Rotunda Panny Marie a sv. Kateřiny
O Znojemské rotundě by se toho dalo napsat velmi mnoho, ale nechci tady na tomto místě suplovat originální literaturu a nebo vytrhávat ( jistě zajímavé ) informace z kontextu. Proto bych vás snad odkázal na knihu "Moravští přemyslovci ve znojemské rotundě" od autorů Barbary Krzemieńske, Anežky Merhautové a Dušana Třeštíka z které jsem také čerpal.
Roku 1134 dal znojemský údělný kníže Konrát II. Znojemský vyzdobit
svůj hradní kostel v tehdejší Evropě zcela neobvyklými malbami. Na stěnách rotundy
je totiž vyobrazen jakýsi katalog panovníků nejenom knížat usednuvších až dosud
na kamenný knížecí trůn v Praze, ale i těch, kteří vládli na Moravě. Uveden je
povoláním prvního knížete Přemysla Oráče od pluhu, aktem vzniku přemyslovského
státu. Je to jakási malovaná ústava, která ale bere zřetel nejenom na Prahu a
Čechy, nýbrž i na Moravu, pojednává ji jako svébytnou zemi a nadto jako zemi
jednotnou, pouze spravovanou více knížaty, která mají současně stejné a rovné
právo i na pražský trůn. To je výsledek objevného rozboru maleb, který podává v
první studii Barbara Krzemieńska. Připojen je i uměleckohistorický výklad maleb od
Anežky Merhautové. Protože se v poslední době znojemské malby staly také
oblíbeným polem amatérských objevitelů, kteří z nich vyčítají ty
nejfantastičtější nesmysly, je do souboru zařazena také polemika známého historika
s jedním z nich, která má zejména ukázat kde jsou hranice vědecké analýzy, za
nimiž již začíná libovolné vymýšlení.
Skromná rotunda stojící na přemyslovském údělném hradě ve Znojmě je jednou z
mnoha typických přemyslovských rotund, které od 10. století vyznačovaly rozsah
přemyslovské vlády a vlivů. Jedním se však od ostatních liší, nádhernou
malířskou výzdobou, kterou dal pořídit nepatrný údolný kníže Konrád II.
Znojemský v roce 1134. Již tím je výjimečná.
Vybral jsem několik panovníků -pro dokladování- vyobrazení a zachovalosti fresek na stěnách rotundy ( první tři vlevo jsou moravská knížata, další česká knížata. Jsou nascanována s vysokým rozlišením proto prosím mějte strpení při otevírání vlastní malby z poskytnutého náhledu .
|
|
|
|
|
|
Víme sice, že o několik let dříve pořídil malířskou
výzdobu na svém sídle Vyšehradě jeho vrchní pán, český kníže Soběslav I.,
vyšehradský kostel však byl rozsáhlou bazilikou a malby se nedochovaly. Znojemská
rotunda je ale unikátní především obsahem svých maleb. Konrád II. Znojemský tu
totiž dal znázornit samotný vznik českého státu, povolání Přemysla od pluhu, a
úplnou posloupnost českých a moravských knížat až do své doby. Ohlížíme-li se
po románském umění umění tehdejší doby, nic podobného v něm nenajdeme.Občas se
v něm sice vyskytnou světské motivy čerpané z pověstí artušovského cyklu nebo i z
pověstí germánských, nikde však nenajdeme tak výrazné soustředění na stát a
jeho ideologii, jako právě ve Znojmě. Po umělecké stránce, z hlediska formálního
nepřekračují znojemské malby dobrý průměr, naprosto však vynikají svým obsahem.
Jsou také v kontextu evropského románského umění výjimkou. Ne však v kontextu
českého románského umění. Teprve před nedávnem bylo rozpoznáno, že právě jeho
výrazné zaměření na rozvinutou státní ideologii je - při vší formální
různosti - základním jednotícím rysem umělecké tvorby v Čechách ve 12. a na
počátku 13. století. Tato specificky česká ideologie prostupuje všechny oblasti
výtvarného umění od prostého a skromného obrazu na mincích až po monumentální
plastiky, nástěnné malby a knižní miniatury. Hlavní postavou je tu kníže - světec
Václav, věčný panovník českého státu, který nikdy neumírá a svou vládu
propůjčuje vždy znovu panujícímu přemyslovskému knížeti. Tato vláda je na
pečetích českých panovníků označována jako „mír", tj. uspořádané poměry
mezi lidmi, klid a pokoj, který je účelem knížecí vlády. Čechové jsou
„čeleď" (ne rodina, ne přirozená, ale „účelová" - dnes bychom řekli
občanská - pospolitost) svatého Václava, tak jako jsou poddanými právě panujícího
přemyslovského knížete. Jako takový politický národ jsou také na české
miniatuře ilustrující Augustinovu Civitas Dei zařazeni do „Města božího"
(kde vlastně dle Augustina neměli co hledat), a tato česká miniatura je tak vlastně
prvním vyobrazením národa ve středověku vůbec. Tento politický národ uzavřel
kdysi jakousi společenskou smlouvu „Čechů" s jejich prvním knížetem
Přemyslem, jíž se zavázal k věrnosti a službě Přemyslovi a jeho potomkům na
věčné časy. Právě tento základní akt dal umístit Konrád II. Znojemský na
počátek cyklu ve znojemské rotundě a za ním dal namalovat osmnáct českých a devět
moravských knížat, těch nástupců Přemyslových, jimž se Čechové v tom mýtickém
čase, kdy vznikaly počátky lidského řádu, zavázali věrností a službou."
Malby znojemské rotundy je třeba vidět právě v tomto kontextu jako výraz velmi
živé státní ideologie Čech 12. století, předstihující svým, v podstatě k
modernímu, abstraktnímu chápání státu směřujícím, obsahem celou tehdejší
Evropu o desetiletí nebo někde i o staletí.'" Chceme-li však býti tomuto
neobyčejnému významu znojemských maleb praví, musíme je umět spolehlivě a
všestranně vyložit. Přesto, že bylo v moderní literatuře v tomto ohledu dosaženo
značného pokroku, zůstává ještě mnohé nejasné. Shody bylo dosaženo v datování
maleb, dnes už nikdo nepochybuje o tom, že pocházejí z roku 1134" a že je dal
pořídit Konrád II. Znojemský při přestavbě (vlastně dostavbě) rotundy, vzniklé v
první polovině 11. století v době vlády Břetislava I. na Moravě. K sjednocení
názorů na datování maleb podstatně přispěl objev konsekračního nápisu v
posledním dnu restauračních prací v roce 1949, který uvádí datum posvěcení a
jmenuje „druhého zakladatele" rotundy, Konráda II. Znojemského. Shoda panuje
také v interpretaci úvodní scény cyklu jako scény povolání Přemysla od
pluhu." Značné nejasnosti se však vyskytují ve výkladu jeho další části, tj.
2x7 knížecích postav. Tato část cyklu je však klíčem k jeho chápání a
chápání smyslu maleb vůbec. Vypovídá také mnohé o státoprávním uspořádání
Čech a Moravy. Hlavní obtíže ve výkladu skýtá devět postav bez pláště,
považovaných - právem - za moravské Přemyslovce. Svůj pokus o výklad proto
soustředím především na ně. Nebudeme se zde zabývat staršími výklady
založenými na „restaurátorských" zásazích 19. století, které zcela malby
znehodnotily,14 a všimneme si jen toho, co bylo o přemyslovském cyklu řečeno po
důkladné restauraci F. Fišera v letech 1947-1949. V roce 1954 se cyklem zabýval v
rámci své práce o románské nástěnné malbě v Čechách a na Moravě J. Mašin.15
Byl přesvědčen, že malby představují zobrazení přemyslovské generalogie v té
podobě, jak je zachycena v Kosmovi. Datum kronikářovy smrti (1125) tedy přijímal jako
datum post quem maleb, datum ante quem viděl v korunovaci Vladislava I. roku 1158,
protože v „malované přemyslovské generalogii" je zobrazen jen jeden král, tj.
Vratislav II."' Nápis považoval ve shodě se závěrem komise znalců za vyrytý
„někdy ve druhé polovině XIII. století nebo na počátku XIV. století".
Základní práci o malbách ve znojemské rotundě zpracoval A. Friedl.'" Důkladně
tu rozebral malby ze všech hledisek a věnoval se také výkladu přemyslovského cyklu
ve 2. a 3. pořadí. Podle něho začíná cyklus po pravé straně apsidy postavou
donátorky (Marie, manželky Konráda II. Znojemského), pokračuje Libušiným
poselstvím Přemyslovi, pak osmi postavami v pláštích a končí donátorem, tj.
Konrádem II. Znojemským. Ve 3. pořadí máme deset poslav v plášti, v tom jednu s
královskou korunou, a devět postav bez pláště. Friedlův rozbor vychází z
konstatování, že celý cyklus může být odvozen jedině z literární předlohy -
Kosmovy kroniky. Osm panovníků v pláštích ve 2. pořadí navazuje bezprostředně na
scénu povolání Přemysla od pluhu, musí to tedy být jeho nástupci, Kosmová
mýtická knížata. U Kosmy jich sice máme jen sedm, to ovšem Friedlovi nevadí,
protože tu prýje reduplikována postava Přemysla. Vyplývá to prý „z výtvarného
nazírání doby", jíž šlo o naučnost a umožňovalo proto také opakovatelnost
obrazů. Friedl je si ovšem vědom toho, že určením osmi prvních postav jako
bájných knížat se rozchází s literární předlohou, s Kosmou, protože ten
samozřejmě uvádí mnohem více českých historických knížat než deset, která
Friedlovi zbývají ve 3. pořadí. Sám říká, že tu nastávají „nesnáze",
řeší je však značně svérázným způsobem. Tvrdí, že Kosmova kronika nebyla
"historicky objektivní", že byla zaměřena „k dynastickým zájmům",
proto prý odmítala „efemérní vlády některých jednotlivců", kteří dosáhli
vlády uskokem. Tento postoj byl odrazem „veřejného mínění" a to bylo
závazné i pro donátora, tj. Konráda II. Znojemského. Nedal prostě zpodobnit ty
Přemyslovce, s jejichž vládou nesouhlasil, a dal vyobrazit ty, kteří byli v souladu s
„dynastickými zájmy. To je nesporně odvážná, ne však doložitelná představa.
Kosmas jako každý jiný kronikář samozřejmě některá knížata velebil, jiná mu
zase nebyla milá dynastický zájem ovšem sledoval vždy. Českým knížetem byl pro
něj vždy panovník řádně
nastolený se souhlasem „všech Čechů", ať se na kamenný stolec Přemyslovců
dostal jakkoliv. Musel pochopitelně pocházet z přemyslovského rodu a musel být
dospělý. Kosmas jistě odsuzoval opomíjení stařešinského nástupnického řádu,
jednou nastolený kníže však už pro něho právoplatným knížetem byl jedině za
předpokladu, že ve znojemském cyklu byla volba postav v plášti velmi volná, s
četnými vynechávkami, mohl Friedl soudit, že v rotundě je zobrazen snad i Soběslav
I., protože jinak znal Soběslavovu listinu z roku 1130, kde se tento kníže sám
označuje devatenáctým českým panovníkem, což Kosmovu počítání neodpovídá, pro
Kosmu byl křesťanským panovníkem osmnáctým. 
Zařazením bájných knížat, reduplikací Přemysla Oráče a uvedením
Soběslava I. vznikla ovšem naprosto libovolná situace, která s Kosmovým výčtem
českých knížat nemá již nic společného a postavy v pláštích vůbec nedokáže
přesvědčivě určit.Pro Friedla to jsou: ve třetím pořadí je postava v ose Bořivoj
I., pak Spytihněv I. Dále máme Vratislava I., světce Václava a Boleslava II. Václav
je bez svatozáře, protože prý na Moravě nedosáhl jeho kult rozšíření před
první polovinou 13. století.27 Boleslav I. vypadl z počtu jako bratrovrah. Dále
nacházíme Oldřicha, Břetislava I. a Spytihněva II. Boleslav III., Vladivoj a Jaromír
„nebyli do znojemské genealogie pojati pravděpodobně proto, že stavebníkovi jejich
vlády byly efemérní a neuznával je". Pak máme už jen Vratislava II. s korunou a
Břetislava II. Friedl ovšem také připouští, že šlo o postavy Vladislava I. a
„dokonce" i Soběslava I. Panovníků v pláštích je tedy jednou deset, jindy
dvanáct. O nástupcích Břetislava II. se už Friedl vůbec nezmiňuje. Devět postav
bez pláště ztotožňuje Friedl s moravskými údělníky a už předem se vzdává snah
o jejich bližší určení. Zdůrazňuje pouze, že mají mladý nebo mladší vzhled
než pražská knížata v plášti, což údajně už není vliv Kosmovy kroniky, nýbrž
„subjektivně citový, možná že prestižní názor suverénního jedince
stavebníka". Jako „první údolná knížata na Moravě" uvádí „Konráda
Znojemského a Oldřicha Brněnského". U Konráda jde o omyl, byl brněnským
údělníkem, u Oldřicha jde o omyl také, byl synem Konrádovým. Dalšími údělníky
zobrazovanými v rotundě byli Litolt Znojemský a Oldřich „mladší", strýc
Konráda II. Znojemského, stavebníka rotundy. Žádného Oldřicha „mladšího"
však neznáme, strýcem Konrádovým byl právě Oldřich Brněnský - podle Friedla byl
tedy asi zpodobněn dvakrát. Další postavy bez pláště jsou „zatím
neurčitelné" a neurčitelnými zůstanou asi provždy, pokud řada moravských
údělníků bude -jako u Friedla -omezena jen na brněnsko-znojemskou větev s
opominutím olomouckých údělníků. Prvních bylo totiž do vzniku maleb roku 1134
celkem pět, z těch zná Kosmas čtyři. Rozumnou a na všechny okolnosti beroucí ohled
rekonstrukci pořadí znojemského přemyslovského cyklu podala A. Merhautová.
Souhlasila s míněním Mašinovým, že postavy v pláštích zobrazují české
panovníky a postavy bez pláště moravské údělníky. Odmítla Friedlův názor, že
prvních osm postav jsou bájná česká knížata, a právem zdůraznila, že jde o
historicky doložená česká knížata počínaje Bořivojem I. a končící - jak
tvrdí' I Soběslavem I., českým panovníkem u Kosmy, jehož kronika „byla vodítkem
pro počet pražských přemyslovských knížat v znojemské genealogii". To
zdůraznit musela, protože sama uvádí již vzpomenutou listinu Soběslavovu z roku
1130, v níž se nazývá devatenáctým panovníkem Čechů. Podle autorky však
vychází počítání postav v rotundě nikoliv z listiny, tedy z „oficiálního"
názoru pražského přemyslovského prostředí, ale právě jen z Kosmy. Dalším
autorčiným přínosem je, že opustila starší názor, že šlo o genealogii
Přemyslovců, nýbrž že mluví o „posloupnost a panovníků"," což je
jistě pojem výstižnější. Genealogie rodí zahrnuje totiž všechny jeho členy, syny
a dcery, bez ohledu na dožitý věk a i bez ohledu na podíl na státní moci. Znojemská
rotunda však podává posloupnost právě jen českých a moravských knížat, knížat
skutečně vládnoucích. Pokud jde o moravské údělniky, nelze je dle mínění A.
Merhautové identifikovat, protože písemné prameny o nich „nereferují tak
podrobně". Hlavní těžiště studie A. Merhautové ovšem spočívá v
ikonografickém rozboru maleb. Zde dospěla ke zřejmě definitivnímu poznatku, že
celkovým ideovým rámcem maleb je Civitas Dei nebeský Jeruzalém, tak jak to prozrazuje
celková kompozice a hlavně zasazení cyklu do kvádříkové architektury." To je v
románském umění celkem běžný motiv, jenže všude zalidňují toto město andělé
a svatí, nikdy světské osoby. Všude, ale ne v Čechách, v Čechách se ve 12.
století vyskytuje často Město Boží, v němž jsou zahrnuti čeští světci nebo i
český národ." Tato „bohemizovaná" Civitas Dei vycházela z moravských
mincí Konráda I., na nichž se vyskytuje motiv Města Božího, avšak obecný, ne
bohemizovaný. Na českých mincích byl stejný motiv bohemizován obrazem svatého
Václava. Ve znojemském cyklu Václav jako světec chybí, jsou tu pouze česká a
moravská knížata. Václav byl totiž podle Merhautové přímluvčím za pražské
panovníky, a proto se Konrád II. Znojemský odvolával přímo na pomoc Boží
(symbolizovanou holubicí - svatým Duchem v kupoli) , která mu měla přispět k
dosažení pražského trůnu.
