USA - You changed my
mind forever!
second part, 1
Americké "donation" - dárcovství
Článek v dnešních novinách ohledně
nezvyklého daru vyvolal směsici různých dojmů a ohlasů, ale hlavně však
nepředstavitelný zmatek... (Philladelphia Inquirer, January 21,
2004, viz. www.philly.com)
Není to dar obyčejný, vždyť se jedná o 1,5 bilionu dollarů (jinými slovy
$1,5 miliardy dollarů), které odkázala po své smrti Joan Kroc americké "Armádě
spásy" (Salvation Army).
Paní Joan Kroc umřela loni ve svých 75 letech bez dědiců,
takže nebylo komu peníze odkázat. Tradice rodu multimilionářů byla
tedy přetnuta, ale nebude zapomenuta!
Jedná se totiž o vůbec největší privátní dárcovství, které kdy
lidstvo pamatuje.
Mne osobně na téhle cause nezaujala ani tak výše částky
- to je něco, co je za mým horizontem představ - ale spíše reakce široké
veřejnosti i samotných obdarovaných.
Zatímco se ve všech sdělovacích prostředcích rozpoutala
vášnivá diskuse o potřebnosti investovat tak vysoké finanční prostředky
jen a pouze na projekty Salvation Army, a o prospěšnosti, či nevýhodách možnosti
lépe kontrolovat tak obrovský tok peněz do těchto organizací, (které
by se daly využít třeba efektivněji) zaměstnanci McDonald's si museli rvát
vlasy, a jistě nebudou, na svou "vládkyni" impéria rychlého občerstvení,
vzpomínat příliš v dobrém. Vždyť jsou to právě oni, kteří se můžou
chlubit zde v USA nejnižšími platy, které jen těsně přesahují životní
minimum (5,65 USD/Hod.) A tak mne napadá nebylo by lepší investovat peníze
do lidí, kteří poctivě pracují, dřou na "mém" podnikatelském záměru
a denně se musí usmívat, ačkoli k tomu není příliš důvodů; než dát
peníze lidem z ulice, kteří mnohdy svou vinou, leností či blbostí přišli
o všechno, a místo snažení a dřiny spoléhají na popelnice a různé
charitativní spolky?!
Právě teď řeší Salvation Army jeden velký problém...
Co udělat s takto obrovskými finančními prostředky, aby se nezměnily v dar
Danajský.
Všichni je budou pozorovat, všichni je budou hlídat, všichni je budou
napadat a obviňovat, že ONI by to jistě dokázali lépe, a to si velmi dobře
uvědomují...
O.K., takže se vybuduje 30 nových komunitních center, ale komu to opravdu pomůže?!
Vzpomněl jsem si na jedna hořká slova nedávného tisku:
ŠÉF SVĚTOVÉ BANKY CHCE POSÍLIT ROVNOVÁHU MEZI BOHATÝMI A CHUDÝMI
Světová banka otevřela své výroční zasedání v arabské Dubaji apelem na posílení rovnováhy mezi bohatými a chudými
zeměmi. Její prezident James Wolfensohn zaútočil na bohaté za to, že místo pomoci chudým utrácejí stovky miliard na pomoc farmářům a na obranu. Nešetřil však ani kritikou politiky rozvojových zemí. Planeta podle
něj není vyvážená. Příliš málo lidí toho kontroluje příliš moc a příliš mnoho lidí muže doufat v
příliš málo. Je příliš moc otřesů, příliš válek a příliš mnoho utrpení. Kritizoval bohaté
země za to, že na rozvojovou pomoc chudým dávají jen 56 miliard dolaru ročně, zatímco na
zemědělské subvence svým farmářům platí více než 300 miliard dolarů a na obranu vydávají 600 miliard
ročně.
Ale teď něco z "opravdového života"! Začnu
trochu pohádkově...
Byla
jednou jedna Američanka, která darovala pár starých hader na charitu.
Snažila se u toho tvářit obřadně a vznešeně, jako nějaká královna, když
ti nese na podnose zlaté lejno... (ale přitom z hlouby duše ví, že jde jen a
pouze o odpad) A protože už trochu znám tento svět, nasál jsem zetlelý
vzduch do nozder a ptám se: "To je od tebe hezké, že věnuješ pár
nepotřebných maličkostí druhým, když už to sama neupotřebíš..?"
"Jak je to vlastně tady s dárcovstvím? To je opravdu dar... hmm od
srdce?"
"Ale co tě nemá", odpověděla bezelstně. "Tyhle staré hadry
fakticky nepotřebuji, a navíc si to celé odečtu z daní."
"Isn´t this great?!" :)
Upozorňuji, tohle není pohádka - ...bohužel.
Takže spěte sladce, a dobrou noc Ameriko.
Americká hudba, knihy a kultura
Dnešní večer trávíme opět v
knihkupectví zvaném "Borders Store". Jak už jsem řekl výše, je
to snad jedna s největších Amerických sítí obchodních domů s knihami a
možná i na světě. Samotné obchody jsou ve velké většině celkem útulné
prodejny, které svými rozměry zapadají do velikostí velkých knihkupectví
u nás, jen rozšířené o zhruba stejně velkou sekci prodeje hudebních Cddisků a
DVDdisků. Co zde ovšem jiné je, že v každém z nich je kavárna, či čajovna,
kde lze posedět libovolně dlouhou dobu a popíjet tee. Možná si říkáte,
ale to je možné přece i u nás?
Ano, i ne...
Tady vám totiž nikdo neřekne, že pokud si nic neobjednáte, nebo nekoupíte,
nemáte
tam co pohledávat.
A tak si půjčíte časopisy, knihy, nebo dnešní tisk a strávíte příjemný
večer, nebo celý den čtením... Knihy jsou zde drahé a ceny se začínají
pohybovat od $12 výše (kromě výprodejů), a časopisy stojí kolem $5 až $8, takže
pokud byste měli vše, co si zde prohlédnete i koupit, asi byste si na to ani
nevydělaly.
Dnešní večer je ale jiný. Je zde koncert mladého folkového
kytaristy. Zpívá nad očekávání dobře, a já přemýšlím, že u nás by
byl počínající hvězdou, zatímco zde se probíjí trhem, jako osamělý
poutník, zpíváním po knihovnách a barech. Bez marketingu a známých, má
zde malou šanci...
Pravdou je, že u nás je to stejné, rozdíl je, že už však
není příliš potřeba talent a um. Podívejme
se třeba na takovou - nebudu jmenovat... Ostatní si čtou, nebo se baví, a skoro
to vypadá jako ignorance, ale občas někdo i zatleská.
Prohlížím si knížku o tradicích a kultuře Amerických indiánů - je plná
fotografií, map a barevných obrázků, na velkém formátu a křídové papíře.
Je krásná..., je ve slevě..., a je uložena v nevytopené hale hned u vchodu,
kde se jen málokdo zastaví.
Cena
$8, je na tuto publikaci velmi atypická (nízká), a já uvažuji, proč?
To zde opravdu nemá nikdo zájem o informace o svých kořenech
a tradicích?
Nemá! A to především proto, že nejsou JEJICH tradice a kořeny.
Indiáni
zde v Americe sice byli od "nepaměti", ale byli poměrně rychle a účinně
zdecimováni a nahraženi přistěhovalci především z Evropy (Španělsko,
Portugalsko, Anglie, Francie) a otroky z Afriky. A tak co nedokončily nájezdy, to bylo završeno
hladomorem.
Vypadá to tedy, že Indiáni jsou už jen černým místem a špatným svědomím
Amerických dějin, jako je pro Rusko Stalin, nebo pro Německo Hitler.
Ne však pro prostého Američana. Amerika umí věci prodat - pardon, chci říct
podat - a tak v dějepisech žáčků se můžeme dočíst o hrdém a vytrvalém
boji proti nelítostným a zaostalým nepřátelům - nepřátelům ve své
vlastní vlasti - INDIÁNŮM.
Knihovny a vše kolem nich
Tak tohle je věc, kterou Americe můžeme
opravdu závidět, a navíc je naprosto šokující a neamerické... - vše je
zdarma! Vysvětlení se přímo nabízí. Pokud jdete po ulici s knihou pod paží,
jste zde považován za šílence-intelektuála, pokud jdete s videokazetou, či
DVD diskem, jste průměrný Američan...
Z toho vyplývají některé skutečnosti...
Většina lidí má sice malou, skromnou knihovničku doma, která ale spíše
slouží jako dekorace, než předmět odkud je možné čerpat vědomosti.
(Jeden vysokoškolsky vzdělaný člověk mi dokonce sám a bez otázek řekl,
že bez knih by toto místo vypadalo pustě:)
Proto ten nebývalý zájem vzkřísit umdlévajícího Amerického ducha a zavést
trochu osvěty do jejích veskrze pracovních životů...
Americká knihovna není jenom místem, kde si lze půjčit
knihu, hudební cédéčko, videokazetu, nebo film na DVD, ale je i místem, kde
se konají akce pro dospělé i děti. Je místem, odkud se můžete připojit
na Internet (s využitím jejich počítačů a sítě), kde se můžete podívat
na nástěnku s všemožnou inzercí a pozvánkami na různé akce, ale také
kde si můžete zadarmo vzít spoustu inzertních novin a časopisů, od prodeje
nemovitostí až po sehnání práce.
Je to takový hub - tedy můžeme ho pasovat
na jakési kulturní centrum, a přiznám se, že tato myšlenka se mi velice líbí.
Těchto státních knihoven je v okolí Philadelphia asi 6 (taková je moje
informace), ale já mám štěstí, protože 3 z nich se nacházejí ne dále než
30 minut pěší chůze od mého apartmánu (ta v Ardmore je asi 5 minut).
Tyto státní knihovny najdete v každém větším městě USA a je to
dobrá startovní pozice, jak si zde najít apartment, napsat domů a zjistit
informace, které potřebujete pro start zde.
Americký "bleší trh"
Už jste někdy navštívili Americký "Flea
Market" alias "Blešák" a mohli se tak setkat v tváří v tvář
s největšími sockami Amerického národa? Všichni ti strejci v otrhaných
kalhotách, okopaných botách - děvčata ve svetrech s vytahanými oky, oblečené
v kalhotách, kde díry jsou umně maskovány přešitým srdcem velikosti dlaně;
občas na volno (podprsenky jsou zde drahé:) snažíce se upozornit na svoje již
odeznívající vnady (obzvláště ve velikostech 4, výše:). Že ne? Rozhodně
jděte.
Nepleťte si to prosím s výprodejem před domem, nebo na verandě, který mám
rád pro atmosféru i lidský přístup - prodává vždy vlastník věcí - a dělá
se většinou před stěhováním, nebo přestavbou domu, kdy se lidi potřebují
věcí zbavit. Co je na tom překvapující, je s jakou lehkostí se dokáží
rozloučit s věcmi osobními (většinou maličkosti), za které nedostanou více
než 1 dollar, ale které pro ně evidentně mají osobní hodnotu.
To mi tak lehce nedokážeme, a více lpíme na shromažďování nesmyslů,
které se možná někdy budou hodit. Od toho máme přece půdy, plné starých
hader a kočárků, hřídelí, klíčů a já nevím čeho ještě...
Tahle akce se chlubí názvem MARKET, takže jsem si původně
představoval spíše něco jako veletrh. Konala se v hotelu Valley Forge
Conventional Center a na internetu je vedená pod honosným názvem domény
www.marketproshows.com, jak už je
to zde pravidlem.
Ale nelituji. Za celých 7 USD vstup a oběd dalších 7 USD. (Které za mne
zaplatil člověk u kterého bydlím, a já jsem mu na oplátku pomohl vybrat počítač
jeho snů...:)
U vchodu dostanete razítko na hřbet pravé ruky, stejné jakým se razítkuje
maso na jatkách, jako doklad zaplacení vstupného, a můžete vyrazit...
Na celou sestavu měl nachystáno $190 (veškeré jeho úspory), takže jsme se
brzy začali dívat jen a pouze po cenách, protože second-handové desktopy začínaly
na částce $120 jen za case. (tedy ne za celou sestavu) Nakonec jsem vybral
Compaq PIII 866, malý, kompaktní ($135), s asi 13" monitůrkem ($10), myší
($2) a klávenicí ($5) to vše za asi $165 i s daní, což se velmi podobá cenám
i u nás. Mezi námi, monitor jaký si koupil už by asi neměl odvahu nikdo
prodat ani u nás, ale byl to ten nejlevnější co tam byl...
A tak večer, když píši tuto vzpomínku, mi kromě ní
samotné, zbylo ještě to razítko na mé ruce, které ne a ne umýt... :-)
Tentokráte na veletrhu...
O týden později jsem dostal pozvání na opravdový veletrh. Jednalo se o výstavu
automobilů převážně místních výrobců, dále pak Japonských a Německých
importérů. České "Škodověnky" by jste tu hledali marně. Nevím
proč, ale za tu dobu, co jsem tady, jsem neviděl nikde ani zmínku o Českých
autech... Přitom vzhledově by konkurovat mohli, ne ovšem cenou a výbavou,
ale o tom až za chvíli.
Akce byla pořádána opět v Conventional Center tentokráte přímo ve středu
města, vystavěného poměrně nedávno za 270 mil. USD a spornou investicí města
Philadelphie. Jedná se o halu s třemi podlažími, která byla tentokráte
zaplněna auty, všelikých tvarů, značek a cen. S rozdílnými výrobky přišli
i rozdílní návštěvníci, než v případě "blešího
trhu".
Lidé, kteří se jdou jen podívat na vystavené modely
(jako já), nebo potencionální kupci. Přiznám se, že více než auta mně
zajímali lidi a tak jsem je po-očku pozoroval.
Opět jsem se přesvědčil (jako už mnohokráte), jak lehké
je s Američany zabřednout v rozhovor (v mém případě zabřednout, protože
moje angličtina je otřesná :) a znovu mne udivilo, že se mne nikdo nezeptal
odkudže to sakra jsem, protože přece všichni jsou odněkud...
Lidé posedávali po zemi, nebo kdekoli bylo volné místo, nehledě na špinavou
zem, nebo věk (ne jako u nás: "Postav se, co by na to řekli
lidi...!") a krmili se dalamánkem politým hořticí (což mne trochu
udivilo:) a užívali si svých $10 za vstup, a nedělní odpoledne.
Abych řekl pravdu mám rád americká auta - jsou krásná,
noblesní, praktická, hlavně však prostorná a s velmi dobrou výbavou, za
podobnou cenu jako evropské modely. Rozdíl je obzvláště cítit v kategorii
"TRACK", tj. užitkových automobilů určených pro malé a střední
podnikání. Výběr je nesrovnatelný. Firmy jako GSM, FORD, CHEVY nebo RAM
dovedou vyrobit modely, které jsem v Evropě rozhodně neviděl. Možná, že
kdyby více přemýšleli nad méně obsahovými variantami motorů (3,9 L je běžné)
a snížili spotřebu motorů, měli by šanci... Tím se dostávám k podstatnému
rozdílu mezi auty obou kontinentů, a to je cena provozu takového kolosu, která
je v evropských cenách benzínu a pojištění neúnosná. Ovšem "běžná"
výbava zdejších vozů, je něco, co se v Evropě platí statisícovými částkami
v takzvaném příslušenství. Mne osobně zaujal model od CHEVROLETa, velké
cestovní auto (asi 10 místné), celé v kůži a potažené jemným kobercem,
mahagonová přístrojová deska, počítač, GPS, televize (TFT panel), rádio,
CD přehrávač, dálkové infra-vidění a já nevím co ještě za 43 tis.
USD. Já vím je to balík, a navždy zůstane v mých snech, ale zkuste něco
takového za ty peníze sehnat v Evropě - nemáte šanci se dostat pod 2
miliony. Když tohle auto zde porovnáte s BMW za 79 tis. USD a Mercedesem za
109 tis. USD (je to trochu jiná kategorie, ale...), tak mi to vychází jako
dobrá cena...
 |
 |
 |
 |
Teď, když si to tak zpětně pročítám a dívám se na ty ceny, tak mám pocit, že jsem nějak zblbnul, ale berte to tak, že je to třeba užitečná informace pro naše podnikatele, kteří právě teď usilovně přemýšlí, jak "nejlépe" utratit svůj milión...:-)
Americká kalamita
Teď už konečně vím, proč jsou právě
Američané mistři v hororu?!
Dívám se na televizi (místní Philla channel) a nevěřím svým smyslům. Místní
reportér živě gestikulujíc s napětím v hlase (který známe moc dobře s
NOVA TV) ohlašuje sněhovou bouři, která má v nejbližších okamžicích
zachvátit Pennsylvánii a postupuje rychle od jihu (Delaware)... Sklání se, a
znovu a opět nabírá prašan do dlaní a ukazuje do kamery, jaká že to spoušť
nás čeká. Musí to dělat oběma rukama, protože tolik ho zase není a mezi
vločkami zřetelně prosvítá tráva. Dramatický záběr na noční oblohu ze
které se snáší sem tam vločka sněhu se střídá s prognózou absolutního
kolapsu dní příštích. Vypadá to jako Sodoma, a jen pohled z okna mne ujišťuje,
že tomu tak zatím není...
Grafy střídají, záběry na lidi nakupující ve velkém obrovské pytle
soli, písku nebo potravin v tak rychlém sledu, že se zdá, že "Den Zúčtování"
nastal právě v tento okamžik. Není to však potopa, jak to známe z knih,
ale "Nejvyšší" pro nás připravil onačejší překvapení -
utopí nás v tunách sněhu jako podlé krysy!
Moje bytná čumí na obrazovku absolutně
hypnotizována (tak, jak to umí snad jen Američani), a jen Bůh ví (možná
ani ten ne), co se jí honí v makovici...
Když už reportáž trvá asi 20 minut, otočím se k ní a říkám: "V
Izraeli denně vybuchují bomby na tělech Palestinců (teď nově dokonce i
matek s dětmi), Američané denně umírají na Irácké frontě, v Africe denně
lidi hladoví, a polovinu kuřat v Asii vybil slepičí mor, a vy se dokážete
20 minut bavit o sněžení? To je mi opravdu líto..."
Neřekla na to nic, bývalá sociální pracovnice (tj. vedení nadace, charity)
a jen blekotala něco o tom, že rodiče budou muset vymyslet, co s dětmi, když
nepůjdou zítra do školy...
"Nepůjdou do školy?", nevěřícně se ptám, "a to jako proč?!"
Ráno se probudím do krásného slunečného
dne a venku jsou napadené 3 centimetry nového sněhu...
Je po všem...
Nikdo nejde do školy, někteří nejdou do práce...
Horor začíná... Americká "KALAMITA".
A tak čím více platíte na školném, tím
méně se do školy děti chodí. Chcete-li volno, kupte si ho!
(Tuhle zimu je to už minimálně 5 den volna, které jim škola
udělila kvůli počasí, a to je teprve 26.leden...)
Americké tiskoviny
Za tu dobu, co jsem tady, jsem si některé
tiskoviny oblíbil, a jiné ne.
Ale to je asi normální...
Jak už jsem naznačil dříve, je tady tak obrovská záplava novin, časopisů
a tiskovin všeho druhu, v takovém rozsahu, že jsem přesvědčen - vybere si
každý. Budu se snažit nahlédnout více pod pokličku a zprostředkovat vám
také vjemy z jejich kvality (subjektivní :).
Jistě se nespletu, když řeknu, že prakticky ve všech časopisech je
zastoupena reklama v takovém množství, že je to až trochu otravné. Zároveň
rozumím, že je to také mocný prostředek, jak se uživit. Přeskočíte-li reklamy
a inzerci všeho druhu mnohdy vám toho na čtení moc nezbude. Ve městě Philadelphia a jeho 4 milionovém okolí, je velmi populární tiskovina "Philadelphia
Inquirer", který se snaží informovat o aktuálním dění v oblasti východní
Pennsylvánie. Ostatní svět zde příliš zastoupen není a jen když se stane
něco mimořádně strašného (krvavého), tak se zde objeví krátký článek.
O České republice, tam byla zmínka jen jednou, v souvislosti s upálením nějakého
mladého muže v Praze, a bylo to podáno jako nějaký staro-nový Český
trend, jak prezentovat svůj názor.
Pokud tedy chcete více zpráv ze světa, sáhněte po "New
York Times", pokud toužíte po zajímavých informacích z ekonomického, politického,
či sociálního života v USA, rozhodně doporučuji NewsWeek.
V novinách je denně desítky soudních kauz (alias soudniček), které jsou často
dlouze rozepsány, a je to mnohdy otřesné čtení. Nikdy, tak jako v pohádce,
nechybí informace o vyměřeném trestu, nebo-li "zabití draka",
chcete-li. A tak se nabízí otázka o smyslu, nebo účelu těchto článků...
Mne zaujal hlavně ten, jak po 30 letech strávených za mřížemi oznámili zákonodárci
bez uzardění, že se stala chyba, a že je jim líto... (Je nařízeno zákonem
zpětně přezkoumat na DNA všechny staré případy vražd a znásilnění, kvůli vyloučení omylů!)
Ale co ten promarněný lidský život, ten už nikdo nevrátí zpět...
Dnes jsem zahlédl v "Philla Daily" fotografii, jak
motoristka je testována na přítomnost alkoholu v krvi. Policista vás nechá
vystoupit a projít se po středové čáře. Pokud udržíte směr a rovnováhu,
nebudete drzí a agresivní a budete americkým občanem máte skoro vyhráno.
(Ve státe Pennsylvánie je povoleno 0,8% alkoholu...) Ale být vámi, radši
bych nepokoušel osud, co vás čeká pokud neuspějete, jsem už myslím naznačil
dostatečně v prvním díle.
Přišlo mi trochu směsné, v dnešní době plné techniky a vynálezů, (obzvláště
zde, kdy každý policejní vůz obsahuje computer a propojení na databázi)
testovat lidi na přítomnost alkoholu chůzí po čáře, a taky ne moc spravedlivé, protože zarputilý
notorik s dobrou motorikou může chlastat jako o život, třeba i těsně předtím
než se dopraví domů...
Turistika, nebo život
Aneb, jak tuto zemi lépe poznat?!
Já osobně doporučuji kombinaci - tedy žít zde pár měsíců
a cestovat zde pár týdnů. Ne že byste nemohli cestovat stejně dlouho, ale
je to zde obecně velmi drahé. "Expensive" je především doprava,
vstupy a nocleh (pokud se nespokojíte se stanem na divoko), jídlo není položka, která
by vás měla bolet. Na východním pobřeží se navíc přidává hysterie a
antipatie k cestování typu "backpacker". Hustota zástavby, i nálada
lidí, zde není příliš nakloněna tomuto skromně-rozpočtovému přesunování,
jelikož takřka každý se domnívá, že jste minimálně podezřelí, ne-li
rovnou teroristé. Viz. cestování po Floridě, kde to
ještě není tak strašné, jako zde na Severovýchodě.
Chcete-li poznat přírodu jeďte na západní, Pacifické
pobřeží, kde si jistě přijdete na své v každou roční dobu. Amerika je
mladá, svěží a příroda není ještě na mnohých místech příliš jiná,
než v době, kdy sem zavítali první osadníci.
Pokud tady ovšem chvilku vydržíte, odměna v podobě nezapomenutelných zážitků
a zkušeností, vás jistě nemine.
Amerika zemí čipových karet a šeků
Když jsem přijel do Států, měl jsem jen
20 USD (v jediné dvacetidolarové bankovce) a pár cestovních šeků s VISA
kartou, a poprvé jsem zaregistroval lehký údiv Imigrační úřednice nad
minimální kvantitou mé hotovosti. Moje argumentace, že přece mám šeky a
debetní kartu, asi příliš nepřesvědčila. Od té doby se dnes a denně
přesvědčuji, že vlastnit nějakou tu hotovost, se vám rozhodně vyplatí -
padl tak další mýtus o jenom a pouze bezhotovostním styku zde v US.
Vlastnit hotovost, je v mnoha případech jediná možnost, jak si danou věc či
službu koupit (metro, noviny, jídlo), záleží ovšem také, kde se momentálně nalézáte,
tedy kde nakupujete. Například v restauracích je 80% zvyk platit v
hotovosti, karta je neobvyklá, šeky jsou výjimkou.
Zatímco u nás zdomácněla platební karta, tady jsou to spíše
šeky. Má je každý, kdo má zde založen účet a jsou zde velmi populární.
Snad lidi fascinuje možnost vložit si na jejich čelní stranu roztodivné
vodotisky od soch Svobody až po žáby a postavičky Disney Worldu, zkrátka je
to tady taková móda, i vzpomínka na staré časy, kdy se karet ještě nedostávalo,
ale šeky už dávno byly...
Mně z toho vychází snad jediná výhoda - ukradne-li vám někdo VISA kartu
je to průser (dá se zneužít, a i pokud si ji zablokujete banka vám kryje až
náklady asi 5 dnem od nahlášení ztráty - což je podstatný rozdíl od bank
zde, kde je to okamžitě... :), zatímco šeky jsou v jiných rukou něž
majitele, ničím jiným než bezcennými papírky určeným dětem na
hraní.
Americké paradoxy
K opravdovému plnohodnotnému životu v USA
potřebujete tři obzvláště důležité věci - ID kartu (řidičák), SN (Social
number) a
kreditní kartu. Není jednoduché tyto tři "trumfy" získat a je to
spousta měsíců trpělivé práce...
Je mnoho způsobů, jak získat první dva
z nich...- zelená karta, Au-Pair program, temporary pracovní víza a já nevím
kolik ještě, ale asi by jste nevěřili, jak náročné, ba takřka nemožné
je obdržet kreditní kartu.
Trochu vysvětlení na úvod nezaškodí. Některé zaužívané
slovní vazby mají oproti Evropě v angličtině zcela jiný význam. Tak například
Camera=Fotoaparát, Camconder=Kamera, Bilion=Miliarda, Notebook=Notes, co je však
třeba zdůraznit, KREDITNÍ karta není karta DEBETNÍ, neboli typu VISA,
MAESTRO, atd.
Kreditní kartu vám vystaví velké obchodní domy, společnosti
a samozřejmě banky, a smyslem je, vám půjčit na nákup zboží tolik peněz,
kolik potřebujete.
Pointou samozřejmě je, že peníze musíte promptně splácet. To, že se tím
společnosti živí, nebo-li, že to nedělají s dobré vůle pomoci bližnímu
svému, je snad jasné...:)
Můžete mít na účtu třeba $100 tisíc, ale bez kreditní
karty, se vám zde značně zkomplikuje možnost vzít si regulerní půjčku, či
dosáhnout dobré ceny v obchodech. Jak jsem tedy řekl kreditní karta je
doklad důvěryhodnosti!
Že je to paradox? Nechte mne to vysvětlit.
USA je zemí, kde si půjčují všichni!
Je to země, která žije na půjčku a staví na půjčkách - viz. momentální Bushův vládní
deficit...
Pro lidi je nepředstavitelné na něco šetřit, nebo chvíli počkat (americká
vlastnost :), když to mohou mít přece ihned. To, že budou třeba tři roky
danou věc splácet, a přeplatí takřka polovinu ceny koupeného zboží, jim už
jaksi nedochází...
Budete-li splácet, bude o celé transakci veden zápis; kolik, měsíčně/čtvrtletně,
jakou sumu, pravidelnost, nebo problematičnost plateb, atd. Z výsledku se vypočítá
tzv. "kredibilita klienta" a tyto informace se samozřejmě sdílí v centrální
databázi, takže pokud vaše důvěryhodnost již jednou zklamala, nepočítejte
s tím, že vám ještě někdo někdy půjčí . Nebudete-li splácet, bude vám daná
věc zabavena exekutorem + další, na dorovnání ztráty. (to víte, business je
business)
Potkal jsem zde pár lidí (myslím přistěhovalců), kteří se o to pokoušejí
již léta, a pořád nic...
Vždycky se jim vrátí odpověď, že žádost je zamítnuta, protože v
centrální evidenci není veden o klientu a jeho dosavadních transakcích žádný
záznam!
Takže co z toho vyplývá?! Pokud jste americkým občanem, začněte se zadlužovat dokud jste mladí a nerozvážní,
protože až si budete chtít v US. půjčit (třeba na dům) již jako dospělí
a uvážliví, bude to s problémy.
prostě NEMÁTE ZÁZNAM...!
Pro ostatní platí poučka, že DLUHY SI ZDE MŮŽETE DĚLAT, ALE JENOM A POUZE S DLUHY!
Takto
bych mohl pokračovat ještě chvíli..., ale nebudu vás nudit. Tak snad ještě
jeden pro pobavení a velmi stručně.
Dnes a denně vysílá americká tabáková firma PHILIP MORIS antireklamu na
kouření, (s odkazy na jejich webové stránky www.philipmoris.com)
kde vysvětluje asi v 50 sekundovém šotu škodlivost kouření.
Ptáte se proč to dělá?
Proč vysílá největší výrobce tabákových výrobků světa antireklamu na
svoje vlastní výrobky?
Není to paradox?
Inu, je to nutné! :-)
Firma si vypočítala, že náklady na antireklamu jsou srovnatelné nebo i nižší
(navíc je možné je odečíst z daní :), jako náklady na odškodnění všech
těch "poškozených", kteří zažalovali firmu pro nevratné škody
na jejich zdraví a vysoudili stamilionové částky...
A tak si uvědomuji, není tohle vlastně další "paradox po Americku"?!
Americké školství
Americké
školství je v troskách...
Amerika se k její škodě začíná stávat zemí, kde kvalitní vzdělání
není dostupné pro všechny! Z pohledu odsud (a se srovnání s naším školstvím) je evidentní, že systém vzdělávání
a zdravotní péče, by měl být regulován, dotován a chráněn (jako
státní poklad, možná i více), a nenechat jen na vrtkavém trhu, ať se
postará...
Dívám se na místní děti, co se vlastně učí ve školách...
Jak ta je vlastně vybavuje do života? A nestačím se divit.
Je jasné, že nikdo nesejme z rodičů odpovědnost a možnost, ovlivnit duševní
růst své ratolesti, jinak řečeno, pokud se rodiče nestarají, ani nejlepší
škola nedožene mezeru, která je nastavena.
Zdá se, že čím dražší škola, tím méně úkolů,
pravidel a více volna. Jakousi tichou dohodou bylo stanoveno, že přece za
"výjimečné" peníze, by jste měli dostat výjimečné služby.
Amerika je zemí tržní, a tak tohle pravidlo zde funguje 100 procentně. To,
že je spíše v neprospěch dětí, už jaksi nikomu nedochází... Že za
"velké" peníze by jste očekávali spíše výjimečnou péči, více
hodin kvalitní výuky, erudované vedení a dostatek zájmových aktivit v rámci
školy, to je něco, nad čím tady zdá se nikdo neztrácel čas.
Dnes je 17.února 2004 a v televizi dávají
"Washington Journal". Rozhovor je veden s panem Todd Jones (ministr školství
US.) a ptát se mohl kdokoli měl zájem, čas a telefon po ruce.
Zaujala mne
starší paní s širokým dotazem: "Jak chce vláda pomoci zkvalitnit školství,
když zároveň s klesající úrovní, se úplně zastavila
dotace do státních škol, (tedy škol s nižšími náklady na školném než
je tomu v privátních)" Vzpomněla, že za její 20-letou praxi setrvale
klesá schopnost nových žáků číst a psát, protože se děti dívají stále více (déle než 4 hodiny denně) na televizi, nebo hrají hry na počítači a prakticky nečtou...
Odpověď byla překvapujíce upřímná, :"vláda je si
vědoma těchto problémů a učiní kroky k jejich nápravě..."
Jaké? To by zajímalo nejen mně, ale možná i dalších miliony voličů...
Ale to už není můj problém...
Sympatické na tom snad je jen to, že z vás nikdo nedělá
blbce, jak je tomu zvykem v našich krajích, kde by odpověď byla asi takováto:
"Nejsem si vědom žádné klesající úrovně... V našich statistikách se žádný
problém tohoto druhu nevyskytuje..."
Americké školství je pro mne velkou
nepochopenou neznámou.
Není to tak prosté, jako v našich zeměpisných šířkách - chodíš do školy,
a co děláš ve tvém volném čase nás nezajímá (samozřejmě i s tím, že
nebudete omlouván, budete-li mít náročné aktivity, které kolidují se
studiem). Zde máte povinnost mimoškolních aktivit, které jsou evidovány,
monitorovány a bodovány - tedy započítávány do školního hodnocení. Takřka
všechny si musíte sami platit, pokud nejste mimořádně dobří a
nereprezentujete školu, pak zase škola platí vám.
Vidíte, jak nám ten zákon
trhu pěkně funguje...
Problém je, že občas se bazíruje na dostudování blbce jenom proto, že si
chce škola udržet dobrého basketbalisty, nebo atleta - trochu jako z filmu
"Forest Gump", který je opravdu hodně o Americe.
Nikdo vám neříká, co by se mělo, nebo muselo, je na každém, kolik peněz
chce (nebo může) do studia investovat a kolik času a své práce do toho vložíte.
Že se to vyplatí (obzvláště tady) je nabíledni.
Jak to ovšem má takovej puberťák pochopit a poznat, když právě teď, se mu
zdají největším problémem jeho opětovně rašící uhry, a rodiče
nemají čas nebo náladu vysvětlit mu problém...?! :-) To zůstává
nezodpovězenou otázkou...
Vzpomněl jsem si na obligátní, leč
absolutně pravdivé : "Každý svého štěstí strůjce!"
P.S. Taky vám s tím lezli na nervy? :-) Mně taky, ale je to krutá realita...
a bohužel začíná už ve věku, kdy z toho člověk ještě nemá příliš
rozum...
"Potěmkinova
vesnice" po Americku
Velmi často čtu v novinách prohlášení presidenta Spojených států, jak ekonomika, i
přes všechny problémy, a parciální neúspěchy setrvale roste, a jak je hrdý na lid Ameriky... S ubývajícím
časem do dalších voleb, (podzim 2004) vytrvale přibývá těchto optimistických vizí, ale lidi
jsou už, zdá se, trochu unavení a nespokojení, obrovskými
částkami, které denně odcházejí na pokrytí válečných výdajů.
Apel na Americký citlivý bod - HRDOST - už příliš nezabírá...
Amerika škrtá v rozpočtu, jako snad ještě nikdy, a já nestačím žasnout, co vše je ochotna
obětovat a ztratit, za "dotažení" představy, aby i tahle poslední válka vypadala jako vyhraná...
Inu, těžko se vyskakuje s rozjetého vlaku se slovy: "Lidé Ameriky, utratil jsem z vašich daní 400 miliard
dolarů, než jsem pochopil, že jde o omyl."
To chce opravdovou odvahu...
Za poslední dva měsíce přišlo o pracovní místa na 10 000 lidí zaměstnaných ve
třech velkých fabrikách v okolí. Jsou to jenom ty největší, které opravdu stály za zmínku...
A já se ptám, je to opravdu jen parciální a dočasný problém a nebo je to jako s
těmi kreditkami a životem na dluh...
Jeden nezaplacený šek, a celá mozaika se sesype, jak domeček z karet.
Americký důchodce
Americký důchodce, je stejně jako
penzista u nás, na jednu samostatnou a dlouhou kapitolu...
(Je to opravdu na dlouhé povídání a nechce se mi zabíhat do systému vyplácení
rent, atd. i když je mi jasné, že by se mnoho věcí lépe zaostřilo. Ale to
teď není podstatné). Chci si všimnout amerického naturelu důchodce - tedy,
jak tráví svoje dožití lidé zde, a třeba ho trochu porovnat s podmínkami
které máme u nás. Říkáte si možná, co o tom můžeš vědět? Možná,
že nic, a možná že něco ano. Vždyť právě teď, jsem se ubytoval na pár
zbývajících týdnů u jedněch starých lidí, takže se cítím povolán.
:-) (Důvodem ani tak nebylo je studovat, ale spíše příznivá cena :)
Co je pro americké důchodce společné, je řízení auta do velmi, vééélmi
pozdního věku. Pokud něco takového uvidíte, utíkejte, co vám nohy stačí,
protože jsou opravdu nebezpeční. (Na počet najetých mil mají z přehledem
nejvyšší nehodovost :) Není žádným zázrakem, zde vidět řídit 80-leté
lidi. Zákon zde (bohužel) neříká nic o věku, nebo způsobilosti k řízení
(musíte sice i zde chodit každoročně na prohlídky jako u nás, ale znáte
to...) a tak je zde možné
vidět za volantem lidi, co nechodí, nebo vidí asi na 5 metrů před sebe a
tak dále...
Ptát se Američanů na peníze, je
krajně nezdvořilé. Ptát se důchodců, ke kterým jste se právě nastěhoval,
je kromě toho všeho "nepříliš chytré"...
Takže kolik mají rentu vám opravdu nepovím, ale že si zrovna nevyskakují
je zřetelně jasné. Řekl bych, že jsou zde rozděleni do tří skupin, jak
již je zde zvykem, pěkně podle sociálních vrstev.
Skupina s nejnižšími příjmy tráví své večery u televizní obrazovky. Jestli je pátek, nebo úterý poznají tak akorát podle oblíbených programů v televizi. Celý den pak tráví poposedáváním doma, a šouráním se po bytě od ničeho k ničemu... U okna je neuvidíte, ta jsou většinou zatažena závěsem, protože je zde opravdové riziko, že by je nějakej blázen odstřelil. Většina, pokud tedy může pracovat, si najde nějakou příležitostní, lehkou práci (třeba výdej jídla, atd.), ale maximálně na 9 hodin týdně (takový je zákon :). Snad všichni jsou věřící, a jsou organizováni v různých církevních spolcích a organizacích, a alespoň jednou za týden (pravidelně v neděli) navštíví Svatostánek. Poté co se vyzpovídají z hříchů, a zplknou, co je nového, a kde je co levnějšího, jdou třeba na bowling (standardně pondělky, nebo středy) a jednou za měsíc do Atlantic City do kasína, většinou hrát na jednočtvrťákových pákových automatech. Po prohraných 20 dolarech spokojeně odcházejí domů s pocitem dobře stráveného dne...
Skupina střední vrstvy amerických důchodců je trochu komplikovanější. Více peněz znamená více svobody, a tak lidé více dělají co je baví, nebo bavilo za mlada. U každého je to samozřejmě něco jiného... Občas zajdou do restaurace na večeři a jednou za rok za vnoučaty, či dětmi do vzdálených zemí Unie. Není to žádné ejchuchů, ale myslím, že se to dá přirovnat k podmínkám u nás. Občas je vidíte hrát sami se sebou basketbal (jako ten z léta v parku :), nebo běhat a vůbec dělat různé "výstřednosti", které se u nás moc nevidí (a myslím, že to je škoda), ale jinak je vše v pohodě. Pokud už je to doma nudí, a zároveň chtějí být nápomocní, vyhledají často volantierskou práci (dobrovolná práce zdarma) a stráví tak příjemně den, nebo týden.
Důchodci pracháči žijí tak, jak by asi chtěli žít všichni důchodci v ČR. Přes den navštěvují kroužky keramiky, nebo třeba pletení. Ti odvážnější se pustí třeba v 70-sáti do kytary. Mnoho jich ještě dohlíží na svůj business a pravidelně se zúčastňují výročních konferencí a oslav. V zimě je sezóna bálů a Karibiku, v létě pak jedou na týdenní plavbu na Aljašku, a zbytek léta tráví na svých domech na pobřeží, či v krásné přírodě. Dny si krátí kriketem, tenisem a sportováním v klubech, večery příjemnou konverzací v "Country" klubech. Kondičku mají jako 40-letí a ve svých 75 vám vyseknou šipku do bazénu, za kterou by se nemusel stydět mladík.
Z toho co jsem viděl usuzuji, že pokud
chcete mít nadstandardní důchod, a ne jenom rentu na pokrytí žití; pokud
chcete žít plnohodnotným životem až do konce, a nespoléhat se na to, že vám
snad někdo něco dá; musíte se na to připravovat dlouho dopředu.
Nemyslím
však, že cestou je počítání zbývajících let a propočítáváním průměru,
jako spíše podnikáním, zdravím riskováním, šetřením a odkládáním,
dokud jste ještě ve věku kdy na to máte, a kdy to vůbec lze... Nebuďte
naivní a nepočítejte s tím, že vám někdo něco dá zadarmo (obzvláště
ne Stát, a obzvláště ne v dnešní době) a začněte už nyní. Vyplatí se
to!
Americká bezpečnost
Ve čtyřmilionové Philadelphii je hlášeno
za loňský rok (2003) přes 400 vražd.(100 na 1mil. obyvatel) Zdá se to být vysokým číslem, není-liž
pravda? Pro srovnání s Prahou, kde bylo za stejné období 45 (z toho 14 loupežných),
což je dvakrát méně než zde. (zhruba 40 na 1mil. obyvatel)
Jak je to tedy s bezpečností zde?
Myslím, že za tu dobu, co jsem projel pár krajin, vypěstoval jsem si jakýsi
instinkt, nebo pocit, kdy lépe odhadnete bezpečnostní rizika, a nebo kdy už
je třeba přepnout smysly na zvýšenou ostražitost.
Řekl bych, že statistika násilných trestných činů je v USA vyšší než je v
Evropě běžné, ale naopak statistiky drobných přestupků, krádeží a
zpronevěry jsou zde podstatně nižší. (v Praze za loňský rok to bylo
64,367 krádeží a 82,548 majetkových trestných činů, což je nechutně
mnoho)
Odpovídá tomu i chování a reakce
lidí.
Například kartu do knihovny si lze vyřídit
aniž by někoho zajímala vaše identifikace (přitom na ní lze vypůjčit DVD, CDčka,
knihy, filmy, atd.), v obchodech za vámi nechodí prodavačky a nepozorují vaše
pohyby, či kontrolují zavazadla. Naproti tomu k smrti vylekáte květinářku
vstoupíte-li do místnosti bezhlučně, nebo značně znejistíte řidiče stojící
ve frontě na červenou chcete-li přejít vozovku právě za jeho stojícím
autem, a to se vůbec nezmiňuji o tom, jdete-li za někým, kdo jde rychle
stejnou nebo vyšší rychlostí než on sám.
Myslím, že to jsou tyto důvody, které napomáhají k
uvedeným tragickým číslům:
-
Vysoký počet zbraní mezi lidmi, jejich bezproblémová koupě a dostupné ceny opravdu pro každého
-
Směšně jednoduché testy pro vlastnictví zbraně, bez psychotestů nebo zdravotní prohlídky
-
Vytváření jakýchsi "slumů po Americku", kde se koncentrují problémové skupiny obyvatel
-
Denní reportáže o násilí a brutalitě v tisku a televizi
-
Americké filmy - kapitola sama pro sebe...
-
Drogy
-
Rozhodně vyšší procento šílenců a "crazy" lidí, specialita velkých měst... (nejen zde :)
Amerika je ale, i přes tyto otřesná čísla,
bezpečnou zemí, kde se není třeba bát okamžiků příštích... (I když
místní na to mají občas jiný názor - specielně starší generace...) Krádeží se obávat opravdu nemusíte, a
ani toho že vás někdo podvede a využije vaší momentální indispozice, či
neznalosti angličtiny.
Dramatický je snad jen předpoklad, že to že vás nějakej
maniak zapižlá, zdá se je větší, než že vám někdo ukradne třeba peněženku...
Pokud tedy nechodíte v noci problematickými čtvrtěmi, nebo jinak na sebe
neupozorňujete, pravděpodobnost, že odsud odjedete živí a zdraví, je velmi
vysoká...:-)
Co mne osobně znervózňuje je neslýchané procento vražd dětí do 12 let a sexuálních deliktů. Za tu dobu, co jsem tady, vím minimálně o 10 případech zastřelení dítěte na ulici, a to je pro mne velmi alarmující!
Americká domácnost
Já vím, já vím..., asi vás zklamu! Vás
všechny, odkojené seriálem Dallas, vás všechny, zahleděné do svých snů
a ideálů, ale referuji o opravdovém životě zde, tak si na to prosím zvykněte...
Já taky "musel"... :-)
Ale zatímco váš šok končí vypnutím počítače, a odchodem domů, já se
někdy nepřestávám divit, ještě dlouho poté, co jsem opustil americkou domácnost...
Říká se, že právě střední třída je vizitkou národa,
tak se na ni pojďme podívat.
Jedná se o klasický řadový dům s dvěmi, či třemi podlažími, podsklepený;
nebo to může být i samostatně stojící v dobré čtvrti. Většinou o 5
ložnicích, jedné jídelně, obýváku a kuchyni, dvěmi kompletními koupelnami
a ještě minimálně jednou, kde je alespoň záchod s umyvadlem.
Tedy dostatek místa pro žití. V porovnáním s Evropskými (tedy našimi)
standardy prostornější, větší. Cena je velmi odvyslá od lokality, s průměrem
asi kolem 150 tisíci dolary. (Ale může to být i dvojnásobek.) Většinou zde nechybí myčka nádobí a další
elektrospotřebiče, které se započítávají do standardu - pokud tedy chybí
(respektive není na ně nachystán vývod) cena celé nemovitosti jde
automaticky dolů...
Dům je celý ze dřeva, respektive dřevěné kostry v
kombinaci se sádrokartonem, tedy pro představu, podobný styl jak se u nás dělají
půdní vestavby. Zde je dřevo kupodivu nejlevnější materiál, a tak se zde
staví převážně z tohoto materiálu (a to dokonce i domy pro bohaté).
Klasický materiál, jako cihla nebo kámen, zde vidíte také, ale cena je již
někde jinde (asi kolem 450 tisíci a výše, dle lokality). Samozřejmě i na
tento skelet přijde dovnitř stěna vytvořená s dřevěných rámců, za níž se
schovají kabeláže, voda, plyn, nebo izolace. Nebudu popisovat výhody nebo
nevýhody, to teď není podstatné... Cena za takovéhle bydlení v dani je
kolem 4000 USD/za rok + náklady na domácnost, s tím, že daň je opět velmi
závislá na lokalitě, a může se hodně měnit.
Do domu vstoupíte zpravidla přes verandu do haly, odkud
naberete směr do dalších místností v patře, nebo do poschodí. Jak jsem již
zmínil v kapitole o rodině, nikde nesmí chybět obrázky na stěně spokojené
a šťastné rodiny. Ty většinou vyplňují stěnu schodiště, po kterém se
dostanete do druhého patra. Zdá se, že čím více rodinných problémů, tím
více spokojených obrázků - jakýsi způsob kompenzace.
Američané se zhlédli v neforemném a nekomfortním starém
nábytku, který je navíc poškrábaný, rozvrzaný a neudržovaný, takže to
celé vypadá spíše ohavně. Jim to však připadá stylové, i když nevím
který styl to vlastně prezentuje. Pokud nejste domácí, chodíte v botách
(tedy nezezouváte se...), pokud nejste, silně doporučuji přezůvky. Chodit v
ponožkách, nebo dokonce bosky, jako u nás doma, je čilý nerozum, který vám
objasním za chvíli...
Nejenže až velmi často zakopáváte o nohy "lvů a koček" empírového nábytku
(na to se dá zvyknout), ale musíte se občas doslova brodit ve špíně. Je to
někdy opravdu nechutné a připadá vám, že jste snad na trochu jiném
kontinentě (Asie), a dokonce jsem zažil, že i nájemník z dalekého Turecka,
se na ten bordel nemohl už dívat, a radši to uklidil - a to už je tedy co říct.
(Majitelce to vůbec nepřišlo trapné/mně ano...:)
V kuchyni je sice veškerá kuchyňská vybavenost, ale také kdykoli tam přijdete
hora neuklizeného nádobí a opět smetí. Souvisí to nejen s tím, že k
obrazu každé spokojené rodinky patří kočka a pes (které pouštějí
chlupy), ale hlavně s tím, že se o ně starají ještě méně, než o svoje
ratolesti - tedy vůbec. A tak to lozí, kde to lozí, a tak to čúrá, kde to
čúrá, a tak to leží kde to lehne, inu klasická záměna americké
"demokracie" s pohodlností až anarchií. (To víte, dá to práci někoho
něco naučit, to už je lepší se na to vykašlat a ohánět se třeba
Zicmundem Freudem, či nějakým chytrým časopisem, kterých je všude bezpočet...)
Pokud je to rodina střední-vyšší třídy má zpravidla
jednou týdně úklid, pracovní sílu (třeba z východu), která alespoň částečně
udrží v domě pořádek. (Kdo zná americké děti, ví, že tato chvíle je
asi 2 vteřiny, ne déle!) Pokud si to dovolit nemohou, je to zlé, je to moc zlé...
Řeknu vám, už jsem viděl ledacos - a kdo mne zná, ví že se mnou jen tak něco
neotřese - ale tohle... se musí vidět. Není jídlo, kdy byste nepřikusovali
něčí chlupy (radši nezkoumejte čí to jsou...:-), nebo jiný odpad z talíře.
Inu, jak si kdo ustele, tak si i lehne - hlavně se nedívejte, na čem že to
spíte...
 |
 |
 |
 |
Americká hudba
Vzpomínám, jak se mi před měsíci smáli
(Iři i Američané) a dávali to k dobrému...
Připadalo jim podivínské, že poslouchám anglické písničky, kterým
nerozumím a dokonce, že jsem ochoten dát peníze na koncert (třeba U2), aniž
bych věděl, o čem že to sakra je... Řekl jsem jim,: "Pro vás jsou to
možná jen slova, pro mne je to jen melodie". V čem je tedy rozdíl?
Trvalo mi velmi dlouhou dobu než jsem začal chytat slova i z textu písní, je
to (alespoň pro mne) podstatně těžší než z mluveného slova, a i teď mám
s tím velké problémy... Ale nebuďte smutní, i sami Američané rozhodně
nerozumí všemu, co se zpívá, i když samozřejmě podstatně více...
Posloucháte-li americkou populární hudbu (ale myslím, že
to platí obecně pro tento hudební směr a po celém světě) nevíte, jestli
se občas nezačít smát či radši brečet. Hloupé, stále se opakující
texty se vpíjí do líbivé melodie, a já si vzpomněl na domov, jak si jedno
děvče v Brně na ulici nahlas zpívá anglicky něco jako : "Tak už
doper baby, ať si můžem hrát, tak už doper baby, ať se můžem smát",
aniž by věděla, co je vlastně obsahem...:)
Proto pokud jste náročnější posluchači, doporučuji
Rockovou hudbu, nebo jiné proudy, občas i Rap příjemně překvapí... Takový
Jazz, Folk nebo blues - to je upřímná zpověď - hudba ze života.
Co řekli o své vlasti sami Američané?
Většina nemá hodnotný názor a vlastně opakuje to, co je denně učí ve škole: "Amerika je skvělá!" "Ale proč je skvělá, co se ti na ní líbí a co se ti nelíbí", ptám se. "Amerika je prostě skvělá", je odpověď po dosti dlouhém přemýšlení...
Ale občas se zadaří....
-
"Americká společnost je jako 17-leté dítě, všechno by chtěla, nejlépe ihned. Možná právě proto, je tak útočná, sebestředná, utrácivá a lačná peněz. Potřebujeme dospět..."
-
Odpověď na otázku, proč vlastně většina Američanů netouží poznat svoje kořeny a absolutně necestují do Evropy. "Právě proto, že většina Američanů pochází z Evropy, nechce se do ní paradoxně vracet... Prarodiče utekli před bídou, tak proč bychom se měli vracet někam, kde se žije tak špatně..."
-
Amerika - to je vlastně jeden velký ostrov. Většina lidí nemá valnou představu, co se děje za jejími břehy...
-
Amerika je zemí iluzí, půjček, kreditních karet a života na půjčku; myslím, že horizont jsme již minuli...
Stojí za zhlédnutí: (zajímavé filmy a postřehy ze života Ameriky)
-
Forest Gump
-
Moskow on the Hudson
Co řekli Američané, kteří navštívili ČR o nás?
Česká republika je krásná
a lidé jsou příjemní. Velmi mne ale znepokojuje hloupý materialismus Čechů.
Chtějí mít všechno, a utrácejí spoustu prostředků za věci, které
vlastně ani nepotřebují, jenom proto aby vypadali...
Je to tak hloupé... I u nás to lidi dělají, ale když si koupí druhé auto,
nebo dům, tak pořád ještě mají co jíst, nebo můžou šetřit dětem na
vzdělání. Byl jsem vlastně u vás několikrát a žasnu, jak mnoho se Česká
republika změnila. Ekonomicky k lepšímu, po lidské stránce k horšímu.
Nenávidím, jak se chtějí všichni Americe podobat - je to tak hloupé...
Jezdím přece do Česka, abych poznal jiné lidi, kulturu a pohled na život,
ne abych se krmil hamburgrama a díval se na lidi, jak se celý život dřou,
aby měli víc než jiní. To jsem mohl zůstat doma.
Cílem těchto
sentencí není vštípit vám do hlavy, že Amerika je nehostinnou podivínskou zemí,
která nestojí za návštěvu.
Právě naopak!
Pravdou ovšem je, že momentálně není velmi snadné a
levné - v souvislosti s podmínkami, které stanovila vláda USA od prosince
2003 - se sem podívat, a poznat tuto zajímavou učebnici kapitalismu a života
vůbec, na vlastní kůži.
Cílem spíše je napravit, či zastavit, přehnanou loajalitu
a nekritičnost, mnohdy hraničící až s chorobným uctíváním jakési modli
(hudby, peněz, oblečení, filmu, atd.), která obestírá tuto zemi. Výsledkem
může být fatální deziluze, s vážnými důsledky pro vaši peněženku, či
v nejhorším zdraví.
Amerika má spoustu kladů a předností - je dynamická, plná příležitostí,
s krásnou přírodou, ale každá mince má dvě strany...
Snažil jsem se ukázat
tu odvrácenou stranu, tu která je většině turistů skryta, tu kterou nevyčtete
z novin, pokud neumíte číst mezi řádky, a tu kterou je třeba vidět,
abyste pochopili, že všude je chleba o dvou kůrkách, a abyste si už konečně
přestali představovat průměrného Američana jako "Juinga" ze seriálu Dallas,
a všechny ty, co tam na chvilku "uvázli", jako zaručené milionáře.
Tak to prostě
zdaleka není... :-)
s pozdravem Autor