšel jsem spoustu informací o obrovských, prakticky nekončících obchodech, kde se můžete toulat celé hodiny, ale abych řekl pravdu, zatím jsem na žádný takový nenarazil.
Takže největší obchodňák znám z Brna. Nakupování (kromě sportu a elektroniky) mně stejně přivádí do deprese, takže mne to ani nemrzí. Co je ovšem zásadně jiné, je vztah k zákazníkům, i když chápu, že vzhledem k české povaze, není tento systém zatím přenositelný do našeho prostředí...
Zákazník je Bůh. Je to člověk utrácející peníze právě zde, v tomto obchodě, a všichni si toho náležitě váží. Protože hned za rohem je třeba jiné store (obchod)...
Je zde normální, že pokud se mi něco nelíbí, nebo odhalím skrytý problém, můžu zboží bez okolků vrátit. Jde to dokonce do takových extrémů, že prodavačka zákazníkovi vybírajícímu boty do hor řekne : "Pokud nebudete spokojen, tak nám boty přineste zpět."
Zákazník :"Ale já se vrátím až za tři měsíce"...
Prodavačka :"To nevadí, to je v pohodě".
Dovedete si tohle představit u nás?

A to se vůbec nezmiňuji o tom, že zatímco zde boty do hor přijdou na 130 USD ( to jsou opravdu dobré) u nás přijdou na 5000 Kč. Tedy u nás na ně člověk musí velmi šetřit, a přesto nemá šanci boty vrátit ani po prvním otestovaném tripu, protože zaručeně uslyší odpověď : "Ale ta bota je již použitá...?!
Ne, bohužel to není možné..." :-(
Zde je 130 USD jednodenní plat. Kolik dní musí u nás lidi šetřit na 5000 tisícovou položku a ještě poslouchat tyto keci?! Ale to asi opravdu nemá cenu pitvat. Zrovna tak, jako je třeba smířit se s faktem, že tady v US. jsou věci (oblečení, sport, elektronika, foťáky a spousta dalších) i po přepočtu měny podstatně levnější než u nás.

Americké ženy - hlavně ty z lepších kruhů - o sebe dbají. Jak jsem již řekl výše, je moderní držet si štíhlou linii (samozřejmě přiměřeně k věku) a chodit do posilovny, je pro ně společenskou záležitostí. Mnohé zařízení, třeba jako "kriket klub", jsou vyloženě na společenské bázi. Nejde tu ani tak o kriket, jako spíše ukázat se mezi stejně dobře (nebo lépe) situovanými lidmi. Bílé oblečení (včetně spoďárů) je společenskou nutností.
Ptáte se, jak to všechno stihnou?
Jednoduše.
Americké ženy nechodí do práce, pokud tedy nechtějí (tedy ty z lepších kruhů, obecně statistika tvrdí že 25% amerických žen je doma). Většina se z nich stará o domácnost a některé ani to ne.
Mnohé z nich jsou velmi atraktivní, ale zdá se, že nic víc... Ve velké většině jsou velmi nepraktické, líné a rozhazovačné, což jim vlastně nelze ani vyčítat. Kdybych celý život žil v přebytku, vždycky bych všechno dostal a nikdy bych nemusel pracovat, byl bych jistě stejný. A tak jediným "problémem", kterým se mnohé z nich zabývají je, jestli půjdou do kina, nebo nakupovat...
Mnohé z nich uvádějí jako svoje hobby shoping, a to je opravdu tragédie, protože když už mám peníze, dají se utratit i za jiné věci, než nakupování hader a kosmetiky.

Je to složitý problém, který se omílá pořád dokola. Já si ale budu všímat typu lidí, kteří požádají o statut, nebo jiným způsobem se zde chtějí zdržet po zbytek svého života. Zároveň bych chtěl říct, že tyto informace mohou být značně zkreslené, berte to tedy jen jako moji zkušenost, a je klidně možné, že někdo jiný může mít zcela opačný názor.
Co vlastně láká nebo nutí lidi změnit všechno, co doposud znali, opustit to, a navždy odjed do USA? Dříve to byli důvody politické, kterým velmi dobře rozumím - taky bych měl asi problém žít nesvobodně - tedy vlastně živořit. Ale přiznám se, že nevím, jestli bych měl zároveň dost odvahy všechno a navždy (alespoň tak to tehdy vypadalo) opustit...
Dnes je tímto důvodem "blahobyt". Záměrně používám toto slovo zavánějící idealizmem a naivitou, protože to je přesně vzorek lidí, který je dnes importován do US. Myslím, že to je velmi nebezpečný jev, který může být v budoucnu pro tento kontinent nepříjemný. Většina lidí, které jsem zde potkal má vlastně stejnou či podobnou indikaci :

Faktem je, že vlastně jakákoli práce zde, vám zajistí docela slušný standard, ale co se vlastně změní. Bez práce nejsou koláče ani v Americe. A pokud nemáte kvalitní vzdělání a výbornou angličtinu, pořád budete muset dělat něco, co vás asi nebude příliš uspokojovat - úklid, lopata, hlídání dětí, leštění aut, nebo zahradničení. Vycházím-li z přesvědčení, že tady chce dotyčný-á zůstat na celý život, má samozřejmě velmi ztíženou finanční situaci, protože není možné si vydělat peníze zde a doma si je díky kurzu užít... Pořád si musíte najít nějaký apartment a zaplatit za něj, stále si budete hledat nové přátele a tvrdě pracovat a šetřit.
Co se tedy vlastně změní budete-li Američanem? Půjde vám to všechno mnohem snadněji, tedy spíše rychleji...!
Myslím, že vše je tedy opravdu jenom o penězích na straně jedné a o životních hodnotách, nebo prioritách na druhé, které nosí každý z nás v sobě. (tohle se týká občanů ČR, PLR, atd., ne třeba Tanzánie, nebo Libye, kde je to opravdu o něčem jiném...)
A tak je klidně možné, že pro někoho se tato země stane pokladem, který ve svém životě tolik hledal; a nebo je možné, že zůstane pouze u slov Bruce Springsteena v jeho písni "Land of Hope and Dreams" (Země Nadějí a Snů).
Kdo ví, to záleží jen a jen na vás.

Jsou opravdu příjemní - tady se říká "nice". Nezávidí si, a když, tak rozhodně neškodí. Nejsou k sobě sprostí a neurvalí, a co mne nejvíce překvapilo, dokážou vám velmi efektivně a neokázale pomoci - když chtějí. Většinou však nechtějí, a jde pouze o zdvořilostní poznámku nebo komentář účasti. V tomhle je opravdu velký rozdíl oproti Evropě a někdy vás to docela zmate. Takže nevěřte všemu, co uslyšíte...

Nevím, proč to tak je? Možná to souvisí s relativním dostatkem... Proč říkám relativním? Protože i v České republice se má opravdu spousta lidí dobře, ale neustále si na něco stěžuje. Pokud jste příliš spokojený, udělají vám ostatní ze života peklo. (Není prostě vhodné, tvářit se v Česku spokojeně.)
Není to tak dlouho, co Amerika zažila masivní přistěhovalecké vlny. Jedna byla po první světové válce a druhá před druhou , nebo krátce po ní. Mnozí lidé ještě žijí, a mnoho z nich nezapomnělo! Možná proto ta vstřícnost, ochota a zájem pomoci druhému, obzvláště v případě, když vím, jak je to těžké...

    Američané vás občas překvapí (méně otužilé naštvou) tou svojí představou, že všechno přece vědí nejlépe. Většina z nich za celý svůj život nevystrčila paty z Unie, a když už někam jede, tak je to "Caribean see". Většina z nich neumí jiný jazyk než angličtinu, a drtivá většina ani nečte žádné knihy.
Rozhodně víc než pár z nich vám poví (ti, co se zde rádi vidí mezi inteligencí), že zná perfektně historii a vývoj v Evropě a ve všech zemích s takzvanou sférou vlivu. (no není to zajímavé vědět, že nás počítají do tzv. ovlivňované zóny, nechci říct "kolonie" :). Ale když jsem si vypůjčil z knihovny pro mou domácí film "Tmavomodrý svět", kde byl na pár záběrech portrét Churchilla vůbec netušilala, o koho jde... Ale při letmém pohledu do její knihovny, jsem našel dvě autobiografie a jednu encyklopedii...
Jejich vědomosti jsou obecně velmi plytké a povrchní, ale snad každý vám poví, že ovládá to či ono...ne-li všechno.

    Asi vás to překvapí, stejně jako mne, ale Američané nedrží příliš slovo a valná většina nechodí na schůzky přesně - zvykněte si. Ostatně nic jiného vám ani nezbude... Stanoví-li se pravidla na začátku smluvního procesu (třeba i písemně), neočekávejte, že zůstanou tak, jak bylo nasmlouváno. Ukáže-li se v průběhu dalších dní, že jsou pro ně nevýhodná, suše a bez uzardění vám oznámí změnu hry místo, co by uznali svoji stupiditu a poučili se do budoucna.
Kdo zná americký způsob výchovy, nemůže se snad ani příliš zlobit. Když už jako děti jsou vychováváni bez pravidel a norem, těžko si lze představit, že budou jiní jako dospělí.
Ostatně proto je zde v Americe tolik různých (atypických) zákonů a pravidel, protože nahrazují ty morální a lidské, kterými se snažíme řídit (někdo taky ne) u nás. Na druhou stranu je tady výhoda zákonné páky proti lidem, kteří pravidla nemají, nebo neuznávají, což u nás možné příliš není, sekundární efekt je, že na člověka z Evropy tohle všechno může působit značně nedemokraticky a až policejně, což se k obrazu USA příliš nehodí.
    Konkrétně ve státě Pennsylvánie je na 12,5 mil lidí kolem 1247 policejních stanic, na kterých je v průměru 10 (ale spíše více) policistů. A to nepočítám speciální policii CIA, FBI, školní policii, Rangery, a jiné útvary.
Připadá vám to normální?!
Možná, že opravdu tohle všechno souvisí s širokým spektrem populace (imigrantů), které jsou zde zastoupeny - lidé ze všech částí světa, s různými pravidly a normami, svázanými jednou normou, která vše zastřešuje - zákonnou.
(Občas mi to ale tady připomíná, jako ukázky z filmu Robocob, neplivej = pokuta, nenadávej = pokuta, ...ale to by snad měl každý vědět, že se to nedělá :)
Kromě Číňanů... A to je možná právě ta výjimka... :-)

Snad každému je jasné při delším pobytu v U.S., že "papír", neboli certifikát je zde nade vše.
Jakou máte školu? "Á PENNSYLVANIA UNIVERSITY COLLEDGE? Tak to pro vás máme něco speciálního..."
Asi každý vám řekne, že s touhle školou se nemusíte strachovat v US. o kariéru.
Máte ji předem koupenou.
Za pouhých bratru 8 tisíc USD za semestr, si zde zajistíte velmi slibný start do života. Kde na to ovšem vzít?
Pro ostatní je zde systém public škol (státních), kde se nutně nemusíte naučit méně, ale přiznejme si, že jsou zde méně motivovaní profesoři a koneckonců i žáci. Dáte-li totiž do jednoho roku školy takřka roční průměrný plat, jste již řádně motivováni i s celou rodinou...
To jsou ovšem výjimky. Většinu osazenstva tvoří děti rodičů, pro které je tato položka jen jednou z mnoha, které "musí" hradit.
[Trochu mi to připadá jako, jsi chytrý a nemáš peníze? Pak je tu pro tebe škola "beze-jména". Tvoje budoucnost je nejistá a budeš muset hodně dřít, abys dokázal, že jsi opravdu dobrý. Na druhé straně, slabý žák bohatého otce se přihlásí na prominentní školu a pokud ji dodělá (je jasné, že i personál školy je mocně zainteresován na počtu studentů, vždyť je to jejich business :), bude mít podstatně jednodušší život. S papírem před sebou a s rodičovskými penězi v zádech nikdy nepozná, co je to vlastně "opravdový" život.]

Zajdete-li si do kteréhokoli knihkupectví překvapí vás velké množství knih "for dummies". Automaticky vás napadne otázka. To je tady opravdu tolik hlupáků, že se zde vyplatí vydávat speciální publikaci?
Asi ano.
Kniha má jednotný ráz (obal), to aby ji hlupák v regálu vůbec našel - je jasně žlutá a na ní je obrovským černým fontem napsán titul. Třeba Internet for dummies.
Nemyslete ale, že je to pouze tématika výpočetní techniky, která zůstává občas nepochopena. O pár metrů dále je kuchařka pro hloupé, a dále cestopisný průvodce třeba Itálie pro hlupáky, rybaření a já nevím co všechno. V obchodě jako je Borders store (velký obchod s knihami) můžete právě teď najít asi 1555 titulů pro hlupáky. (Pozor titulů, ne knih! Těch je mnohem více.) Nevěříte? Prosím... http://www.bordersstores.com . A tak zůstává otázkou, jak to vlastně je se vzdělaností Američanů?

Slyšel jsem jednou v rádiu, jak zavolal moderátorovi do lidového rádia nějaký pán s tím, že je připraven odpovídat na kvíz. Otázky byly jednoduché :

Konferenciér pořadu se tomu strašně smál a já vlastně dodnes nevím, jestli to byl strojený rozhovor, a nebo se tento blbec opravdu vyskytuje...
Mně to v tu chvíli přišlo spíše k pláči...

Američané si rozhodně potrpí na papírování, nebo spíše přehnané "formulářování". Pravdou ovšem je, že některé věci jdou zde kupodivu snadněji a rychleji. Úředníci tolik nelpí na demonstraci své moci nad poníženým žadatelem, a tak jde vlastně jenom o to vyplnit formulář a odevzdat ho do rukou správného pracovníka. Spousta věcí se dá také vyřídit elektronicky a mnoho žádostí je koncipováno tak, aby to zvládl opravdu každý - a už jsem myslím dostatečně zřetelně naznačil, že pole žadatelů je široké, spíše však posunuto do blba, tedy do leva...
Co ovšem dělá problém problémem je to, že ani pověření pracovníci nemají často sami představu, kdo je ten správný pracovník a co je ten správný formulář. Formulářů je většinou více druhů, různého stáří, a aby to nebylo zase až tak jednoduché, vzájemně se na sebe odkazují různými výjimkami a paragrafy.
Specielně u imigračních a saturačních úředníků, kteří se v tom úplně vyžívají. Někteří méně odolní jedinci si na to berou právníka, já na tom až tak nelpěl, a taky to šlo.

Snad jeden příklad za všechny.
Jeden pěkný podzimní víkend udělali jsme si s Blankou výlet do Shenandoah národního parku. Předtím jsme byli v asi 10 státních parcích, ale v národním žádném. Po asi 7 hodinách jízdy, ocitli jsme se před "bránou" parku a zaplatili jako všichni 10 USD za vstup vozidlem. Informace, jak nám sdělila ochotná výběrčí, nám řeknou na Informačním centru asi o 5 mil dále.
V Informačním centru jsme se zeptali na jednoduchou věc:
- Jaký je řád parku?
- Jaké jsou možnosti ubytování?
- Jak je to se spaním v přírodě?
Odpovědi byly stručné a jasné, a také překvapivě povzbudivé.
Řád parku je stejný jako v státních parcích. Na rozloze velikosti asi České republiky byly 4 kempy a jeden hotel. Kempy byli plné a po hotelu jsme se radši neptali. Spaní v přírodě je možné kdekoli, kde to není zakázáno cedulí, s dovětkem a upozorněním na zvěř jako medvědy, vlky, chřestýše a já nevím co ještě.

Spokojeně jsme se rozloučili s Informačním úředníkem, který nám popřál "Have nice day" (doslova: "Měj pěkný den") a my spěchali na doporučené místo, abychom mohli vyrazit na túru. Vzali jsme něco trochu náročnějšího, a na co místní mají celý den, my na to měli asi 6 hodin. Takže žádné posedávání a jde se! Pravdou je, že o Americkém turismu, nebo hikingu by se taky dal napsat román. Tedy stručně, to co je pro nás Čechy náročná túra (například hřeben Roháčů), z toho by se 95 % posrala, nebo podala žalobu na správce parku, a řadí to spíše do horolezectví... Já jsem jejich trasu považoval za pěkný výlet, náročné to bylo snad jen rychlostí, jakou jsme celou asi 12 mil dlouhou trasu prošli.
K autu jsme došli už skoro za tmy. Rozdělali jsme stan a začali pakovat věci. Lidi čuměli sice vyjeveně, ale říkal jsem si "hoteloví týpci".
Pak za námi přišel jeden, a ptá se:
"Vy tady chcete spát?"
Já říkám: "Cedule, která zakazuje stanování, je až támhle vzadu a doslova je tam psáno, že od tohoto místa dále, je zakázáno stanovat. Před ním, je to tedy možné." (typická Česká povaha, co říkáte :)
Nikoho ovšem asi nenapadlo, že je někdo schopnej přespat na malém plácku trávy hned vedle parkoviště.
Chvilku ještě přemýšlel nad tím, že by zde spali taky (měli karavan), ale pak řekl: "Mám škraloup, nemůžu si dovolit mít další problém!" Jakej problém, říkal jsem si, vždyť chceš jenom přespat spolu se svou rodinou, ve svém vlastním autě na parkovišti pro auta?!
To nebyl respekt s policie, to byl strach! ... Napadá mně, je to vlastně takhle správně?...

Usnuli jsme. Bylo toho dost tento den, týden. Asi za hodinu slyším...
Húú, ůůůůů a přes plachtu stanu vidím blikající světlo majáčku.
"Á... máme návštěvu..."
Ranger "zaklepal" na plachtu stanu...
Jestli prý máme povolenku (permit, nebo prostě nějakej papír), který vydávají na informačním centru. Řekli jsme mu, že jsme na centru byli, a nikdo nám takovéto informace nedal... On říkal, že permit je sice zdarma, ale že ho bezpodmínečně potřebujeme k stanování venku a že máme opustit místo.
Když jsme se ho zeptali, kdo nám tedy může teď vypsat permit, odpověděl: "Nikdo!"... Bylo asi 9:30 večer.
(protože všichni ti zasraní byrokrati už byli dávno doma a čuměli na bednu)
Takže jsme se sbalili a jeli asi 15 km mimo chráněné území a tam přechrápli na poli.

    Ameriku nemusíte v mnohém pochopit... Zdá se být občas nesmyslně krutá, až bezcitná. Jako v případě kněze, který zřejmě pozapomněl, v jakém že to století se již nachází, a trestal žáky za špatně odvedený katechismus rákoskou. Na co rozhodně nemyslel, je, v jaké zemi žije!
V Evropě by ho zbavili úřadu a udělili výchovnou lekci vláčením tiskem, případně podmínečným vězením - zde dostal 29 let, které musí strávit v kriminálu. V jeho případě tedy doživotí...
Nemusíte souhlasit se systémem vzdělávání, či výchovy dětí, nemusíte pochopit systém zdravotního pojištění, nebo strukturu státní správy, souhlasit se soudními procesy či tresty...
Jedno se ale Americe upřít nedá - země příležitostí.
    Možná už to není tak, jako za časů, kdy Klondike nebyl pouze historií, a lidi zbohatli přes noc, ale pořád není problém, si zde najít práci (a to dokonce i pro lidi s mou angličtinou) a pokud jste chytří můžete se vypracovat.
Bude-li vám přát i tolik potřebné štěstí, můžete i zbohatnout - je-li to vaším životním snem.
Co tedy Americe můžeme závidět, je obrovský životní prostor, pracovní prostor a trh, který opravdu funguje bez hranic a komplikujících omezení a obstrukcí, s jednotným jazykem a velmi podobnými pravidly.
    Právě v tomhle vidím obrovskou devizu EU, pokud ovšem zahodí svoje ochranářské praktiky, které se sice tváří, že něco regulují, ale v podstatě jde o to, zalepit lidem hubu.
Ono, taky by se mi asi nelíbilo, kdyby mi sebral práci nějakej "Čehůn" (v případě NSR občana), ale zase je třeba si uvědomit, že by muselo jít o člověka nejen kvalifikovaného, ale také s dobrou němčinou - a takových taky není mnoho... Tak jako už vidím, jak by se nelíbilo sousedům v Podkrkonoší, kdyby se jim tam nastěhoval německý (či Italský, atd.) důchodce, chystající se tam strávit penzi.
Ale vlastně proč ne?! A o tom to možná je... začít vždy u sebe, než se podívám přes rameno.

    Amerika má tradici v cestování s cestovními přívěsy, mikrobusy, vany, trailery a jinými prostředky zajišťující jim na cestách všemožné pohodlí a komfort. Zatímco v 50-tých letech šlo v podstatě o zajištění pohodlného spánku a uskladnění nádobí pro nezbytné vaření, došlo i v tomto odvětví v Americe k prudkému (a pro mne nepochopitelnému) vývoji. Dnes brázdí Americké silnice kolosy, ve kterých najdete úplně všechno co v klasické domácnosti, jen v trochu komprimované podobě.
    Jak jsem již naznačil výše, připravte se na to, že se stanem Beskyd, tedy stanem klasických rozměrů, budete budit značný rozruch. Řeči jako : "To mají jenom na přespání, víš slaďoušku", vysvětluje maminka svému synkovi problém, vaříce v stanové-kuchyni větší než je moje doma. Opodál je snad ještě větší stan, pro přečkání předlouhých a náročných nocích v kempu. Dříví opodál, které koupili za 5 USD od správce kempu, je již připravené na večerní grilování. Motorky všech kubatur a motorizované tříkolky již vychladly, od celodenního závodění v areálu kempu, a tak snad může začít party.
Američané milují party a k tomu nezbytně patří grilování. Bez grilu a všech těch nezbytných nástrojů jste prostě vyřízení. Je to přehlídka velikostí a tvarů a samozřejmě i cen (od 50-7000 USD). A nějaké to pivíčko, vínečko...
Klidu si moc neužijete, ale naštěstí je tady tzv. noční klid, takže od 22:00 již můžete v pohodě usnout.
    Ráno slyším rozhlas : "Dnes jsou na snídani palačinky, cena je 3 USD, Dnes jsou na snídani palačinky, cena je pouhé 3 USD...
    Možná už odpoledne se auta rozjedou za poznáním : "Hele, mámo", říká jí manžel, "stáhni si okénko ať si můžeš vyfotit toho aligátora..."

Snad nic s vámi tak neotřese, jako být zde na návštěvě. Není to jen ojedinělý případ, jak bych rád věřil, ale snad mohu doufat, že to není jenom a pouze takto... Jen na ně prosím nebuďme přísní, protože jiný kraj, jiný mrav.
Úvodem je třeba říct, že je důležité přísně odlišovat pojem NÁVŠTĚVA a PÁRTY.

Pokud tedy přijdete na párty, v jedné ruce s kyticí pro paní Domácí a v druhé ruce víno pro pana Domácího, spolu s "cake" upečený v ACME (obchodní dům v US.), jste vítáni jako rodní bratři. Ne proto, že nesete všechny ty věci (to se předpokládá :), ale proto, že Američan je připravený se bavit!
To je objetí a pusinek a frází typu : Hi. buddy, is very nice to see you. How you doing? (Ahoj příteli, velmi rád tě vidím. Jak se vede?) Ve skutečnosti jste se v životě neviděli, takže vás to trochu zaskočí...
Ale nebojte se, po prvotních komunikačních extravagancích se většinou vyčerpají natolik, že už si vás po zbytek večera ani nevšimnou. Pokud vám někdo něco slíbil právě v tento okamžik, zapomeňte na to dříve, než si začnete dělat falešné naděje...
Je to o nezávazném klábosení, pití a samozřejmě grilování.
Chraň vás Bůh si stěžovat!
Na to tady není nikdo zvědavý, ale když se zmíníte o tom, že se chystáte koupit nějakou tu nemovitost, vaše pole posluchačů se rozhodně rozšíří.
To víte, lidi potřebují bohaté kamarády..., a vlivné a ne žebráky z ulice.
Nebuďte naivní a zapomeňte na opravdové kamarádství, které naleznete zde, to potkáte třeba na horách, nebo jinde, ale na párty ne!

     Pokud přijdete na návštěvu, budete konsternován! Nejen, že se vám může stát, že vás nikdo nepozdraví (to se týká hlavně dětí), ale po prvotním přivítání typu: "Hallo", už o vás nejeví nikdo příliš zájem. Stalo se, že moje bytná očekávala hosta, který u ní bydlel v roce 1973 a byl to její první ubytovaný podnájemník. Byla na to náležitě hrdá, a neustále mi zdůrazňovala jeho jedinečnost a vzácnost. Přijel až z Connecticud, takže rozhodně nejezdil často (asi 5 hodin autem) a když jsem se vrátil "domů" z kina vidím asi tohle :
    Domácí sedí u televize a dívá se na televizi, její manžel sedí naproti v křesle a čte si knížku... Návštěva tiše sedí na židli a sleduje film.
Zatímco já si sklízím nákup a vysvlékám se v předsíni, nikdo z nich nepromluví ani slovo...
Vstupuji tedy do místnosti, kde se vzájemně představíme a přivítáme. Potom pokračuji v hovoru, otázkami odkud je, jaká byla cesta, jestli je tam sníh, nebo ne, že jsme tam byli v létě na dovolené, co se nám tam líbilo, co tady děláme a vůbec jak jde život...
Po celou dobu jsme mluvili jen my dva.
Domácí se ani jednou nezapojili do rozhovoru...
On dále četl, Ona stále sledovala televizi.
Od obrazovky vzhlédla vlastně jen jednou, to když jsem mu řekl, že jsem předtím bydlel na "Bryn Mawr", ale musel jsem se přestěhovat, protože mi má předchozí bytná ukradla šeky v hodnotě 250 USD, a že nikdy nevíš na koho narazíš, tak ať se nebojí cestovat i do východní Evropy, že možná bude překvapený...
    Zapomeňte na pohoštění, zapomeňte na pokec (lidí, kteří k sobě měli kdysi blízko a dlouho se neviděli), zapomeňte na to, že vás někdo třeba doprovodí na nádraží a možná i zamává.
Vzpamatujte se, jsme v Americe!

    Nahlédneme-li trochu do Amerických dějin, zdá se že je permanentním zápasem mezi těmito dvěmi rasovými skupinami. Není to "boj" o dosažení vůbec nějakých práv, jako to bylo v 19. století, není to snad ani zápas o rovnoměrné zapojení těchto skupin do všech sfér Amerického života, jako v létech 70-desátých.
Není to rozhodně "boj" otevřený!
Je Americká společnost homogenní? Vyrovnala se po více než 35-letech s tímto problémem?
    Dnes je 19. ledna - Americký svátek "Den Martina Luthera Kinga!" - tedy jeho narození. Ačkoli je vše zavřené a lidi zůstali doma, zdá se být svátkem na okraji společnosti...
Nikdo neslaví, nikdo příliš nemluví, i média zůstávají jaksi záhadně tichá a radši se mnohostránkově rozepisují o prohře "EAGLES" - místního fotbalového (American football) týmu.
    Je jasné, že tento svátek není na TOP horizontu "holiday day's", kterými je tento kontinent obdařen. A to jich není zase tolik, aby si toho lidi náležitě nevážili... (Já jsem napočítal pouze 7 dní, kdy opravdu lidé nemusí do práce, jinak slavnostních či upomínkových dnů je mnohem více...)
    Jen občas probleskne v novinách zpráva, že zatímco se Američané ukolébali "úspěchem" z let 80-tých v dosažení plné asimilace černého obyvatelstva do společnosti, stále více se nyní objevuje dramatický schodek v statistikách poměru černé a bílé rasy na školách, úřadech, či obytných zónách, nebo třeba restauracích.
Opravdu si nemyslím, že to je tím, že jedna skupina je hloupější, méně zvladatelná, nebo více inklinující k nelegálním praktikám než jiná - myslím, že myšlenky jako tyhle, jsou velmi nebezpečné a už tady několikrát byly - nepřinesly nic dobrého!
    Zdá se mi, že problémem by mohl být všeobecný nedostatek finančních prostředků mezi černošskou skupinou obyvatelstva, což může ve "společnosti peněz" mít na ni zásadní dopad.
    Pokud tedy nemáte peníze nemůžete platit dobrou/drahou školu, nemůžete dítěti nabídnout dostatek zájmových aktivit na vyplnění času nebo zvýšení přehledu, navíc trávíte-li dost času neustálým sháněním většinou sezónní práce...
Z toho potom vyplývají některé nepříjemné důsledky: jako je nižší vzdělanost, méně možností najít kvalitní práci, větší nezaměstnanost, čehož výsledkem je vyšší kriminalita a opět nižší příjmy...
Dostáváme se tak do kruhu, který je velmi těžké rozetnout, a trochu mi to připomíná Čínu - jen méně obludné a ošklivé. Princip je však tentýž.
Amerika už zdá se pozapomněla na projev M.L.Kinga z 28.srpna 1963, kdy strhl svou řečí snad všech 250 tisíc lidí (Lincoln Memorial-Washington D.C.) na svou stranu: "Mám sen, že jednoho dne tento národ bude pozvednut a řídit se v pravdě myšlenkou tohoto vyznání, že všichni lidé jsou si na světě rovni!" (volný překlad z Smithsonian magazine August 2003)

Že už jste tohle někde slyšeli? Jasně, že ano. Cesta jakou to bylo podáno, nebyla nikdy zapomenuta, a Američtí politikové (myslím, že i V. Havel se přidal) ji od té doby použili/využili/zneužili mnohokrát. Zdá se ale, že při tom všem předvolebním žvatlání se jaksi zapomnělo na obsah, který je již dávno pohřben vrstvou letitého popela.

Inu, není jednoduché se vypracovat - z otroka, později dělníka, až na špici podnikatelského žebříčku. Je to cesta daleká, namáhavá a rozhodně ne přímočará...
A tak "Mám sen, že..."

Většina nemá hodnotný názor a vlastně opakuje to, co je denně učí ve škole: "Amerika je skvělá!" "Ale proč je skvělá, co se ti na ní líbí a co se ti nelíbí", ptám se. "Amerika je prostě skvělá", je odpověď po dosti dlouhém přemýšlení...

USA - You changed my mind forever! first part, 2

USA - You changed my mind forever!
first part, 2